Príspevky užívateľa

Poklidně čekám na svou odpověď. Nijak na tebe netlačím a nesnažím se vyptávat dál, dokud mi nepovíš, co máš na srdci. Podle tvého tepu se ale zároveň dozvím i víc.
A tehdy nastal průser, který si sebou neseš dál. To tehdy nastal zlom, kvůli kterému se máš za monstrum, pomyslím si vědoucně. Na tohle nepotřebuju vědět víc.
"Tvá magie je oheň. Oheň je hodně agresivní živel." pronesu zamyšleně a spíše pro sebe. Svou magii jsem vždy přirovnával spíše ke klidné vodě, která plyne a já jen musím regulovat její tok. Oheň, to je jiná. Oheň se svou vášní se jen těžko podmaňuje.
"Ale naučil jsi se s ním jednat. Ty ztráty kontroly - našel jsi mezi nimi nějaký společný činitel?" ptám se opatrně dál. Přecházím ale na věcnou rovinu. Odkláním se od tvé minulosti.
Na to bude zase čas jindy. Teď by byla chyba se hnípat dál.

Zpozorním, při tvých dalších slovech. V hlavě mi zazní alarm. Nikoliv ale ze strachu.
Tak tady je zakopený pes. Už mi ukázal, že mu občas uskočí magie. Ale nikdy nezmínil, že by přeskočila na někoho. Takže svou nekontrolovanou magií někomu ublížil. proběhne mi hlavou. Nakloním hlavu na druhou stranu.
"Učil tě někdy někdo tvou magii?" zeptám se zničehonic z jiného soudku.
Abych mu mohl pomoct, potřebuju zjistit co nejvíc faktů a neopakovat chyby druhých. To ho naopak jen víc vystresuje a spíš bude hrozit ztráta kontroly. Tady se musí nesmírně opatrně. pomyslím si vážně. Nejsem žádný hlupák, abych se tě pokoušel utěšovat. To je aktuálně zbytečné. Držet se faktů, dokud mluvíš. Využít té situace, než se opět uzavřeš.

Nakloním hlavu ke straně, když tak vyjedeš. Ale udržuju si svůj mírný klid. Musím se mírně pousmát.
"A víš, že ano? Máš dobré srdce, i když si udržuješ odstup. A já jsem rád, že si tě můžu dál udržovat blízko sebe," odpovím od srdce a naprosto klidně. Dávám jasně najevo, že to nejsou jen prázdná slova, ale že jsou upřímná. Posadím se klidně vedle tebe.
"To, že tě špatně viděli jiní neznamená, že opravdu špatný jsi, Feiere." řeknu jemně.
"Každýmu se v životě mohou stát špatné věci. Důležité ale je, jestli jsi ty špatné věci chtěl. A já mám takové tušení, že ty jsi nechtěl." nakloním hlavu ke straně.
"Ať už se stalo cokoliv, není správné, že se otáčeli proti tobě. Protože jsi to neudělal úmyslně. To můžu říct s jistotou podle toho, jak se tím trápíš ještě dnes." zamručím tišeji.

Ohlédnu se směrem, kde se nacházíš.
"Obdivuješ?" prohlásím s neskrývaným překvapením.
"Proč, smím-li se zeptat?" nakloním hlavu ke straně. Setkal jsem se s kde čím, ale s obdivem ještě nikoliv. A i když asi tuším směr, kterým vítr vane, přeci jen si raději udělám ve všem pořádek. Lepší, než pak řešit nedorozumění.
"Když mi povíš, co bys rád zkusil, tak to určitě problém nebude. Není to, že bych ti nedůvěřoval. Ale aby se nestala nehoda, kdybych se lekl." upozorním klidně. Pak se ale musím zasmát.
"Neboj, nic mu říkat nebudu. A kdybys někdy potřeboval něco konkrétního, co v jeskyni náhodou není, tak mě najdi. Má sojčí kamarádka umí donést některé rostlinky," mrknu jedním okem do míst, kde tuším, že se nacházíš.

