Príspevky užívateľa

I když Adainovo vrčení bylo pouhými vibracemi, mě přeci jen neunikly. Však jsem o něj opřený. Ale v tuhle chvíli mi ani moc neseplo, co se děje. Když ale zazní odpočinek od vás obou, je to trochu jiná.
"Jojo..." zamručím. Ale nikoliv tak, aby to znělo lehkovážně. Ostatně, i se zavrtím, aby se mi leželo pohodlněji. Hlavou ale dál okupuju Adainovi tlapky, ze kterých ji očividně sundavat neplánuju.
"To si piš, že je rychlí!" namítnu a dokonce i koutky mi cuknou.
"Ale už se cítím o dost líp. Nejhorší snad máme za sebou." zamručím.
"Tak padej. Máš své práce dost. A ne že sem budeš lízt moc často," začnu tě vyhánět. Nejen proto, že mám s tou prací pravdu. Ale také se mi chce spát, což pro nemocné tělo bude prospěšné.

"Když budeš sbírat v průběhu svých pochůzek, tak proč ne," pokrčím rameny.
"PO DOLÉČENÍ!" maličko zvýším hlas, abych dodal na důrazu. Vím, jaký šílenec umíš být.
"Něco ano. A minimálně dokáže určitě najít to, co mu ukážu. Nevidím v tom problém," odpovím a přeci jen se mi do mrzutého obličeje vloudí pousmání. Při tvých dalších slovech sebou ale cuknu a vypadám chvíli jako solný sloup.
"O-obřad?!" naprosto mě na chvilku vyvedeš z míry. Zatřesu hlavou, abych se sebral.
"To... Je asi dost předčasná otázka..." zamručím a rozpačitě švihnu ocasem. Nad něčím takovým jsem zatím vůbec neuvažoval. Byl jsem rád, že se i ke mě zatoulala kapička štěstí a lásky. Naštěstí se naše debata stáčí i jiným směrem.
"Ale vždyť máme povolenou část území pro tuláky." nechápavě se podrbu za uchem.

Jelikož nade mnou stále drží stráž tvé křídlo, moc dobře si všimnu toho tvého cuknutí. A i když nevidím, moc dobře cítím, jak se změnila atmosféra. Právě teď se pohybuju na tenkém ledě, ale zároveň je to pro mě důkaz, že jsem ťal do živého. Tady je kámen úrazu. pocit viny.
"Oba moc dobře víme, Jarumi, že je důležité zkusit prvně vše řešit diplomacií a až poté agresí." namítnu klidně. Nenechávám se rozhodí zlostí, která z tebe sálá jako žár z ohniště.
"Byla to nešťastná událost, ale nic, co by sis měl vyčítat. Udělal jsi maximum, co jsi mohl. Víme to já i Feier, ví to celá smečka. Nikdo nemá pochybnosti. Jen ty sám," stočím hlavu tvým směrem. Klid proti bouři.
"A je zbytečné se tím týrat. Vem si z toho ponaučení, příště se zachovej jinak. Ale netýrej se tím. Stále je zima a těžké období, při kterém potřebujeme každého ze smečky. Alfu a bettu především." vlídně se pousměju.
"Přestaň se užírat a postav se po bok svého alfy, buď mu dál oporou a jeho bojovou silou."

Musím se zasmát. Co se chuti bylinek týká, na tom se shodnou i zapřísáhlí rivalové.
"Ano, to je fakt." uchechtnu se pobaveně.
"Ale najdou se i výjimky. Někdy přijď do jeskyně, dám ti některé ochutnat a uvidíš," mrknu tvým směrem. Nechci ti tím plést hlavu zrovna teď. Už tak je těch informací hodně a zrovna chuť bylinek je spíš taková perlička, než důležitá informace.
"Dobře," pousměju se. Jsem rád, že se nenecháváš pohltit zoufalstvím nad tolika informacemi. Jsi bystrý a vnímáví a kladeš úchvatné otázky. Tvůj zájem je ryzí a mě by mrzelo, kdyby opadl jen kvůli obavám. I proto najednou vytáhnu svůj dotaz na jitrocel. Ostrá otočka zpět, ale s klidnou atmosférou. Trpělivě čekám, co z tebe vypadne.
"Ano, na vlhký kašel," přikývnu a zároveň trošku definuju.
"A jsem rád, že si pamatuješ rány, na ty je jeden z nejlepších. Na klouby je ale bohužel krátký. Pomůže ti při průjmu." opravím tě s úsměvem.
"Ale dobré! Pamatuješ si to hlavní, což je kašel a rány. Vzhledem k tomu, kolik jsem ti toho říkal, tak dobrý výsledek. A co naše krásná pampeliška?" nakloním zvědavě hlavu ke straně.

