Príspevky užívateľa

Musím se zasmát. Tohle je celkem zábavná hra. Ale tentokrát už vím, odkud ten hlas jde. Otočím se tvým směrem a zvolna zamířím blíž.
"Ani já ne. Přišel jsem si na planinu užít volného prostoru." odpovím poklidně.
"sice jsem nečekal, že na někoho narazím, ale společnost mi nevadí," dodám ještě. Přijdu na dohled, ale zastavím se. Nechci tě nijak vyplašit, ani rozrušit. A fakt, že ses nepřibližoval mi napovídá, že příliš o něčí blízkost nestojíš. Nakloním hlavu ke straně.
"Rád poznávám někoho nového. Já jsem Ikke," pokusím se navázat přátelský kontakt.

UCulím se. Tohle je opravdu odpověď pro slepého vlka jako dělaná.
"Ještě, že už znám tvůj pach. Touhle informací bys mi jinak moc nápomocná nebyla," prohlásím pobaveně a dotlapkám zvolna k tobě. Jak si to postavení žádá, neopomenu lehkou úklonu hlavou.
"Má milá, jaké štěstí, že se tu zrovna motám, což." zamručím a skloním se k tobě blíž. Neptám se, co jsi tu vyváděla. Rovnou položím svou tlapku na tvou.
"Ale to srovnám." brouknu. Znaky se mi rozzáří tyrkysovou barvou a všemi zraněními v těle se začne šířit mírné svědění a vibrování.

Nakonec se ale přeci jen otočím zpět na tebe.
"Zajdu za Feierem, promluvit si o možnostech, jak by se ti dalo s očima ještě pomoct. Pak si tě kdyžtak najdeme, dobře?" zavrtím mírně ohonem. Počkám na tvůj souhlas.
"Tak se zatím měj hezky. A dávej na sebe pozor," rozloučím se přátelsky a vyrazím na pátrací misi. Díky prohlídce vím o pár místech, kde by se Feier mohl zdržovat a rozhodně se to teď hodí. A nejbližší je jen kousíček odtud, což je bezvadné!

_________________________
Souhlas domluven přes Discord

Zacukám ušima, když ke mě vítr donese něčí hlas. Postavím se a natáčím uši dál do všech stran. Vítr se tady ale trošku točí, jak to má na otevřeném prostoru ve zvyku. Zahrabu tlapkou. Nejsem si ani moc jist, jak na to odpovědět.
"Někoho hledáš?" rozhodnu se nakonec ozvat jinou otázkou, zatímco se mi uši jak radary točí do vše směrů. Jsem ale připraven, kdyby nastaly potíže, o které rozhodně nijak nestojím. Kdo by o ně také stál, že ano?

Musím se lehce zasmát.
"V pořádku, nelam si s tím hlavu. Snažím se na to příliš neupozorňovat. Vlci pak mají tendence chovat se vůči mě o dost jinak, což nemám zrovna rád," odpovím zlehka. Opravdu si tím hlavu nelámu. Když vykročíš ke mě, našpicuju uši a otočím se k tobě, jako bych viděl.
"Venku mě možná uvidíš lépe," prohodím. Ani z toho obhlížení si nic nedělám.
"Mimochodem, já jsem Ikke. Výpomoc pro Feiera v oboru léčitelství," představím se a naznačím mírnou úklonu hlavou, jak se na omegu sluší a patří. Sice trošku pozdě, ale snad z toho nebudou potíže. Ty bych opravdu nerad.

