Príspevky užívateľa

Pokračoval jsem po okraji řeky dál. Bylo příjemné máčet si tlapky v chladivé vodě. Sem tam se i skloním a krátce se napiju. Rybek si nevšímám, nemám v plánu lovit. Když je ale dno o něco více kamenité, rozhodnu se přeci jen vylézt zpět na břeh. Nemám v plánu se jakkoliv zranit tím, že by mi ujela tlapa na šutrech. Volným klusem pak pokračuji dál po břehu řeky. Dokud mě do čumáku neudeří neznámí pach. Zastavím a zavětřím. Poznávám pach přízračných, ale nejsem si jist, s kým mám tu čest. Přesto tedy pokračuji dál.
"Zdravím," ozvu se dostatečně dopředu, abych neznámého nevylekal. To bych rozhodně nerad, tím spíše u člena přízračných, se kterými jsou naše vztahy stále tak nějak nejisté. Snažíme se obě strany udržovat jakýs takýs mír bez konfliktů, ale úplně v pořádku to mezi námi stále není.

Jsem rád, když slyším potěšení ve tvém hlase z našeho setkání. Zavrtím zvolna ohonem. Nevadí mi, že musím dojít za tebou. Jen si narozdíl od tebe vyhlédnu místečko, kde svítí sluníčko. Je celkem vtipné, jak jsme přesný opak v tomhle. Ty raději zimu, já raději teplo...
"Jak se ti vede? Neruším tě?" nakloním hlavu ke straně. Samozřejmě, že můžeš mít své plány a aktivity. A já nechci, abych byl pro někoho rušivým elementem.
"Nečekal jsem, že na někoho narazím. Přijde mi, že teď má každý napilno. A místo toho já bych se měl flákat," povzdechnu si a tak trochu si postěžuju na svůj úděl nakázané dovolené.

"Nevadí mi kontrolovat. To je to nejmenší," pousměju se. Pokaždé, když mi zafuníš do srsti, projede mi podél páteře příjemné zamrazení. Zvolna se usmívám.
"To jsem rád. Bál jsem se, jestli spousta rostlin nepomrzne," zamručím.
"Ale díky té zimě jsem si uvědomil hodně věcí. Co pro mě znamená tahle smečka. Tenhle život... A ty..." stáhnu trochu uši, jak jsem nejistý. Pořád mám trochu obavy se vyjádřit. Prozradit to, čeho se obávám.
"Ale i to, čeho se obávám." dodám o něco tišeji.

"To nevadí. Využili jsme čas k tomu, aby ses dozvěděl něco nového. A to se taky počítá," usměju se.
"Jsem rád, že se tolik ptáš. Máš zájem o věci kolem sebe, máš zájem se přiučit. A to je úžasné. Je mi jedno, pokud přineseme méně bylinek, když místo toho můžu někomu rozšířit znalosti," brouknu.
"Ale máš dobrý nápad. Určitě cestou něco ještě sesbíráme," přikývnu. Vyrazím tedy zvolna vpřed. Ale u toho naslouchám tvému popisu. Ocáskem začnu pohupovat sem a tam. Usmívám se čím dál víc.
"to je nádherný popis..." brouknu okouzleně. Je krásně patrné, že opravdu každý vidíme věci jinak.
"Tvůj pohled na okolí je nádherný," usměju se.

Zastříhám ušima, když tě tak poslouchám. Rozhodně tahle tvá poznámka není něco co bych zrovna rád slyšel.
"Na to by sis měl dávat pozor, Rufe. Nejen kvůli sobě nebo i ostatním. Nedostatek jídla přeci jen oslabuje," brouknu jemně. Nechci, aby to znělo jako kárání nebo kázání, ale jako starost. Nakloním hlavu ke straně.
"Slíbíš mi, že si budeš jídlo hlídat?" zeptám se jemně. Nejsem typ, co by jiné do něčeho tlačil. A u tebe je důležité postupovat opatrně. Jsi silný, ale zároveň křehký.

Tentokrát jsem měl volno. Ale Adain nikoliv a tak jsem si tak trochu nebyl jistý, co mám dělat. Většinou jsem vyrážel na bylinky, ale Feierovi se moc nezamlouvá, že neodpočívám. Tedy, nejen jemu. Dostal jsem nařízené volno, které ale netuším, jak mám využit. Ano, trochu jsem si přispal, ale co dál? A tak jsem se vydal na procházku po území. Snažil jsem se nevnímat pachy bylinek. Nejsem přece na výpravě za nimi. Navíc se snažím šetřit zásoby na našem území.
Naštěstí pro mě, mé kroky mě zavedly až do jehličnatého lesa. Proplétal jsem se v klidu mezi stromy, dokud mě nepraštil do čumáku známý pach. Iska. Usmál jsem se a zamířil cíleně po pachu.
"Ahoj obláčku," brouknu dopředu, abys o mě věděl a nelekl se .

