Príspevky užívateľa

Našpicuju uši a poslouchám.
A sakra... tohle je vážnější, než jsem si myslel... pomyslím si. Ale uleví se mi, když se z toho otřepeš.
"Není to tak, že bych byl bylin neznalý. Jak jsem říkal, umím léčit i klasickou metodou. Jen primárně využívám především magii." upozorním.
"A aby bylo jasné - nedokážu vrátit, co už tělu nenáleží. Tedy, žádné dorůstání končetin a podobně. Ale pokud nohu přinese, dokážu je dát dohromady." prohlásím na první pohled naprosto nenavazující informaci. Protáhnu se.
"Byla by možnost podívat se aspoň na kraj smečkového území?" zeptám se se zájmem.

Kouknu po tobě.
"Pokud smečka nemá snahu problém pochopit a vyřešit, nepatří do ní ani vlk jako já, ani vlk jako ty." řeknu s klidným přesvědčením. Nijak víc ale tvou poznámku o tvém vyhnání nekomentuju.
Tohle potřebuje čas. Čas a víc hovorů, bleskne mi hlavou. Zadívám se na tebe. Je celkem překvapivé, že se podělíš i o to, co máš vlastně rád.
"Jistě, budu jako hrob," uculím se.
"Takže tvůj dotaz, zda bych chtěl mít smečku byl vlastně takový pokus přibrat mě do té tvé?" nadhodím zvesela s lehkým úsměvem.
Jsi celkem roztomilý vlk, když nevíš, jak do toho. Nevrlý na pohled, zlatý uvnitř.

Vesele se zazubím.
"Ani já ne. A ještě si tehdejší alfa nátlakem vysloužil hryzanec," prohlásím pobaveně.
"A přišel o jediného léčitele smečky." pokrčím rameny.
"Nejsem typ, co se zdržuje ve smečce za každou cenu" dodám poklidně.
Jiné smečky o těch druhých, do kterých nevidí, nikdy nehovoří moc mile. Je to jen důkaz toho, jak si dokážou udržet svá tajemství. A to je chválihodné, pomyslím si v reakci na tvou poznámku o dotazování ostatních smeček.
"Vyloženě smečku nehledám, ale ani se nebráním možnostem," odpovím popravdě. Nač hledat různé kličky. Upřímnost je lepší. Tím spíše, když na tohle téma očividně reaguješ.

Zazubím se.
"Ano, spousta smeček nefunguje tak, jak by měla a jen si na veřejnosti hrají na fungující. Je to smutné," stáhnu uši.
"Pokud není nutnost klanět se až k zemi jako prokázání úcty, tak je podle mě vše naprosto v pořádku," pousměju se.
K tomu by mě ostatně ani nepřiměli. Mám svůj způsob, jak dávat úctu najevo. Na tvá poslední slova se musím zazubit.
"Rád slyším, že existují ještě smečky, kde je vše v pořádku. Fungující smečka mi přijde poslední dobou jako vzácnost." zamručím a zvednu tvář k nebi, abych ji nastavil jemnému vánku.

"Děkuji, že konečně potkávám někoho s rozumem," zazubím se. Nakloním hlavu ke straně.
"Hrdí a soběstační. Silná smečka v základech, že?" zamručím. To poslední mě ovšem zaujme. Zastříhám ušima.
"Jsou nějaké standarty, jak výše postavené ctít a chovat se k nim?" otočím hlavu ke druhé straně.
Nerad bych zažíval další smečku, kde se vlk musí vůči výše postaveným chovat prkeně a opatrně. Kazí to dojem a pohodu. S tím, jak je smečka hrdá.... mírně zapochybuju.