Další kousek průzkumu na vlastní pěst mě zavedl do Věžových hor. Mám hory rád. Jasně, prosluněnou louku hřející paprsky slunce mám radši. Ale hory mám také rád. Pohybuju se tu klusem, i když je neznám. Cvakající drápky na kamenech krásně nesou zvuk, podle kterého se můžu řídit. Stejnou měrou mi pomáhá i vítr, točící se kolem skal. A samozřejmě vibrace země, jak se kutálí kamínky a nese se každý můj krok. Po kamenech se vibrace nesou lépe, než měkkou půdou, i když se to nezdá.
Jsem rád, že si to tu můžu prohlédnout sám a svým tempem. Dokud se neozve křiknutí mé sojky. Zastavím a zvednu čumák k nebi. Ozve se znovu. Otočím hlavu jejím směrem.
"Už jdu," zamručím a klusem vyrazím za ní. Dokud ke mě neslétne.
"Tak kohopak tu máme?" zavolám už dopředu. Ale když zasviští vítr, už tuším, koho tu očekávat.

Zavrtím ocasem, když mi potvrdíš mé dotazy.
"Jistě, ptej se na cokoliv," odpovím pohotově.
"Našel jsem ji jako ptáče, které se o sebe neumělo ještě postarat, navíc zraněné. Pomohl jsem ji a pak vypustil. Ale vrátila se ke mě. Tak jsem ji naučil pár triků, kterými by pro změnu mohla pomoct ona mě." odpovím pohotově. Sojka si povyskočí trochu výš, blíž k mé hlavě.
"A také ví, že ji budu bránit. Proto ji nevadí ani jiní vlci okolo." dodám. Dám si ale pozor, aby to neznělo jako výhružka. Běžně by saomzřejmě pták uletěl a nenechal by k sobě vlka přiblížit až takhle moc.

Mírně cuknu ušima.
A jéje, pomyslím si.
"Omlouvám se, nechtěl jsem nikoho budit. Pachů je tady příliš mnoho, abych se jimi mohl řídit. Jinak ale ano, jsem slepý," odpovím uctivě a zdvořile. Tím, ře jsi promluvil, jsem ale získal jistotu o tvém umístění. Fakt, že jsem neslyšel ani tep srdce napovídal, že jsi opravdu spal. Tedy, ne že bych ho neslyšel. Ale zakryl ho můj vlastní tep a dech v uzavřeném prostoru. Moc dobře vím, proč mám rád otevřené prostory plné zvuků a čerstvého vzduchu. Zatřepu hlavou.
"Mohu nějak odčinit tvé probuzení?" zeptám se jemně.

Zacukám ušima, když se ke mě přiřítí jedna z nich. Ale žádné vyplašené uskakování nebo tak se nekoná. Dál zůstávám v klidu stát a jen po vlčce kouknu. Nijak ani nereaguju na její poznámky o stáří.
špatně vychovaným vlkům o sobě opravdu nebudu nic vykládat, pomyslím si.
"Pokud máš zájem přidat se ke smečce, sluší se počkat na hranicích a kontaktovat někoho ze smečky. Ten pak tvou žádost předá dál. Bez souhlasu alfy ale na území smečky nesmíš vstoupit." odpovím klidně.
"Takže váš opět žádám, opusťte území smečky. Můžeme se domluvit, že se zítra sejdeme na hranicích a já vám donesu vyjádření alfy." dodám klidně.
Pochybuji, že odejdou. pomyslím si. Jedno ucho mám natočené k Lumi, druhým sleduji pohyb Fanty.

Samozřejmě zaznamenám, že se někdo blíží. Zacukám ušima a našpicuju je směrem k pohybu a následně i hovoru. Zavětřím.
Ti nejsou z naší smečky. A to znamená potíže, pomyslím si mrzutě. O žádné potíže nestojím. Ale jsem člen smečky a to znamená, že mám svou práci. A tou se teď stávají tyto dvě vlčice. Postavím se a vykročím jim s jistotou naproti. Nač dávat na odiv, že jsem slepí? Stočím pohled nejprve na jednu a pak na druhou.
"Zdravím. Bohužel vás musím požádat, abyste se otočili a opustili území naší smečky," oznámím okamžitě bez okolků, ale se slušností. Uvidíme, zda na děvčata bude slušnost dostatečně platit nebo zda to bude složitější. Tak nějak ale spíše očekávám potíže.
Pokusím se to nejprve vyřešit sám. Až když se mi nebude dařit, svolám ostatní. Na území se opravdu jen tak někdo potulovat nesmí. Však ani mě, zájemce, sem nemohl Feier jen tak vzít.... rozhodnu se.

