Príspevky užívateľa

Tiše tě pozoruju. Všechny tvé reakce jsou všeříkající. Stáhnu mírně uši a popojdu vedle tebe, kde se posadím.
"Feiere... Já vím, že asi nejsem někdo, komu ještě plně důvěřuješ. Ale oba víme, že se toho stalo hodně. Dusit to v sobě je ale velká chyba." mluvím tiše a klidně.
"Nedus to v sobě, nebo tě to sežere. Promluv si s někým. Je jedno s kým." tentokrát můj hlas nabere mírně prosebný tón. Všechny ty situace, co se udály teď naprosto narušily můj původní postup, kdy se postupovalo zvolna. Teď je potřeba naopak tě přimět mluvit. Je to riskantní krok, který mi k tobě může definitivně zavřít dveře. Ale i kdyby tě to přimělo mluvit s někým jiným, risknu to.

Zaslechnu zvuk křídel. Jen klidně čekám, až přistaneš a dojdeš blíž. Zavětřím a snažím se přijít na to, koho to vlastně mám před sebou. Pach je povědomí. A ten hlas pak, ten už také. Pousměju se.
"Ahoj." odpovím klidně a posadím se.
"Jarumi, že ano?" ujistím se, abych snad neplácal nesmysly. Ale Adain mi bratry tehdy představil. A i když mají hodně podobné pachy, které by jiné mohly mást, můj vycvičený čich jasně dokázal rozeznat rozdíly. Jsou to jemnější niance, ale jsou tam.
"Jak se ti ve smečce daří? Doufám, že se ti tu zamlouvá a jsi tu spokojený," zeptám se vlídně a lehce zavrtím ohonem.

Jsem ztracený tak trochu ve svých myšlenkách a rozvíjející se depresi. Pouze v okamžicích, jako je tento, kdy jsem sám a mám větší jistotu, že taky sám budu si můžu dovolit nechat se tím pohltit. A že v takových okamžicích to na mě dopadá tvrdě a bez milosti. Dokážu pomáhat druhým, s trpělivostí a klidem. Ale sám sobě? To je trochu jiná kapitola.
Ale tak už to bývá. Kdo pomáhá druhým, sám sebe nezvládá. pomyslím si. Neviděl jsem to jen u sebe, ale i u druhých. Ti chytřejší o tom vědí a dokážou si "říct" o pomoc. Ale já?? Ano, vím, že upadám do deprese a že to není dobré.
Ale za kým bych měl jít? Feier sám na tom není dobře. Arty jak by smet. Alfa - ten takové věci nemá čas řešit. A ani si nejsem jist, zda mám vůbec právo za nimi chodit. S nikým ze zdejších se neznám až tak výrazně. Pro ně jsem stále svým způsobem nováček a cizinec, nejsme si tak blízcí... uvědomím si pomaličku. Stáhnu uši k hlavě.
Mám domov, smečku a přesto jsem cizinec...z myšlenek mě vytrhne až zapištění Modré. Sojka vydá poplach, jak si všimne přilétávajícího vlka. Okamžitě ze sebe setřepu depresivní stav. Narovnám se a našpicuju uši, které natáčím do okolí a za zvukem.

Vydal jsem se volným krokem pro změnu do hor. Chtěl jsem být i chvíli sám a pročistit si hlavu. Přišlo mi, že ve věžových horách nebývá takový provoz, co se členů naší smečky týká. A zároveň je to pro mě dobrý trénink. Tedy, kdybych se pohyboval rychleji. Pro jednou se ale táhnu co noha nohu mine. Jsou teď ve smečce trošku krušnější časy. A i když si hodně udržuju nadhled, začínám si trošku připadat, jako bych tu byl nadbytečný. Ač si mě tu Feier přál, aby toho neměl tolik, svazují ho jeho povinnosti spojené s postavením.
A co si budeme namlouvat, i jeho vnitřní smysl, který mu nenechá klid. přitáhnu uši k hlavě. Nesmírně rád jsem nápomocný a rád bych mu ubral na starostech. Ale nějak... Nějak to nefunguje, jak jsem si myslel, že by mohlo... A spolu s tím porodem u Arty... Mám navíc pocit, že díky mé slepotě jsem tak nějak na vedlejší koleji, co se týká výpomoci u maličkých. A nesmírně mě to mrzí. Frustrovaně zavrčím a zašvihám ocasem.

