Príspevky užívateľa

Obklopila mě příjemná vůně jehličí. Zastavil jsem se a zhluboka nadechl. Je to nádherná vůně. Zahrabu tlapkou do země. Krásně měkká půda. Zavrtím ocasem.
"Tak se podíváme, co pro nás ukrýváš," brouknu jemně k lesu a klusem vyrazím mezi stromy. Někde nad hlavou slyším šustění křídel od mé sojčí kamarádky, ale příliš mu nevěnuju pozornost. Obhlížím terén u země, soustředím se na zvuk větru i skřípění kmenů stromů, na zvěř i na vibrace, které se zemí nesou při každém mém kroku.
Někdy si připadám jak kříženec s netopýrem, pomyslím si a zatřesu hlavou. Je to hloupé. Zaměřím se tedy opět na sledování, co je kolem.

<---- řeka Igna

"dobře," přikývnu.
"Je dobré vědět, kde to vše skladuješ. Kort pokud ti s tím budu pomáhat na nové území," zazubím se vesele. Srovnám s tebou tempo.
"Proč to tu nemáš rád?" zeptám se mírně zvědavě. Přijde mi to tu celkem fajn. Cítím, jak tu krásně z kamenů sálá teplo nastřádané během dne od slunce. Tady se musí příjemně vyhřívat!!

----> Smaragdové údolí

Trpělivě čekám, až si promyslíš svou odpověď. Nakloním hlavu ke straně a zpozorním.
"Přežití po slepu?" zeptám se bez okolků.
že bych nebyl jediným slepým vlkem zde? Pak by dávalo smysl, že si Feier tolik neláme hlavu a nemá tendence mě tolik opečovávat. Ne, že bych si snad stěžoval, pomyslím si pobaveně v duchu. Ale samozřejmě zapracuje můj léčitelský instinkt. Co kdybych s tím dovedl něco udělat?
Na druhou stranu, toho bych si asi všiml skoro okamžitě. Jestliže už se to na energii neprojevuje jako vada, bude to nejspíš - vlkužel - trvalé... pomyslím si.

Ucítím vibrace i pach vlka. Překulím se na břicho, abych mohl zvednout hlavu k vlkovi. Krátce zavětřím, načež mírně skloním hlavu v náznaku úcty.
"Ano ano, znovu se setkáváme. Tentokrát už si pozor na tvou smečku nemusím dávat." zazubím se vesele.
"Rád tě zase potkávám." dodám přátelsky. Nakloním hlavu mírně ke straně.
Drží se dál. Ale to nevadí. Není to nijak obrovský prostor, bleskne mi hlavou.
"Detailněji prozkoumávám území. Feier mi ho v rychlosti ukázal. Ale pro bezpečný pohyb potřebuju důkladnější průzkum." vysvětlím.
"Zastihl jsi mě při krátké pauze," dodám s lehkým úsměvem.

"Asi to bývá u hodně tuláků," prohodím jednoduše.
Ne asi, určitě. Tuláci bývají častokrát dlouho sami, než se někde konečně usadí. A i když pak smečku měli, vše je pro ně zase nové a jedinečné. Kouknu na tebe.
"O tom vlčeti bych rád věděl víc, pokud nemáš nic proti," probere se ve mě typický znak léčitele - starost o zraněné za jakékoliv situace. Když zmíníš ale další cíl naší cesty, kde budeme asi často k zastižení, zazubím se.
"Ach, souboje. Nikde není léčitele více třeba, než u soubojů." prohodím teatrálně, zatímco tě pohotově následuju.

----> Kamenná louka

Zavrtím mírně ocasem.
"Už jsem měl s Roo tu čest. Každý vlček je v dobrých tlapách pod jejím vedením. A může stavět na dobrém základu." zamručím. Zvolna se protáhnu a posadím se. Nakloním hlavu mírně ke straně.
"smím se zeptat? Co tě vedlo k výběru zrovna Masitera?" zeptám se se zájmem. Učit mladé vlky je hodně náročná práce, především na trpělivost a schopnost vysvětlování. Já sám bych si na něco takového netroufal. Velmi mě opravdu zajímá, co vede jiné vybrat si takto psychicky náročnou pozici.

Rozhodně jsem se musel znovu vrátit na tohle úchvatné místo. Sice nemám zrak, abych ho mohl zhodnotit, ale nijak mi to nebrání vnímat majestátnost tohohle místa. Navíc, všechny ty zvuky volnosti a divoké svěží pachy. Musel jsem údolí prozkoumat sám, v klidném tempu. Nakračuju zvolna, zatímco mám uši našpicované a čumák zvednutý. Uši natáčím po všech zvucích okolo, zatímco věřím a zkoumám, co mi vítr k čumáku donese.
Jsou to opravdu kouzelná místa. Trochu škoda, že se bude odsud smečka stěhovat. Ale plně to chápu. Sousedit natěsno s jinou smečkou, se kterou nejsou úplně přátelské vztahy... Je jen otázka času, kdy ta křehká hranice shoří pod útokem... pomyslím si.

Když už mě Feier propustí, rozhodnu se vrátit se na pláň zajíců. Zaujala mě svým prostorem. A především svými možnostmi. Kráčel jsem sem a tam, dokud jsem pod tlapama neucítil to správné místo. Měkkou a od sluníčka hezky vyhřátou trávu.
"to je ono!" zamručím si. Zatočím se dokolečka a spokojeně se rozvalím v trávě. Nejrpve na boku, potom se ale přetočím na záda. Blaženě zamručím.
Vyhřátá svěží tráva a sluníčko hřející můj kožich. To je blaho!! pomyslím si. Navíc se můžu i zamyslet nad tím vším, co mi Feier řekl a ukázal. Informací je to rozhodně spousta.

