Príspevky užívateľa

Našpicuju uši. I když jsem neplánoval tě takhle přitlačit, přeci jen to k něčemu nakonec vede. Přešlápnu, ale pozorně naslouchám, co mi povíš.
Tak odtud vítr vane. Dobrá, dobrá. S tím se dá celkem pracovat. pomyslím si. Ale rozhodně konečně nabírám uvolněnější postoj. Vysvětlení mi opravdu pomohlo udělat si v tom všem pořádek.
"Chápu," brouknu jemně. Rozhodně to neplánuju dál rozebírat. Nepotřebuju oči, abych si všiml, že pro tebe bylo těžké o tom mluvit.
"Tak to by ti nevyšlo. Dokud mám zbytek tlap v nějakém kontaktu se zemí, jsem v pohodě. Jde o to, že ztratím úplně kontakt nad zemí i pohybem a jak nevidím, nevím v tu chvíli kde je země a kde se chytat. A je z toho jen divoký pád," zamručím a zatřesu hlavou.

Zavrtím ohonem. Tak nadšeného vlka jsem snad ještě nepotkal a velice mě to těší.
"Dobrá, nevadí," přikývnu a kontroluju tlapky. Toho malého ztuhnutí jsem si ale díky doteku všiml.
Aha. Tak příště ne tak hrr a upozornit. pomyslím si a v duchu si zanadávám, že jsem to takhle risknul. To nebylo profesionální.
"V pořádku, není na nich nic znát. Měl jsi opravdu štěstí," přátelsky se pousměju a tentokrát couvnu, abych ti dal prostor.

Potěší mě, že se mi povede tě alespoň trochu zaskočit. A tak trošku se mi i hodí, že neuskočíš. Je to trochu risk, ale ochotně se i sám převalím na záda. V tu ránu jsem ale samá noha a samý zub. Vycením své tesáky, kterými začnu cvakat, hlavu mírně předkloněnou. Nesnažím se tě zasáhnout, snažím se uchránit si krk. Břicho mi pak chrání tlapy, kterými se snažím zapřít za tebe a zabrat, abych tě nadzvedl nebo odstrčil. Získám tak odhad tvé váhy, který mi pomůže trochu s představou o tvé postavě. Není to jisté samozřejmě. Jsou vlci s těžšími kostmi, vlci s dutými kostmi, atd...
Hodně riskuju, ale snad se mi to vyplatí. Nerad bych skončil tak rychle, pomyslím si.

"Samozřejmě, že chápu. Ale doufám, že mě uznáš časem za důvěryhodného a budeme si o tom moct promluvit," nechám s klidným svědomým zaznít, jak to vnímám. Zdá se, že nejsi vlk, co s tím má problém. Tady jde o důvěru a tam je to samozřejmé. Věřím, že si cestu k sobě najdeme.
"Nijak dlouho. Patřím k členům, kteří se přidali relativně nedávno," odpovím klidně. Zastříhám ušima.
"Poslyš, ty určitě ovládáš oheň, nebo tak něco. Nemohl bych tě maličko využít? Nezahřál bys mi trochu víc ty kameny?" začnu zběsile vrtět ocasem.
"Pěkně prosím."

Všimnu si tvé nervozity. Na to nepotřebuju oči. Vždy to z vlka tak nějak vyzařuje. Ovšem ta informace a zakončení mě překvapí. Nakloním zamyšleně hlavu ke straně a znovu zavětřím.
Nechce mluvit sám o sobě. Buď s tím sám není smířený nebo se obává mé reakce... pomyslím si.
"Něčeho většího a hodně založené na ohni?" povytáhnu obočí.
"Přiznávám, že jsi nakopnul mou zvědavost. Ale chápu, pokud o tom nechceš mluvit," lehce zavlním ohonem. Chci, abys jasně poznal, že se v tom nebudu šťourat, pokud si to nepřeješ.

Pokrčím mírně rameni.
"Samozřejmě, když pořádně nevím, co konkrétně ti vadí," přimhouřím oči. Nechtěl jsem, aby to vyznělo, jako že tě zaháním do kouta a tlačím tě k odpovědím.
"Dobře. Nebudu si pády na tebe brát tak k srdci, a budu z tebe dělat dopadovou plochu s klidnějším svědomím," pokusím se situaci trochu odlehčit.
"S těmi pády už jsem se pokoušel pracovat. Když je to řízené, tak to zvládám. Ale takové nečekané pády jsou věc jiná. Jak na to nejsem připravený a v první chvíli nemám jak zareagovat.." další pokrčení ramen.