Mysl si občas umí nehezky zahrávat a stahovat vlka do ústraní. Naštěstí si tím nemusíme tolik lámat hlavu. Daří se nám elegantně vybruslit z té mírně nepříjemné atmosféry do nějaké mnohem lepší. Vnímám to na tobě, jak si jsi mnohem jistější. Musím se pousmát.
"To jsem rád. Asi by bylo lepší vrátit se na území smečky, než padne tma. Za tmy se bylinky hledají hůř," zamručím. Ale jsem rád, že máme ještě čas.
"Rád si poslechnu tvůj popis," odpovím a ocáskem párkrát zavrtím ze strany na stranu. Popravdě nikdy neodolám, když mi někdo může popsat co je kolem mě. Navíc je fascinující, jak každý vidí a popisuje věci jinak.

Zvědavost mě tentokrát zavedla do míst, kde musím být více v pozoru. Není to pro mě až takový problém, jsem na to celkem zvyklí. Přesto se zde pohybuji pomaleji a dávám si na čas. Slyším zvuk vody na dně kaňonu. Tříští se o skály provázející zvuk vzhůru k okraji skaliskům, přes které je tak snadné přepadnout. A to by nebyl hezký pád, i když nemám sebemenší tušení o tom, jak hluboký tenhle kaňon je. Má ale své prastaré kouzlo. Opatrně dojdu k okraji. Otlapkáváním země před sebou si hlídám, abych neskončil až příliš u kraje nebo na nestabilním podloží. Vidět mě tu Adain, asi ho klepne pepka.
"Krásné místo," brouknu tiše.

"Není třeba. Léčím, protože se rád starám o druhé. Jsem rád, když jsou druzí v pořádku," pousměju se. A je to od srdce. Nemám rád zraněné a trpící. A podle mě to tak má každý, kdo se vydá na dráhu léčitele. Pokud tedy má srdce na správném místě.
"Stále to samé dokola." povzdechnu si.
"Jako by bylo zakázané se změnit." zavrtím hlavou.
"Pověz mi, ty zvěsti se točí kolem Azarynu nebo kolem Ignisu?" stočím pohled směrem, odkud tě slyším. I ouška našpicuju.
"výborně, s tím nemám problém," pousměju se na téma bylinek. Vstanu a ukážu ti, co už jsem v téhle stihl nasbírat.

"Kdepak. Zranil jsi se o kámen v řece. Já ucítil pach krve. A když léčitel ucítí krev, jde léčit," odpovím s lehkým úsměvem. A jelikož to vypadá, že jen tak nepůjdeme každý svou cestou, tak se posadím.
"Hm. To ti já asi příliš nepovím. Nevnímám svět stejně, jako ostatní," zamručím. Nakloním hlavu ke straně.
"Ale podle mě tam hezká místa jsou. V horách jsou vyhlídky, kde krásně zpívá vítr ve skulinách. A u úpatí zvonivě zurčí pramen řeky. Na louce ševelí vítr v lánech trávy...." pokrčím zlehka rameny s jemným pousmáním. Popisovat svět podle sebe je někdy zvláštní a trochu mě to uvádí do rozpaků.
"To zní dobře. Mohli bychom pak bylinky rozdělit napůl, abys taky nějaké donesl vašim léčitlům," úsměv se mi rozšíří.

Samozřejmě mi neunikne tvá poznámka "asi zase". Navíc, tvé jméno už mi zapadlo na místo. Vzpomínám si na nevrlého zraněného vlka, kterého jsem ošetřoval. Ale tehdy jsi rozhodně nepatřil k Nihilu. Tvá další slova mi mou doměnku jen potvrdí a já se zlehka pousměju.
"Ano, setkali. Ošetřoval jsem ti zraněnou nohu. Tehdy jsi byl ještě tulák," uvedu věci na pravou míru. Vím z vlastní zkušenosti, jak nepříjemné je tušit nějakou spojitost z minulosti, ale nevědět jakou. I když tvrdíš, že to nechceš řešit, stejně tam ten malý hlodavý pocit někde v koutku bývá.
"Ano, je přes řeku," potvrdím a ohlédnu se směrem, kterým se má smečka nachází.
"Mé povinnosti jsou trošku odlišné. Jsem léčitel. A abych mohl dobře léčit, potřebuje bylinky. Některé rostou na specifických místech," ochotně se podělím o trochu informací. Ostatně, tohle není nic, co by se o mě nevědělo.

I když se tu potuluje kolem zvěř, pořád zůstávám ve střehu. Přeci jen jsem mimo území smečky a může se tu objevit kdokoliv. Ouška mi zacukají, když zaslechnu šustění trávy. Ano, trošku tu fouká a je tu ta zvěř. Ale ta se pohybuje jiným směrem. Ve větru šustí tráva jinak. A stejně tak pod lehkým zajícem. Zvednu hlavu a zaposlouchám se. To už se ale odvážíš promluvit. Stočím čumák tvým směrem a zavětřím.
"Zdravím. Ne, opravdu nejsem tulák. Jsem Ikke z Azarynské smečky," odpovím. Natočím se celý tvým směrem a znovu zavětřím. Můj zrak je upřen sice tvým směrem, ale kamsi do prázdna skrz tebe.
"Tvůj pach je mi povědomí. Už jsme se setkali, že?" chci se ujistit. Přeci jen to už nějaká chvíle je a od té doby jsme se neviděli. Navíc je na tvém pachu něco jiného, co mě rozpyluje ( = pach zmiňovaného Nihilu )