Když nás Feier opustí, otočím se zase k tobě a zavrtím ohonem.
"Rád tě zase vidím. Co tlapa, vše v pořádku?" nakloním hlavu ke straně. Chci trochu uvolnit to napětí, které tady pořád tak nějak visí.
"Jsem nesmírně rád, že budu v tvých tlapkách. Nebudu tak nesvůj, když už jsme se jednou potkali." dodám a uculím se.
Jen doufám, že se opravdu uvolníš, má milá. Není nutno se mnou zůstávat napjatá a nevrlá. Nejsem přeci nepřítel, pomyslím si. I když s tebou mluvím přátelsky, nechávám v tónu hlasu stále zaznívat uctivý podtón.

Jsem trošku nesvůj, když teď vyrážím mimo hranice smečky. Ale bylo mi řečeno, že to není problém, když se včas vrátím zpět. A tak se vracím na jedno z míst, které se mi líbili. Ač jsem již člen smečky, pořád ještě nejsem úplně cítit smečkou. Ten kontakt s vlky zde zatím není tak silný.
Ale to přijde, tím jsem si jist. zastavím se a zavrtím ocasem. Zvednu čumák a nastavím ho větru. Je to nesmírně příjemný pocit. Patřit ke smečce a přesto si zachovávat svůj kousek svobody.

Vrátil jsem se obloukem zpět do Syslího háje. Je to tu příjemné a baví mě poslouchat ty pískavé zvuky malých savců. Sednu si, zavřu oči a tiše naslouchám. Je tu tak příjemný klid. I ten pocit bezpečí, že jsem na území smečky. Je to příjemná změna, oproti neustále našponovanému naslouchání a očekávání, zda mě napadne někdo divoký či ne. Nebo zda nevstoupím omylem na cizí území. Tenhle klid je tak fajn. A smečka se zdá být taky fajn. Musím se pousmát.
Nerad si to přiznávám, ale chybělo mi to. Ještě mi chybí ten blízký kontakt s vlky. Ale na to snad dojde, pomyslím si. I když sedím v klidu a uvolněně, přeci jen ale ve mě je ten instinkt hlídat si své okolí. Když se ozve nečekaný zvuk, byť je to i jen zapraskání větvičky, natočím tím směrem ucho.

I když se nemám v plánu v noře nijak často zdržovat, je jen na místě propátrat i její okolí a vědět, jak to tu vypadá. A tak zamířím k noře. Tady se pohybuju mnohem pomaleji a obezřetněji. Uši našpicované a co nejdelší kontakt se zemí. Kromě zraku mi tady "odchází" i čich. Tak velká koncentrace pachu je zmateční a tak se na čich spíše nesoustředím vůbec. Natáčím hlavu po zvuku, sem tam zahrabu tlapou.
"Je tu někdo?" zavolám jemně. Nechci nikoho vyplašit a ani nechci působi jako někdo, kdo je opravdu neschopný kooperace. Nepotřebuju vodit za ručičku. Ani teď. Ale dokud se případný vlk nepohne, nedozvím se o něm.

Nakloním hlavu ke straně.
V tomhle je něco víc... Rozhodně... pomyslím si. Ale následuju tě.
"To, že mám rád vyhřátá a slunná místa neznamená, že mě jiný nezaujmou," brouknu jemně. Pousměju se.
"Běhám rád. Raději po známých a bezpečných místech, ale abych nevyšel ze cviku, vydávám se na různá místa." odpovím.
"Ah, Roo. Rád ji zase potkám." brouknu a zavrtím ocasem. Opravdu ji potkám rád. Sice své práci věřím, ale jsem raději, když vlka ještě po nějakém čase potkám a ujistím se, že je v pořádku. Myslím, že to tak bude mít nejspíš každý léčitel. Je to tak nějak v nás zakódováno.