Príspevky užívateľa

Pousmál jsem se a trochu změnil polohu, abych si nahřál i zbytek těla.
"Většina vlků právě že popisuje to, co vidí a vnímá. Já nejsem slepí odjakživa, alespoň myslím. Když mi někdo řekne barvy a tvary, jistá představa mi v mysli vznikne." vysvětlím s mírně zamyšleným hlasem. Vždycky se tak nějak zamyslím nad tím, co bylo a co se asi tak mohlo stát, že jsem skončil slepí. A to na nezvratné úrovni.
Ani má magie si s tím neumí poradit. stáhnu uši a zamručím. Stejně na to nepřijdu, tak je zbytečné se tím zabývat. Až se objeví nějaká vodítka, budu se tím zabývat nějak hlouběji.
"Mám celkem rád, když prší. Při dešti se mi v mysli utváří mnohem ucelenější obraz." prohlásím s lehkým pousmáním.

"Tak uznávám, dalo mi práci zjistit čím ji mám krmit a tak. Ale pak už to nebylo tak těžké. Spíš otravné. Ptáčata mají hlad skoro v jednom kuse," uchechtnu se, zatímco ti zavazuju tak nějak pásku přes oči. Pak ti dám chvíli, aby ses tak nějak zorientoval.
"Takže. Jsme v lese, takže je potřeba, aby jsi vnímal pach jehličnatých stromů. Máš výhodu, jsou dost výraznější než klasické stromy. Zkus podle pachu dojít ke stromu. Nespěchej, ať si nenarazíš čumák," vysvětlím zvolna.
"Dám pozor a zastavím tě, kdyby něco." ujistím tě o bezpečnosti.
"čím blíž ke stromu budeš, tím výraznější bude jeho vůně. Dá se řídit i sluchem, ale ten se víc hodí u listnatých stromů. "

Lehce se zasměju.
"Kdybych ven nechodil, nesetkáme se. Nejsem povalečský typ a ač je území smečky velké, i slepému se brzy omrzí," mrknu tvým směrem.
"Rozhodně budu i vyrážet ven, to se nemusíš obávat. A i kdyby, nebyl by podle mě problém požádat kohokoliv ze smečky, aby mě zavolal." dodám lehce.

Našpicuju uši a opravdu mě baví, jak jsi se do toho opřel.
"No, asi už tentokrát končíme, ať tu zůstanou i bylinky pro jiné," uchechtnu se vesele.
"Hm. Teď tu mám jedny bystré oči. Ty by mi mohli najít nějaký dostatečně velký list, na který se to vše vejde. Ten pak převážeme a balíček na odnos je hotov," zazubím se.

Pousměju se a přikývnu.
"Rozhodně," ujistím tě. Zavrtím ohonem, protože z tebe cítím, že je ti lépe. Už z tebe necítím tak depresivní vlny. A to je moc dobře.
"Není za co. Rád tě povzbudím kdykoliv budeš potřebovat. Jsme na tom s tou pamětí podobně, takže když budeš potřebovat, stačí přijít k hranicím a kohokoliv se na mě poptat." zavrtím ohonem.
"Na území nevstupuj. Ale když požádáš, že bys se mnou potřeboval mluvit a zda by mě nezavolali, určitě to bude v pořádku." navedu tě pro jistotu přímo na způsob, jak to provést. Na tvá další slova přikývnu.
"Rozhodně je to dobrý plán. Je to časově náročné a nebude to hned, ale jsem si jist, že určitě dříve či později někoho najdeš," usměju se na tebe.

Mám radost, že pečlivý trénink se vyplatil. Sice ještě trošku tápeme, ale Modrá je opravdu šikovná. Ohlédnu se na tebe, když tě tak překvapí. Vesele se zazubím.
"Přesněji řečeno jsem ji vychoval. Našel jsem ji jako ptáče. Vypiplal ji a u toho ji naučil pár triků. Ale obvaz se učí až co jsme dorazili sem, tak to ještě trošku plete. Ale vede si dobře na to, jak krátce se to učí," zavrtím nadšeně ohonem. Je to moje chytrá holka!
"Tak jdeme na věc," zazubím se. Najdu si opatrně tvou hlavu a přidělám ti obvaz kolem očí. Pak ucouvnu.
"Zatím si sedni. Dej si chvilku na zvyknutí. Zkus větřit a pozorněji poslouchat, aby ses zorientoval." začnu instruovat.
Nikdy by mě nenapadlo, že budu ALFU trénovat slepecký pohyb, pomyslím si.

"to jsem rád," pousměju se. Našpicuju uši, když se odmlčíš. Tiše ti naslouchám, pozorně si hlídajíc i tvůj tep. Jsi až neuvěřitelně klidný. Ale trochu nervozita nakonec přeci jen znát je. Šum křídel mi to jasně dokáže.
Ale musím uznat, že se umíš skvěle ovládat. pomyslím si. Sice mi to ztěžuje identifikaci stavu, ale to je teď vedlejší. Pousměju se.
"Pocházím ze smečky nedaleko. Igniská smečka. A rozhodně, když někoho z bratrů potkám, dám ti o tom vědět." prohlásím rozhodně a přikývnu.

