Príspevky užívateľa

Shodou náhod jsem se zrovna i já sám pohyboval ve smaragdovém údolí. Mířil jsem směrem k horám, že si vylezu na vyhlídku k rozjímání. Vyrušil mě ale pach krve, který k mému velmi citlivému čumáku zavál vítr. Okamžitě jsem zpozorněl.
"Modrá, hledej raněné," houknu na sojku a kývnu směrem, odkud vane pach krve. Modrá začiřikala a okamžitě odlétla určeným směrem. Já ale nezahálím a vydám se po pachu lehkým klusem. Hlavu mám mírně zvednutou a neustále čenichám, abych neztratil stopu. Mezitím tě ale najde Modrá, která nad tebou zakrouží a vydá se zpět. Neustálím čiřikáním mě vede vpřed, takže můžu bezpečně zrychlit a nebát se, že ztratím stopu. Jak se blížíme, prolíná se pach krve s povědomím pachem člena smečky.
"Genliseo?" zavolám, jak se blížím.

Samozřejmě, že z toho nic nevnímám, ale to nevadí. Pro změnu vnímám jisté... vibrace? Nevím, jak přesně to popsat, ale vnímám zdravé sebevědomí vlka před sebou. Nic přehnaného, čím by na mě chtěl udělat dojem.
"Těší mě." odpovím od srdce. Rád poznávám nové vlčky.
"Nemám problém odpovídat na otázky," brouknu mírně.
"Modrá je má přítelkyně. Našel jsem ji kdysi jako ptáče a postaral se o ní. Od té doby se mnou zůstává. Naučila se spoustu věcí, kterými mi pomáhá a je mýma očima, když je to třeba," ochotně se podělím o informace o mé modré ptačí kamarádce. Sojka, jakmile uslyší své jméno, tak se hezky narovná a uhladí, připravena pomoci. Když ale zjistí, že je to jen vyprávění, tak se zase pohodlně usadí a načechrá.

"To jsem rád. I když jsme samostatné smečky, v době nouze je potřeba si pomáhat bez ohledu původu," prohlásím od srdce. Jako lékař v tomhle nevidím rozdíl. Lékař se svou duší obětuje pro pomoc druhým.
"Doufejme, že si pro nás osud nepřipraví žádnou další ťafku. Zima udělala dost." skloním hlavu a přejedu si tlapkou po čumáku. Tvá poznámka o vedrech je vcelku na místě. Dost dobře by se to mohlo stát.
"Ale pro jistotu se asi budeme zásobit," uchechtnu se. Nechci být tentokrát nepřipravený, oproti zimě. Tentokrát, pokud vlny veder přijdou, budeme si s tím vědět rady.
"Výborně." pousměju se a vykročím. Zatímco mě se může dařit hledat rostlinky, co splívají, ale jsou charakteristicky cítit, tobě se zase může lépe dařit hledat vzhledově výrazné rostlinky. Ušetříme si tím oba dost práce.

Zafuním, když se tak začneš smát. Na druhou stranu... ano, máš pravdu! Jednal bych stejně! A možná to pomáhá mé lehké.. frustraci? Těžko říct.
"Jo, symbolika je v tom krásná, o tom žádná," zamručím a zacukám špičkou ocasu. Máš pravdu, že tohle není vůči Adainovi úplně fér. Ale co se dá dělat, když z toho mám takovou obavu?

Nakloním hlavu ke straně a jen tiše poslouchám, jak se k tomu postavíš. Je mi jasné, proč o tom úplně mluvit nechceš. Ale pokud ti mám nějak pomoct, budu potřebovat vědět o něco víc.
"To záleží na tobě, Feiere. Ty jsi alfa a pokud máš pocit, že by to mohlo ohrozit smečku nebo i život člena, je jen na místě to se mnou probrat." upozorním tě.
"Ale je mi jasné, že to neměl úplně jednoduché," povzdechnu si.
"To jsem rád," pousměju se. Je dobře, že má v tobě takovou oporu. To rozhodně nemálo pomůže, aby to zvládl.

