Príspevky užívateľa

Kmitočet vrtění ocasu se navýší, když mi dovolíš kontrolu těch malých fazolek. Jemně ti položím tlapku na tu tvou a vzor na srsti se mi rozzáří. Lehce se usmívám.
"Mají se dobře. Vývoj probíhá v pořádku, nevidím nic, co by nasvědčovalo potížím," brouknu a stáhnu tlapku. Srst pohasne. Ustoupím, abych ti dal prostor.
"Těší mě, že je vše v pořádku. To je to nejlepší, co může léčitel zjistit," uculím se. Je to jeden z mála okamžiků, kdy se i trošilinka té radosti odrazí v mých očích.

Uši mám pozorně našpicované. Se zklamáním tak zhodnotím, že jediné, co slyším, jsou drápy pode mnou - tedy ty mé.
Neřád, stojí tam jak kus balvanu, pomyslím si, když má taktika nevyjde. Začnu nenápadně tedy zmenšovat vzdálenost mezi námi. Pořád si ale hlídám, abych se nedostal u tvé hlavy příliš blízko. Po těch pár střetech už si troufám celkem odhadnout, jaká by mohla být tvá postava. Pořád trochu tápu, ale mám aspoň malou představu. Ve vyhlídnutý okamžik se pak prudce vrhnu na tvůj zadek. Tam nejsou zuby, tak se mi snad povede hryznout třeba nad kořenem ocasu nebo tak nějak. Případně, pokud stihneš zareagovat, tak kamkoliv jinam, kde se mi to povede. Prostě hryznu do jakékoliv části, která se mi dostane před tlamu.

V duchu si zanadávám, když tě minu. Ani to malé kousnutí se mi nepovede, což mě vnitřně trochu i štve. Ale nemůžu žádat příliš.
Soustřeď se na současnost! napomenu sám sebe. A využiju tvého pokusu o odstrčení. Překulím se u toho hned několikrát, abych si získal ten žádaný odstup. Okamžitě vyskočím na nohy a přikrčím se, zadní nohy připravené ke skoku.
Výborně, máme žádaný odstup. S čím teď na něj? Rozhodně je silnější. Tak to zkusíme s rychlostí! mírně přikývnu na svá slova. Prudce odhrábnu nohama a vyrazím s odtsupem kolem tebe ve snaze tě oběhnout.

Jsem rád, že jsem se stáhl od okraje. To vědomí, jak velká hloubka pode mnou je a že nevidím, kde okraj končí se mnou celkem zacvičilo. Zrychlený tep i dech se snažím dostat pod kontrolu hlubokým dýcháním. Naštěstí to během chvilky pomůže. Celkem rychle se mi povede uklidnit.
No tak, Ikke... Nic se nestalo, není důvod se nějak plašit... zatřesu hlavou. Snadněji se to říká, než se podle toho chová. Výšky jsou holt má noční můra, má slabina.
Mám tu přeci Modrou, ta mě spadnout nenechá! ujistím sám sebe. Jen ta představa, že se na ni takhle mohu spolehnout mi dodá potřebný odrazový můstek a já se konečně definitivně uklidním. Díky tomu všemu uklidňování ale chvíli nedávám absolutně pozor na své okolí.

Zavrtím ocasem.
"Jsem rád, že jsi přišla. Jsi silná vlčice, ale ty i ti malý potřebujete odpočinek, abyste dobře prospívali." brouknu jemně.
"Když už jsi tady, smím je zkontrolovat?" zeptám se, přičemž našpicuju uši a ocasem začnu zlehka vrtět. Vůůůbec není znát, že bych se strašně rád "podíval", jak se prckům daří. Mám maličké nesmírně rád. Takové malé uzlíčky radosti i starosti.

