Príspevky užívateľa

Potuloval jsem se poblíž hranic, když jsem zaslechl vytí. Bezpečně jsem poznal Artemisin tón a tak na nic nečekám a vyrazím za jejím hlasem. Když se přiblížím, zvolním. Držím si uvolněný postoj, ale hlavu nesu výše zdviženou a uši našpicované.
Žádný pach krve... žádný souboj, zdá se tu celkem klid... pomyslím si, ale zvolna dojdu po bok Artemis. Naprosto jasně cítím pach cizího vlka.
"Ahoj Artemis. Zdravím, cizinče. Copak se tu děje za neshody?" zastříhám ušima. Slyším vlkův klidný tep. Pokud je to agresor, tak si v tom rozhodně libuje. Ale jelikož neznám situaci a rvačka tu neprobíhá, rád bych se nejprve ujistil nad tím, co se tu děje.
"Předpokládám, že se nejedná o nového kandidáta o vstup do smečky?" nadhodím ve snaze trochu uvolnit atmosféru.

Mé pátrání po pozdních bylinkách mě zavedlo až na jarní louku. Je mi jasné, že už bych měl začít být obezřetnější. Nejen kvůli času, abych se vrátil domů dřív, než budou potíže. Se svým postavením ještě mám svá omezení. Ale také proto, že se blížím víc k území další smečky. Vím o sobě, že jsem nekonfliktní vlk, ale také vím, jak jiní reagují na fakt, že jsem Ignisan.
Tolik zlosti jen proto, že patřím ke smečce. Pořád nechápu, co v tom mají. Bylo by o tolik jednodužší, zavrtím hlavou a zastavím se.
"Do toho, Modrá. Pátrat," prohodím jen tak do prostoru, načež kolem mě proletí modrá sojka. Ale ani já nezahálím. Skloním se k zemi a začnu čenichat kolem a hledat bylinky.

Ohlédnu se po tobě, ale dojde mi, že tohle je špatné téma. Nehodlám se tedy k tomu už dál vyjadřovat a provedu onen svůj vodní výpad. A velmi mě těší, že jsi nevzal roha a zůstal svorně ve vodě se mnou. Zazubím se.
"Horké prameny by byly lepší. Je to mnohem příjemnější zážitek," prohodím a tentokrát se opravdu jen oklepu.
"A je to dobré i pro nemocné. Kéž by něco takového bylo na novém území," zamručím.

"I tam je pořád východ. Záleží jaké místo si vybereš," pokrčím rameny. Kouknu po tobě.
"To je rozhodně nesporná výhoda," přikývnu. A zatímco ty se oklepeš, já to vezmu ve velkým. Rozkročím se a zvednu se na zadní. Přední tlapy roztáhnu co nejdál od sebe. Pak dopadnu zpět do vody za velikého šplouchnutí. Ano, skončím většinou přední části těla ve vodě, ale nijak mě to nežere. Pro srandu cokoliv!!

Uchechtnu se.
"Já své hodné peci věřím. Stejně jako svým nohám, kdybys hřál moc," zavrtím ocasem. Že ale skočíš do vody, to mě překvapí. Pak se začnu smát. Pořád v tom smíchu kapku něco chybí, ale i tak je to smích zcela jasně veselí.
"To je to tvé teplo. Vysouší tě zevnitř ještě než to potřebuješ. To je tak nefér!!" protáhnu na oko zoufale. Na jednu stranu jsem i já sám rád, že jsme přestali tak řešit psychologii. Ne že bych nepomáhal rád. Ale všeho moc škodí a je dobré si od ní odskočit.

Zazubím se.
"To se stává, když skočíš do řeky." prohlásím pohodově.
"A však kožich uschne. Třeba si z tebe udělám výhřevný kamínka," mrknu.
"Co takový ohnivý vlk? Jak moc skončí zráchaný?" povytáhnu obočí a stoupnu si k tobě bokem, s ocasem svěšeným k hladině. To je ale vše, co udělám. Nejsem takový idiot, abych na tebe začal hned stříkat. Je to jen výzva, u které čekám na reakci.

