Príspevky užívateľa

Musím se zasmát. Na sráz jsem po tvém překvapení úplně zapomněl.
"Pravda, pravda. Lovit na takovém místě by bylo čiré šílenství," zazubím se. Stočím čumák směrem ke srázu.
"K řece určitě nějaká cestička povede." dodám s jistotou. Na tvá slova, že bych o tobě nevěděl, se musím jen usmát. Mé rozptýlení před naším setkáním je jedna věc. Můj běžný provoz ale druhá. Ale proč bych se o tom zmiňoval.
"Myslíš tu modrou sojku?" zeptám se pro jistotu.
"Ne, to je má společnice. Vychoval jsem ji," odpovím s dalším lehkým úsměvem. Je skoro až vtipné, jak má malá opeřená kamarádka vrtá všem v hlavě.

Taky se musím zasmát.
"To očividně opravdu ne," prohlásím pobaveně.
"Tak určitě by prohlásil, že by to beze mě zvládl. To by snad ani vlčí hrdost nedovolila, prohlásit cokoliv jiného," zazubím se. Sice Feier není úplně zosobněná hrdost, ale taky ji trochu má. A i věřím, že by to sám zvládal, kdyby na to došlo. Ale proč se přepínat, že ano.
"Rád se dozvím cokoliv, co víš!" prohlásím nadšeně. Nejsem sice typ, co se pídí po drbech. Ale taky mám celkem rád přehled.
"Mám rád přehled o svém okolí. Takže, pokud se ti chce, můžeš spustit!" zazubím se.

Musím se pousmát. A jsem nesmírně rád, že to nakonec dopadlo takhle dobře. Protíhnu se, když zrovna zmíníš společný lov.
"Upřímně, vždycky jsem lovil jen sám. Je to pro mě snazší, jak se orientuju i sluchem. Když jsme dva, mírně mě mate, kde je kořist a kde vlk. Pokud se nedržíme vedle sebe. Koordinace útoků je taky mnohem složitější. Párkrát jsem společný lov zkoušel, ale dopadlo to vždycky leda mizerně." vysvětlím mírně nejistě.
"Nemámá nic proti to zkusit s někým dalším. Jen předem varuju, že to nebývá příliš úspěšný lov. A nelovím vysokou, to je příliš nebezpečné." dodám ještě rychle.

Našpicuju uši a prve mě trošku rozhodí fakt, že cítím oheň. Nepadla poznámka o tom, co za magii ovládáš. Ale... Oheň nevznikne jen tak...
Nebo ano?? ... Ne, ne... Ikke, nebuď hloupí... pomyslím si. Chvilku mi trvá, než mi dojde, že srna zpomaluje, až nakonec zastaví, obklopená plameny.
Jo, rozhodně to není běžný oheň, potvrdím si. A neváhám - využiju situace. Už se nemusím tolik namáhat, abych se udržel, takže nakonec přehmátnu během okamžiku. Pak už stačí jen pořádně stisknout a ukončit její trápení. Tedy, vlastně nás obou.
Tohle se moc nepovedlo. Opravdu mizérie, pomyslím si. A když slna konečně klesne a vydechne naposledy, pustím ji. Stáhnu uši k hlavě.

Nadšeně zavrtím ohonem, když souhlasíš.
"Výborně. Budu se těšit," prohlásím spokojeně. Není nad to, když se dělí znalosti. A třeba s mým přístupem rybám aspoň trošku přijdeš na chuť. Ne vždy se povede ulovit právě to, co bychom chtěli. Ale jíst se samozřejmě musí, no ne?
A ryba s bylinkama tak špatná opravdu není. Možná opravdu vadí jen ta typická rybina. A ta s bylinkama opadne. pomyslím si a mírně zavrtím ohonem.

