Príspevky užívateľa

"Tak tam ji nepřehlídneme určitě," zazubím se.
"Nevím, jak, ale ona si mě vždycky najde. Možná mě díky srsti vidí z větší výšky," pokrčím rameny a vykročím k řece. Nemám problém cítit, kterým směrem vzduch nabírá zvolna na vlhkosti.
"Třeba jednou najdu někoho, kdo ptákům rozumí a dokáže mi tohle všechno vysvětlit," zazubím se. Rozhodně to beru jako možnost. Jeden nikdy neví, koho potká, no ne? Svět je plný překvapení. A magie - ta je tak neskutečná, až jeden žasne.

Zazubím se.
"Když by ti nevadilo, že bych byl někde v doslechu, tak mi dej vědět, až to půjdeš zkusit. Nehodlám se ti do toho plést, byl bych na obtíž. Ale kdyby byl problém, stačilo by ti zavýt a já tě přiběhnu vyléčit. Pokud budeš chtít," navrhnu.
"Rozhodně to chce ale prvně kontrolu, kterou proberu s Feierem. Sice mi dal volnou tlapu s léčením, ale tohle je jiné. Zásah na místě u zranění je jedna věc. Já ale nehodlám zasahovat do jeho léčení bez jeho souhlasu. Ještě lepší by bylo, kdybysme se sešli všichni tři dohromady. Myslím, že i něco takového sám zmiňoval," zamručím v reakci na tvůj souhlas.

Zazubím se a složím ti zajíce k nohám.
"Máš pravdu. Lovím takhle mladší zajíce, kteří nehloubí tak hluboko. U starších prostě trpělivě čekám, až vylezou," zamručím.
"Jsem schopný lovit i bažanty. A obecně menší zvěř. Vždy se jedná o nějaký způsob lsti a pastí. Honit se za kořistí umím taky, ale zrovna zajíc je v tomhle dost nešikovný. Jeho schopnost kličkovat by mě vystavovala nebezpečí." pokrčím rameny a olíznu si tlamu od krve.

Zamrkám a zacukám mírně ušima.
"Plášť z plaza... Aha... To je celkem nezvyklí materiál," připustím překvapeně.
"Ale už chápu, proč je ten zvuk tak odlišný od běžné látky, že ano," zazubím se. A musím se uchechnout tvé poznámce.
"To je velmi zajímavý slovní obrat." prohlásím pobaveně.
"Jako ano, ač jsem slepý, často mi unikne poznámka třeba typu "rád tě vidím" a podobně. Mám tušení, že jsem dřív viděl a tyhle slovní obraty používám automaticky. Ale "vidět, jak slyšíš" je nadmíru zajímavé," zazubím se. Nedělá mi problém dělat si legrácky. Ale jen když mám jistotu. A tak nějak vím, že ty si tohle nijak k srdci brát nebudeš.

Zastříhám ušima.
"Zdokonalovat se je dobré. Jen mysli i na svou bezpečnost. Když tě rozpárá a nebude nikdo poblíž, bude ti to k ničemu," upozorním. Asi to je zbytečné varování, ale cítím se klidnější, když zazní.
Snad to opravdu nebude brát zle. Ale moc dobře vím, jak nebezpečná umí být zranění od jelena.... Na informace o astmatu přikývnu.
"To je dobře. Ale rád bych se na to taky někdy do budoucna podíval. Mám trochu jiné možnosti léčení, než má Feier a třeba bych mohl situaci výrazněji zlepšit," nadhodím s lehkým úsměvem.

Jdu pomaleji a tišeji, zatímco pozorně větřím. Nakonec najdu, co hledám. Pach nory. A pach zajíců. Proplížím se obloukem před pach zajíců. A tam hlasitě zadupu. Zajíci se dají v okolí na úprk a zmizí ve svých norách. Spokojeně se pousměju a přesunu se tiše k noře, kterou jsem si vybral. Postavím se tak, aby východ nory byl přede mnou. Skloním se k zemi a opřu se o ni uchem. Zavřu oči a zaposlouchám se. Tohle je pro mě celkem ošemetná záležitost. Stačí trochu hlouběji umítěná nora a má taktika nebude fungovat. A já nechci zrovna dlouze čekat, až se uráčí zajíc vyběhnout ven. Jindy mi to nevadí, ale teď... Mám ale štěstí. Vibrace, škrabkání drápů po noře, splašený tep. Spousta maličkostí ukrytá ve zvucích okolí. Ale když se zvuky odfiltrují a já se zaměřím na zvuky, co hledám... Tohle je mladý zajíc. A já přesně věděl, proč právě jeho nora. Mladí je nehloubí tak hluboké. Natáhnu se, co se dá a začnu zadními dupat co největší silou do země. Chvilku to trvá, než zajíc ztratí nervy a vyrazí z nory ven. Na to ale čekám, natažený s tlamou pootevřenou. Jen co se přiblíží k východu, skočím vpřed a tlamou zajedu do nory. Když se narovnám, v tlamě držím zajíce. A tvářím se nadmíru spokojeně.

"Chápu. Takové zkušenosti se pouhými slovy jen těžko přehluší," brouknu. Vůbec si z toho nic nedělám. Na první pohled.
Tohle se bude hůře překonávat. Důvěra je křehká záležitost. A nalomená důvěra ještě křehčí, pomyslím si. Ale pak se musím uchechtnout.
"Možná nemám zrak, ale dokážu číst ve vlcích jinak," mrknu na tebe.
"Každý pohyb vydává zvuk. Ať už v srsti nebo ve vzduchu. Jde jen o to, jak moc detailně je vyladěný zvuk. U tebe hádám, že máš na sobě něco navíc?" nakloním hlavu ke straně.
"Nějakou látku nebo tak něco?"