Musel jsem se zasmát.
"Mám sluch, čich a hmat, můj milý. Je to trochu o tréninku, ale dá se to naučit. Na některých místech musím být opatrnější, to je pravda. Ale jinde už se umím pohybovat i celkem rychle." pousměju se. Stočím k tobě pohled.
"Můžu tě to naučit, pokud máš zájem. Mohlo by ti to pomoct při pohybu za tmy, například," mrknu po tobě. Pak se usměju.
"To mě velmi těší." zavrtím ohonem.
"u některých to tak je. Nemusíš se toho obávat. Jsi mladý, máš času dost." dodám mírně.
"Má magie je léčení. Dotknu se zraněného a má magie ho vyléčí. V závislosti na vážnosti zranění a mém stavu, jak dlouho to trvá." odpovím s lehkým úsměvem.
"I tak jsem se ale naučil o bylinkách a dalších postupech. Najdou se vlci, kteří nemusí na mou magii reagovat dobře. Nebo se také může stát, že nebude vůbec fungovat. Jen hlupák by plně sázel na svou magii. Když o ni pak přijde, neumí bez ní žít." vysvětlím.

Umím z pachu vycítit víc a tentokrát jsem za to rád. Feier se chová vyrovnaně a klidně. Ale stopy v pachu mi prozrazují něco jiného. Vnímám ty jemné detaily, které ve mě vyvolávají starost. A tak jsem rád, když tě konečně potkám samotného. Chvíli se jen tiše držím stranou. Poté ale zvolna vyrazím blíž k tobě. Zastavím se ale o kousek dál.
"Ahoj Feiere," ozvu se tiše, abych příliš nenarušoval tu atmosféru. Je to potřeba, pokud tě mám rozmluvit. U tebe je třeba postupovat zvolna a netlačit, což trošku ztěžuje práci. Ale není to nic, co bych nezvládl. Pro dobro ostatních to zvládnu.

Musel jsem se pousmát.
"Přesně tak. Nevidím vůbec nic. Nastala pro mě nekonečná tma." odpovím klidně. Očividně mě to nijak netrápí.
"začátky byly složité, ale zlepšily se mi ostatní smysly. Našel jsem tím spoustu nových krás." opět se pousměju.
"Věřím tomu, že když se budeme snažit, budeme trpělivý a pracovat na tom, dokážeme vše." přikývnu odhodlaně. Stočím čumák tvým směrem.
"Jinak bych tu už nestál," mrknu tvým směrem. Našpicuju uši, když začnes popisovat svou magii.
"To je celkem šikovné. Uchytil by ses s tím jako zpravodaj, lovec, ale i léčitel. Léčitel musí být schopen rychle dorazit za pacientem nebo pro potřebné bylinky," vlídně se usměju.

Musel jsem se usmát. Je zajímavé, jak vícero vlků překvapuje, že jsem zrovna v Ignisu.
"Přivedl mě sem Feier, kterému se hodil druhý léčitel. A hlavně mě ujistil, že tohle je smečka, která kolem mě nebude brouzdat a dělat všechno za mě, ani mě zavírat za hranicemi jen proto, že jsem slepý," stočím čumák tvým směrem.
"Ignis je hrdá smečka, která je postavená na síle jednotlivců. Tohle je smečka, která uznává i mou schopnost postarat se a žít. A to jsou přesně ty předpoklady, které mi vyhovují." úsměv mírně opadne.
"Zažil jsem už několik smeček. V některých za mě chtěli dělat vše a nechali mě pouze léčit. V jedné mě dokonce ani nepouštěli z nory ven. Ale já nejsem samotář a smečka mi chyběla." dodám tišeji.