"Samozřejmě." vypláznu tvým směrem jazyk, ale musím se pousmát. Jsem rád, že se spolu dokážeme takhle uvolnit a špičkovat se. Mám pak jistotu, že život je pořád ještě v pořádku.

Jemně se pousměju, když se tak krásně podivíš. Spousta vlků si příliš nevšímá svého okolí a pak jsou takhle překvapení. Co já bych dal za tu možnost věnovat se zase všem těmhle drobnostem kolem sebe. Do úsměvu se mi vloudí trochu smutku.
"Svět je plný krásných detailů. Vlci si ale zvykli koukat na celý obraz, nikoliv na drobné detaily. Jsou chvíle, kdy je to tak správně. Ale když máš čas, je fajn zadívat se na drobné detaily kolem sebe. Uvědomíš si spoustu věcí. Navíc, je v tom neskutečná krása," brouknu jemně.

Pousměju se. Jsem rád, že se nad tím opravdu zamyslíš a snažíš se na to přijít.
"Dám ti tohle za úkol. Zajdi si k nějakému skalnímu převisu. Tam se posaď, zavři oči a naslouchej. NIc víc. A až se příště uvidíme, tak mi povíš, co jsi slyšel. Stejným způsobem můžeš vyzkoušet i hory a les. Vyber si různá místa, kde se jen posadíš a budedš naslouchat." navrhnu.
"Jak jsem řekl, vyhodnocovat zvuky je naprostý základ při pohybu poslepu. Ale nezkoušej takhle zalézt do jeskyně. Jestli budeš mít zájem pohybovat se v jeskyni, zajdi tam s někým. Rád s tebou zase příště zajdu do nějaké jeskyně. Jsou složitější a více matoucí," dodám ještě s lehkým úsměvem.

Pohyboval jsem se po vřesovišti, když se ozvalo táhlé zoufalé vytí. Okamžitě jsem se narovnal a zaškubal ušima. Zavyl jsem v odpověď, doufaje, že vlk zavyje znovu. Většinou to tak je, ne? Když se vlci hledají, vyjí vzájemně, dokud se nesetkají. A já opravdu potřebuji, aby ten vlk zavyl znovu. Nečekám ale nehnutě na místě, vyrazím směrem, odkud tuším, že zvuk šel. Přibližný směr se mi zachytit povedlo. Asi bych byl díky pachu krve schopen naše vlky najít i bez druhého zavytá. Ale pokud zavyje druhý vlk znovu, vyrazím plnou rychlostí po hlase. Přimým směrem a bez hledání. Samozřejmě, v trochu kamenitějších oblastech zpomalím, abych se sám nepřerazil.
V okamžiku, kdy doběhnu, nečekám ani na žádné vysvětlování. Dle pachu krve dokážu bez potíží najít svého pacienta, na kterého okamžitě přiložím tlapu.
"Co se stalo?" vyhrknu, zatímco se můj kožíšek rozzáří a vlna magie začne pronikat do Rufusova těla. S lehkým mravenčením se rozlézá ke zraněním a usazuje se prvotně u těch vážných, které je třeba pořešit okamžitě. Nějaké škrábance se dokáží zahojit i sami, na ty není důvod plítvat silou. Vážnější prvek je ovšem klacek, o kterém nemám ani páru...

Jsem rád, že nejsem mezi zkoušejícími. Přesto se téhle události zúčastnit chci. Její rozložení je trochu nepraktické pro přihlížející, ale to nevadí. Kde kdo je zvědav na výsledky a důležité je, jak to zvládnou ostatní. A popravdě, mě se dokonce tohle hodí lépe. Díky kožešině, na které se složím a teplu, které se už šíří se přeci jen ozve ještě mé vyčerpání po prodělané nemoci. Většinu času, kdy ostatní netrpělivě čekají na příchod zkoušených já jednoduše prospím.
Když mě vzbudí Feierův hlas, okamžitě si hbitě sednu a poslouchám. Trošku si vyčítám, že jsem nebyl Feierovi rozptýlením. Ale zdá se, že vše dopadlo dobře. Těší mě, že všichni postupují na svém vysněném žebříčku výše.