Stáhnu se, když se mi nepovede tě zasáhnout a našpicuju uši. Jsem připravený na úskok, kdyby bylo třeba. Ale nakonec není. Mírně se narovnám, jakmile promluvíš.
"Nejsem hlupák, abych si hrál na hrdinu. Svůj handikep znám a můj život je tomu přizpůsobený. Nevidím, musím to kompenzovat jinak. Ale upřímně - ještě chvíli a jsem nahraný. Snažím se boje ukončit co nejrychleji. Jakmile se mi zvýší tep nad určitou frekvenci, začne mě rozptylovat." vysvětlím a přiznám i nedostatky.
"Ale děkuji ti za tvé uznání. Od velkého bojovníka, jako jsi ty je to pro mě čest. A hlavně důkaz o mých schopnostech." narovnám se a vyseknu ti uctivou poklonu. Opravdu si tvých slov vážím.

"Hmm... Nějaká zajímavá..." zamyslím se.
"Ale ano. Třeba jeden vlček uměl nechat vyrůst rostlinky. Ale jeho magie každé přiřadila něco ze zvířat. Takže třeba takový tulipán s ouškama mohl vypadat dost zajímavě," zazubím se. Vlček mi je tehdy jen popisoval, ale i tak to znělo vtipně. Pak se ale zaposlouchám do tvého popisku.
"Ano, tvar křídla znám. Sice zmenšený, od modré, ale to asi není směrodatné." pousměju se.
"Hmmm. To opravdu asi vypadá úchvatně," přisvědčím. Pak ale bouchnu smíchy.
"Za to by tě vlčata milovala!" prohlásím s jistotou. U vody mi to chvíli trvá, ale nakonec objevím rostlinku.
"Tak třeba tyhle. Ty poznám až když o ně zavadím čumákem." dloubnu čumákem do rostlinky.

Nakloním hlavu ke straně a pozorně ti naslouchám. Nijak tě nepřerušuju, dávám ti dostatek času, abys mohla seskládat, co chceš vlastně říct.
"Myslím, že tobě teď nejvíc pomůže putovat po Norestu. Prozkoumávat místa, potkávat vlky. Určitě se brzy najde někdo, kdo tě zná a bude ti moct pomoct zodpovědět některé tvé otázky." mírně zavrtím ohonem. Ostatně, s tím jsem začínal i já.
"Až tak? Tak to se budu muset ostatních na rohy ptát!" lehce se zasměju. Takové odpoutání pozornosti je rozhodně fajn. A já opravdu nechci, aby ses příliš zaobíral minulostí. Má to pak neblahý vliv na mysl. A o to já opravdu nestojím.

Musím se pousmát při té otázce.
"Právě Feier mě sem zlanařil. Takže samozřejmě ano, proklepnul." prohlásím vlídně,
"Těší mě, Mornie. Takže lovkyně? Doufám, že tě neruším zrovna při lovu?" našpicuju uši. Nepřišlo mi, že by se tu něco dělo. Ale to v mém případě nemusí lautr nic znamenat.
Ale kdyby lovila, tak se se mnou nejspíš nedává do hovoru, že? napadne mě přeci jen.

Zavrtím ohonem. Rád tě slyším smát se. Mám vždy takový hřejivý pocit, když se mi povede někoho rozesmát.
"Joo, to mi taky Feier říkal. I proto mě sem lanařil," uchechtnu se pobaveně.
"Nejspíš to bylo nad jeho síly. Ale kdo ví." pousměju se. Zatvářím se trošku zamyšleně.
"Takže... Když jsi přišla až po Feierovi, tak to asi nějaké pikantnosti o smečce nevíš, co?" zazubím se na tebe.
Opravdu bych se rád dozvěděl spoustu informací i o minulosti smečky. Něco málo sice vím od Roo, ale třeba ostatní ví něco, co ona ne?? točí se mi zvědavě hlavou.

