Príspevky užívateľa

I takového léčitele a psychologa občas doženou jeho vlastní stíny. Z vlastní zkušenosti vím, že neexistuje dušička, která by v koutku duše neskrývala alespoň maličké trápení. A to rádo občas vystrkuje růžky. A ač zažívám krásné chvíle, ani já nejsem výjimkou.
Vydal jsem se na procházku, abych si utřídil své myšlenky a popasoval se s tím, co mě nejvíce trápí na duši. Rozhovor s Feierem mi odhalil koleje, kudy můžu vyrazit vpřed. Pomyslné opěrné mantinely, které mě podrží ve správné cestě. A tak jsem kráčel vpřed a nechal svou mysl bloudit v zákrutech, které jindy nenavštěvuju - v těch, které uzamykám, abych mohl žít přítomností a bez afektu.
Miluju svůj nový domov. Smečku, která mě bere takového, jaký jsem. Které nevadí, jaký handicap mě provází a oceňuje mé specifické hodnoty. Miluju území, kde se nacházíme, ale i možnost toulat se po okolí. Stále mám svou svobonou vůli, kterou ani smečka nesvazuje příliš složitými přísahami. Mám přátele. Po dlouhé době mám opravdu přátele, se kterými se můžu důvěrně bavit. Přátele, na kterých mi od srdce záleží.
Ale především...
Nalezl jsem lásku.
Tu úžasnou nehmotnou věc, která rozbuší srdce a rozvibruje každou částečku mého těla. Jako bych neměl stání, okud nejsem s ním. Každý detail mi připomíná toho, kdo bez sebemenšího zaváhání opanoval mé srdce ( alespoň mě to tak připadá ). A vyhledávám každou příležitost, abych mohl být s ním.
Čím víc si uvědomuju, jak mi na něm záleží, tím větší je však má obava. Obava z toho, že provedu hloupost a rozzlobí se na mě. Nebo že si ho znepřátelím natolik, že už mě nebude chtít vidět... Ale to nejhorší... Že bych o něj mohl přijít nadobro.
Příliš mnoho pro mě důležitých vlků zaplatilo životem. V situacích, které mi nepřipadají jako náhody. A má obava tak rostla a rostla. Debata s Feierem některé z pochybností udusala. Uvědomil jsem si, že jedna věc je bát se o něj, druhá bát se minulosti. Bát se toho, co by se mohlo opakovat. Přeci jen je Adain bojovník a umí se o sebe postarat.
Když se na náš rozhovor s Feierem dívám zpětně, s odstupem a čistou hlavou, měl pravdu. A je na čase odhalit své utřízené myšlenky i tomu, který je mi nejdražší.
Na rtech mi vykvete úsměv plný odhodlání. už vím, co chci udělat. Jaké kroky chci učinit. A to je první velký krok k činům!

Když jsem na chvíli podlehl svým vnitřním strašákům, ani mě nenapadlo, že by to mohlo někomu být nepříjemné. Ale každý občas potřebujeme maličko odklopit poklici našich potíží a vypovídat se. To jsem si uvědomil v okamžiku, kdy jsi mě překvapil svým popisem oblohy. Trochu mě zamrzí, že mi to takhle uniklo. Vím moc dobře, že to druhým nebývá příjemné a tak se s tím vším snažím vždy vypořádat sám. Na druhou stranu.. Dostal jsem krásný popis, který mi vykouzlí úsměv na rtech.
"Čistá obloha... Stále světle modrá, nebo už začíná nabírat barvu blížících se červánků?" podpořím tě vlastním dotazem. Ach, červánky. Jak ty mi chybí. Byl na ně úchvatný pohled. Ale jak jsem sám varoval - tehdy jsem nevěnoval příliš času drobnostem. A bolestně si teď uvědomuju, jaká to byla chyba.