Dá mi celkem dost práce udržet si klidný posez a trpělivě čekat na to pobídnutí. Ale nakonec se ho přeci jen dočkám! S nadšením si olíznu tlamku a pustím se do masa. Stáhnu se jen o kus stranou, abychom si nepřekáželi. Tedy, spíše abych tě já omylem nehryzl. Jsem tiše, dokud i já nenaplním spokojeně svůj žaludek. Spokojeně si znovu olíznu tlamu, tentokráte spíš od krve.
"To je hodně nebezpečná kořis, vzhledem k rohům," podotknu. A pak si na něco vzpomenu.
"Teď si tak vzpomínám, mluvil jsem o tobě s Feierem. Ty máš astma, že? Potíže s dýcháním, když to přeženeš s aktivitou," svitne mi v hlavě informace. I vzpomínka na to, že jsem tě chtěl prohlédnout.

Zavrtím ohonem. Jsem rád, že jsi to nevzal ve zlém a plně jsi pochopil, jak jsem to zamýšlel.
"výborně," narovnám se a zvednu hlavu o něco výš. Začnu větřit okolo a u toho i špicovat uši.
"Tuším, že tudy..." vypadne ze mě. Vyrazím z kopečků směrem níž, řeku za zády. Trochu směrem k pláni zajíců. Nemířím přímo na pláň, ale spíše k patě kopců, kde bude rovnější terén.
Nejde jen o lov, ale i o bezpečí. K čemu mi bude ulovený zajíc, když si zlámu nohu... pomyslím si. Sem tam se zastavím a překontroluju pachy a zvuky. Když je konečně terén rovnější, zastavím se na delší okamžik. Pečlivě větřím a natáčím uši do všech směrů. Pak vyrazím zase kus do strany, než se zase zastavím.
"A teď tiše," dám ti vědět, že jsem našel stopu.

Nakloním hlavu ke straně a v klidu poslouchám. Jsou to rozhodně zajímavé náznaky.
"Ne, já bych tě neodsuzoval. Ať už se zrakem nebo bez něj. Něco takového umí až příliš ublížit a léčitel neubližuje," zavrtím mírně hlavou. Dál se ale k tomu nevyjadřuju, i když bych toho měl spoustu co říct.
Vypadá to, že má spíše problém sám přijmout, co je zač. pomyslím si.
Je to celkem smutné. A snad se mi povede tenhle pohled na sebe časem změnit...
"Jsem rád. Aspoň bude lehčí konverzace. Oba dva víme, co od druhého můžeme očekávat," opět tvým směrem mrknu.

Další zavrtění ohonem.
"Ani moc ne. Jeden známý mi řekl, že má modrou barvu a od té doby ji říkám Modrá. Moc kreativní nápad to nebyl," ušklíbnu se. Pak se ale musím usmát.
"Ano. Jsem léčitel. Zrovna teď tu spolu hledáme bylinky. Modrá některé druhy zná a hledá je za mě, zatímco já hledám ty ostatní," osvětlím jemně. Vůbec mi otázky nevadí. Naopak.
Příjemně milá a živelná, pomyslím si a znovu zavrtím ocasem. Prostě není nad příjemnou společnost.

Musím se jemně usmát.
"Minulost a co jsi zač. Možná časem, až si ke mě najdeš tu správnou cestičku...?" nadhodím. Ale odpověď neočekávám a je to také znát.
"Ale nemusíš se obávat. Nejsem typ, co někoho k něčemu nutí, pokud to není absolutně nutné. JE spousta věcí, které potřebují svůj čas a tak nějak pak vyplynou sami. Rýt do toho nadělá mnohem víc škody, než s vklidu počkat." vysvětlím svůj přístup k věci. Přijde mi důležité ti to takhle vysvětlit. Abys měl jistotu, že se se mnou můžeš bavit bez obav z toho, že tě budu někam tlačit.

Ohlédnu se po tvém hlase a zavrtím ohonem.
"To budu velmi rád," odpovím upřímně.
"Hm... Jak jsem říkal, umím lovit spíš sám. Ulovit zajíce je pro mě jistota. Mám svůj způsob. Díky absenci zraku by pro mě nahánění zajíce bylo velmi obtížné, takže lovím spíše formou rádoby pasti. Ale úspěšnost je téměř absolutní," zazubím se a zavrtím ohonem.
"U jezevce nevím, co a jak... Možná bys měl prvně vidět, jaký je můj způsob lovu?" navrhnu opatrně.
"Spíše abys věděl, jak já funguju při lovu." dodám.

Zavrtím prudce ocasem, když zazní tvá nabídka.
"Velmi rád," brouknu nadšeně a přiklušu blíž.
"Vysokou jsem neměl už hodně dlouho," dodám. Mé nadšení ze mě doslova září. Kdyby mohl, tak snad i začnu nadskakovat radostí.
Ale to by nebylo důstojné, Ikke. Chovej se rozumně a ne jako rozjívené vlče, napomenu v duchu sám sebe. Ale posadím se u laně a čekám. Právo prvního má lovec.

Mírně zamávám ocasem a hlavu uložím zpět na krásně vyhřátý kámen.
"Ale v pořádku. Ptej se na cokoliv, co tě zajímá. Nemám problém o sobě mluvit se členem smečky. A pokud náhodou narazíš na něco, co bych nerad rozebíral, tak to také řeknu." odpovím naprosto v pohodě. Opravdu si z toho nic nedělám. Za ta léta a tolika setkání jsem si zvykl, že mě druzí bombardují různými otázkami. Někdy mě překvapí, jindy zase ne.
Ale co na tom sejde? Udrží se tím hovor a já si povídám rád, pomyslím si bezstarostně.