Doběhl jsem za alfou. Věděl jsem naprosto přesně, proč bych raději, aby byl u toho. Adain má spoustu otázek a já si nejsem jist, co vše mu mohu prozradit.
Před alfou jsem se snažil být stručný.
Na hranicích Pláně zajíců se nachází 3 vlci se zájmem o vstup do smečky. Jednoho z nich už jsem potkal. Není to potížista a má velký potenciál. Mohl by být smečce velmi prospěšný a věřím, že i jeho bratři, když je přivedl sebou. Být rozhodnutí na mě, neváhal bych. Adain má ale spoustu otázek a není si úplně jist, zda je naše smečka pro něj ta pravá. Nechci prozradit informace o smečce, ale také bych mu rád dal jistotu a myslím si, že setkání s alfou by mu mohlo s tímhle vším pomoci.
Doufal jsem, že to alfa přijme a vydá se se mnou. Zdá se, že ho to zaujalo, protože opravdu vyrážíme zpět. Jak jsem slíbil, posílám Modrou napřed, aby se mohli připravit. Když dorazíme, ustoupím. Rozhodnu se jako první představit naše.
"Dovolte mi představit hlavu naší smečku, našeho ctěného Alfu, Raymonda a jeho pravou tlapu, naši betu Roo, která se rozhodla přidat." naznačím těm dvěma jen lehkou úklonu hlavou na známku úctu.
"Tady naši zájemci o zapojení jsou Adain, Jarumi a Rivotr," stočím čumák směrem, odkud cítím Adaina, aby potvrdil, že si je pamatuju dobře a tak nějak ukázal, který je který nebo jinak doplnil mé informace.

Nakloním hlavu ke straně. Adain by potřeboval mnohem víc informací. Jenže v tomhle směru mě vážou pravidla. Mohu mluvit o sobě, o svém pocitu a přístupu, ale nemůžu mluvit o smečce. Je to trochu zapeklité. Ale vím, jak z toho ven. Pousměju se.
"Víte co? Počkejte chvíli tady. Zkusím přivést alfu. Má největší pravomoce a jistojistě vám odpoví na maximum otázek, co uzná za vhodné. Vidina tří vlků určitě zajistí, že přijde co nejdříve." zavrtím ohonem.
"Navíc, poznat alfu by vám mohlo pomoct s definitivním rozhodnutím," dodám s naprostou jistotou.
"Až se budeme vracet, pošlu Modrou napřed," mrknu směrem, odkud tuším vaši přítomnost a rozeběhnu se rychle dál na naše území.

"chápu tvé obavy." nakloním hlavu ke straně.
"Upřímně, já osobně zatím žádný vyloženě rozkaz nedostal..." podrbu se za uchem.
"Při postupu výš je potřeba procházet tréninkama a dokázat, že na to máš. Nejde přeskočit několik úrovní, ale to je podle mě jen v pořádku. Ale rozkaz... Hmm... Ne..." zavrtím hlavou. Nepamatuju si, že by něco takového zaznělo.
"Jistá pravidla jsou, samozřejmě. Ale jsou pro blaho smečky a to pak ani není až takový problém dodržovat. Vesměs se shodují se zdravím rozumem a normálně uvažujícího vlka by nenapadlo něco takového provést," pokrčím rameny. Neunikne mi povzdech od jednoho z vlků a natočím jeho směrem ucho.
"Adaine, prošel jsem smečkama, kde mě drželi div ne na řetězu, protože léčitel a těžký handicap. Měl jsem obavu, že se to bude opakovat, že mě budou držet v bezpečné oblasti a nedovolí mi skoro nic. Ty jsi zdravý jedinec, který určitě bude smečce prospěšný. A když tu můžu volně dýchat a žít já, určitě i ty." brouknu jemně a od srdce. opravdu věřím tomu, že pokud Adain potřebuje smečku, je pro něj právě Ignis ideální volbou.

