Príspevky užívateľa

"Dobře. Tak se domluvíme a zkusíme to," přikývnu. Jsem rád, že jsi tak ochotný se mnou zkoušet něco pro mě tak nového.
"Dobře. Když jsi s tím ty v pohodě, budu i já," přikývnu a zavrtím ocasem.

Hezky se zaměřím na svou zkušenost a uklidním se. Během chvíle by na mě nikdo nic nepoznal. Snad jen na neochotě vrátit se zpět na ty hezky vyhřáté šutry.
"V pohodě. Jsem v pohodě... A ty?" je to na jednu stranu automatická reakce, když jsem ti přistál na zádech. Na druhou stranu i snaha odvést pozornost jinam, než na mě.

"Ano, to všechno kolem samozřejmě vím a znám. Ale spojitost s kamením mě nikdy nenapadla." přiznám a stáhnu uši k hlavě.
"Ale moc si nejsem jist s tím určováním druhu. Můžeme zkusit zajít na místo, kde je víc druhů a vyzkoušet to," navrhnu zamyšleně.
"Však ano, hodlám to použít i před nimi. Ale pokud ti to je nepříjemné, tak si to raději odpustím. Případně máš jak zastavit ostatní," pokrčím rameny.

Ale pak už dojde na ten pád. Tentokrát to opravdu úmyslně nebylo. Rychle se vyštrachám na nohy a mírně přikrčeně odcouvám na pevnou travnatou zem. Tep mi bije o něco rychleji. Hned se ale narovnám. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Rychle se mi povede ovládnout frekvenci dechu a tím i celkem efektivně zklidnit tep. O mém rozhození tak nakonec vypovídají jen uši, pevně stažené k hlavě.

Ohlédnu se po Artemis.
Ale ale, s náma to trošku zamávalo. Asi by bylo lepší teď s Artemis promluvit, aby neřešila nic na hranicích. Neměla by končit v takovém psychickém rozpoložení. Pomyslím si a jemně do ní drcnu čumákem.
"Tak to zvládneme," brouknu. To už se přiřítí i Feier a pak Roo. Zadívám se na vlka a i když je tu Roo, neodpustím si se do toho mírně vložit.
"To záleží na vícero faktorech. V prvé řadě, co se tu stalo. A pak také, zda máš o smečku zájem a co jsi schopen nabídnout?" našpicuju uši. Mluvím klidně a vyrovnaně. Sice vlka nevidím, ale slyším jeho pevný tep. Tohle je zdraví jedinec v dobré kondici.
"Co kdybys nám řekl něco o sobě?" nadhodím. Snažím se situaci vyřešit klidně. Tím spíše, když vlk projevil zájem o smečku.

"To máš pravdu. Ve vzduchu chybí orientační body, které jsou na zemi. Létavec by měl po letu. A umím si dost dobře představit, že by to byla velmi těžká psychická rána," zamručím a zastříhám ušima.
"Máš pravdu. Očividně mezi ně nepatříme ani jeden," mrknu na tebe.
"Ano, v tomhle směru je med trošku ošemetný. Na to je dobré něco jiného. Suché věchýtky zapálit a sfouknout a ať jen čadí. A vykouřit je. Oni se pak zase vrátí," pousměju se.
"U křídel je to ošemetné. Už jsi nějaké úrazy na křídlech měl?" zeptám a zaujatě natočím hlavu ke straně. Tohle by možná stálo za kontrolu, abych zjistitl pořádně jejich stavbu.

zacukám ušima.
"Vážně?... To mě nikdy nenapadlo..." přiznám. Otočím se na bok.
"To opravdu?" nakloním hlavu ke straně. Rozhodně mě tahle varianta zaujala. Má to ovšem i jeden maličký detail - bez očí se šutry určují VELMI těžko, téměř vůbec. Takže je otázka, k čemu mi to bude.
Asi k ničemu. ale to je jedno. Znalosti se neztratí!! pomyslím si. Ale pak vesele zavrtím ohonem.
"Fajn, Žulíčku." zazubím se. I já se nesmírně těším na reakce ostatních. Tím spíš, když vezmu v potaz chování druhých vůči tobě a tvou věčnou nabručenost.
"Ale pořád to můžeš uhrát tak, že mám výhradní právo já, aby ti kdyžtak dali ostatní pokoj," nadhodím ti munici k dobru. Pak se ale prudce posadím.
"Nene!! Uši nedám!! Slepí a hluchý, to už by bylo až příliš!!" vyhrknu na oko zděšeně. Jak se ale vydrápu fofrem do sedu, podjedou mi přední tlapy a já se elegantně s vypísknutím skutálím. Přímo na tebe.