Poslední dobou jsem se při sběru bylinek zaměřil spíše na Kotlinu. Samozřejmě, že se snažím nevydrancovat zásoby bylinek na našem území a tak vyrážím do podobné oblasti. Ale přeci jen se tu trošku nabídka nalezených bylinek liší, jak je tato oblast posunutá. Navíc nepatřím k těm, kdo si zahamouní všechno, co naleznou. Potřebuji jen určité množství zásob. A podle toho, jak často na bylinky narážím, upravuji i množství které sesbírám. Léčitel není žádný sobec a musí myslet i na ostatní, kteří by mohli bylinky potřebovat.
Své jméno má tato oblast oprávněné. Je tu vyšší výskyt vysoké zvěře. Ale příliš si s tím nelámu hlavu. Pro ně jsem vlk samotář, co si dělá své. I když mě úplně ze zřetele nepouštějí a když se více přiblížím, raději se vzdálí. Není pro ně důvod ke zběsilému úprku nebo nedej bože k útoku. Ostatně, když zrovna na stádečko narazím, snažím se mu beztak vyhýbat.

Poslední dobou se víc a víc vracím k řece. Její zvuk je uklidňující a pomáhá mi srovnat si myšlenky v hlavě. Dřív to byly hory, vyhlídky. Ale tam mám neustále pocit, že mi něco chybí. Nebo spíše někdo. Není těžké si najít jiné místo, které pomáhá. A zrovna řeka, se svým zurčivým zvukem, se pro mě stala náhradou.
Vyrazil jsem volným krokem podél řeky. Pro jednou nevyrážím za sběrem bylinek. I když, co si budeme povídat, jakmile na nějakou narazím, rozhodně ji nenechám ladem. Teď je ale má soustředěnost jinde. Když narazím na nižší břeh, vkročím do mělčiny. Pokračuji v cestě po proudu, brodící se mělčinou řeky a naslouchající jejímu zvuku. Již je dávno po zimě a ani vydatné deště se neukázaly. Díky tomu není proud tak divoká. Přesto je zvuk dost hlasitý na to, aby některé zvuky unikaly i mě.

I takového léčitele a psychologa občas doženou jeho vlastní stíny. Z vlastní zkušenosti vím, že neexistuje dušička, která by v koutku duše neskrývala alespoň maličké trápení. A to rádo občas vystrkuje růžky. A ač zažívám krásné chvíle, ani já nejsem výjimkou.
Vydal jsem se na procházku, abych si utřídil své myšlenky a popasoval se s tím, co mě nejvíce trápí na duši. Rozhovor s Feierem mi odhalil koleje, kudy můžu vyrazit vpřed. Pomyslné opěrné mantinely, které mě podrží ve správné cestě. A tak jsem kráčel vpřed a nechal svou mysl bloudit v zákrutech, které jindy nenavštěvuju - v těch, které uzamykám, abych mohl žít přítomností a bez afektu.
Miluju svůj nový domov. Smečku, která mě bere takového, jaký jsem. Které nevadí, jaký handicap mě provází a oceňuje mé specifické hodnoty. Miluju území, kde se nacházíme, ale i možnost toulat se po okolí. Stále mám svou svobonou vůli, kterou ani smečka nesvazuje příliš složitými přísahami. Mám přátele. Po dlouhé době mám opravdu přátele, se kterými se můžu důvěrně bavit. Přátele, na kterých mi od srdce záleží.
Ale především...
Nalezl jsem lásku.
Tu úžasnou nehmotnou věc, která rozbuší srdce a rozvibruje každou částečku mého těla. Jako bych neměl stání, okud nejsem s ním. Každý detail mi připomíná toho, kdo bez sebemenšího zaváhání opanoval mé srdce ( alespoň mě to tak připadá ). A vyhledávám každou příležitost, abych mohl být s ním.
Čím víc si uvědomuju, jak mi na něm záleží, tím větší je však má obava. Obava z toho, že provedu hloupost a rozzlobí se na mě. Nebo že si ho znepřátelím natolik, že už mě nebude chtít vidět... Ale to nejhorší... Že bych o něj mohl přijít nadobro.
Příliš mnoho pro mě důležitých vlků zaplatilo životem. V situacích, které mi nepřipadají jako náhody. A má obava tak rostla a rostla. Debata s Feierem některé z pochybností udusala. Uvědomil jsem si, že jedna věc je bát se o něj, druhá bát se minulosti. Bát se toho, co by se mohlo opakovat. Přeci jen je Adain bojovník a umí se o sebe postarat.
Když se na náš rozhovor s Feierem dívám zpětně, s odstupem a čistou hlavou, měl pravdu. A je na čase odhalit své utřízené myšlenky i tomu, který je mi nejdražší.
Na rtech mi vykvete úsměv plný odhodlání. už vím, co chci udělat. Jaké kroky chci učinit. A to je první velký krok k činům!