Musím se jemně usmát. Rozhodně máš temperament a nedovolíš, abys vypadala slabě. To se mi na jednu stranu i celkem zamlouvá.
"Nic se neděje." odpovím jemně.
"Děkuji. Takhle už vím, kde si dávat pozor," další jemný úsměv.
"Rád jsem tě poznal. Dávej na sebe pozor. Jsi odvážná, hrdá dáma a věřím, že budeš v pořádku a zase se jednou setkáme. Bude mi velkým potěšením," brouknu jemně tvým směrem. Není to pouhá zdvořilost, ale upřímnost. Věřím tomu, že za jiných okolností by z tebe nesálala taková touha, abych si šel po svém.

"Většina má tendence slepé hlídat." odpovím klidně.
"A zatím jsem nenašel smečku, která by byla ochotná uzpůsobit se mé žádosti a nedělat ze mě neschopného." ušklíbnu se. Pak se na tebe ale zadívám. Překvapí mě, že se takhle vytasíš s chováním své smečky.
Zní to skoro jako nabídka, pomyslím si, uši našpicované.
"Opravdu?" nakloním hlavu ke straně.
"pověz mi víc o své smečce. Samozřejmě to, co můžeš." požádám tě zvědavě.

"Pokud to zvládneš, pak je to v pořádku. Jen si, prosím, ještě chvilku odpočiň, než vyrazíš dál." odpovím klidně. Nakloním hlavu ke straně.
"Ale směr mi budeš muset říct. Jsem slepý," upozorním mírně a nepatrně se pousměju.
"Chápu. Tuláci nejsou vždycky vítaným narušitelem. Jsem rád, když mám trochu představu, kde se smečka nachází. Pak si můžu dávat více pozor," dodám na tvou poznámku o odstupu. Smečky jsou holt někdy složitějším faktorem. Někteří tuláky i na čas ubytují, jiní je nemohou ani cítit. Nikomu to však nezazlívám. Smečka je rodina a rodina se musí chránit. Tulák je cizinec, o kterém se nic neví. A ten může kdykoliv obrátit v agresivní bestii, která rodině ublíží.
Jen blázen by tuláky nehlídal, pomyslím si.

"Než jsem se to naučil, nějaký čas jsem hladověl. Je potřeba si připravit prostor, aby kořist neměla kam uhnout. Pak to není tak složité," odpovím klidně. Lov pro slepého je hotová věda.
"Omlouvám se, že jsem tě vyrušil při práci. Jsem ti vděčný za tvůj čas a informace. Děkuji," podle tvých instrukcí se tedy otočím směrem k troskám. A opatrnou chůzí se vydávám vpřed. Uši mám našpicované. Kráčím rozvážným krokem. Ale žádné hledání tlapou, co se nachází přede mnou. Zvednout tlapu, došlápnout. Zvednout druhou, došlápnout. S každým došlapem i závanem větru vnímám vibrace nesoucí se půdou, které mi pomáhají s orientací.

Nakloním hlavu ke straně a tiše čekám, co dalšího tě bude zajímat. Rád ti zodpovím tvé dotazy. Překoná se tím propast mezi námi a příště bude snazší s tebou jednat. Navíc je to jen fér.
"Ne. Vysvětlil mi, proč si nic nepamatuju a že se vzpomínky možná ani nevrátí. Buď ať to skončím nebo využiju druhou šanci k životu. A já se rozhodl pro druhou šanci." odpovím.
"Zpočátku to bylo těžké. Spousta chyb a přešlapů. Ale stačilo se z nich poučit a postupně to začalo nějak zapadat do sebe." pousmál jsem se. Rozhodně nejsem typ, co se utápí ve špatných situacích.
"Ano, ale když putuješ, ne vždy roční období pasuje. Je to už delší doba a tak nějak mám tušení, že jsem hodně putoval i před tím." pokrčím rameny. Pak se zamyslím.
"Párkrát jsem zkusil chvíli zůstat ve smečce. Ale příliš mi to nesedlo. Mám sice rád společnost, ale když je větší, necítím se úplně jistě. A menší smečky... Ty příliš nefungovaly... Ty větší zase nedokázaly ponechat prostor..." pokrčím opět rameny.
"Bylo lepší nelámat to přes koleno a vyrazit dál hledat své místo."