"Za málo," znovu se pousměju a našpicuju uši. Došlo na to, co se stává - a to na mé oči. Nijak mě to nepřekvapuje. A ai mě to nijak nerozhazuje.
"V pořádku, jsem zvyklí, že se na to druzí ptají. Ano, jsem slepí," přikývnu. Většinou mi to pak otevře dveře k mým otázkám. Vlci jsou pak ochotnější popsat mi to, co jiným dojde od prvního pohledu a mě tím pádem chybí.
"A klidně se můžeš i ptát. Jsem na to zvyklí," dodám přátelsky.

Chvíli trpělivě čekám, ale nakonec je mi jasné, že i tahle má otázka zůstane nezodpovězená.
Nevadí. Tady bude hodně práce, řekl bych. A musím jednat opatrněji. pomyslím si. Jen hezky žádné ukvapené jednání. Tím bych si definitivně zavřel cestu. Co ale můžu je zapracovat na jeho přátelství. Když nikdo jiný, já to mohu za sebe změnit určitě. Trošku mě překvapí, jakého hluku naděláš, ale musím se pousmát.
Jak vstřícné gesto, pomyslím si.
"Nerad začínám souboje. Ale dobrá," zamručím upřímně. Začátek boje mě znevýhodňuje. Jak nemám představu o vlkovi, nevím na co konkrétně si dát pozor. A je to velký risk. Ustoupím do strany.
Útokem zeshora odhalím své břicho a krk, to by byla sebevražda. Tak to vezmeme jinak, pomyslím si. A zaútočím dokonale nečekaným způsobem. Víceméně se po břiše sklouznu po kameni k tobě. Zadní tlapy udržuju pod sebou, abych se mohl odrazit od země vpřípadě nouze. Předními ale hrábnu po tvých tlapách, abych ti je podrazil.

Uklidní mě, že se představíš a rovnou i zmíníš, že jsi novým členem. Ostatně, dává to smysl. Na hranicích se stále někdo pohybuje. Není možné, aby jen tak někdo pronikl takhlě na území. Pousměju se a zavrtím ocasem, abych dal najevo, že je vše v pořádku.
"Ikke, léčitel," odpovím přátelsky.
"Těší mě a vítej ve smečce," dodám. Popojdu blíže, když potvrdíš můj dotaz na pach. Opět zavětřím.
"Omlouvám se, pokud jsem příliš vlezlí. Ale je hodně netypický. Úplně zastře, že jsi vlastně vlk," zamručím stále stejně zaujatě.
"To je tvou magií?" vyptávám se dál. Ale jsem opatrný, abych nekutal příliš hluboko. Nerad bych zasáhl téma, které by ti vadilo.

Nakloním hlavu mírně ke straně.
Tohle je celkem zajímavé zjištění. A chtělo by to více propátrat. Pokud se někdo cítí ve smečce nechtěný, není to ideální a může to smečku rozvrátit. Tohle budu muset prozkoumat. pomyslím si.
"Proč myslíš, že tě tu nevidí rádi? Jsi přeci člen smečky." zeptám se mírně zmateně. Ano, i ve smečce mohou být neshody, ale přesto jsem dosud tuhle viděl fungovat dobře. Byla pěkně stmelená a vůbec jsem nečekal, že by tu mohl být někdo, kdo nezapadá. I když, svým odtažitým chováním bys tomu mohl napomáhat.
Dobrá, dobrá, do tohohle zatím nerýpat, bleskne mi hlavou varovné znamení. Stáhnu mírně uši.
"Dobře, nebudu," odpovím klidně. Dávám na sobě znát, že mi opravdu nevadí, když mě k sobě nechceš pustit a nechceš to probrat. Nejsem ten typ, co se bude za každou cenu rýt v soukromí. Na to teď není vhodná doba. Uši ale zase našpicuju, když zmíníš boj.
"Já jsem pro. Budu rád, když mi pak řekneš, v čem bych se měl zlepšit," postavým se k tobě čelem. Uši našpicované. Slyším tvůj tep i tvá slova a tak si snadno můžu odhadnout vzdálenost od srdce k hlavě. A od hlavy k zemi, díky drápkům na kameni. Mám tak celkem přehled o velikosti, ale to je tak asi všechno.
Teď by se mi celkem hodilo vědět, jak moc je mohutný. pomyslím si. Jedna z mála situací, kdy lituju ztráty svého zraku. Boj.

