Príspevky užívateľa

Nemusím vidět, aby mi došly všechny ty situace kolem. Jsem rád, že Artemis neztrácí hlavu a zůstává ležet u prvního drobečka. Jsem ale připraven ji kdykoliv zadržet, kdyby ji přeci jen nervy ovládly příliš. Naštěstí to není zapotřebí. Včas Feier donese druhé vlče. Jak postupně kontroluju prcky, přejdu zvolna po čichu i k poslednímu. I když je tu tolik pachu krve, jeden jediný pach to nikdy nepřekoná. Smrt. Položím tlapku na malé tělíčko. Srst se mi rozzáří, ale téměř okamžitě pohasne. Zatřesu hlavou. Kde je smrt, není co léčit. Na tohle má magie opravdu nestačí. Rád bych dal svůj život za toho prcka, ale bohužel to není možné. Vrátím se zpět.
"Vlčinka je na tom dobře. Je silná, ani porod ji na síle neubral. Druhý vlček bude hodně potřebovat pomoc. Artemis, potřebuje teplo a potřebuje pravidelně přistrkovat k pití. Pokus se mu směřovat tlamičku přímo na cecík. Buď trpělivá, nemusí reagovat hned. Feiere? U malých vlčat se musí postupovat po miniaturních ždibíčcích, ale i tak mohu svou magií pomoct s jeho stavem. Je to na jeden kratičký zásah každý den. Dnešek se nepočítá, porod ho vyčerpal víc než dost." ucelím k tomu všemu i svůj názor. Konečně mám taky co říct. Ale právě díky tomu tichu doteď se může zdát, že se mnou porod zamával nejméně ze všech. Hlas mám klidný a vyrovnaný. Jen ve slepých očích se odráží pevnost, která se vrací, jakmile dokončím svou řeč a pevně zatnu zuby.

Našpicovanýma ušima se snažím kontrolovat situaci. Vnímám okamžitě, že vlče nedáváš k Artemis, což mě přiměje se pozorněji soustředit. Ale maličký tep na takovou dálku neuslyší ani někdo, jako já. Ovšem tvé foukání už slyším.
Takže je tu naděje!! Prosím... Prosím... bleskne mi hlavou zoufale. Dávám si ale pozor, abych na sobě nenechával nic znát. Je to velmi důležité.

Nakonec ale přeci jen vlče doneseš. A nedlouho potom cítím i oheň.
Výborně. To je potřeba. Taky nás to mohlo napadnout dřív, pomyslím si. Ale už je po porodu a tak se pouštím do práce se zástavou krvácení. Do toho se přidá i další rozkaz.
"Hned to bude!" houknu. Prve je potřeba ale zajistit vše u Artemis. Chvilku to zabere.

Ale hned pak skloním čumák k zemi a opatrně se přiblížím k vlčátkům.
"Tak se na ty drobečky podíváme. Hlášení dám po prohlídce, ať se nerozptiluju a udělám vše pořádně?" střelím po tobě pohledem. Pohybuju se opatrně, abych do nich nevrazil příliš silně. Tentokrát nepokládám na tělíčka tlapku, stačí ten dotek čumáčkem. Jakmile je zkontroluju, ucouvnu.
Tak a mám narovinu mluvit hned? pomyslím si. Ohlédnu se po Feierovi, jako bych ho žádal o povolení. Nerad bych Artemis zbytečně stresoval. Navíc, sám bych potřeboval vědět, jak je to s třetím vlčetem.

Sice nevidím, ale na všech okolo poznám, že vlče je venku. Především na Artemis, která se pustí do pucování. Pousmál jsem se. Drnčí ve mě touha zjistit, co za vlčátko se narodilo - ale na to bude dost času později. Feier mi to pak určitě poví. Důležité je, že vlčátko je naživu. Mrtvé bude pravděpodobně třetí, alespoň to bývá nejčastější. Nejslabší, které to nezvládne.

I já se na chvilku zaměřím na Stadleyho, i když to není znát. Jen natočení ucha jeho směrem tomu napovídá. Rozhodně to nebere v klidu, ale to by nebral nikdo. Jen vlk se skálou místo srdce. Důležité je, že sebou nešvihl. I když - do konce porodu se to může stát. Tak jako tak, nejdřív se musíme postarat o Artemis a vlčátka, až poté se můžeme starat o omdlelé.

