Príspevky užívateľa

Mírně zavrtím ohonem.
"Určitě mám co dotat. V prvé řadě - jsem slepý. Nijak mi to nebrání v běžném životě a kooperaci, i když větší společnost mi trochu mate smysly. Jsem ale schopný se bránit i si obstarat potravu." začnu s tím nejdůležitějším. Před alfou vždy na rovinu.
"Jsem léčitel. Ač znám běžné metody léčení, mou předností je léčení magií. Je přesnější a rychlejší. Dokážu zajistit i větší množství raněných, aby nám nevykrváceli, než na ně dojde řada. Umím odstranit jed i zánět." zastříhám ušima.
"Ale pokud je toho hodně, musím dohnat energii. Jsem pak opravdu hodně hladový a odpadnu klidně i na celý den." upozorním i na nedostatek své magie. Našpicuju pozorně uši.
"Rád bych vaší smečce byl ku pomoci. Feier mi řekl, co mu mlčenlivost dovolila a z jeho reakcí soudím, že jste férová smečka s dobrým srdcem, která nebrání pohybu i mimo území - jinak bychom se ostatně nepotkali. Zaujalo mě to a věřím, že léčitelů pro smečku není nikdy dost. Rád prokážu svou hodnotu pro vaši smečku." mluvím k věci a s úctou, ale nebráním ani přátelskému tónu, který se mi do hlasu vloudí. Nejsem typ, co si na něco hraje. KDyž pominu své úsměvy.

<---- Smaragdové údolí

"Jen hlupák by nutil slepého vlka do hromadného lovu," ušklíbnu se.
"A že už jsem i takové zažil. Není zrovna legrace s takovými mluvit," zamručím a cuknu ocasem.
"Takový si mé přítomnosti příliš neužijí," zazubím se. Očividně se v tom opravdu nijak hluboko hrabat neplánuju. Nač se stresovat minulostí. Tak jako předtím, i nyní respektuji nastalé ticho. Ostatně, není nijak tíživé. Na moment však zastavím, ještě než promluvíš. Vnímám vlka před námi. Nakloním hlavu ke straně, uši našpicované a otočené jeho směrem. Téměř okamžitě ale zase pokračuji s tebou dál. Zaujme mě nejen vlkův pach, ale i vlny nesoucí se vzduchem od vody. Nakloním hlavu ke straně, když se přiblížíme a k vlnám se přidá i chlad.
"Ledové magie?" zeptám se pro ujištění, což už může slyšet i vlk před námi.

Nakonec zastavujeme před vlkem. I když není zatím mým alfou, pořád je to hlava smečky a jako taková si zaslouží vzdát úctu. A tak zavřu oči a mírně skloním hlavu. Není to na dlouho, ale snad dostačující. Hlavu opět zvednu do výše. Někteří si mohou myslet, že je to znak hrdosti. Ve skutečnosti mám takhle lepší přehled. Uši našpicované a jednu nohu nakročenou vpřed. Po tvém proslovu toho nemám moc co říct.
"Zdravím," sluší se alespoň pozdravit.

"Nezapomeň, že už jsem ve smečkách taky byl. Ale tam šlo vždy o hromadný lov... Ve dvou by to možná šlo. To by se dalo rozlišit." přikývnu mírně zamyšleně.
"Tak jako tak , nějaký lov ode mě taky bude," přikývnu. Minimálně ty zajíce umím lovit velmi dobře! Nepatřím k těm, co se nějaké práci vyhbají jen proto, že mají handicap. Jen narovinu zmíním, co by mohlo hrozit problémem.
S touhle smečkou jistě bude rozumná řeč. pousměju se a vyrazím spolu s tebou.
"I já jsem prošel několika smečkama, i když si nepamatuju celý svůj život. A to jsem zažil i smečku, kde mě drželi v noře a odmítali mě pustit ven," zastříhám ušima.
"Trápit se minulostí mi ale v ničem nepomůže. Neříkám, že nejsem opatrný. Ale když se v tom budu plácat, unikne mi spousta maličkostí, které se kupí kolem mě. " pokrčím rameny a přidám spolu s tebou.

------> Pramen řeky

Baví mě zkoumat nová území. a už se těším, až budu moct tohle prozkoumat detailněji.
"Srnčí je složitější na lov. Stahuju se spíš k zajícům." zamručím.
Vida. Rád poznám vlky, kteří se ti zamlouvají.
"Lov ve smečce... Ne, že by nebyl nemožný. Ale hrozí tam větší riziko, že mě zmatou vibrace a zvuky okolo," zamručím a zacukám ušima. Nerad tohle přiznávám, ale jsem realista.
Lov ve smečce hrozí tím, že se vlkům připletu do cesty. A to by byl průšvih. bleskne mi hlavou. Zastříhám ušima a také se o kousek dál napiju.
"Proč?" ohlédnu se po tobě zaujatě.