Víry v mých myšlenkách po nějakém čase naruší vítr, který ke mě zanese celkem zvláštní pach. Převalím se na břicho, zvednu hlavu a zavětřím. K mému pátrání po pachu se ale přidá i pozdrav. A hlas, který neznám. Našpicuju uši.
"I já tobě. Smím vědět, kdo jsi?" nakloním hlavu mírně ke straně. Ten pach je tak zvláštní. Natáhnu hlavu krapet dopředu a znovu zavětřím. A přeci jen. Pod pachem ohně se přeci jen skrývá lehounká stopa vlka. Zamrkám.
"To od tebe jde ten silný ohnivý pach?" zeptám se zaujatě. Pomalu se zvednu na nohy. Nejsem si jist, jestli být obezřetný nebo to brát vše s klidem. Ale musím si prvně ujasnit, kdo (nebo co) přede mnou stojí a co dělá na území.

Zavrtím ocasem. Zamlouvá se mi, jak klidně to Artemis všechno bere. Je to pro mě zároveň i projevení důvěry, které si nesmírně vážím. Tím spíše, když čeká vlčátka.
"Dobrá. Feiere, pro jistotu tě poprosím, zda ji budeš kontrolovat. Ale opravdu u toho nečekám žádné potíže." Ohlédnu se po Feierovi. Snažím se, aby nevyzněla moje slova jako příkaz.
"A Artemis, ty se ozvi, kdyby to bylo jakkoliv nepříjemné. A to upřímně." brouknu k vlčici jemně. Poté už ale položím tlapku na její. Kresba na srsti se mi rozzáří a k tvým očím doputuje má magie, která začne pracovat. Plně se soustředím, aby magie nepracovala příliš rychle a nestala se tak zbytečnou zátěží. Však nás nic nehoní. A zákrok přesto netrvá nijak dlouho, pokud jej Artemis nebo Feier nepřeruší. Po asi třech minutkách stáhnu tlapu.
"Vše v pořádku? Tohle byl první zásah." nakloním hlavu ke straně.

Nepovede se mi dostat z tvých zad. Ale nakonec to ani nebylo nutné. Sice zabolí, jak se o mě rozplácneš a mě přišpendlíš na zem, ale tím získám dost pevného prostoru. Tím spíš, když se hned zvedneš. Okamžitě zahrabu všema čtyřma tlapama a je mi fuk, jestli tě nakopnu nebo ne. Nepovede mi převalit hned, takže nakonec stejně skončíme jak sendvič. Ale místo abys mě přišpendlila na zádech, tak ležím na boku. Přístup ke krku je i tak a já poznám, kdy prohrávám, když ucítím lehký stisk. Přitáhnu uši k hlavě.
Musím uznat, že je opravdu skvělá! pomyslím si.
Někdy bych si to rád zopakoval. Ale ne ve skalách, bleskne mi ještě pobaveně hlavou.
"To není fér, já zuby použít nechtěl," prohlásím pobaveně. Přehodím ti tlapu lehce přes čumák, ale nijak se tě nesnažím odtlačit, nebo tak. Je to spíš gesto, které by se dalo očekávat od vlčete při hře.
"Ale uznávám, že z tohohle bych nevyvázl. Jsi skvělá!" brouknu obdivně.

Potřeboval jsem být chvilku sám a načerpat svou osobní dávku energie. Chvíli jsem přemýšlel, kam se vrtnu, nakonec jsem se ale vrátil na kamenou louku. Drápky mi cvakaly o kámen, když jsem hledal ideální místečko, hezky prohřáté od slunce. A nakonec se povedlo. Protáhnu se a pak už se spokojeně rozvalím na nahřátém kameni. Spokojeně zavřu oči.
Jsem za tuhle smečku nesmírně rád. Ale přeci jen mě občas dohání stíny minulosti a pokouší se mě nahlodat. Jsou věci, které je lepší si pořešit v klidu. Tohle je jedna z nich. pomyslím si. Nepatřím sice k těm, které minulost trápí nějak ve velkým. Jsem s ní celkem smířený a mám ji vyřešenou. Ale občas holt vystrčí růžky a pokouší mě.
A koho taky ne? nevesele se pousměju. Toho není ušetřen nikdo. Ale důležité je se s tím vypořádat. Fakt, že mě tu nikdo nebere jako slabocha, kterého je nutného chránit a držet pod zámkem hodně pomáhá. Je to nesmírně uvolňující pocit.

Přikývnu. Ale pak přeci jen stočím hlavu tvým směrem. Cuknu ušima. Nechce se mi v tom příliš hnípat. Ale duše léčitele je duše léčitele. A tobě to taky nedá. Z toho se jen těžko vycouvá. Zatřesu hlavou.
"Nerad stavím druhé do situací, které jim nesedí. Ano, někdy to je potřeba, ale když ne, je to jiné." zamručím.
"Další věc jsou ty pády. Jedna z mých slabin, které nerad dávám na odiv. Už ten zrak je mou slabinou, netřeba jich dávat na odiv ještě víc." stáhnu uši k hlavě.