Vnímám, že porod pokračuje, což je dobře. Cítím z Feiera tu tíživou atmosféru a jen doufám, že to Artemis zatím nepocítí a poslušně osvobodí posledního prcka. Jestliže je mrtvé druhé vlče, třetí je v ohrožení. Je důležité dostat ho ven co nejdřív. Za celou dobu se do toho nijak nepletu, nic neříkám. Důležité jsou Feierovi instrukce, není třeba rozptylovat ještě víc zbytečnými řečmi. Má práce je udržet v pořádku Artemis. Jen co se narodí třetí vlče, vrhnu se naplno do vyléčení všech poškození. Artemis tak neztratí sílu a bude schopná se postarat o drobečky.

Nejsem hlupák, abych se pletl, kde nejsem třeba. Ale během mžiku i mě udeří přes čumák ten pach. Cuknu sebou a stáhnu krátce uši. Hned je zase narovnám. Musíme udělat maximum a hlavně nestresovat budoucí maminu. Jsem rád, že tu je Stadley, jako její opora. I když mám tendence se vrhnout vpřed a taky si to vše zkontrolovat. Ale držím se a trpělivě čekám, co se bude dít. Nakonec se Feier ozve. Narovnám se a okamžitě k němu přistoupím. Jen lehce přikývnu, je mi to naprosto jasné. Je tu průšvih a nebude to po psychické stránce pro nikoho snadné.
Dvě srdce... pomyslím si. Zacukám uchem a lehce kývnu.
Tohle je smutné. Musíme se držet všichni. zatřesu hlavou a nasadím pousmání.
"Tak se na to podíváme," brouknu a přistoupím. Zlehka položím svou tlapu na tu Artemisinu. Zrovna teď trochu lituju, že ji musím rušit takhle svým kontaktem. Ale lépe to bohužel nejde. Stojím ovšem tak, abych ji nijak nezavazel, až budou vlčátka na světě. Okamžitě se má srst rozzáří a magie pronikne do těla vlčice. Okamžitě vnímám, že je celkem dost komplikací. Řešit je teď by bylo ale rušivé. A tak z magie vytvořím provizorně pouze záplaty, aby Artemis nekrvácela přespříliš. Zbytek budu řešit až v okamžiku, kdy se narodí všechna vlčata.

Jak se blížil čas, kdy měla Artemis porodit, začal jsem se více zdržovat v blízkosti jeskyně. Pro jistotu jsem navíc nechal Modrou, ať se drží na dohled Artemis, ale nijak ji neobtěžovala. Modrá se tedy držela vždy tak, aby nebyla vyloženě na očích. Jakmile se Artemis vydala k jeskyni, sojka se rozletěla za mnou s rozčíleným štěbetáním. Hned mi bylo jasné, co se děje a vyrazil jsem klusem k jeskyni. Bylo by k ničemu dorazit na místo zadýchaný. Nejprv bych se musel vydýchat a to by nám ubralo na čase. Takhle dorazím celkem rychle, ale zároveň mohu okamžitě vypomoct, kdyby bylo třeba. Svaly mi drnčí nedočkavostí. Nesmírně se těším, až se vlčátka narodí. Sice je neuvidím, i tak hodlám být ale hodný strýček vždy při ruce. Jen se domluvit s Artemis, aby mě vykopla, kdyby toho měla dost.

K jeskyni dorazím v době, kdy už se kolem Artemis motá Feier. Nedivím se. Více se teď zdržoval u jeskyně, pro případ nouze. Zpomalím a zvolna dojdu blíže. Dělám akorát dost hluku, abych na sebe upozornil, ale příliš nechci zasahovat a plést se Feierovi do práce.
"Ahoj. Tak je to tu?" ozvu se jemně. Slyšel jsem část Feierova proslovu. Je to bezvadné, nemám k tomu námitek. Povzbudivě se na Artemis usměju. Nic nezmiňuju, abych nerušil. Oba dva teď máte práce více než dost.

Opravdu mě těší, že to bereš tak sportovně. Je milé potkat pro jednou někoho, kdo má podobný smysl pro humor. Ocas se mi rozvrtí ze strany na stranu.
"Klidně se směj kdykoliv ti k tomu dám závdavek," zazubím se vesele. Když se zhrozzíš nad druhým vázáním, opět bouchnu smíchy.
"No jistě. Je to pojistka, aby balíček vydržel přepravu," uculím se.
"No tak, aspoň se v tom zdokonalíš," zazubím se na tebe povzbudivě. Ale přeci jen se do toho vrháš. A úspěšně. PO tvé výzve balíček opatrně otlapkám a oňuchám.
"Vypadá to dobře. Teď už nebude tak složité to odnést," zavrtím ohonem.
"Díky za pomoc."