<----- Věžové hory

"Jistě," zavrtím ohonem. Rozhodně se těším, až všechny poznám a udělám si představu.
"No jasně!!" zazubím se vesele. Beru život někdy s lehkostí, ale to se musí. Tím spíš, když nikdy nevím, zda na mě nevybafne něco z minulosti. Brzy už mé šustivé podloží hor vystřídá zase tráva. Nezpomalím, už přeci jen mám zkušenosti. Uši mám našpicované a naslouchám ševelivým zvukům vegetace i zpěvů ptáků a zvukům dalších zvířat. Je tu hodně živo a to se mi nesmírně zamlouvá. Když zastavíš, zvednu čumák víc vzhůru a větřím do všech stran. Rozhodně je toto už územím smečky. Pachy vlků jsou tu nadřezené ostatním, i když nejsou nijak rušivé.
"Ano, je to znát na pachu." přikývnu.
"Tak jdeme dál," prohodím a následuju tě. Uši se mi točí neustále do všech stran. Působím asi trochu napjatě, jak držím hlavu vztyčenou vzhůru. Ale je to spíše způsobeno vzrušením.

"Co ty víš. Každý potřebuje někoho, za kým si zaleze. Nemusí to být zrovna fyzická obrana," zastříhám ušima.
Každý má někdy chuť prostě si jen k někomu zalízt a pobýt s ním. A nemusí ani nic říkat.
"Moc vlků jsem nepotkal, nemysli si," zazubím se. Je to zvláštní. Pachů jsem cítil spoustu, ale vlků příliš nepotkal. Vtipné. Zařadím se pak tak, abys byl o kousíček přede mnou, ale jinak jsme byli bok po boku. Když zastavíš, zastavím i já. Zavětřím.
Hranice. Tentokrát je bezpečné pokračovat dál. pomyslím si. Tep se mi zvedne vzrušením. Zamávám ocasem a hranici přeskočím, podobně jako když liška loví myš pod sněhem. A pak pokračuju už zase klidně za tebou. Horské stezky pro mě mají paradoxně větší výhodu, než třeba louky. Pořád se někde sype kamení a písčina, celá země rezonuje a já mám mnohem lepší představu kam jít. Pohybuju se mnohem sebejistěji a pohotověji.

-----> Smaragdové údolí.

Stočím k tobě hlavu.
"Nu, v nejhorším budu lízt za tebou, jako za svým spásným ochráncem!" zazubím se a zavrtím ohonem.
"Ne, i já věřím tomu, že to půjde." řeknu už vážněji. Zadívám se zase do dálky, čumák zvednutý o něco výš a nastavený větru. Zacukám ušima.
Ale podívejme. Z čeho pak jsi tak nervózní? Však už víš, že přeci půjdu, pomyslím si jemně.
"Výborně. V tom případě asi vyrazíme na cestu, že?" našpicuju uši, ale pak couvnu a sám rovnou vyrazím po cestě dolů.
"Jsem nesmírně zvědav na zbytek území," uculím se.

Zavrtím lehce ocasem.
"Ano, pravda." brouknu a otočím tvář k vyhlídce, kterou jsi mi posledně ukázal.
"Popravdě, ani nebylo těch pět dní třeba. Pokaždé jsem došel ke stejnému závěru," zamručím. Našpicuju uši.
"Tvé vyprávění o smečce bylo zajímavé. Myslím, že by se mi tam mohlo zamlouvat." ohlédnu se na tebe.
"V nejhorším půjdu zase o dům dál," uculím se. Je ale znát, že si to zatím příliš nemyslím.
Ostatně, co jsi mohl říct, znělo hezky. A prozradil jsi občas i něco navíc, což mě těší. Myslím si, že v téhle smečce by mohlo jít o víc než jen o dočasné útočiště a zkoušku. Tady bych mohl opravdu najít nový domov....

Toulal jsem se po Norestu a občas vzpomínal na naši debatu. Vždy jsem ale došel ke stejnému závěru. S hlavou čistou a jasnou se tak pátého dne vracím zvolna zpět do hor. Nespěchám. Uspěchaný svět přeci jen nic nepřináší. Už z dálky ucítím tvůj silný pach.
Ah, snad tu na mě nečeká dlouho, bleskne mi hlavou a přidám přeci jen do klusu.
"Zdravím tě, příteli," ozvu se ještě než zastavím kousek od tebe.
"Doufám, že nečekáš dlouho." nakloním hlavu ke straně a přátelsky mírně zavrtím ohonem. Celkem mě těší, že jsem zase ve tvé přítomnosti.