Spokojeně zamručím, jak se mi prodíráš kožichem. Dřív mi přišlo, že mi úplně kontakt nesedí, možná jen sem tam. I když jsem po něm zároveň prahl. Ale s tebou je to všechno jiné. Nevadí mi. Naopak! Mám rád tuhle tvou péči a kdyby mi to nebylo hloupé, asi bych ji dokonce vyhledával...
"Ano, pomáhá. Ale přeci jen má své práce dost." zamručím v odpověď.
"Navíc mám tebe a Iska se taky zajímá. Stejně jako ty je moc nezná, ale to nevadí. Stačí ukázat, které hledat a kde a je to," pousměju se. Našpicuju ouška. Stočím čumák směrem do té vyhlídky.
"Zelenají se pořádně po té nehezké zimě?" zeptám se. Ale v hlase je tentokrát trošku patrná stopa nejistoty. Je to díky tomu, že se mi myslí proženou opět Feierova slova.

Úsměv nabere jinačího rázu, když slyším tvá slova. Opravdu mě těší, že si z naší společné výpravy bereš tolik věcí k srdci. Jsem rád, když můžu někomu otevřít obzory - a to nejen v oboru léčení. Slepého vlka má kde kdo za přítěž, ale přitom toho umí tolik přinést.
"To jsem rád. Třeba mi někdy i takové detaily můžeš popsat. Dřív jsem přeci jen viděl a oproti rozenému slepci si toho dost stále umím připomenout." stočím tvář k nebi.
"Někdy si nechávám vyprávět, jak vypadá svět kolem, abych nezapomněl," dodám. Tentokrát, pokud se na mě podíváš, můžeš vidět mou tvář tak nějak zasněnou, s lehkým úsměvem.
"Pamatuju si třeba bledě modrou oblohu, po které plují bílé obláčky, jako nadýchané ovce. Nebo lány zelených luk..." do očí se mi vloudí výraz, jako bych opravdu něco konkrétního sledoval. Až na to, že se dívám prázdně do nebe.

Rufus odhaduje správně. Tímto opravdu plánuju trénink ukončit. Pro nezvyklé jedince se nesmí smysly přetěžovat, jinak to přinese spíše negativní výsledky. Sám si moc dobře pamatuju, jak nepříjemné přetížené smysly jsou a nehodlám to dopustit u "svých svěřenců"
"Ano, můžeš si ho sundat," pousměju se. Ouška mi zacukají, když zaslechnu tvůj protestující žaludek.
"A jak vidím, končíme právě včas," dodám s dalším pousmáním.
"Neulovíme si něco spolu?" navrhnu. Nechci se ti nijak vnucovat, ale rád bych si s tebou i promluvil, nejen trénoval.

"Ano, tak nějak. Nebyl to sice úmysl, ale Modrá se rozhodla sama se mnou zůstat. Je svobodná, ale věrná," pousměju se. V takovéhle blízkosti by i šepot pro můj sluch byl snadno zachytitelný. Tím spíše, když mám ouška našpicované, abych zachytil cizincův sebemenší pohyb. Možná se mladý vlk zdá být přátelský, ale zdání někdy klame. A i když nejsem odsuzující typ, pozornost a opatrnost jsou vždy na místě.
"Modrou jsem naučil přenášet předměty na konkrétní místo nebo ke konkrétní osobě. Formou pamlsků. Dostala třeba bylinku do zobáčku a měla ji donést do jeskyně, kde na ni čekala odměna. Zprvu jsem měl jen krátké vzdálenosti, ale postupem času jsem je zvětšoval a teď už je na ni naprostý spoleh. Také mi umí pomáhat při hledání bylinek. Když ji ukážu konkrétní rostlinku, donese mi ji. A když je na obloze nebo ji tam pošlu, tak hlídá pohyb v mém okolí, na který mě upozorní," dál se ochotně dělím o své poznatky.
"Vše bylo učeno formou odměn. I současně je dostává, jen už to není třeba za každý výkon," dodám. Když vyslovíš jméno sojky, narovná se, peříčka se ji uhladí a zvědavě tě pozoruje s hlavičkou otočenou od strany.