Zastříhám ušima a zastavím se v okamžiku, kdy promluvíš. Pozdrav ale napovídá, že se nejedná o agresivního vlka.
To je dobré znamení. pomyslím si.
"Zdravím," odpovím zdvořile. Musím se pousmát.
"Rád tu někoho potkávám. Mé jméno je Ikke," pokračuju ve zdvořilé konverzaci. Vykročím ještě blíže k tobě. Zaměřený víc na tvou přítomnost, klopítnu o pařez. Sice to ustojím, ale je to nepříjemné.
Hlupáku. Tohle je chyba začátečníka. bleskne mi hlavou. Raději se zase zastavím a posadím se.

Musím se pousmát. Celkem často má slepota vyvolává otázky. Nepřekvapilo mě to.
"Není to tak složité, jak se zdá. Najdeš pachovou stopu, která se opakuje. To znamená, že se tudy kořist pohybuje častěji a vrátí se. A pak číháš." vysvětlím s mírným pokrčením ramen.
"Pach a zvuk ti napoví, když se přiblíží. A trefit kořist pouze se dvěmi smysly, to už je o tréninku." dodám poklidně.
Jsem sice slepý, ale nejsem bezmocný. Často nás ostatní vlci podceňují a pak jsou mile překvapení.

"Hm. Když je toho víc, tak problém zapouzdřím a řeším vše postupně," odpovím s naprostým klidem. Je to takové mé malé eso v rukávu.
"Ano, chtěl jsem léčit." potvrdím s přikývnutím.
"Samozřejmě. Když nemáš oči, máš sluch a čich. A to umí hodně vynahradit." nakloním hlavu ke straně.
Těší mě, že už je tak klidný. Však s takovými věcmi se musí pozvolna. První krok má za sebou a to je hlavní. pomyslím si.
"Pamatuju si, že jsem se probudil u jednoho léčitele. Říkal, že mě našel s těžkým úrazem hlavy. Sice se staral o mé zranění a krmil mě, ale jinak se příliš o nic nestaral." zamručím. Podrbu se za uchem.
"Hmmm... časovou posloupnost ti bohužel moc neřkenu. Sice se dá odhadnout střídání dne a noci, ale nijak moc to nedodržuju..." přiznám.

"Ne. Jsem zčásti intuitivní léčitel, zčásti samouk. Znalosti bylin a běžných metod jsem se naučil postupně sám. Primárně léčím ale prostřednictvím magie - a to je víc intuitivní a sledování energie a jejich reakcí." vysvětlím pohotově. Nemám důvod se nijak skrývat. Natož před léčitelem. Nakloním hlavu ke straně, když dorazí otázky na mou osobu.
Vida. Zdá se, že jsem ho zaujal. pomyslím si a musím se mírně pousmát.
"Musel jsem. Nic jiného mi nezbývalo. Snažím se primárně nepadat do žádných neshod. A můj lov je spíše na číhanou." dál upřímně odpovídám na tvé otázky.
"Upřímně, na tohle odpovědět nedokážu. Nepamatuju si většinu ze své minulosti." zastříhám ušima.

Pozvolna jsem kráčel lesem. Je to jedno z mála prostředí, kde jsem alespoň zpočátku opatrnější. Spousta stromů, kmenů, pařezů a dalších drobností. Pro někoho bez zraku je to ošemetné prostředí. Co chvíli se zastavím. Našpicuju uši, abych vnímal zvuky všude kolem. Zavětřím, abych se seznámil s pachy, které ke mě nese vítr. A abych vnímal vibrace nesoucí se zemí. Pro jednou ke mě vítr zanese i pach vlka.
Vida. Živá dušička, pomyslím si. Pokračuju v postupu dále. NIjak svou přítomnost nemaskuju. Ostatně, s bílou srstí se vlk ve tmavém lese nijak neschová.