Baví mě poslouchat, jak se honíš za bylinkami. A chtě nechtě začínám uvažovat o nošení nějaké brašny. Nemám to sice rád, ale na sběr bylin se to bude hodit. Nebo si vycvičit nějakého většího ptáka, který bude nosit do jeskyně...

"ano, on byl celkem v pohodě. A věřím, že ty jsi za ni rád. Tím spíš s tvým popiskem - musí být impozantní a nepřítele na první okamžik zarazit," pousměju se. Ohlédnu se tvým směrem a taky zastavím.
"Tak jako tak, nepřestávej a určitě je najdeš," pokusím se tě povzbudit.
Trojčata. Vida. našpicuju uši a pozorně naslouchám.
Pravda. Se svou absencí zraku toho asi příliš nesvedu....
"Takže Rivotr a Jarumi?" optám se pro jistotu.
"Kdybych o nich něco zaslechl, tak se rozhodně o tobě zmíním. A až se uvidíme, dám ti vědět," zavrtím mírně ohonem.

Zasměju se.
"Pravda. Každodení sběr už taková sranda opravdu není," přisvědčím a okouknu tvou hromádku. Jednu rostlinku vyřadím, ale zbytek přisunu ke své hromádce. Vedeš si skvěle. Bez obav tedy vyběhnu také po dalším pátrání.

Musel jsem se usmát. Líbí se mi, jak na věc nahlížíš.
"Ano, ale i sesílání duhy mělo svá jistá pravidla. Tak jako tak, tenhle vlček se stejně nikam moc nepouštěl, tak s tím ani neměl nijak velké trápení," prohodím. Pak se ohlédnu tvým směrem.
Takže unesen už jako vlče... A přežil v drsné divočině... Tenhle vlček bude mít nesmírně silného ducha, pomyslím si. Nahodím jemný úsměv.
"Pokud jsi měl k bratrům blízko, určitě bys poznal, kdyby už nežili. Takže pokud uvnitř víš, že žijí, tak určitě žijí." brouknu povzbudivě.
"Pověz mi něco o bratrech," vybídnu tě. Samozřejmě mě napadne, že bych mohl být nápomocný.

Ve dvou jde hledání bylinek mnohem rychleji a mě nesmírně těší, jak se přidáváš. Našpicuju uši a s pobavením poslouchám, jak se "honíš" po okolí. Pobaveně se musím zasmát.
"Jsi první, od koho slyším, že to je zábava." prohodím vesele.

Postavím se a našpicuju tvým směrem uši.
"To rozhodně mám. A věřím, že se to jen tak nezmění," odpovím od srdce, přesvědčeně. Já se jen tak něčím nenechám vyhnat z míst, kde je mi jinak dobře.
"Budu se těšit na naše další setkání," vyseknu na rozloučenou poklonu. Pak se otočím a vyrazím si po svém. Jsem opravdu rád, že jsem mohl prokázat, že se o sebe umím postarat. A že jsem Roo zase viděl.
Je to opravdu sebevědomá vlčinka. I na svůj věk přesně ví, co a jak. Zaslouží si obdiv, pomyslím si a přidám do klusu.

"Určitě to vyléčit půjde. Možná třeba ve vyšších místech nebo ve vlhku nějaké pozůstatky zůstanou, ale nic tak závratného, jako teď. Rozhodně to chce mít stále bylinky u sebe. Když nastane záchvat, aby se srazil otok co nejdříve. Je ale znát, že máš dýchací systém zatížený. Takže to chce v první řadě zapracovat na zaléčení sliznic, aby nebyli tak náchylné k onemocnění." ohlédnu se po Feierovi.
"Taky by to chtělo mít přehled o každém náběhu. Ne jen o záchvatu jako takovém, ale jakékoliv potíže s dýcháním. I kdyby jen kašel po ránu třeba nebo větší zadýchanost. I kdyby ti to přišlo jako hloupost," otočím se na Alarica.
"Je důležité přesně zmapovat situace a úroveň potíží." vysvětlím.

Ustoupím od srdny a zatřesu hlavou. Srdce mi bije jako splašené. Tohle nemuselo dopadnout dobře. Kdyby se ji povedlo mě setřást nebo bych se nedržel tak dobře, skončil jsem pod jejími kopyty a to by byl parádní malér. Chvíli mi trvá, než se mi povede uklidnit tep, abych byl schopen vnímat i své okolí. A i tvůj o trošku pomalejší tep. Vyběhnu hned k tobě.
"Ale, jsi v pohodě?" zeptám se. Bez varování na tebe položím tlapku a dám se do kontroly. Přišpendlený k srně jsem vůbec nedokázal vnímat nic kolem. Vyplašila mě představa, že by s tebou mohlo být něco v nepořádku. A že bych jako léčitel zklamal.
Lov vysoké pro mě opravdu nebude! ujistím se.