Jsem rád, že mě Adain podpírá. Nejsem si jist, jestli bych dříve či později do té misky nespadl po čumáku. Ale i jen to pití je neskutečně vyčerpávající. Když do sebe konečně dostanu, co mi bylo připraveno, s krátkým povzdechem se o Adaina opřu. Bez okolků plnou vahou. I jen udržet hlavu vzpřímeně je náročné. Naštěstí alespoň zpočátku mou spolupráci Feier při kontrole nepotřebuje. Na otevření tlamy už ale zamručím. Chápu, že Feier nemá možnosti, jako já. A tak seberu zbytky sil, abych tu tlamu otevřel. Trochu mi při tom klesne hlava níž, jak je těžší hlídat oboje. Naštěstí to není na dlouho. Jakmile je mi dovoleno ji zase zavřít, hlava mi definitivně klesne na Adainovi tlapy.
"Jo, to jsme dva." zamručím. I na hlase se opět odráží únava.
"Zrovna tohle nám moc nevyšlo, co. Teď máš na krku nejen alfování, ale i léčení." stáhnu uši k hlavě.

Je mi naprosto jasné, že tohle pro tebe bude náročné. K tobě ten pohyb patří, jako kožich k vlkovi. Ale ač toho umím vyřešit hodně, klidový režim obejít úplně nedokážu. Je to potřeba, aby se kost v místě srůstu zajistila a neměla tendence v těch místech křehnout. Ale naštěstí se zdá, že to chápeš a pokusíš se podle toho řídit. A to mi bohatě postačí.
"V pohodě... Mám Adaina..." zamručím, ještě mírně nesvůj z toho, jak jsi vyzdvihl mé zásluhy za tuhle prokletou zimu. A ač by mi bodlo dát si menší oraz, nedá mi to. Jsem léčitel a zásoby bylinek jsou pro nás důležité. Na mé schopnosti se úplně spoléhat nedá. Nejsem zde vždy a stačí podobný režim, jako teď přes zimu a mohl bych se odrovnat definitivně. Nemůžu si dát pauzu, když tohle vše vím.
"Tuláci?" zpozorním. Vím, že přes zimu sem mají přístup, ale nevím o tom, že by se něco dělo. Přišel jsem o něco?

__________________________________________
Připomínám, že toto se odehrává těsně po akci s tuláky, které se Ikke neúčastnil, tedy o ní nemá povědomí.

Musím se zasmát. Máš trefné dotazy a mě to prostě těší!
"Nemáš ji jíst po hromadách. Ale žvýkáním přirozeně nějaké menší množství i spolkneš." vysvětlím.
"Ale i pro její chuť asi jen těžko přemluvíš vlka, aby sežral kůru." dodám s úsměvem. Někdy je to složité i jen s bylinkami jako takovými. Co teprve kůra...
"Přesně tak. Vše má svůj čas. A někdo se učí rychleji a někdo pomaleji. Takže opravdu není důvod se něčím trápit, ano?" přikývnu s vlídným úsměvem. JSem rád, že se tak hezky vyptáváš na kde jaký detail. Málokoho to napadne. A já tak vím, že se opravdu zajímáš o to, co ti povídám. Tvá další reakce u mě vyvolá další lehký smích.
"Jsem rád, že jsi ze všeho tak nadšený. Je to příjemná změna. Nebudeme ale s výukou chvátat, nebo nám pod náporem informací roztaješ jako ten led," mrknu směrem, odkud tě slyším.
"Ale dáme si menší rekapitulaci. K čemu máme jitrocel?"

Kdybych to věděl, byl bych vlastně i rád, že má slova tolik nevnímáš. I když ochotně zodpovídám otázky a vše řeším s klidem, hluboko přeci jen tohle téma dokáže zasadit pár ran. SMířit se s něčím, co mě provází celý život nebylo až tak těžké. Těžké je spíše setkávat se s neustálýma připomínkama. Což soužití se smečkou přináší vlastně každý den. Snažím se ale, abych si to tolik nepřipouštěl. Tahle smečka konečně přináší prostor i pro mou maličkost. A navíc i příležitost podělit se o své znalosti a něco z téhle své situace vytěžit. A to pro mě hodně znamená.
Když narazíš na překážku v podobě keře, popojdu dál, abys měl dost prostoru se z toho vymotat. Ale byl jsem připravený ti pomoct. Naštěstí to není ani zapotřebí. Pousměju se.
"Musel jsem. Jinak bych spadl do prvního příkopu a nedočkal se dalších dnů. Slepota je sice velký handicap plný omezení a těžkostí. Ale pořád mi v hrudi bije srdce, pořád je ve mě život a vůle postavit se překážkám. A to je to hlavní, co mě žene vpřed." odpovím klidně, ale od srdce.
"Teď zkusíme trochu složitější prostor. Tady je víc rozložených keřů. Uvidíme, jak si povedeš." postoupím o další krok dál. Vedeš si dobře a já věřím tomu, že zvládneš i tohle. Větší shluk keřů ale umí být celkem zrádný, především když zafouká vítr a ševelení se změní v jednu souvislou zvukovou stopu. Vykročím zase před tebou, aby ses mohl chytat alespoň mé maličkosti. Tentokrát už ale ani tolik nemluvím, jen důrazněji našlapuji.

