Príspevky užívateľa

"To rozhodně. Je to na dobré cestě. Jen je potřeba to neuspěchat," přikývnu. Zvednu čumák víc k nebi.
"Měli bychom s ním domluvit schůzku. Ať se můžu podívat, jak to s ním vypadá a co bych u něj zmohl." zamručím. Ani mi nedochází, že používám klasické slovní obraty, které by jiné mohli mást.

Zamručím na souhlas, ale chvíli neodpovídám.
"Není vlk, který si hledá nový domov a nemá za sebou něco špatného. To je jedna z mála věcí, co jsem se už naučil. Jen někteří to dokážou hodit za hlavu." pokrčím rameny.
"Ale takových je opravdu málo." dodám.
Ani já sám toho nejsem schopný úplně... Natočím tvým směrem uši.
"Ano, já vím. U některých je problém hlubší. Ale i tady se dá pomoct, pokud vlk chce. Vždy je potřeba, aby tam byla ta ochota. Vlkovi, co to vzdá nebo odmítá řešit nikdo pomoct nedokáže," zamručím tišeji. Je to smutná pravda, ale je to tak.
"Pomůžu každému, kdo tu pomoc bude chtít." dodám odhodlaně.

"Stav Artemis jsem s tebou taky chtěl projednat. Rozhodně je tam velký prostor, co se léčby týká. Věřím tomu, že jí z většiny zrak vrátíme určitě," přikývnu.
"Jo, něco jsi už zmiňoval. Toho jsem snad ještě ani nepotkal," pronesu zamyšleně. Zatřesu hlavou. Zastavím až o pár kroků dál a skloním se k řece, abych se napil. Uši mám natočené tvým směrem a naslouchám.
"Psychika se léčí hůř. Na tu je má magie krátká. A když už jsou ochotni mluvit, i tak je léčba mnohy na dlouhé roky," zamručím a narovnám se.
A že bys ji potřeboval i ty... pomyslím si.
"Nejtěžší je získat důvěru vlka a aby si sám vlk uvědomil, že s tím chce něco dělat. A aby přijal pomoc." dodám.

Opět nadšeně zavrtím ohonem Jsem rád, že jsem vvyhověl tvému testování. Další dotaz mě na moment zarazí.
"Umh... Těžko říct. Nedělal jsem žádnou větší kontrolu a první setkání většinou proběhla v klidu, abych mohl soudit. Kromě Artemis - u té se problémy s očima nedají přehlédnout. Ale jsou minimálně z větší části řešitelné, což by mohlo hodně pomoct." odpovím od srdce. Vykročím za tebou.
"S ostatními jsem se zatím sice dal do řeči, ale jinak si mě víc k tělu nepustí a já nic nezaznamenal. Až na vlče, které tuším, bude dosti problémové. Moc nevypadal, že bude poslouchat." zamručím.

"A přitom se tak snadno shání," uculím se. Přešlápnu a čekám, co dalšího vymyslíš. A netrvá to ani tak dlouho.
"Když jsem položil hlavu k zemi, slyšel jsem pod zemí vodu padající na kamení. Nic velkého - jak jsi sám řekl, potůček je slabí. Ale ten zvuk je dost nezaměnitelný." vysvětlím, proč se pokouším hledat jeskyni.
"Tak samozřejmě jehličnany v jehličnatém lese. Třeba borovice na astma. Vrba u řeky na bolesti, ale v klidnější části toku. Topol u potoka, na omrzliny. Dub v syslím háji na kožní nemoci. Břízy, také v syslím háji, na revma. To hodně využíval můj zachránce. A... Hm... Třeba jasan na horečky, ve smaragdovém údolí." nad tímhle trošku přemýšlím. Nikoliv nad druhy stromů, ale abych si utřídil v hlavě, kde že se nachází.

Zavrtím ohonem. Samozřejmě mě potěší, že to je správné, i když to máš za lehké. Další otázky mě ale kupodivu nadchnou!
"Nejsnazší cesta by byla podél řeky a za kopečky se otočit zády k řece." odpovím. Samozřejmě, že vybírám takový typ cesty, který bych si zvolil jako první. A tedy ta nejsnazší cesta. Pokud bys ale určil lokalitou, kteoru musím projít, problém by to pro mě také nebyl.
"Nejsnáz by se mi teď hledali listy lesních plodů - borůvky, maliny, jahody, brusinky. A Jehličí." odpovím co mi přijde na mysl okamžitě a čeho si všímám skoro hned, jak do lesa přijdu.
"A zajímavost... Je tam potůček, který mizí pod zemí. Hledám tam, zda je to jen puklina v zemi nebo jestli se tam neschovává nějaký podzemní komplex." zavrtím ohonem.