Zamyslím se nad tvou další otázkou.
"To se těžko odhadne. Hodně záleží na vedlejších vlivech. Složitost terénu, počasí na daném místě, zvěř, můj zdravotní stav... Zatím mohu říct, že bezpečně trefím na jednotlivé lokace na území." začnu klidně.
"Liší se to i podle prostředí. Třeba louky, ty se mi mapují hůře. Lesy jsou na tom líp. Skřípající kmeny a větve, šum v korunách a jednotlivá zvířata dost pomůžou s orientací. A skalnaté prostředí je nejlepší. Dobře nese vibrace, zvuk se krásně nese. Dokážou být sice i ošemetné díky zvukovým zkreslením, ale na to už jsem vyzrál po svém. Hoská zvěř a vibrace dost pomůžou s ujištěním," pohotově vysvětlím detailněji, jak využívám svou orientaci.
"Děkuji. Věřím tomu, že tu bude vše v pořádku. Ostatně, přežil jsem dosud a rozhodně ne na mršinách. Umím se o sebe postarat a věřím, že se postarám i o členy smečky, když to bude třeba." odpovím s lehkým úsměvem a od srdce. Nemám důvod cokoliv tajit nebo svému novému alfovi věšet bulíky na nos. Znám své srdce a že je na správném místě. A vím, co pro mě znamená smečka, která mě konečně přijala takového, jaký jsem.

Soustředím se, aby má magie jen jemně proplouvala a nijak nehrozilo, že nic naruší. Jakmile mám hotovo, stáhnu tlapku zpět na zem.
"Dobrá, dobrá. Celkový stav je vynikající, jak Artemis, tak štěňátek." zamručím jemně.
"A neboj, tahle kontrola nemohla nijak uškodit. Za to ti ručím," brouknu. Je mi jasné, že každý zásah a každý lék u Artemis teď nejspíš vyrojí spoustu obav o maličké. Je tedy jen na místě uklidnit s čímkoliv, co se bude dít.
V nejhorším dostanu po tlamě, pomyslím si zlehka. Moc si s tím hlavu nelámu.
"Takže, teď k těm očím. Rozhodně je tam vidět zlepšení, co se začalo s léčbou. Přeci jen bych ale byl radši, kdybych mohl provést 2 zásahy. Jsou to drobné zásahy, které jsou směrovány pouze na oči a nejsou nijak náročné. Neovlivní tedy vlčata, ani stav Artemis. Přesto, až dojde na porod, mohlo by se snížit riziko potíží s očima." natočím uši nejprve jedním směrem, pak druhým.
"Raději bych udělal jeden větší zásah, ale to si teď netroufám. Pravděpodobně by to na vlčata dopat nemělo, ale nejsem si tím jist, tak bych s tím raději počkal. Ty 2 krátké zásahy ale problém nebudou, za to se zaručím." pronesu sebejistě a s klidem.

Samozřejmě, že nechci útočit jako první. Výhodu v tom mají vlci, co vidí. Slepí vlk se udržuje spíše v defenzívě, je to tak bezpečnější. JSem proto rád, že nakonec Roo vyrazí kupředu. Cuknu uchem, když vystartuje a přikrčím se.
Kruci, bleskne mi hlavou. Jak kličkuje, samozřejmě se mi zvuk spojí a já tak nemám tušení, kde se zrovna nachází. Ale stát na místě je holý nerozum. Couváním ji dám akorát prostor pro domyšlení dalšího kroku. Do stran riskuji, že ji vpadnu do rány.
Zbývá jediná možnost, pomyslím si. Skloním hlavu a jak buldrozer se rozeběhnu vpřed.
Buď do ní narazím, nebo kolem ní proběhnu a nebo se mi pověsí na záda. Uvidíme, co se stane a s čím se bude pracovat dál, pomyslím si.