Musím se vlídně usmát, když Adain tak nejistě položí své otázky.
"Adaine, já jsem taky toulavá duše. Většina z naší smečky, kdyby byla zavřená jen na území, tak to tu podpálí!" uchechtnu se pobaveně.
"Důležité je být prospěšný smečce a dodržovat tu trochu pravidel, co máme. Nemusíš se nikomu klanět, ale projevit úctu výše postaveným bys měl být schopen. Nic víc. Nováčci mají limit, do kdy by se měli vrátit na území, ale stačí poskočit v pozici a už ani ten pro tebe neplatí." zavrtím ocasem.
"Já se obával, jak se bude smečka tvářit na slepého vlka. Tím spíše smečka tak hrdá, jako je Ignis. A jsem tu naprosto spokojený." usměju se vlídně. Pak se natočím po směru druhého vlka, který se ptá.
"Rey je úžasný alfa. Lepšího jsem snad ještě nepotkal." odpovím upřímně a od srdce.

Zavětřím pozorně. Rozhodně i v pachu vnímám jistou podobnost, což je samozřejmé, když jsou to bratři. Našpicuju uši.
"Takže jsi je přeci jen našel! To jsem moc rád." zavrtím ohonem.
"Těší mě, že vás poznávám. Jsem Ikke, léčitel Igniské smečky," představím se.
"Nu, jak je vidno, máme na sebe štěstí," zazubím se vesele. To už ale Adain ztiší hlas. Zacukám ušima, abych dal na srozuměnou, že jsem slyšel. Pak mě ale překvapí otázkou o smečce.
"Ale? No, jako tulákům vám samozřejmě nemůžu říct nějak velké detaily, ale něco málo by šlo." posadím se.
"Vezmu to spíše ze svého hlediska. Jsem vlk, co se nenechá někde zavřít a nemá rád, když se musí před někým sklánět. Nemám rád upjatou atmosféru a přehršel pravidel. Mám výrazný handicap a přes tohle vše jsem v téhle smečce spokojený a druhými jsem brán pro své hodnoty vůči smečce." pokusím se vysvětlit tak, aby vlci něco pochopili a zároveň jsem o smečce neprozradil nic podstatného. Je to trochu složité.

Tlapkám si tak ve sněhu. Nad hlavou se mi motá Modrá, můj kamarád a zrak. Taky začne vydávat štěkavé skřeky, když zaregistruje pohyb v dosahu. Zpozorním a našpicuju uši.
"Copak, Modrá?" zaposlouchám se do okolí. Nemusím ale dlouho licitovat nad tím, co ji tak rozohnilo. Ozve se volání a mé jméno. Chvilku přemýšlím, kam zařadit hlas z té dálky. Nakonec se mi povede.
"Adaine!" houknu zpět a vyrazím klusem k hranici. Ocas se mi zlehka houpe ze strany na stranu. Mám radost, že tohohle veselého a fajn vlka potkávám.
"Co tě při..." houknu, když se přiblížím. zarazím se ve chvíli, kdy mě do nosu udeří další pachy. Rozhodně nejsi sám.
"Vedeš společnost?"

Zdá se, že téma mé modré ptačí kamarádky už dosáhlo dna informovanosti. Teď jsem opět cílem já, což mě až tak nepřekvapuje. Musím se lehce usmát. Je kapku fascinující, jak je z toho každý vždycky vedle.
"Ano, já jsem slepý," potvrdím klidně.
"Není to od narození, ale je to už dost dlouho, abych dokázal fungovat. Ostatně, Modrou jsem našel už bez zraku," zazubím se. Postarat se o ptáče, když ani pořádně nevidím, co hledám...
Jo jo, byly to krušné a vtipné časy, pomyslím si.