Zastříhám ušima.
Tu máme další zlom. Očividně jeho magie stojí za úmrtím jeho učitele. Dobré vědět. pomyslím si. Kouknu na tebe. A pak se jedním skokem vrhnu do řeky. Tak, že ocákne i tebe.
"Ale oheň má jednu slabinu," prohlásím vesele a zavrtím ohonem, zatímco ze mě crčí voda. Jsem rád, že tady ještě řeka není nijak hluboká a prudká. Vypláznu jazyk a zavrtím ocasem, ze kterého lítá další sprška vody. Ne, opravdu to neberu na lehkou váhu. Ale menší odlehčení to přeci jen chtělo. A hlavně tě probrat z myšlenek.

Opět jen trpělivě vyčkávám. Jen popojdu k řece, abych se v klidu napil, uši natočené tvým směrem. Ale dávám ti všechen čas, který potřebuješ, aby sis to v sobě hezky srovnal.
"Proč bych vyšiloval. Tebe bych tím víc rozhodil a já bych nedokázal jednat, jak by bylo potřeba. Logicky je lepší zachovat si klid. Navíc, klidný prvek dokáže uklidnit i ten zdivočelí." stočím k tobě pohled.
"Můžeš se zakotvit o můj klid a tím zklidnit i sebe. A věř mi, že to je v některých situacích neocenitelný základ," jemně se pousměju. Dojdu zpět k tobě, o maličko blíž než dosud. Stále ale trpělivě zachovávám mezeru a nedotýkám se tě.
"Nechme to teď spát, ano? Nemusíš se rozhodovat teď hned a tady. Zatím to nech být."

Vstanu a protáhnu se. Musím se ale uchechtnout při tom posledním výlevu.
"Tak za prvé, podle mě spolupracuješ celkem hezky. Spíš bych to viděl tak, že ostatní příliš nevěděli, jak pracovat s tebou. Čímž nechci shazovat případné jedince, kteří byli výjimkou, samozřejmě." zamručím.
"Což mě vede i k mé pomoci tobě. I tam je třeba postupovat pomalu a upravovat postup podle tebe a tvých reakcí. Když se nevysledují včas, pak ano - může to být problém." stočím pohled k tobě.
"Ale podívej se i zpětně na reakce nás dvou. Co jsem tě poznal, dokážu získat postupně potřebné informace. A rozhodně je z tebe netahám, ale ty sám mi je sděluješ. Nic se ale neděje nátlakem nebo stresově." nakloním hlavu ke straně.
"Rozdíl je pouze v tom, že vím, jak s tebou pracovat." stočím tvář k nebi.
"Možná si nepamatuju vědomě svůj život.... Ale podvědomě se cítím v tomhle všem jednání sebejistý a VÍM, že už jsem něco takového řešil..." odmlčím se.
"A jak vidíš - stále jsem tu."

Pousmál jsem se.
"Můj milý Feiere, samozřejmě že je možný posun a že se posouváš. A já ti rád budu nápomocný při dalších krocích," brouknu jemně. Nakloním se k tobě trochu blíž.
"A taky tady budeš tak dlouho, jak budeš chtít." brouknu odhodlaně. Nakloním hlavu ke straně. Nenechávám se zmást tím tvým náhlým klidným chováním. Navíc, mé krůčky jsi vyignoroval.
Zdá se, že se opět uzavírá. Ale nevadí. Není kam spěchat, pomyslím si.
"Zvládneme to, dobře? Zkusíme na tom společně zapracovat. Co ty na to?" zastříhám ušima.