Zastříhám ušima a pobaveně se zašklebím, když mi vlastně odpovíš, aniž bys mi dala nějakou konkrétní odpověď. Jak originální!
"Ach tak. Pomalu se to blíží, že? To je každá matka nervózní," odpovím jemně a zavrtím ohonem.
"Už víš, kde se s prcky usídlíš? A nějaké přípravy máš?" zeptám se zvědavě. Není to žádné rýpání nebo tak. Opravdu jsem zvědavý, jak si vedeš.
"Kdyby bylo třeba, stačí říct. Rád ti s čímkoliv pomůžu," dodám a zavrtím znovu ohonem. Po tvém dotazu se chvilku zarazím
"vlastně jo. Měl bych být už schopný s jistotou rozeznat nejen počet vlčat, ale i pohlaví," zazubím se. Je to velká výhoda toho, jak má magie funguje.
"Zároveň je můžu zkontrolovat." dodám s mrknutím.

Nakloním hlavu. Podle hlasu a pachu hádám, že budeš hodně mladý. Což neni ideální, když se nacházíš na hranici smeček. Jsem rád, že jsem na tebe narazil já a ne někdo výbušnější.
"Jsem na obhlídce Igniských hranic," odpovím klidně.
"Patřím k sousední smečce. Tohle je část, kde se území našich smeček vzájemně dotýká." zastříhám ušima.
"Dokážeš rozeznat hranici? Tu by jsi totiž neměl překročit, mohli by z toho být potíže," vysvětlím jemně. Snažím se nepůsobit nijak agresivně. U mě to ostatně ani není nijak velký problém.

Modrá sojka rozčíleně začiřiká, než přeletí za mnou. Na hřbetě se mi uraženě zahrabe do srsti.
"Ale copak?" brouknu tiše na sojku. Pak se ale ohlédnu do míst, odkud přiletěla. Podle všeho na někoho opravdu narazila. Ale neztropila poplach, tak snad dotyčný nebude nebezpečný.
Tak to zkusíme, pomyslím si. Posadím se, abych vypadal uvolněně a klidně.
"Zdravím," houknu do lesa a našpicuju uši, abych zaznamenal i ten sebemenší pohyb. Pořád tu existuje jisté riziko, že bude problém. Ale jsem stále na naší straně hranic. Tak snad bude vše v pořádku.

Kmitočet ocasu nabere na obrátkách, když tak hezky pozdravíš. Na intonaci i obecně z toho, co z tebe vyzařuje hádám, že jsi v dobré náladě. A to pomůže k dobré náladě i mě.
"To je velmi originální popis," zazubím se.
"Já se mám dobře. Nic mě netrápí, je tu klid, ale žádná nuda." slova doprovázím pousmáním.
"Ale povídej. Ani nejlíp, ani nejhůř. Takže hádám, že přeci jen něco trápí naši brzkou maminku. Něco s čím ti můžu vypomoct?" nakloním hlavu ke straně, zatímco ti jemně nabízím své služby. Musíme o tebe přeci pečovat. Však už to není na dlouho!

Zastříhám ušima a pootočím hlavu tvým směrem. Vím, že ne každý holduje stejnému podnebí. A upřímně, u mě se déšť dělí na dvě skupiny. Nesmí být moc velký kravál.
"To mě mrzí. Ale určitě máš jiné věci, které tě těší a baví, ne?" zamručím povzbudivě. A sice je to pokládáno jako otázka, podle intonace lze jasně odhadnout, že odpověď úplně neočekávám. Vím, že jsi opatrný a nechci, aby ses cítil zaháněný do kouta běžným rozhovorem.
"Podobně bych mohl závidet já vám, že vidíte svět." pousměju se.
"Ale když nám to není dopřáno, je třeba si své štěstí hledat ve vlastních maličkostech. Mě osobně se líbí, že je život plný takového hledání. Alespoň není fádní," zazubím se.