Nelíbí se mi to buzení. Ani za mák. Ale až když se Adain ozve, začne mi zvolna docházet, že tu je. Pomalu, jako líná řeka, se mi začne vybavovat, jak mi nebylo dobře a já se pokoušel ze všech sil doplazit se do jeskyně. Zacukám ušima i po Feierově hlase. Všechno mi to začne neochotně zapadat na své místo. Neochotně tedy s hlavou opustím svůj chundelatý polštářek. Mé pohyby jsou ještě pomalejší a malátnější, ale přeci jen už začínám reagovat. Maličko do Adaina drbnu čenichem a nechám se navést k misce. Začnu zvolna upíjet, ale sem tam si dám přestávku, abych toho nevypil moc naráz.
"Jak to vypadá?" nakonec zazní i můj mírně zalehlý hlas. Léčitel se pozná, i když jde o jeho vlastní stav. Potřebuju vědět, jak na tom jsem. Vodu vonící silně po bylinkách ale s přestávkami vypiju všechnu.

Prosím si pro Jarumiho magický předmět - mé jediné specifikum je, aby to byl drobný přívěsek nebo náušnice, něco nenápadného, co mu nebude překážet.

Pro Ikkeho si prosím magii - pošlu do ticketu.

Ještě poslední:

Trvá to opravdu o něco déle, než mé léčení jindy. Nakonec ale přeci jen má magie pohasne. Tlapkou si přetřu čumák a otřepu se, abych se aspoň trochu dostal z nadcházející únavy. Tady není čas odpočívat.
"Můžeš se na ni postavit a používat ji, ale tak den dva ji šetři. Žádné běhání! Omez pohyb!" přikážu neústupně. Přeci jen je na mě ale trochu únava znát.
"Měl jsi toho na starosti víc než dost. Musel jsi udržet smečku v chodu a naživu," pokrčím rameny a zvolna vyrazím zpět k jeskyni. O trochu šouravěji, než bych rád.

A tady to přichází. Ten zlom, kdy z tebe vyletí hlavní problém. A je to přesně jak jsem se obával. Tedy, bereš to trochu jinačím směrem, ale princip je stejný. Povzdechnu si a narovnám se.
"Jarumi, tohle je zbytečné týrání sebe samého. Nikdy nemůžeš přesně vědět, jak se zachovají druzí. Můžeš odhadovat, ale to je tak vše. Udělal jsi to nejlepší, co bylo ve tvých silách. Udělal jsi vše pro to, aby šlo vše hladce. Ale především jsi nemohl odhadnout, jak zareaguje Stadley, když jsi ho ani pořádně neznal. Navíc při té léčbě." stočím čumák tvým směrem.
"Zbytečně se utápíš v něčem, co jsi nemohl ovlivnit. Důležité je, že jsi udělal maximum, co jsi mohl." pokračuju. A jen doufám, že tohle postačí. Tak trochu o tom ale pochybuju. Už déle mi přijde, že se příliš utápíš a trestáš za své chyby...

Sám začnu obírat další rostlinky. Přece tu nebudu jen zahálet a čekat, že uděláš všechnu práci za nás. To bych nebyl já, abych se až takhle na někoho spoléhal.
"To netuším. Nejspíš to někdo musel ze zoufalství vyzkoušet," pokrčím rameny. Je to jedna z mála věcí kolem bylinek, na kterou se asi nikdy odpověď nedozvíme.
"ano, je to opravdu chytrý nápad." přikývnu. Pak se ale musím začít smát.
"Málokdo ji sežere. Ale v takovém případě je samozřejmě účinější." odpovím vesele. Ocasem trochu mávám ze strany na stranu, když se k tobě vracím s vlastním výběrem bylin. Samozřejmě jich nesu víc, než jen jitrocel.
"Tak samozřejmě je dobré tyhle znalosti mít. Ale než je poplést, jej lepší se je učit pomaličku a po troškách." odpovím jemně.
"Jestli tě to opravdu zajímá a chceš vědět alespoň základ nejběžnější bylinek, jsem ti k dispozici," nabídnu ti.

"Kořeny nech, rostlinka se z nich vzpamatuje a ještě vyroste. Uštípni ji kus nad zemí, to je pro ni nejlepší." instruuju. Teď není třeba to tolik hrotit a nejvíce se stejně používají právě listy.
"A listy ještě otrhej, ty se používají nejvíc," dodám a popojdu k jiné rostlince, kterou začnu obírat.
"A vidíš, je to tak. Proto začal Feier tvořit směsy bylinek, které pak zabalí do vrbové kůry. Nemusí se tak tahat s kde čím, ale nosí jen tyhle balíčky, které se snáze dávkují," vysvětluju dál. Na tváři mi vykvete úsměv, jak tě tak poslouchám.
"Moc si nelam hlavu s tím, pokud si nebudeš pamatovat vše. Ono to chvíli trvá. Já se roky intenzivně učil, než jsem si vše zapamatoval. Ale měl jsem to o něco těžší, dostal jsem se k tomu až po oslepnutí," uchechtnu se.