Našpicuju uši a pozorně naslouchám, co všechno to vedle mě vyvádíš. Trpělivě a v klidu čekám, co za reakce tu předvedeš. Nevyptávám se a nijak tě neruším.
Ano, tohle je víc než jasné. Stále se mu to děje častěji, než by se jemu samotnému zamlouvalo. pomyslím si s jistotou. Zůstávám i tak vedle tebe jako jakýsi pilíř klidu a jistoty.
"To je v pořádku. Postupovat se má přeci po krůčcích, no ne?" brouknu jemně.
"Máš konečně své místo a zázemí. Místo, kam patříš a kde tě nikdo neodsuzuje. To je první krok." otočím se tváří k tobě.
Vstoupíme na tenký led. bleskne mi hlavou. Jsou tu jistá rizika, ale jsem si jist, že to dopadne dobře.
"Co ty, můj ohnivý příteli? Jsi připraven udělat druhý krok?" nakloním hlavu ke straně. Záměrně neříkám, co ten druhý krok je. Je to tvá cesta. Ale oslovení "příteli" ti snad jasně dá najevo, že na to nejsi sám.

Zavrtím jemně ohonem.
"Těší mě, Alaricu," odpovím s úsměvem. Pak zase zavřu oči a otočím je do krajiny před sebou.
"Ano. Je tu krásně. Ticho, prostor, volně se ženoucí vítr," brouknu jemně. Vůbec neopěvuju krásu výhledu nebo tak - jak bych taky mohl.
"Býváš tu často?" zeptám se zlehka. Snažím se udržet nějak konverzaci, když už ses se mnou dal do řeči. Sice na ni zrovna teď nemám až tak náladu, ale jakožto léčitel se tomu umím postavit.
Někdy je to potřeba. Léčitel si nevybírá, kdy je třeba, že ano? pomyslím si lehce. Není to žádná stížnost. Mám svou práci rád.

Ucítím zapraskání, jak vzplane tráva naproti. Zacukám uchem, ale nijak kvůli tomu neplaším. Mezi námi je říčka, není se čeho obávat. A to by ti ani za mák nepomohlo. Mírně zavrtím ocasem, že neutíkáš a dál se mnou komunikuješ.
"Ano, ohnivá magie je hodně živelná a bývá to hodně znát i při silných emocích," zamručím spíš pro sebe.
Ale dokud je vzhůru... To už je trošku zvláštnější. pomyslím si.
"Míváš s tím často potíže?" zeptám se opatrně, ale vlídně. Nechávám taky vyznít, že se nic neděje, pokud nebudeš chtít odpovědět.

Nečekal jsem zrovna vyrušení a tak sebou nepatrně cuknu. Zamrkám a ohlédnu se směrem, kde se nachází můj malý narušitel. Není těžké po pachu zjistit, že je to člen smečky.
A kdo taky jiný, ty jelito. Jsi na území! pokárám sám sebe. Zatřesu hlavou, kterou pak mírně skloním v náznaku úklony.
"Zdravím," odpovím uctivě.
"My jsme asi ještě neměli tu čest, že?" nakloním hlavu mírně ke straně a zavětřím. Pach poznávám, na území se pohybuje. Ale osobně mi nic neříká.
Ne. My se ještě nesetkali, ujistím sám sebe.
"Já jsem Ikke, nový léčitel smečky," přátelsky se představím s lehkým úsměvem.

Zastavil jsem se na jednom ze spousty kopečků a našpicoval uši. Je tu celkem příjemné ticho, s ohledem na zvuky přírody. Celkem mi tu chybí mé záchytné zvukové body, ale i takový klid se občas hodí. Výrazné smysly mají tendence se snadno přetížit. Jsem rád, že tu jsou takováhle klidná místa.
"Příjemné," brouknu. Posadím se a nastavím čumák větru, kterému tu nic nebrání v pohybu. Zavřu oči. Můžu slyšet svist větru, někde i křídla ptáků. Hmyz cvrkající v trávě a tichounký šum trávy. Pousmál jsem se. Někdy mi zrak chybí. A tohle je jeden z případů, kdy se tento smutný osten rozhodne ozvat. Sklopím uši k hlavě.
Proč zrovna teď a tady... Konečně smečka, kde mě berou, jaký jsem. Bez všeho to pečování, zavírání a jiného... Konečně svoboda a domov... povzdechnu si.