"Kdepak, moje milá. Tak jednoduché to není. Mysl je velice složitý prvek a je nesmírně složité se v něm vyznat. Když má někdo psychický problém, může trvat roky, než se ho povede napravit," opravím tě jemně.
"Podle tvých slov to spíš vypadá, že je přehnaně ochranitelská, než že by jim ubližovala," dodám ještě. Moc rád bych si s tou vlčicí promluvil. Ale je otázka, zda by ona mluvila se mnou. Možná, že v tomhle směru bych měl jako tulák větší šanci. Ale kdo ví?
"Hm... pokud jsi do něj šťouchla natolik, aby si třeba keclo na zadek nebo muselo couvnout, mohlo to ve vlčici spustit ochranitelské pudy," zamručím zamyšleně. Pokud není psychicky úplně v pořádku, mohlo by opravdu stačit jen maličko. Pak si ale musím odkašlat, abych se nezačal smát. Představil jsem si hned, jak se vy dvě rvete a do toho se vám pod nohama pletou vlčata.
"No, dávej si teď kolem té oblasti pozor a těmhle vlčatům i vlčici se zkus vyhýbat, ano?" nadhodím a stáhnu tlapu. Kožíšek mi pohasne a já ustoupím.
"Rány jsou zhojené, ale i tak potřebují klid na ustálení. Dnes už nic nedělej a odpočívej, dobře? Je to důležité, abys neměla následky, které by tě omezovaly v pohybu," upozorním tě.

Jsem rád, že se Rufus probere natolik, aby dokázal říct alespoň o útoku.
"Dobře. Pokus se zůstat vzhůru. Ztratil jsi hodně krve. Až budou pořešené zranění, budeš moct spát. Teď tě ale potřebuju vzhůru." povím Rufusovi a zaposlouchám se do Cyranova popisu. Nezní to zpru tak zle, na množství pachu krve v okolí.
"Dobře. Tohle by neměl být problém. Dokážu zajistit, aby nevznikl zánět," zamručím. Ale musím se pousmát, když začneš Rufa podporovat. To rozhodně velmi pomůže.
"Tohle je důležitá informace," zvážním, když Cyrano zmíní klacek.
"Ten musí ven," dodám ve chvíli, kdy se náš plán vlastně sejde v jeden a ty se do toho pustíš. Stáhnu magii na tohle konkrétní místo, aby se veškerá mohla soustředit jen a jen na nejzávažnější zranění. Už ale chápu, proč se mi cukala tímhle směrem.
"Bude to dobré, to zvládneme," prohlásím sebejistě. Soustředím se plně na práci. Mimo jiné i proto, abych ignoroval vzrůstající tepavou bolest ve spáncích.

"A no jo, furt," zamručím. Někomu by to mohlo připadat vtipné. Ale přeci jen, i když jsem psycholog, pořád jsem jen jeden vlček. I já mám své pocity, své obavy a své kostlivce ve skříni. Nejsem ničím odlišný od ostatních. I mě občas pomůže takovýhle rozhovor.

"Rozumím. Jarumi je vlk, co je neustále v pohybu, to je pravda. Potřeboval by k sobě někoho, kdo by ho donutil odpočívat." pousměju se.
"Je škoda, že mu to nevyšlo s Artemis." tentokrát si povzdechnu. Vypadalo to tak nadějně. Ale Osud zasáhl a zanechal nehezkou ránu na duši, která už tak nebyla úplně kompaktní. Bude to složité. Ale ty si v tom počínáš rozhodně velmi dobře.

Rozhovor nám zpestřil cestu natolik, že utekla rychleji, než bych čekal. Jeskyně je již (pro některé) na dohled.

"Až se pak příště uvidíme, můžeš mi říct, v čem se zvukově jednotlivé lokality liší. Co převažuje za zvuk nebo co tě mohlo mást." dovysvětlím princip úkolu. Učení není vždy o tom, že učitel řekne a ukáže vše. Někdy je potřeba i vlastní iniciativa a zapojení.
"Dříve či později bych tě rád vzal i tam. Ale až si budeš jistější na otevřeném prostoru a společně. Přeci jen, v jeskyni není světlo skoro nikdy a může se stát, že tam skončíš. Určitě je dobré naučit se pohyb i tam." připomenu důležitost i této lokality.

Pousměju se. V tomhle mladém vlčkovi je opravdu velký potenciál. Stačí kapku přibrzdit jeho horkou hlavu a zaměřit energii i soustředění správným směrem. Když ti dám svolení oči otevřít, maličko mě bodne u srdce. Ta představa, že bych pouze otevřel oči a opět viděl svět kolem sebe... Tak jako ty... Slabí osten závisti a bolesti nad rozdílností naší situace si přeci jen najde své místečko. Jsem ale naučený něco takového na sobě nedávat znát.
"Dobrá. Jak se budeš pohybovat po různých lokacích, najdi si čas, zastav se a zavři oči. Naslouchej zvukům kolem sebe do co největší hloubky. A příště mi řekneš, v čem se výrazně ty lokality po zvuku liší," určím tvůj úkol.