"I ty vtipálku," uchechtnu se pobaveně. Už vidím, jak nám nějaký zajíc vesele vběhne přímo do náruče. Spokojeně se rozvalím na hřejivém kameni. Ale zároveň se natisknu hezky k tobě. Nikdo mě neobere o možnost dotýkat se toho hebkého hřejivého kožíšku kdykoliv je to jen možné.
"to hádáš správně. Klid, sluníčko a ty po boku. Co víc si přát po tak náročném období?" usměju se.
"Kdybys mě sem nevytáhl, asi bych moc odpočinku neměl. Po celé té zimě je potřeba obnovit stav bylinek a přebrat, co už je nepoužitelné. Neměl bych stání, když to vím." uchechtnu se. Jsem taky tak trochu workoholik. I když u mě je to z pocitu zodpovědnosti.

Překvapí mě, jak o tom začneš rovnou uvažovat.
"Neblázni! Navíc, s vonnýma bylinkama opatrně," namítnu okamžitě. Samozřejmě, že se spíš chytím praktické části. Nejen proto, že je to pro mě větší jistota. Ale navíc je to potřeba připomenout!

"A přesto to tak je. Kdyby se popral a odešel, vybojoval by si "svobodu" a bylo by to v pořádku. Ale jen odejít? Je to prohra a útěk," zamručím s lehkým úsměvem. Na hlase bylo znát, že sis díky tomu oddechl.
"Jaké zmínky padly?" zareaguju okamžitě. Co tobě smysl nedává, mě by mohlo zapadnout na správná místa.
"Já bych ti to místo nepřijal, Feier. Rád ti budu vypomáhat s diplomacií, ale jsem rád tam kde jsem. Jarumi je skvělá volba. Pomůže to i jemu získat v sebe důvěru a zapadnout. Jen je potřeba pohlídat, aby ho smečka respektovala a brala." pousměju se.

"Smůla, kamaráde. Pořád ti nic neřeknu. Přece ti neprozradím vše, aby ses na to připravil? Pak by to nemělo takový efekt." zazubím se.

Jako správný psycholog jsem do budoucna připravený a ochotný opakovat stále dokola, že mi tvé otázky nevadí. Díky svému povoláním oplívám mnohem větší trpělivostí než kdejaký jiný vlk. A je to jedna z vlastností, na kterých si zakládám. Správný přístup je klíčový.
"Málokoho napadne si rostlinky jen tak prohlížet pečlivěji. Ale je spousta rostlinek, které mají na stoncích nebo lístcích chloupky. A ne, ne každá chlupatá rostlinka štípe. Třeba hluchavka je velice podobná kopřivě, ale nepálí vůbec." podotknu pohotově.
"Ale třeba takový Koniklec je taky chlupatý. Jetel, kostival, pryskyřník, řeřicha... Zkus si třeba víc prohlížet rostlinky, když se budeš nudit," pousměju se.

S ušima našpicovanýma si stále hlídám, kde se pohybuješ. A jsem rád, že ti to jde tak dobře. Rozhodně máš talent a tenhle typ tréninku ti ve tvé profesi velmi pomůže. V okamžiku, kdy se objevíš v prostorách bez dostatku světla, budeš mít nespornou výhodu.
"Vedeš si výtečně. Umíš dobře naslouchat svému okolí." pousměju se.
"Tohle je ten největší klíč k celému pohybu bez očí. Naslouchat a vyhodnocovat, odkud zvuk přichází. Ve volném prostoru je to mnohem snazší. Zvuk se nese čistě. Uzavřené prostory jsou náročnější, zvuk se má tendence odrážet, násobit, zesilovat. Může tě snadno zmást. Stejně jako větší množství zvuků na jednom místě. " pokračuju. Zůstávám už na místě a dávám ti tak možnost mě dojít.
"Důležité je taky uvědomit si, jak jsou zvuky odlišné. Když nevidíš, musíš si dávat pozor i na vodní plochy nebo srázy. Tím pádem musíš i vědět, jak je odlišit." popisuju zvolna dál.
"Nejsnazší je tekoucí voda, tu si nikdy nespleteš. U stojaté vody ti pomůže čich. Ale co takový skalní převys? co myslíš?"