"O tom mě ujišťovat nemusíš. To moc dobře vím," odpovím jemně. V tomhle směru bych o tobě nikdy nepochyboval. Feier je velmi dobrý léčitel a má dobré srdce. To se přehlédnout rozhodně nedá. Na Artemis se vlídně usměju. Jsem rád, že se Feier přidal a taky řekl dost k jejímu postavení jako matky. Takovéhle ujištění udělá mnohdy víc, než by se zdálo. Pro matku je důležité vědět, že jedná správně. Neustále mají pocit, že něco dělají špatně. Tahle ujištění jsou pro ně dokonalým lékem.
"Bez obav. Nedovolil bych si zatížit její organismus a ohrozit vlčátka. Nejsem začátečník," mrknu na Feiera. Zavrtím lehce ocasem, když nám Artemis projeví svou důvěru.
"Tak se podíváme," brouknu. Už nevaruji nad svým způsobem. S Artemis už jsme tu čest měli. Ale teď, když čeká vlčátka, je opětovná kontrola na místě. A tak položím svou tlapu jemně na její a dám se do kontroly.

Pozorně naslouchám a přikývnu.
"Na ty oči bychom se mohli podívat. Můj zásah vlčátka nijak neohrozí a mohl by zlepšit situaci při porodu později," nakloním hlavu ke straně. Pak se ale musím zachechtat.
"Feiere, ty jsi diplomat každým coulem. Jestli tě do porodu Artemis nezakousne, tak to bude zázrak!" prohlásím pobaveně. Komu by se taky líbily poznámky o nevyrovnané náladě. A ani k tomu nejsou potřeba rozházené hormony.
"Nic si z toho nedělej, Artemis. Ve tvém těle se toho teď hodně mění. A mateřský instinkt v tom jen dopomáhá. Spousta matek se stane rváčem, jak jde o pohodlí a jistotu jejich mladých. A tak je to jen a jen dobře. Tak se pozná správná matka," mrknu na Artemis. Ano, podle mě není měřítkem klidná povaha. Artemis by taková ani být nemohla. Je to ohnivá vlčice a její temperament se logicky musel projevit v plné výši. Březost vytlačí na povrch pravou povahu. A Artemis je zosobněním temperamentu.
"Mám se podívat na ty oči?" navrhnu jemně.

"Rád bych u toho byl. Aspoň by si nemyslel, že jeho stav vyvolává strach. Nebylo by dobré, kdyby se toho začal bát." zamručím k Feierovi. Rozdvojená osobnost je velmi ošemetná záležitost. Každá z osobností může být jiná a tak je jednání s takovým tvorem dost nebezpečnou situací. Kdykoliv může vyvolat nechtěnou reakci.
Jak já o tom vlastně tohle všechno vím...? pomyslím si.

Zastříhám ušima.
"To chápu. Je to teď celkem složité, že?" zeptám se mile. Pousměju se. Natočím hlavu víc bokem tvým směrem, pozorně naslouchající.
"Ale máš silný tep a jsi velmi houževnatá. Určitě to zvládneš na výbornou." zavrtím ohonem.
Podle tvé odpovědi soudím, že už ti Feier řekl, že čekáš vlčátka. Tak nebudeme chodit kolem horké kaše... pomyslím si.
"Už se nemůžu dočkat, až tu kolem budou pobíhat malé kuličky. Kdybys někdy potřebovala s čímkoliv pomoct, neváhej a ozvi se. Pomůžu velmi rád," brouknu ochotně a nadšeně.

Nakloním hlavu ke straně. Poklidně kráčím vedle tebe a naslouchám tvým slovům. Je znát, že to ještě nejde lehce. Ale někdy to je naopak lepší.
"Proč si to myslíš?" zeptám se klidně, ale také s náznakem zvědavosti. Opravdu mě zajímá, proč si myslíš, že nejsi lepší. Sebeshazování je ale celkem běžná záležitost. Tím spíše, když tě něco trápí.
"Vážně? Tak to se zeptám!" zazubím se. Tohle mě rozhodně zajímá. A až Artemis příště potkám, rozhodně ji vyzpovídám.
"Proč myslíš, že se to tak často neprojevuje?" nakloním opět hlavu ke straně. Musím využít každého okamžiku, kdy se ti daří něco přenést do slov. Pozorně u toho ale naslouchám tepu srdce, abych to kdykoliv utnul.