"Přesně tak," přikývnu a pousměju se. Tímhle mi jen potvrzuješ, že opravdu jsi chytrá vlčinka.
"Někdy je těžké přenést se přes minulost. A každý s tím bojuje po svém. Není to sice omluva pro takové jednání. Takový jedinci by se sebou měli pracovat. Navíc nevíme jistě, že to tak u té vlčice je. Opravdu mohu jen hádat, jaké jsou její motivy pro takovou nenávist." povzdechnu si. Moc rád bych ji pomohl, pokud má nějaký problém z minulosti. Ale pochybuji, že zrovna mě si k sobě pustí.
"ty?" zeptám se a našpicuju uši. Samozřejmě je tohle víceméně jako přiznání. A ono i opravdové dorazí.
"Dobře. Tohle je důležité, ano? Co přesně jsi s vlčatama vyváděla? Potřebuji to vědět, protože se z toho může stát problém celé smečky," zeptám se a rovnou dodám i vysvětlení, abych dostal opravdovou odpověď bez vykrucování nebo mlžení.

Jak se tak blížím, je mi jasné, že tentokrát budu mít práci mnohem složitější. A to nejen pro léčení Rufuse, ale i kvůli Cyranovi, kterého bude třeba uklidnit.
"Jen klid, Cyro. Tohle zvládneme, ano? Ale potřebuju tvou pomoc. Myslíš, že to zvládneš?" pokusím se zaměstnat tvou hlavinku. To většinou dokáže uklidnit. Zaměstnat. Naštěstí se do toho i vzbudí Rufus. To je dobré znamení a snad i dobrá výpomoc.
"Rufusi, co se stalo? Dokážeš mi to říct?" zareaguju okamžitě.
"A Cyrano, zkus být mýma očima, ano? Pozorně si prohlédni Rufuse a pověz mi, kde má zranění a jaká," vrhnu se do práce. Psycholog nikdy nespí a to ani když je u kormidla léčitel.

"Ano, rozhodně je to výhoda. Hlavně pro naši smečku. Můžeme si tak udržovat stále důstojné a hrdé vzezření," uculím se.
"Ale i má magie má své limity, tak je dobré mít se i tak na pozoru," upozorním raději. Někteří vlci přeci jen mívají horkou hlavu a mohli by na mou magii spoléhat až příliš.
"To netuším. Většinou ale vlci stagnují na místě, pokud se jim stalo něco velmi bolestivého. Tím myslím psychicky. Abych ale tu vlčici pochopil, museli bychom si o tom spolu promluvit. Takhle mohu pouze hádat," zamručím.
"Je těžké to tak brát, když stále žijeme na jejich území. Jen změna jména některým nestačí," pokrčím rameny. Setkávám se s tím stále a snažím se to změnit, ale je to běh na dlouhou trať.
"Pak je asi na místě, že chránila svá vlčata. Jen to očividně trochu přepískla. Pokud jsi ji nedráždila," nakloním hlavu ke straně. Přeci jen, nebyl jsem tam, že ano. Není to ale vyřčeno obviňujícím hlasem, spíše tázavým.

"Přijít za léčitelem není slabost, ale známka zdravého rozumu," pousměju se na tebe.
"A já vím, že ty jsi velmi chytrá vlčice," dodám upřímně. Věřím tomu, že po tomhle budeš jednou z těch, co ten rozum opravdu chytí do tlap. Krůček ke změně.
"Oh, omlouvám se. Budu na to pamatovat," upřímně se omluvím.
"Ano, magie. Abych mohl léčit druhé, musím se pacienta dotknout. Má magie pak pronikne do těla, najde zranění a urychlí jeho hojení," vysvětlím. Tlapu zatím nestahuju. Stále cítím, jak magie pracuje.
"Smečka na tomhle území se dříve jmenovala Ignis. Nemáme s ní už ale společného nic, než území," povzdechnu si.
"Ta vlčata byla hodně malá?" nakloním hlavu mírně ke straně. Snažím se zjistit maximum informací.