Uchechtnu se.
"Tak nejen léčitel, ale i geolog!" prohlásím pobaveně. Stočím tvář tvým směrem.
"Ty mě asi ještě příliš neznáš, co?" zazubím se vesele.
"Já to nemám problém vynášet i dál!" uchechtnu se. A samozřejmě jsem opravdu připraven to použít. Ale pak se neudržím a bouchnu smíchy. Přetočím se a vystavím slunci své břicho.
"No to nevím. Abych pak zase netrácel hlavu všude možně?" zazubím se.
Tohle špičkování je nesmírně fajn!! pomyslím si blaženě.

"Věřím. Já jsem za ni neskutečně rád. Jsou chvíle, kdy mi zrak celkem chybí. Pak je Modrá opravdu neocenitelným spojencem," přisvědčím pohotově. Uculím se.
"Tak ukázat můžeš, ale mě osobně to bude nejspíš k ničemu." uchechtnu se pobaveně. Rozhodně máš postřeh a všímáš si. Jsou tací, kteří si mého chybějícího zraku nevšimnou.
"Výborně. Jsem rád, že máš rozum, oproti mnohým jiným," zavrtím ohonem.
"Na léčitele bys musel natvrdo do tréninku a to je na dlouho. Proto se ptám, co bys užil. Zaměříme se na to. Víš nejlíp, s čím se v životě potkáváš." kývnu.
"Dobře, zranění. O tom už jsme mluvili. Nejširší využití budeš mít ten jitrocel, řebříček a měsíček. Med taky dokáže hodně. Fungují na krvácení, ošetření ran, štípance, spáleniny, vyrážky, záněty, omrzliny.... A je dobré přibrat tu vrbovou kůru. Je dobrá na bolest a horečku." zdržím se u aktuálního tématu.

V klidu si poslouchám ten koncert, co pro nás příroda připravila. Dokud neuslyším šepot trávy, kterou rozráží tlapy. Našpicuju uši.
Tak už nebudu sám naslouchat. Nu, nevadí. Však to není jen pro mě. pomyslím si. Ale jak se vlk přiblíží, tak zbystřím. Není cítit jako jeden z nás. Nakloním hlavu mírně ke straně.
Počkat. Zaslechl jsem něco o tom, že jsme přibrali nového vlka... vzpomenu si, co se ke mě doneslo.
Tak uvidíme, jestli je to on, zastříhám ušima. Hlavu nechávám dál zvednout ke stromu.
"Zdravím. Ty jsi tu nový?" ozvu se, když se vlk přiblíží dostatečně blízko.

"Rovnou i žulová?" uchechtnu se a dál se tvářím, jako by se nechumelilo.
"Já vím. Tak ti budu říkat Žulíčku!!" rozhodnu se. Dokonce se mi to povede říct naprosto vážně!! I přesto, že se v duchu klátím smíchy.
"Hmmm? Že bych měl lepru?? To by asi nebyla zrovna dobrá diagnóza, že ano?" prohlásím pobaveně.
"To by pak význam ´podám ti pomocnou tlapu´ nabyl úplně nového významu," ušklíbnu se. Ale ocas zvednu. Zčásti, tedy. Pořád se jak zvon kinklá nad tebou.

"To rozhodně. Stejný poplach umí Modrá, když mi dělá průzkumnou letku," přikývnu. Ohlédnu se tvým směrem.
"Nehrozí? šťastný to jedinec!" uchechtnu se. Opravdu sem tam ohnivým vlkům závidím, ale nenechávám se tím nijak pohlcovat. To by bylo hloupé. Ale musím se zasmát.
"Promiň. To je tak, když se do něčeho ponořím." narovnám se a protáhnu.
"Co si třeba domluvit víc srazů takhle a na každém rozebrat jeden problém a jak se s ním vypořádat?" navrhnu. Pokud se tu hodláš zdržet, nemusel by to být vůbec problém.
"Co si třeba myslíš, že by se ti konkrétně hodilo vědět?"