Zadumaně naslouchám tvému tepu a dechu. Ale neplánuju to teď rozebírat. Na to není vhodná doba. Zeptám se třeba až Modrá bude probírat můj kožich.
Nebudeš si připadat tak odhalený a půjde to určitě líp, než teď, pomyslím si.
"Na území už se bezpečně orientuju a objevuju jeho detaily. Vyloženě jen schované nenápadné perličky a tak. A Podpalisko...." narovnám se.
"Jsme u pramene. Nad pramenem začíná úpatí hor, které vede do podpaliska. To by byla nejlepší cesta z místa, kde jsme teď." odpovím okamžitě bez zaváhání. Stočím uši tvým směrem, čekající nějakou reakci.

Přikývnu.
"Ano. Minulost se stejně nezmění. Ale je dobré ji znát a mít v tom pořádek." ukončím debatu o té minulosti.
"Dobrá, tak trénink boje." přikývnu. Napnu svaly v očekávání a našpicuju pozorněji uši. Je tu měkký podklad, takže se musím více soustředit. Na skále by to bylo snazší, jak by drápky cvakaly o kámen. Mírně zatnu prsty na nohou, abych více vnímal vibrace země. Jako můj poslední záchytný bod je tep srdce. U řeky bych byl solidně nahraný, ale taky, kde je jen ševelící vítr? Ten už dokážu vyignorovat. Otáčím se spolu s tebou, aby ses mi nedostala do zad, ale jinak neútočím. Jsem léčitel, útok je mi prostě proti srsti.

Samozřejmě zpozorním, když vidím, že si to neužíváš. A tak hlídám, co sojka dělá. Ví, že mě to je příjemné a nechávám ji ťapkat jak se jí zlíbí. Ale tentokrát zasáhnu hned, jakmile už neslyším cvakání zobáčku - což znamená, že obrala všechen čurbes.
"Hodná, hodná." brouknu. Sojka to vezme jako propustku a odletí.
Buď je obecně citlivá na svá záda a nebo má špatné zkušenosti s ptáky... Tak jako tak, minimálně Modrou na něj nepouštět. probleskne mi hned hlavou. Stáhnu uši k hlavě. Nerad vidím, když někoho něco trápí. A tak nějak to vezme sebou i všechnu mou dobrou náladu. Instinktivně ucouvnu, abych ti dal prostor.
"Nemám s tím problém. Rád se vyhnu všemu, co se ti nezamlouvá," zamručím. Je to pravda. Feier byl první po dlouhé době, kdo mě nebere jako chudáčka a chová se ke mě normálně. Ač bručoun, na nic si nehraje. A je mi tak mnohem bližší, než kdokoliv, koho znám déle.
"Ne, já ne," odpovím krátce a věcně. Ale také jsem rád, když se změní téma. Lehce zavrtím ocasem.
"Velmi. Je to opravdu volnější, než kdekoliv jinde. A nikdo si na nic nehraje. Žádné opečovávání a přehnaná lítost." vychrlím ze sebe.

Musím se zazubit. Je mi jasné, že to byl marný pokus, ale co. Narovnám se a taky se oklepu.
"Holka, pojď ho obrat." brouknu na sojku. Ta přeletí na tvá záda a začne ti z kožichu vybírat zaseknuté větvičky a lístky. Nakloním hlavu ke straně a nedočkavě čekám, jak bude reagovat na ty lehce se zatínající pařátky a probírání zobáčku. Mě osobně je to nesmírně příjemné!!
"Ale vykání se tedy příště vyhnu." zastříhám ušima. Myslím to vážně a je to i na mém hlasu moc dobře znát.
"A jen tak mezi námi - svádět hru na infarkt ve tvém případě? Měl by sis vymyslet lepší výmluvu. Některých by se to mohlo i dotknout," prohlásím jakoby nic. Ne, že bych patřil k takovým jedincům. Ale pokud tohle řekne někomu mladému, kdo ho potkává při běhání, tak ho to raní. Takový vlček se pak stáhne a můžou z toho být jen potíže.

Zaplaví mě v první chvíli naprostá štěněcí radost z toho, že se přepadení povedlo. To ale vystřídá v prvním okamžiku šok, než mi dojde, že vlastně tep jede stále stejným rytmem. Narovnám se a nakloním hlavu ke straně.
"Teda pane, měl byste něco provést se svým chováním," prohodím zvesela. Ocas mi sebou lítá ze strany na stranu.
Ano! Ještě to ve mě je. Mrzout a jak si umí hrát!! pomyslím si vesele. Poskočím před tebe a připlácnu se předkem k zemi.
"Pane, pojdťe si hrát!" štěknu zvesela. Je znát, že to není myšleno úplně vážně, ale zároveň, že v tom klidně budu pokračovat. Mám prostě veselou náladu, tak proč toho nevyužít, no ne??