Vlídně jsem se usmál.
Ještě si nevšiml. Ach ta sladká roztěkanost, pomyslím si.
"Na nebi by mi chyběly záchytné body. Žádné pachy, žádné vibrace země," odpovím poklidně.
"Ne všude se dá zrak obejít jinými smysly. Ale já jsem na zemi spokojený." další úsměv a zavrtění ohonem. Nerad se vyloženě kasám tím, že jsem slepí. Většina vlků cítí pak lítost a má tendence být přehnaně opatrovnická. Což je vůči mě zbytečné.
"Jsem rád, že vím, kam se můžu zašít, když bude potřeba," zazubím se vesele.

"Děkuji za tvé varování," brouknu přátelsky. Pro někoho jako já jsou takové informace velmi cenné. Musím se pousmát, když slyším šustění křídel, podle kterého usuzuju, že je ukazuješ.
"Já bych se na nebi jistojistě ztratil," prohlásím pobaveně. Tam by mi chyběly všechny pachy, které mi pomáhají s orientací.
"Nihil. O téhle smečce už jsem slyšel. Že je tolerantní a přátelská vůči tulákům." zavrtím lehce ocasem.

"Takže dohodnuto," pousměju se a mírně zavrtím špičkou ocasu. Našpicuju uši.
"Díky. Měj se krásně," rozloučím se s tebou a lehnu si na okraji na břicho, nastavujíc tvář větru. Je to tu opravdu krásné místo, i když se sluníčkem by to bylo ještě lepší.
Feier je zajímavý vlk. A fakt, že uznal, že by se léčitel hodil... Zajímalo by mě, proč je to pro něj tak důležité. Jeden léčitel smečku v pohodě zvládne, pokud nečeká potíže... zacukám ušima.
Leda by se neobjevovali komplikace s tou sousední smečkou. To by pak dávalo rozum. Hrozící konflikt znamená víc zraněných. A tam bych mu rozhodně byl ku pomoci... zívnu.
"Myslím, že je rozhodnuto." zamručím a vstanu. Zvolna se rozejdu po svém.

"Přesně tak. A jelikož ve smečce zůstáváš ty, věřím, že ani já bych neměl problém," prohlásím klidně. Věřím ti. Trpělivě čekám na tvou odpověď. Stočím k tobě pohled.
"Dobrá. Za pět dní se tu sejdeme a já ti řeknu své rozhodnutí," přikývnu. I když bych ti dokázal říct hned. Bude ale jen na místě, nechat si to i tak projít hlavou. Rozhodnutí o vstupu do smečky je velmi důležitý krok v životě a nesmí se uspěchat.
"Smím tu ještě chvíli zůstat?" zeptám se pro jistotu. Je to očividně tvé oblíbené místo a já bych tu jen velmi nerad zavazel.

Zazubím se.
"Každý vnímá oheň jiným způsobem. Jak jsi mohl vidět, já se ho nebojím." kouknu po tobě.
A vida? Otevírá se cizinci? To je moc dobře. Potěšilo mě to, zastříhám ušima. Zadívám se po tobě a pozorně naslouchám, co říkáš. Zpozorním, když vytáhneš tuhle informaci. Nakloním hlavu ke straně.
"Rád slyším, že mě smečka nebude nijak omezovat." pousměju se.
Tak jo. Zkusíme se dostat k jádru věci....
"Ty bys rád, kdybych přijal, že?" nadhodím opatrně.

-------> Vřesoviště

Zacukám ušima.
"Takže takové vřelé srdce smečky?" nadhodím vesele. Zavrtím ocasem. Vypadá to opravdu zajímavě. Víc ohnivých vlků na místě, to by se mohl najít někdo, ke komu se budu moct stulit. Našpicuju uši, ale ani já nezpomaluju.
"Velmi si vážím, že se mnou mluvíš tak narovinu, jak jen se dá." odpovím upřímně. Mírně zatnu prsty. Drápy mi dávají větší jistotu a zároveň šíří větší vibrace, které vnímám přes polštářky tlap. Zastavím vedle tebe, ale přední tlapou zahrabu v zemi, s uchem natočeným k zemi. Ještě můžu blíž. A tak udělám ještě dva kroky. Zvednu hlavu a zavětřím do všech stran.
"Krásně to tu voní," brouknu jemně. Přimhouřím oči.