Nepatrně sebou cuknu, kdyý na mě Feier zavolá. Skloním hlavu dolů a našpicuju uši vaším směrem. Chvilku přemýšlím, zda to tu rozebírat. Ale na druhou stranu, i tohle byl zdravotní problém, no ne?
A rozhodně by se o tom mělo vědět... A tak vykročím vaším směrem.
"Byl jsem tu s Dexterem. Ale pak najednou začal reagovat na něco... A odletěl..." mírně se zamračím.
"Mám pocit, že má rozdvojenou osobnost. Což by mohlo být dost nebezpečné," dodám zamyšleně, když dojdu k vám. Jak už začíná být mým zvykem, vyseknu lehkou úkolnu.
"Ahoj Feiere. Zdravím, Arte...." zarazím se, jak mě do nosu udeří její pach. Otočím hlavu z jednoho na druhého.
Nepletu se...?? vážně... Cítím, co cítím??.... Ale... To bych si nespletl.... je znát, že se mi v hlavě honí milion otazníků.
"Em... Zdravím, Artemis..." vysoukám ze sebe víceméně znovu.
"Daří se ti dobře?" nakloním hlavu ke straně. Snažím se z toho překvapení nějak vybruslit a nepůsobit nezdvořile.

Přikývnu na další slova o našem společném setkání, ale dál to nerozebírám.
"Ne, talent ne. Jen schopnost s ním nakládat někdy může," zamručím. Ale nezním nijak frustrovaně nebo tak. Prostě to tak je a já se svým životem i umem nakládám jak nejlépe umím.
A to se nezmění, i kdybych si vzpomněl. zpozorním. Fakt, že jsi ochoten se podělit o další z tvých štřípků mě potěší.
Další krok k otevření, bleskne mi hlavou.
"Ne každý má ve vínku trpělivost. Ale dá se naučit. Je to těžké, ale dá se." prohlásím jemně. Pak se ale musím uculit.
"Ty a rozpustilé vlče? Uvěříš mi, když řeknu, že si to neumím představit?" pokusím se pobaveně odlehčit atmosféru.

Sleduju mírně zaraženě a mírně zamyšleně Dexterův vnitřní souboj. Mé nohy jsou napjaté, jak jsem připraven kdykoliv vysrazit na útěk - ne že by mi to proti létavci bylo co platné.
Tohle je dost nebezpečný stav. Doufám, že o tom vědí ostatní ze smečky. Minimálně pak Ray. Tohle by se mělo řešit co nejdřív. pomyslím si opatrně.
"Dextere... Uklidni se, ano? je lepší vše řešit s kli-" cuknu sebou, když se Dexter náhle odrazí od země a vzletí kamsi do nebes. Přikrčím se, uši našpicované. Ale jak se zvuk křídel vzdaluje, dojde mi, že se nejedná o útok z nebes. Ne. Dexter vzal roha.
To... To byl nečekaný zvrat... pomyslím si. Narovnám se a zvednu hlavu k nebi. Ušima pátrám všude možně, jestli nezaslechnu zvuk křídel. Ale není slyšet nic. A jak se tak soustředím na stav nebe, ani si neuvědomím, že se ke mě blíží další dva vlci. Prostě jen stojím, v celé své výšce, s hlavou zvednutou k nebi a ušima natáčejícíma se do všech stran. A s velmi zmateným výrazem.

Přikývnu.
"Tak snad se tam sejdeme ve stejný čas všichni," uculím se. Kráčím vedle tebe dál tiše. Našpicuju uši.
Ano, ano. I ty jsi si velmi vědomí svého stavu a co jsem tímhle chtěl říct... proletí mi hlavou.
"Nejsem vyloženě profesionál. Ale ano, vyznám se v ní celkem solidně." potvrdím jemně. Nakloním hlavu mírně ke straně a chvíli mlčím.
"Víš, že mnohdy trvá delší dobu, než se vlk před druhým rozmluví? I když si domluví setkání, rozhodnut to pořešit, nedokáže nic říct... Třeba i několikrát za sebou... Ale to neznamená, že to nechce řešit. Stejně tak to neznamená, že je z něj odpověď dolována. Kdepak." zavrtím hlavou.
"Jsou věci, které potřebují čas. A poznat toho druhého. A pak to najednou jde samo." stočím hlavu k tobě.
"Pokud tě něco trápí, Feiere, netlač na sebe. Přijde čas, kdy to půjde samo." brouknu jemně.