Už naše území celkem znám. To ale neznamená, že se nemohou objevovat nové kousky, které mi při první obhlídce unikly. Takže zkoumám území dál, jen ještě více do hloubky. Pramen řeky je kouzelné místo, ze kterého ale často chodím zráchaný. Voda umí skvěle maskovat pach a některá místa tak zkoumám víc hmatem. A tam jednomu podklouzne noha raz dva, no ne? Zrovna zkoumám jeden menší převis za prameništěm, když ke mě vítr zanese důvěrně známý pach. Zavrtím nadšeně ocasem.
Mám nápad! bleskne mi hlavou a začnu se velmi opatrně a tiše plížit podrostem. Vím, že to se svou bílou barvou nemám snadné. A že ani netuším, kam přesně se díváš. Je možné, že se plížím naprosto zbytečně a ty mě pobaveně bez hnutí sleduješ.
Ale co? Sranda musí být, no ne? pomyslím si. Má drahá přítelkyně se rozhodne mi to zjednodušit. Obletí tě, dosedne na větev a začne na tebe štěbetat. Tak, aby tě přiměla otočit se ke mě zády.

Pokud to vyjde, bude to paráda! Tiše se doplížím za tebe. Nejsem hlupák, abych ti skákal na záda. Díky tepu srdce určím, kde se nachází tvůj hrudník a pak HOP - doskočím vedle tebe.
"PŘEKVAPENÍ!" zahalekám vesele.

Pokud to nevyjde, mou veselou náladu to nezkazí. A otočím to v úmysl.
"Tak jsi právě viděl mou metodu plížení! co na ni říkáš? Samozřejmě se běžně vidět nenechám!" zazubím se vesele.

Našpicuju uši a mírně zmateně zůstanu otočený tvým směrem, absolutně netušící, co se to tu vlastně teď odehrává. Couvnu a zatřesu hlavou, abych si pročistil mysl a měl zase přehled o tom, co se děje.
Druhý... že by druhá osobnost? Očividně ale mohou komunikovat. I když si nepamatuje, co se děje. nakloním zamyšleně hlavu ke straně. Přijde mi to TAK NESMÍRNĚ povědomé!! Už jsem něco podobného viděl, jsem si tím naprosto jist!!
Zatracená paměť!! zanadávám si v duchu. Kdybych si pamatoval svou minulost, pamatoval bych i co se mi to snaží v mysli vyklubat a věděl bych přesně, jak teď jednat. Ale takhle...
"Ale zdá se, že on ví, co se děje...?" nadhodím, abych i tobě pomohl se odreagovat. Tedy, snad. Sojka ovšem z neklidu, který tu vyzařuješ, raději vezme roha a uletí.

Nakloním hlavu ke straně a našpicuju uši. Svaly mám připravené k okamžité reakci, kdybys vyrazil vpřed. Přesto ale nejednám zbrkle. Nakloním hlavu ke straně a pozorně naslouchám. slyším, jak tvé tlapy šustí v trávě. Slyším tvůj tep i dech. A cítím, jak země vibruje s každým tvým pohybem. Dá mi to dostatečnou představu o rozložení tvých tlap a kde zhruba se nachází tvůj hrudník. Ano, chybí mi představa, kterým směrem jsi vytočený. Zastříhám ušima a snížím hlavu o něco níž.
Tak copak máš v plánu... Přímý útok to nebude... Už víš, že reaguju dostatečně rychle. Přímý útok by se mi hodil, ale nepočítám s tím... Spíš nějaká zákeřnost... Máš lepší povědomí o terénu kolem... zastříhám ušima a stočím vždy jedno ucho do strany, zatímco druhým stále kontroluji tvou pozici. Je to opravdu parádní pláň. Neslyším tu vítr ve stromech ani vrzání dřeva. Stromy tady rozhodně žádné nebudou.

"Ano. A jsem rád, že to nebyla jen slovíčka, abys mě sem nalákal. Věřil jsem ti a jsem za to nesmírně rád," brouknu s lehkým úsměvem. Stočím uši vzad, tvým směrem a poslouchám. Všímám si, že se ti mění frekvence dechu i tepu.
Výborně. Spánek potřebuje. Snad to bude klidný spánek, pomyslím si. Chvilku váhám, zda tu zůstat nebo ne. Ale nakonec se rozhodnu tiše odtlapkat. Nemusíš být zvyklí na společnost a to by pak má přítomnost byla víc na škodu.

Přikývnu.
"Už dlouho jsem neviděl smečku fungovat tak dobře. Navíc, když nám tu alfa nestojí za zadkem jako nějaká děsivá hrozba. Tahle smečka je opravdu výjimečná," zamručím. Pootočím hlavu a naslouchám, kam to jdeš. Jen nedaleko, tak zůstanu dál na místě a opět otočím tvář do prostoru před sebe. Někomu by situace mezi námi přišla tíživá a nepříjemná. Ale já vnímám klid, který tu panuje. Jsme dva cizí vlci, kterým nevadí vzájemná přítomnost. Musím se tomu lehce pousmát.
Už dlouho jsem nezažil tak příjemné časy v přítomnosti vlka, pomyslím si. A až teď tak nějak zjišťuju, jak mi to chybělo.