Príspevky užívateľa

Našpicuju uši. Každý občas potřebuje nějakou tu chvilku o samotě, ale mě to vždy přiměje odhadova, zda v tom je ještě něco víc nebo ne. Kupodivu ale pokračuješ v hovoru, což mě přiměje zůstat a nestáhnout se jinam.
"Musím něco potřebovat, abych se rád setkal se členem své smečky?" nakloním hlavu ke straně. Jsem zvyklí si vystačit sám, nemám tedy důvod se pídit po někom za nějakým účelem.
"Jsem tu sice je krátce, přesto jsem rád, když potkám členy a mohu tak navázat s nimi hlubší kontakt. Víc je poznat." pokračuji upřímně.
"Každý detail, který se jako léčitel dozvím, mi může pomoct při léčení. Jsou chvíle, kdy nad sebou vlci ztrácí kontrolu. A pak se hodí vědět o vlkovi víc, protože to pomůže s jeho uklidněním," dodám na vysvětlenou.
"Máš špatnou náladu, že chceš být sám?" vrátím se k tobě a tvým prvním slovům.

"To poznáš i na rostlinách. Spousta rostlin znamená spoustu opylovačů. A to bývají nejčastěji včely. Nejsou jediné, ale nejvýznamnější," přikývnu s lehkým úsměvem. Pak se ale musím usmát.
"Jsou i tací, kteří mají naopak velmi křehké kosti a stačí obyčejný náraz ke zlomení. Anatomie je úžasná věc," prohlásím mírně fascinovaně.
"Ano, to máš pravdu... Aha. Tak si dáme ještě jednu kontrolu a já se podívám pořádně na nohu. Špatně nahozené klouby umí nadělat do budoucna potíže. Do určité doby se to dá ještě zachránit. Jak je to dlouho?" tentokrát už nečekám na svolení a opět se tě dotknu tlapou. Kožich se mi rozzáří.
Tady se nemusím obávat. Už první interakce byla naprosto bez potíží. Adain je rozhodně dobrý pacient, pomyslím si potěšeně.

Zastříhám ušima, když uslyším drápky cvakat o kámen. Jedna z věcí, proč miluju hory. Pohyb v trávě se za větrného počasí dá snadno zamaskovat. Ale hory, tady to tak snadné není. Většinou. Ohlédnu se po hlase, když mě oslovíš.
Stadley... Toho bych tu nečekal... Ani nevím proč... pomyslím si.
"Stadley... Rád tě zase potkávám," skloním mírně hlavu, abych důstojně vzdal hold výše postavenému vlkovi. Na paměť mi vytanulo naše první trochu zmatené setkání. Ale nehodlám ho vytahovat. Pokud budeš chtít, zmíníš se sám. A pokud ne - je to minulost a tu vzala voda.

Zastříhám ušima a zarazím se. Ohlédnu se po hlase a chvilku mi trvá, než mi dojde, co to vlastně vlčice říká. A mám co dělat, abych se nesmál.
"Ale kdepak, já ji nehoním. Modrá je moje pomocnice." odpovím přátelsky a zavrtím ohonem.
Jak milá vlčinka, pomyslím si.
"Ale děkuji za tvůj zájem. Většina vlků by se buď bavila nebo neřešila. Je příjemné potkat někoho, kdo se nebojí ozvat a stará se o druhé," brouknu vlídně a upřímně. Mám taková setkání nesmírně rád. Skloním maličko hlavu v elegantní lehké úkloně.
"Mé jméno je Ikke. Smím znát to tvé?" zeptám se galantně. Úplně zapomenu na svůj původní důvod, proč se tu ochomítám.

Vystoupal jsem do věžových hor, kde jsem si našel plácek ozářený sluncem. Skály mají ohromnou výhodu v tom, že vedou krásně teplo a to se mi nesmírně zamlouvá. Ano, hrozí tu větší riziko mé nemesis - pádu. Ale o to opatrnější přeci jen jsem. Navíc, tady už to trošku nachozené mám, tak se není čeho až tak moc obávat, no ne? Jen škoda, že mi to opět pro jednou připomíná, jak mi někdy chybí zrak. Cítit sluneční paprsky na obličeji je nesmírně příjemné. Ale výhled rozprostírající se přede mnou, ten si můžu jen představit.
Ale no tak. Na melancholii já přeci nemám čas, pomyslím si a zatřesu hlavou.

Zatřesu hlavou.
"Já vím, já vím... Promiň," povzdechnu si. Jak je vidno, i já občas umím v afektu říct pěkné hloupost. Ostatně, kdo ne, že? Fakt, že se umím pohrabat v psychologii ze mě ještě nedělá nějakého nadvlka, který je toho ušetřen.
"Nechme to už spát. Tohle byla nehezká souhra situací, omlouvám se," zamručím a stáhnu uši k hlavě. Začínám si uvědomovat, že nastává má malá osobní krize. Nenechávám na sobě nic znát, to pro mě není až tak složité. Jde jen o souboj s chutí odpojit se a stáhnout se do ústraní.

Mírně sebou cuknu, když se ozve Roo tak ostřeji. Zacukám ušima, ale couvnu vzad.
Tohle byla chyba, uvědomím si. Teď bude asi jen na místě, když se do toho nebudu dál zaplétat a nechám to v rukách Roo.
Možná jsem to myslel dobře, ale už nejsem tulák, kde má své slovo každý, stáhnu uši k hlavě. Své rozpoložení na sobě ale nijak dál nenechávám znát. mé stažení uší se dá ostatně celkem snadno zaměnit za reakci na slova a chování cizince. Jsem v tuto chvíli nesmírně rád, že nejsem výbušná povaha.
Tohle je očividná provokace. Takže, má milá Roo, co teď? bleskne mi hlavou. Tentokrát si dávám dobrý pozor, abych se do toho nepletl a počkal, jak na tohle odpoví naše hrdá vlčice.