<----- Jehličnatý les

Samozřejmě bych raději lehčí tempo. Ale došlo mi, že mě tím nejspíš i zkoušíš. I proto jsem nepovolal sojku zpět. Jen ať patřičně vidíš, že si opravdu umím poradit. Podle povelu pak zastavím. Oklepu se a protáhnu.
"Je příjemná změna běžet s někým," prohlásím spokojeně. Dotlapkám k řece a bez okolků se napiju. Výtečná voda. Rozhodně jsi o její čistotě nekecal. Pak se ale zarazím. A bouchnu smíchy. Jediné, co tenhle vjem kazí je fakt, že se veselost neodráží v nevidomých očích.
"skladuješ chudáčky pacienty, jo?" prohodím pobaveně. Nemohl jsem si pomoct, tohle se přímo nabízelo. Musím přeci i ukázat, že se umím bavit.
Třeba rozlousknu tvou ulitu, pomyslím si a opět Feiera následuji.

Musím se usmát, když vnímám reakce vlčete. Takový malý neruda. Ale což - každý jsme nějaký, kort vůči cizinci.
"Však se neboj, budeš na nohou dřív, než bys myslel." brouknu k vlčeti. Pak stočím slepý pohled k Feierovi.
"Nemyslel jsem to tak, že bys neodvedl dobrou práci." uculím se.
"Ale ano. Zlomenina není pro mou magii nic složitého." zastříhám ušima.
"Za pár minutek může mít tlapku srostlou a může začít s postupnou rekonvalescencí. Sice tlapu zahojit umím, ale pořád ještě bude trochu bolet a je třeba znovu rozhýbat svalstvo." stočím čumák k vlčeti.
"Takže to neznamená hned nějaké skotačení, mladý pane." prohodím poklidně.

Nakloním hlavu ke straně. Je naprosto jasné, že mezi těmi dvěmi panuje napětí. Ale Feier si toho je moc dobře vědom. Ani já nechci Roo tlačit do přítomnosti, která je jí nepříjemná.
"Myslím, že tě tu nemusíme zdržovat," prohodím přátelsky a zavrtím ohonem.
"Zeptám se pak Roo kudy kam a najdu si tě," dodám pohotově. Vím, jak se zeptat na směr a místo. Nebude to až takový problém. Natočím ucho směrem k Roo.
"Toť můj názor. Rozhodnutí je ale na tobě," otočím se tentokrát celý k vlčici. Budu rád, když si bez okolků vybere to, co je pro ni lepší. Aby byla maximálně uvolněná a v pohodě.

Takže mé jednání bylo správné a na místě. Výborně. pomyslím si.
"Magister.... Učitel... Takže jako Roo." prohodím mírně zamyšleně, jak si v hlavě sumíruju informace, co už jsem se dozvěděl.
"To je úžasná profese. Předávat zkušenosti druhým," vlídně se usměju.
"Určitě budeš dobrá učitelka. Vyzařuje z tebe příjemný klid a vyrovnanost," zavrtím mírně ohonem. Není to myšleno, jako nějaké podlézání. Jakožto slepý vlk vnímám věci o dost jinak. Ale i když mluvím klidně a přátelsky, stále se snažím, aby to vše znělo zdvořile.

Už ani nevím, jak jsem se tu ocitl, ale jsem tu. Zamyšleně pokukuju po vlčeti. Feier se o něm zmínil, když mi ukazoval okolí a mě to nedalo, abych se nepodíval, jak na tom je. Než stihnu vůbec navázat kontakt, tak se opět setkáváme. Zastříhám učima.
"Musím říct, že zlomeniny má opravdu srovnané dobře. Což je dobře." zastříhám ušima.
"Ale měl by takhle léčení na dlouho, že?" nakloním hlavu ke straně.
"To by byla škoda. A jen co by mu bylo líp, budeš mít problém udržet ho v klidu." zamručím. Natáhnu hlavu blíž k vlčeti.
"Je tu nuda, co? Vyběhnout ven by bylo lepší, viď?" brouknu jemně.

<---- Pláň zajíců

Zdá se, že i dva vlci vedle mě jsou na pohyb celkem v pohodě. Skrze les je to trochu složitější. Je tu víc překážek a to nejen v podobě stromů a keřů. Větší problém jsou kořeny. Musím se mnohem víc soustředit a stejně sem tam o nějaký kořen škobrtnu. Připomenu si tak důvod, proč se v lese takhle zběsile běžně nepohybuju. Ale dá se to. Všímám si toho, kde se Feier drží a musím se pousmát.
Přeci jen se mi to snažíš ulehčovat. pomyslím si vlídně.

----> řeka Igna

Všechen ten běh byl úžasný. A je velmi příjemné, když nemusím běžet sám, ale i s někým dalším. A čím víc vlků, tím líp. Proto se ani nijak nezlobím, když se přidá Dexter a rozhodí mě. Nový vlk a mé zakolísání trochu vyplašili sojku, která na chvíli někam zmizela. Nějakou chvíli tak běžím bez její pomoci. Není to ale na mém tempu vůbec znát. Jen uši mám našpicovanější a hlavu mírně zvednutou, abych cítil změnu pachu před sebou. Přeci jen, i tráva a křoví, i skály a prostor kolem nor, to všechno má svůj osobitý pach, která mi pomáhá s orientací. Ano, sojka je mým velkým bonusem. Ale umím se pohybovat i bez její pomoci a také si to cvičím, abych nezlenivěl. Zamrskám trochu ocasem, když ucítím jehličí. Tam bude terén trochu složitější.

-----> jehličnatý les