Uchechtnu se.
"To víš že jo, ty naše nezlomné sousoší," rýpnu si vesele. Tak nějak si připadám, jako že můžu. Vím totiž, že takový ve skutečnosti opravdu nejsi.
"Pfff. Kámen se ohřeje rychleji, jak mokrý kožich. Brzy bys začal hřát," oponuju vesele. Ale je znát, že to je jen špičkování. Podle tvého hlasu tak nějak odhadnu, jak ses to usadil. Zavrtím ocasem, ale pak s ním prudčeji pohodím, takže ti špička spadne na hlavu. Já se tvářím, jakoby nic.

Dotlapkal jsem ke stromu, který je dominantou širokého okolí. Zastavím a chvilku jen poslouchám. Nakonec si kecnu na zadek a zvednu tvář ke koruně stromu. Uši mám našpicované a v naprostém tichu uchváceně naslouchám tomu mohutnému šumu, který strom vydává. Úchvatná melodie okořeněná o vrzání větví.
"Musí být hodně velký..." vydechnu fascinovaně, i když tu nikoho nevnímám. Zdá se, že tu jsem sám. Ale nevadilo by mi, i kdyby tu někdo byl. Však už mě tu všichni znají. Zhluboka se nadechnu. Ocas se mi sám od sebe rozpohybuje a začnu jím vrtět. Tohle je úctyhodné a krásné místo.

Spokojeně přikývnu.
"Velmi chytrá. Sojky obecně jsou velmi chytří drobečci, i když se to tak nemusí úplně zdát." řeknu jemně. Je znát, že mi na mé opeřené kamarádce záleží. U toho se mi ale daří zbírat dál. Povedlo se mi najít nějaký řebříček a trochu třezalky.
"á, prima, díky." zkontroluju listy, ale spokojeně je přesunu na hromádku se zbytkem rostlinek.
"Jitrocel ti pomůže i při kašli a na štípance, spáleniny a omrzliny. Řebříček ti pomůže i na horečku. Dobrá je pak třeba i vrbová kůře. Je dobrá na horečku a na bolesti. Rozmarýn je dobrý na zimnici, horečku, kašel, otravu... A na zanícené rány pomůže i třeba obyčejný med nebo dubový kůra." pousměju se.
"A kopřivu určitě taky znáš. Je dobrá na otravu, štípance, potíže s trávením i na vnitřní parazity." dodám.

Sojka na nic nečeká a keřík najde opravdu rychle a bez potíží. V první chvilce je slyšet i její čiřikání, jak se tam s někým dohaduje o to nejlepší místečko.
"Jak zpomalil?? Tvé horoucí srdíčko by kámen rozehřálo ještě víc, no ne?" zamrskám ocasem. Rozhodně to není rýpnutí, myslím to upřímně.
"Přece nebudeš takový necita a nedopřeješ mi pořádné zahřátí?" nasadím prosebný tónek a štěněcí kukuč. To, že nevidím, mi nijak nebrání využívat oči ke gestům. Pořád to tu komunikaci tělem dost usnadní.
Jen doufám, že si tohle škádlení nevezme nějak příliš osobně, pomyslím si o trochu opatrněji, než jak ve skutečnosti vypadám.

Zaznamenám pohyb kolem mě, jak uhneš. Ale jako výhru to moc neberu. Přeci jen tu mám trochu zmapované okolí a tak vím, že tu není příliš mnoho prostoru na takové rozběhy. Pootočím se na bok a prudce zabrzdím. Dá se říct, že jsem jako auto ve smyku, které jede bokem vpřed. A jak se snažím hodně prudce zabrzdit, podjedou mi tlapy a já skončím na boku.
Snad to bude můj bonus, kdo by mě teď čekal na zemi, pomyslím si. Na nic nečekám a hbitě pod sebe nahrnu zadní tlapy a odrazím se, abych jak žížala odjel o kus stranou. Až tam si dovolím vyskočit rychle na nohy a otočit se proti své soupeřce.
Tohle je zatím na nic, musím se jí dostat na tělo, pomyslím si, zatímco v rychlosti kontroluju po zvuku, kde se nacházíš. Nezůstávám ale na místě a pomaličku couvám.
Je hodně rychlá. Díky mému zraku ji v tomhle nepřekonám ani za mák. Musím ji nějak naběhnout. bleskne mi hlavou.