Nakonec mě přeci jen ta malá chytrá lišanda doběhne, když se dostane pode mě a nadzvedne se. Zahrabu tlapama. Nemám rád, když ztrácím nečekaně kontakt se zemí.
"Víš, že tě takhle můžu snadno rafnout," ozvu se a dloubnu tě čumákem do kožichu. Doopravdy tě ale kousnout nehodlám. Místo toho se sebou snažím mrsknout tak, abych se ti přes záda překulil a znovu získal pevnou zem pod nohama. Nejde to sice tak snadno, když se nemám o co zapřít nohama, které jsou tvým nečekaným tahem rozhozené do stran. Vypadám jak rozplácnutý šváb ležící na tvých zádech.

Přikývnu.
"Určitě nějaké najdeš. Je to tu celkem hojné území." pousměju se.
"Ano. Tvoje kosti jsou přizpůsobeny dutostí pro let - jsou tak lehčí a pevností, aby ustály prudčí nápory, přistání, tvou váhu i nějaký ten náraz. Rozhodně je dobré vědět, že se nezlomí, pokud narazíš třeba do stromu. Náraz by musel být hodně ošklivý a extrémně prudký, aby se ti zlomily." přisvědčím.
"To, co se ti stalo - vyhodil sis kloub. To se stává naopak celkem snadno. Na to je jediný lék - nahodit zpět a nechat klidový režim, rozhodně nejít proti bolesti. Kloub by pak mohl otéct nebo by se mohla oškrábat chrupavka a věř mi, že to nechceš." zamručím vážně.

Mě se nejvíce líbil kostým Sariane ^^
(Můj hlavní účet je Aishila, odměnu bych ráda tady pro Ikkeho)

"Což je na jednu stranu rozhodně dobře," zavrtím ocasem. Jsem radši, když jsou vlci fit a není potřeba žádných zásahů. I když rád druhým pomáhám, důležitější je pro mě jejich zdraví.
"No tam určitě, tím spíše má smečka. Ale kdybys měl zájem se připojit, zaručím se za tebe," mrknu na tebe. Mám z tebe nesmírně dobrý pocit a věřím tomu, že tohle by chyba rozhodně nebyla.

Jakmile je kontrola hotová, mám naprosto jasno.
"Tak v prvé řadě, jednal jsi dobře a křídlo je zahojené bez poškození. Což je vynikající zpráva. Máš dobrý stav kostí. Po kontrole mohu říct, že máš kosti duté, ale pevnější struktury, než je běžné. Díky tomu se nemusíš bát, že se jen tak zlomí, což je také dobrá zpráva." usměju se.

Ušklíbnu se.
"No jasně, náš namakanče," zamručím. Ale přeci jen mi to pomůže ještě víc se sebrat. Otřepu se.
"Na jednoho pitomce, který by radši skočil do lávové řeky, než na sebe nechá sáhnout?" nakloním hlavu ke straně.
"To bych radši spadl z větší výšky, než tě vystavovat stresu," zamručím upřímně a od srdce. Opravdu nemám sebemenší úmysl tě něčím rozhodit. Záleží mi na tvé pohodě. A to vís, než na své.
Už tak máš svých špatných chvilek víc než dost. Nevidím sebemenší důvod, proč ti zbytečně přidávat další.

"Nedivím se ti. Taky potřebujou něco k přežití. Ale když jim toho nevezmeš příliš, nijak jim to neuškodí. Věřím, že ty nijak hamounit nebudeš. A malá hrstička jim chybět nebude." pousměju se na tebe.
"Tady v okolí přehled nemám. Vím, že máme na území, tak nemám důvod hledat mimo něj," pokrčím rameny.
"Výborně, dobré vědět," pousměju se. Dojdu tedy blíže a zlehka položím tlapu na tvou. V tu ránu se mi kresba na srsti rozzáří.
"Kdyby to bylo nepříjemné, tak se ozvi," upozorním, zatímco zkoumám tvé křídlo. Pokud se neozveš dřív, ustoupím jakmile dokončím prohlídku.

"Ano, je potřeba v tom získat trochu praxe nebo umět couvnout, když je toho hodně. Ale je to ten nejbezpečnější způsob získání medu." pokrčím rameny. Pak ale zpozorním, když dojde na křídla.
"Mohl bych to křídlo zkontrolovat? Musím se tě ale kvůli tomu dotknout, klidně jen na tlapě. Není to na dlouho," nakloním hlavu ke straně. Možná problémy cítit nejsou, ale odolnost kosti na křídlech by se tím mohla snížit a to by bylo na místě vědět. Zároveň si tím zkontroluju strukturu křídel a budu moct dát více detailnějších rad.

"Ale to jo. Poznám, který šutr je bezpečný a který ne. V tomhle směru mě jen tak něčím nenachytáš. Ale CO je to za šutr, to je jiná," pokrčím rameny.

"No to nevím. Zrovna peříčko nejsem," ušklíbnu se. Otřepu se, abych zamaskoval poslední stopy, které na mě zážitek "pádu" zanechal.
"Ne, s tím opravdu problém nemám. Naopak, když je mi někdo blízký, mám tendence kontakt vyhledávat." odpovím s naprostou upřímností a klidem. Ale dojde mi, že tady není možnost, jak se tomu vyhnout.
"To ten pád jako takový. Když nevidíš kam padáš, ani čeho se můžeš zachytit... " pokrčím rameny a nechám větu nedokončenou.