Dotlapkám do jeskyně. Nakrčím mírně čumák a zatřesu hlavou. Celá ta zásoba bylinek je na můj citlivý čenich vždycky trošku rána. Ale zdaleka ne tolik, jako má dosud jediná návštěva nory!
"Zdravím," brouknu a dojdu za vámi.
"Jsem rád, že na tu kontrolu konečně došlo," zazubím se.
"Jasně, jdeme do toho. Položím tlapu na tu tvou, tak se nelekej." upozorním Alarica. Až poté položím tlapu na tu Alaricovi. Kresba na srsti se mi rozzáří v tyrkysové barvě, zatímco se ti k plicím roznese pocit tepla. Nijak ale nespěchám a pečlivě tě kontroluju. Když skončím, stáhnu tlapu a posadím se. Kresba pohasne.
"Není to ještě v tak špatném stavu. Mělo by to jít celkem dobře." zavrtím ohonem.

Doufal jsem sice, že tě kousnu, ale i tak mě to mírně překvapí. Vyzařuje z tebe v boji sebejistota a počáteční neúspěchy mi daly jasně najevo, že jsi v boji profík, oproti mě. Mé překvapení ti rozšíří prostor k uskočení. I já se stáhnu o pár kroků dál a zatřepu hlavou. Napnu se, když uslyším, jak se od kamene odrazíš k výpadu. V první chvíli nemám sebemenší tušení, co máš v plánu.
Útočí napřímo! bleskne mi hlavou a okamžitě uskočím do strany, zatímco se zároveň i oženu tlamou tvým směrem. Hned se ale snažím vzdálit dál od tebe. V boji je pohyb a pohyb zvyšuje tep srdce. Což znamená, že mě rozptiluje můj vlastní tep.
Tohle nemám rád! zavrčím si v duchu. Při mé slepotě je důležitý rychlý souboj. A rezervovaný. Ty mě tu ale celkem proháníš. Je mi tedy jasné, že tenhle souboj brzy skončí.

Našpicovanýma ušima se snažím zorientovat. Je mi jasné, že jich je víc, i když přesný počet určit nedokážu. Hádám čtyři kousky. Ale jak jsou dál, jejich tep se mi nedaří odlišit.
"dobře," brouknu a připravím se. Pozorně naslouchám, dokud neuslyším, jak se dusot jejích kopyt blíží. Srdce se mi rozbuší. Srnu jsem nikdy nelovil a je to přeci jen něco jiného, než lovit tebe...
Zklidni tep, zklidni tep, nabádám sám sebe. Potřebuju čistý sluch a ne zanesený vlastním tepem. Podaří se mi to jen zčásti a tak tak. Mám sotva čas zaznamenat, že jste už dost blízko. Přikrčím se, připravím se a skočím. Oproti tobě je ale srna přeci jen vyšší a můj doskok nevyjde dobře. Narazím srně do krku. Ve snaze se udržet se ji do krku zakousnu a zaškrábnu se všemi čtyřmi.
Hlavně nespadni!! nabádám sám sebe. Představa, že ji padnu pod kopyta opravdu není tak lákavá. A tak se snažím přehmátnout čelistmi tak, abych zasáhl tepny.

Natočím tvým směrem uši, zatímco spokojeně předními zuby obírám kostičky.
"Jsem rád, že to se mnou nebyla nuda," zazubím se a olíznu si tlamku od krve.
"Někdy si to můžeme zopakovat. Třeba mě ještě naučíš lovit i další zvěř," zavrtím ohonem. Vím, že je spousta věcí, které neumím. A rád se to všechno přiučím a rozšířím své obzory.
"Třeba v horských oblastech nelovím nikdy. Stejně tak neumím lovit ryby," nadhodím pár typů do budoucna.

Zazubím se, ale spokojeně zůstanu ležet na vyhřátém šutru. Jsem rád, že jsme si to tak nějak vyjasnili a že zase vím o trochu víc o tobě samotném.
"Umh. Ne, nic mě nenapadá. Některé věci potřebují čas a rozležení," odpovím s klidem. Rýpat se v těch věcech teď by bylo zbytečně moc. Teď je potřeba to nechat uležet. Jinak by hrozilo, že nám to přeroste přes hlavu.
Na jednu stranu jsem rád, že Feier poznal mou slabinu. Vždycky to dodá trochu víc důvěryhodnosti, pomyslím si. Natočím uši tvým směrem, když se vydáš pryč.
Však máme času dost.