Byl jsem plně ponořený do hledání mladých výhonků vřesu a bylinek, které se schovávají v jeho stínu, že jsem v první chvíli ani nezaznamenal přítomnost dalšího vlka. Vítr hrál v můj neprospěch. Navíc byl vlk zrovna v klidu, takže ani žádný podezřelý zvuk prvu nebyl slyšet. Až do okamžiku, kdy vyrazil mým směrem. Po chvilce jsem zastříhal ušima a zvedl hlavu, kterou jsem otočil po zvuku dusajících tlap. Když se přiblížíš, prozradí mi lehké zavětření, že jde o vlka tuláka.
"Krásný den," odpovím s lehkým úsměvem. Alespoň pro mě krásný je. Už je zase celkem teplo, sluníčko svítí, je příjemně. Můj pohled se upírá sice tvým směrem, ale kamsi do prázdna.
"Tebe jsem tu v okolí ještě nepotkal. Já jsem Ikke, léčitel nedaleké Azarynské smečky," představím se, jak se sluší a patří. Jen to trochu pokazí má modrá sojčí kamarádka, která mi suveréně přistane na hlavě, přímo mezi ušima.

"Myslím, že po téhle zimě to tak bude u všech. Kdybyste náhodou akutně nějaké bylinky potřebovali, klidně se na nás obrať." pousměju se.
"Je potřeba držet pospolu a dát se všichni dohromady," dodám ještě, aby bylo jasné, že to není žádná klička. Opravdu mi aktuálně záleží spíše na tom, aby byly všichni v pořádku. A v takové chvíli je jedno, zda jde o azaryňana nebo přízračného.
"Ano, to byla nehezká tečka za náročným obdobím," stáhnu uši k hlavě, ale hned je zase narovnám.
"U nás zima zamávala hodně. Potopa už tolik ne, Feier nahnal smečku, aby vyhrabala cestu, kudy odvést vodu od hor k řece a silnějšími klacky zpevnil důležité cesty. Takže spíš řeka vyběhla z koryta a nadělala škody." nemám důvod zatajovat chytré kroky našeho alfy. Třeba to pomůže při příští zimě, aby u sousedů bylo méně škod. Jediné, co si nechávám pro sebe, jsou úmrtí, co nás přes zimu postihla.
"Nepůjdeme sbírat společně? Než se rozejdeme, můžeme porovnat, co jsme nasbírali a rozdělit vše napůl," navrhnu. Ve dvou je to přeci jen méně práce.

S naprostým klidem kráčím po tvém boku. Důvěřuju tvému vedení. Už dávno jsme našli společný způsob, který nám sedl. Dřív jsem takovéhle vedení příliš často nevyužíval. Bylo spíše problematické se takhle pohybovat. Ale s tebou je všechno snadné a přirozené. A pro mě mnohem příjemnější, protože tak můžu být i ve tvé těsné blízkosti. Navíc toho tak trochu využívám. Můžu se tě dotýkat. A můžu každou chvíli šťouchnout čumákem do tvého hebkého hřejivého kožíšku.

Jak stoupáme výš, našpicuju pořádně ouška. Kožíšky nám čechrá příjemný, svěží, horský vzduch. Všude kolem zní zpěv ptáků a jen co vyjdeme na volné prostranství, i sluníčko začne hřát. Teprve svou sílu nabírá, ale tady, blíže k obloze, je to znatelnější. Zhluboka se nadechnu a zvednu hlavu k obloze.
"Je to tu báječné," brouknu spokojeně. Stočím čumák tvým směrem.
"Čistý zvuk přírody, ničím nerušený. Zpěv horského větru. Sluníčko. A ty. Co víc chtít?" usměju se.