Uculím se. V tomhle máš pravdu. Ještě se mi nestalo tolik, aby mě to přimělo držet si takový odstup.
"Pravda. Takový bručoun jako Feier opravdu nejsem." zastříhám ušima a vyposlechnu si tě.
"To je ta lepší varianta. I když nepříjemná. Většinou to povolí, když se vyzvracíš, což se tobě nedaří..." zamručím.
"Kdybys zvracela, tak je to na heřmánek. Na nutkavý pocit a křeče je ale lepší máta. A meduňka, která pomůže psychicky se srovnat. Ne, že bys měla problém po psychické stránce, ale potýkat se s tou nevolností moc na náladě nepřidá." vysvětlím, zatímco zamířím do jeskyně. Chvilku mi trvá, než najdu, co hledám. Tuším, kde že je umístění, ale musím vše pečlivě očichat. Rozhodně neplánuju udělat nějakou chybu a tak si s očicháváním rostlinek dávám na čas. Až s naprostou jistotou se vrátím k tobě s bylinkami.
"Tady je meduňka. S tou to nemusíš nijak přehánět, ale pomůže ti se uvolnit. A tady je máta. Chuťově je nic moc, ale měla by opravdu pomoct. A pak ještě doporučím oblast břicha trochu nahřát. To vše by ti mělo pomoct zklidnit žaludek natolik, aby ses mohla v klidu prospat." řeknu jemně, když před tebe položím bylinky.

Nakloním hlavu a posadím se před tebe. Zdáš se mi celkem v pohodě. Rozhodně nejsi napjatá a tvůj tep i dech jsou v pořádku. To mě přiměje se přeci jen trochu uklidnit a neplašit se, že je nějaký vážnější problém.
"Nevím, jestli jsem zrovna o moc zábavnější," ušklíbnu se, uši natočené tvým směrem.
"Aha... To by chtělo spíše pořešit nevolnost, která tě ruší. Když ti dám něco na spaní, z nevolnosti bys to mohla vyzvracet a moc ti to nepomůže. Ale když usadíme nevolnost, nebude ti už ve spánku nic bránit," zamručím zamyšleně.
"Zvracíš nebo máš jen pocit, že to musí brzy přijít?" zeptám se, abych věděl přesně, co nasadit.
"Nevolnosti jsou ve tvém stavu celkem běžnou záležitostí. Ale dají se zmírnit." pousměju se na tebe.

Uchechtnu se.
"To by mi opravdu moc o okolí neřeklo," zazubím se. Pak ale nakloním hlavu ke straně a zaujatě čekám, jak se popereš s popisem. Našpicuju uši a skoro bez dechu naslouchám tvému neobvyklému, ale o to úchvatnějšímu popisku. V hlavě se mi rozevírá pomalu jako kniha zvláštní obraz toho okolí, spojený s tvým popiskem. Nejedná se o obraz, jaký se dá vidět očima. Ale pro mě je dostačující a tak nějak mi vyrazí dech. Dost se liší od věcí, co jsem si podle popisku představoval dosud. A tohle je naprosto úchvatné. Popis, i výsledný obraz... Dlouho tak jen mlčím a "zírám" do prázdna. Než mi dojde, že mlčíš a cítím na tobě tvůj pohled. Zatřepu hlavou.
"To... Byl nevšední popis... Ale úžasný..."

Popravdě mě ani na okamžik nenapadlo, že bych mohl skončit takhle rafnutý do tlapy. Mírně sebou cuknu. Ale taky se rozhodnu to využít. Tím, že rafneš do tlapy se musíš zastavit. Já sebou tedy prudce mrsknu ve snaze rafnout pro změnu lehce já tebe.
Snad jsem se pohnul včas, bleskne mi hlavou. Přeci jen jsem se na chvilku zarazil a i to maličkí prodléní by mě mohlo stát tem kýžený okamžik, kdy se mi povede kousnout. Vzhledem k tvému postavení by mě nesmírně potěšilo připsat si na vrub alespoŇ jeden malý zásah. Nemyslet moc vysoko. Přeprat tě by byl opravdový zázrak. A tak se pokouším jen o to malé hryznutí. A zároveň se snažím nějak odstrčit a dostat se z tvého dosahu.

Jsem celkem rád, že se v tomhle nechceš vrtat dál. Až to tu úplně vezmu za své a zapadne vše, kam má, pak se určitě bude moct mluvit i o minulosti. Teď je to pořád takový menší strašák.
"To ani ne. Ale když nemáš zrak, orientuješ se ostatními smysly. A když vlezeš na tak silně nasáklé místo, je to další rána, která tě omezí a zmate," zamručím.
"Nemluvě o tom, že výraznější čich tam trpí," zazubím se. Pak se ale musím usmát. Je to vlídný úsměv, ale je až příliš dobře patrné, že chybí jeho odraz v slepých očích. Je to jen naučená grimasa, která postrádá cosi uvnitř, v srdci.
"I ta chvilka stačí, Roo. Ano, každý se trochu mění, jak si pouští druhé blíž. Ale pořád základ jaksi zůstává. Tak jako teď, ani později mě nebudete stahovat a pečovat o mě jako o někoho neschopného. Berete mě, jaký jsem. Nebojíte se mé slepoty. A to pro mě znamená hodně. Je to pro mě nový start do života, po kterém jsem toužil." řeknu upřímně.