Spokojeně začnu ještě ohlodávat kostičky. Sice už není moc co, ale to je fuk. Tedy alespoň do okamžiku, kdy se ozveš. Samozřejmě tu poznámku pochopím a vstanu. Protáhnu se.
"To je pravda. Spousta zážitků a já mám co si v hlavě urovnat," zazubím se.
"Děkuji ti za tvůj čas. Někdy se domluvíme na ty ryby," mrknu směrem, odkud slyším tvůj tep. Ještě v rychlosti zahrabu kosti do jamky, než vyrazím zase po svém. A s nesmírně dobrým pocitem v srdci. Tohle bylo nesmírně milé setkání. A hodně jsem se u toho naučil. Jako bonus jsem i získal chutnou mňamku na závěr v podobě uloveného jezevce. Prostě báječný den!

Zavrtím ocasem, když uslyším tvůj smích. Slyšet něčí smích rozhodně pohladí na duši.
"Ne každý magie má užitek. Bohužel," odpovím klidně.
"Ostatně, není povinností, aby magie měla nějaký užitek. Potkal jsem i vlka, jehož magie byla ve tvorbě duhy. Užitnost nula. Ale jak dokázal potěšit!" pousmál jsem se. Na tvou nabídku s křídlem se musím pousmát o trochu víc.
"Děkuji, ale to není třeba. Stačí mi i tahle lehká představa," slušně odmítnu tvou nabídku. Není to proto, že bych nechtěl využít příležitosti. Ale i já si udržuji zpočátku jakýs takýs svůj odstup. Pak ale zpozorním a ohlédnu se po tobě.
"V jednom ruce a už sám?" zeptám se viditelně opatrněji. Nerad bych rýpl do témata, které by ti nebylo příjemné. Ale tohle se mi zdá jako dosti zásadní faktor.

Za tvou pomoc s hledáním jsem ale rád. Vynechám tedy tuhle ze svého seznamu a vrhnu se do hledání nějaké další. Je to už mnohem složitější hledání, přeci jen je podzim. Ale pořád se něco málo najít dá. A léčitel musí využít i ty nejposlednější šance, pokud chce mít dostatečné zásoby. P5idal jsem se ke smečce celkem pozdě, ale i tak se snažím navýšit zásoby.

Mírně se pousměji.
"Opatrnost je zajisté na místě. Ale nebude to určitě až tak zlé, uvidíš," odpovím mírně. Podle mě potřebuješ jen získat sebejistotu, abys to zvládal levou zadní. Jsi veselí vlček a velmi přátelský, což i potvrdíš. Přikývnu.
"Taky si myslím. Z našeho setkání nemám pocit, že by ses společnosti vyhýbal. Máš ji rozhodně rád." přisvědčím s lehkým zavrtěním ocasem.
"A brzy určitě získáš i dost sebejistoty, abys měl společnosti kolik si jen budeš přát." prohlásím s dalším mírným úsměvem.
"Já v tebe věřím."

Všechen ten smrad z pálené srsti, všechen ten zvuk kolem. Zježí se mi z toho hřbet a přiměje mě to přeci jen o krok ucouvnout. Takhle jsem si to rozhodně nepředstavoval. Spíš, že se tu objeví někdo a když budeme dva nebo tři, tak je zaženeme. Ale že jim ublížíme až tak, to mě nikdy v životě nenapadlo. Hluboko uvnitř mě se něco silně stáhne a mám v první chvíli problém se tak nějak nadechnout. Ale pak se ozve Roo. Její poznámka mě ale nesmírně zmate. Našpicuju uši, ale neslyším, že by se dělo něco netypického. A přes pach spáleniny se ani čichem orientovat nemůžu.
"Co se děje...?" zeptám se Roo, uši stále našpicované, pokoušejíc se rozeznat, co se tu děje. Nakonec to ale asi nebude nic až tak zlého, když padne rozkaz odvést Océho.
Nebo ano? Stahuje přeci jen nejslabší jedince z nás všech... Na druhou stranu ale padl i rozkaz pro léčitele zkontrolovat ty dvě... proletí mi hlavou. Jsem ale rád, že nakonec nenechá vlčice napospas. Nemohl bych pak spát. Ohlédnu se ještě jednou po "bojišti", než se stáhnu blíže k Roo.
"Tak tedy půjdeme..." prohodím k mladému vlčkovi. Tak trochu očekávám odpor, ale snad nebude velký. Jedno ucho mám stočené vzad a poslouchám Feierova slova. Zmatou mě ty poznámky o krvi, ale ptát se budu moct později.