Našpicuju uši. Tvá upřímná odpověď mě celkem překvapila.
"Možná to teď tak vnímáš. Ale když víš, že není zbytí, povede se najít nějakou cestu," pokrčím rameny.
"Neříkal bych nějaké takovéhle závěry. Hodnotit podobně situaci, ve které ses nikdy neocitl - a snad ani neocitneš - je jen hloupé. Nikdy nedokážeš přesně odhadnout, jak v dané situaci zareaguješ. Vliv má i spousta vedlejších faktorů." vysvětlím klidně.
"To zní dobře. A rozhodně budu rád, když to zkusíš. Vrácený zrak by byl požehnáním. Už jsi takhle léčil i starší zranění?" zeptám se zaujatě. Posadím se a trpělivě čekám, co se bude dít. Trocha nejistoty je na mě ale přeci jen znát. Špička ocasu sebou škube a já sedím mírně napjatě.

Ocas se mi rozhoupe ze strany na stranu. Těší mě, že jsem tě rozesmál. To by mohlo znamenat, že je i náš společný vztah na dobré cestě. I když jsi alfa, nesmírně mě těší tvůj přátelský postoj k ostatním. Lehce se usmívám, jak mi tyhle pozitivní myšlenky a tvá dobrá společnost hřejou u srdce.
"Dobře," reaguju na tvůj start. Co nejtišeji se pohybuju kousek od tebe. Snažím se nedělat žádný hluk, abych tě nerozptyloval. Ale musím na tebe dávat pozor, jak jsem slíbil.
Vede si dobře. Udrží rovnováhu a nejančí. pomyslím si. Vnímám strom, ke kterému se blížíš. Ale jak se přibližuješ, odhaduju, že ho mineš. A taky že ano.
"Ale vedeš si dobře. Jednáš v klidu. Teď pár rad. Jako nezkušený je pro tebe ještě pohyb nejistý. Nelam si s tím hlavu, teď nepotřebuješ být nenápadný. Drhni drápama o podklad, ať cítíš zem. Budeš jistější, budeš dělat po tebe přirozenější kroky." vytáhnu jako první to, co tě asi potěší nejvíc. Vzhledem k tvým minikrůčkům.
"A teď. Stojíš přímo vedle stromu. Našpicuj uši a zaposlouchej se do něj. Žádný strom nestojí nehnutě. I když to neslyšíš běžně, stále se pohybují větve a pracuje kůra. Zaposlouchej se a řekni, co slyšíš." udělám z výuky i trochu interaktivní zábavu. Mám rád, když každý vlk sám popíše po svém, co vnímá. Třeba můj učitel slyšel vrzání a skřípění. Já slyším symfonii větví a porostu, dunivé skřípění do rytmu...

Hranice se zdály celkem klidné. Byla to ve výsledku vlasntě příjemná procházka s našpicovanýma ušima a větřicím čumáčkem. Zachytím tak zanedlouho pach vlka.
"Hm? Mladý a tak blízko hranic?" zamručím sám pro sebe. Přejdu do klusu, až do míst, kde je pach nejsilnější. Stále si však hlídám, abych se držel na našem území. Nestojím o žádné nepříjemnosti.
"Modrá, průzkum," brouknu. Sojka začiřiká a rozletí se kolem. Jakmile tě v lesním porostu objeví, zakrouží nad tebou a opět začiřiká.
Hm. Není příliš daleko, pomyslím si. Sojka se zvolna vrátí a usadí se mi na hřbetě.
Mám ho oslovit?? Moc dobré vztahy vzájemně nemáme... ale pokud je mladý, mohl by omylem vstoupit na území, vrtá mi hlavou. Přešlápnu. Zatím se ale neozývám.

Vydal jsem se na obchůzku hranice. Je potřeba je hlídat. Nejen před tuláky. Fakt, že naše hranice těsně navazují na další smečku může dost situaci komplikovat. Snažím se hlídat si prostor, abych nijak nevkročil přes pomyslnou čáru dělící naše území od jejich. Nechci nikomu dělat potíže. O žádné roztržky nestojím. A tak se pohybuju pomalu a klidně. A opravdu dávám velký pozor na hranice.
Zatím je tu klid. To jsem celkem rád. Byl bych nerad, kdyby se to nějak zvrhlo, pomyslím si. Jediný, kdo se odváží překročit hranice, je má ptačí kamarádka. Ta se nijak neobává a pro dobrý zob klidně přeletí.
Ta snad ale nikomu vadit nebude, pomyslím si, když ji tak sleduju při jednom z jejích přeletů.