Pozdní pátrání po bylinkách je v téhle oblasti celkem neúspěšné. Alespoň mě ale dovedlo k tomuhle zajímavému místu. Jsem rád, že je se mnou Modrá a upozornila mě před okrajem srázu. Když jsem skopl kamínek, trvalo mu celkem dlouho, než dopadl.
"Tam bych rozhodně sletět nechtěl," ušklíbnu se. Našpicuju uši a zaposlouchám se do spěchajícího zvuku vody, který zní zpoza hrany srázu.
"To bude celkem divoká řeka..." zamručím a ustoupím o pár kroků vzad. Z představy, jak hluboký kaňon asi je, se mi zježila srst na zádech. Nemám rád ani pády z menších výšek. Natož tohle, co by mě zaručeně stálo život. Zatřesu hlavou.

Uslyším zacvakat drápky na kameni na kraji jeskyně a tak mě ani příliš nevyleká, když promluvíš. Otočím se k tobě.
"Zdravím, Artemis," odpovím jemně a ze zvyku ti vyseknu lehkou úklonu.
"Copak tě sem přivádí? Nejsou snad žádné potíže?" mírně zpozorním a vykročím k tobě.
To by bylo nemilé, kdyby byly nějaké potíže. pomyslím si mírně znepokojeně. Přeji si, abys měla naprosto klidný celý tenhle čas a aby sis ho užívala, bez starostí a bez trápení.
"Feier tu teď není a nemám bohužel tušení, kde se nachází..." dodám pro jistotu, kdybys snad hledala spíše jeho.

Teď pro změnu naslouchám já tvým slovům. Hezky klidně a uvolněně.
"Já zažil smeček víc. Díky mému handikepu ale z trochu jiných pozic, než běžný vlk." zamručím.
O dost jiných, ale to rozebírat zatím neplánuju...
"Tak jako tak, smečka mi chyběla, ale nebyl jsem si jist, jestli někdy najdu takovou, aby mi vyhovovala... A našel jsem," pousměju se. Tvých dalších slov se ale ochotně chytím.
"Můžeš mi to zkusit popsat," mrknu tvým směrem. Rozhodně mě to zajímá a má představivost funguje, i když vědomě netuším jak.

Pozorně sleduju a zkoumám tvůj pohyb. Mám výhovu v tom, že po prvním pokusu už mám trochu tušení, jak vysoký jsi. I tak se snažím tohle vše odhadnout i podle zvuku a pachu. Něco takového by se mi nesmírně hodilo i do budoucna. V dešti mám takový přehled mnohem lepší.
Nu, nezbývá nic jiného, než metoda pokus a omyl. Ještě se pak můžu Alarica zeptat, o kolik vyšší jak on srny jsou. To by mi taky mohlo pomoct. pomyslím si. Z myšlenek mě lae vytrhne změna ve tvém pohybu, jak se vzdálíš. A nedlouho na to vyrazíš opět proti mě. Tentokrát už víš, jak skočit. A přistanu ti na zádech!

Našpicuju uši.
"I kousnutí se může zanítit a udělat neplechu. A já to vyléčím hned. Smím?" nakloním hlavu ke straně a počkám.

Pokud souhlasíš, přiblížím se.
"Jen na tebe položím tlapu," upozorním a položím svou tlapu přes tvou. Vzor na mé srsti se rozzáří modravou barvou. Kousnutí je během okamžiku pryč a já zase tlapu stáhnu. Vzor okamžitě přestane zářit.
"A je to," mírně zavrtím ohonem.

Pokud souhlasit nebudeš, zamručím.
"Tak si to aspoň co nejdřív opláchni vodou," odpovím. Je ale znát trošku můj nesouhlas. Do ničeho tě ovšem nenutím.

Ať už tak, nebo tak, zavětřím směrem k jezevci. Dloubnu do něj čumákem.
"Ale že je ho pořádnej kus, co?" nakloním hlavu ke straně. Samozřejmě, že se ve mě škube touha pustit se do něj a okusit chuť jeho masa.