Príspevky užívateľa

Otevřela tlamičku dokořán a plná dětské fascinace pohlédla na Anastasiu jako na někoho, kdo měl na triku nějaký úžasný hrdinský čin. „Tyjo, takže ty jsi pravá válečnice? Páni, to zní úžasně!“ nadchla se, když tmavá zmínila své jizvy na čumáku. Bylo očividné, že tento příběh je pozměněn tím způsobem, aby jí ukázal v co nejlepším světle, to však neměla modrá jak prokázat, a tak se musela spokojit pouze s tou jedinou verzí příběhu, která jí byla prezentována jako pravdivá. Inu, a proč by ne? Pokud je opravdu silná, jak říká, jen ať ukáže co v ní dřímá za neuvěřitelné schopnosti, Isarelka se moc ráda pokochá! A kdo ví, třeba mě taky naučí bojovat! Nad tou představou se musela uškrnout - vskutku nečekala, že po dnešku bude o sobě uvažovat jako o válečnici. Ale musela se přece nějak ubránit před nástrahami tohoto krutého života, no ne? Jen abych už nespadla do toho ohavného trní, jen o to jde!
Musela uznat, že i jí se svoboda velice zamlouvala, i proto souhlasně pokývla. „No jo, ale ty máš to jediné štěstí že to můžeš i zažít, umět roztáhnout křidélka a pak se vznášet k oblakům! A jaké to vlastně je, to létání?“ zajímalo ji.
Pak ale přišla řada na ni a její chválu směrem k rodince. „Skvělá, moc krásně jsem se tam měla! A moje rodinka milovaná, lepší jsem si ani nemohla přát!“ svoji chválu směřovala na každého z nich, včetně Zacrinta. Bráška můj, jak ten se asi má?
Až nyní postupně zjišťovala, kolik fantazie v sobě Anastasia skrývala. Opět na ni vykulila očiska, poměrně šokovaná z toho, co si to právě vymyslela. A nejenom to - kolik síly pro tohle poslání bude muset obětovat? „Ale to je hrozně moc!“ takhle to nepůjde, bude muset vyjednávat.

Čím více toho nachodila (a nebo naběžela, pokud jí zrovna do cesty neskočilo nemilé překvapení v podobě kamenných ruin), tím méně světla v hradě se nacházelo. Přirozeně měla strach, trosky viděla v životě úplně poprvé a neměla ani zdání, kam vůbec klade své tenoučké nožky, přítomnost jiného vlka jí ale nutila kráčet dál. „Kdepak jsi?“ ozvala se ještě jednou a pak znenadání přišlo překvapení - hlas vlka, který ale očividně nepatřil Heidi. Ne, kdepak, tenhle byl o něco starší. A tentokrát nešlo o pouhou iluzi, hned na to se před jejími nepříliš ostrými zraky vynořila postava drobnějšího vlka, který měl na sobě... co to asi může být?
„Oh, vážně? Ale já jsem si myslela-“ celá šokovaná pohlédla na šmouhu a stáhla ouška, jenže pak musela zastavit - a to nejen v cestě, ale i vevnitř ve své mysli, kde se zrovna odehrával šílený hurikán. Takže to není ona. Ale proč mě potom větřík posílá na takové šílené místo, co tohle má znamenat? Kde je, když ne tady? Byla zmatená. „A kdo potom jste, když ne Heidi?“ plná nejistot se znovu ozvala, i klidně jen aby se ujistila, že zde skutečně není sama.

I tedy pletla jeden modrý kvítek za druhým a užívala si každý jeden nádech co jí přinášel neskutečný pocit blaha. Cítila se stejně jako kdysi, když byla ještě mladou a naivní slečinkou, kterou i zůstala. Trápilo ji to však? Jistě že ne, právě naopak! „Ták, a ještě si upletu pár copánků a bude hotovo! Ještě tu tak mít Anastasiu, no ta by koukala!“ povídala si sama pro sebe a do toho se vesele smála, skoro až pocítila nával slz deroucích se z víček. Na tento moment se těšila jak malé vlče - během zimy, když zrovna přicházela do Norestu, se totiž jen těžko setkala s rostlinstvem, s kterým by bylo možno tuto činnost provádět. A když už ano, tak měla na práci něco docela jiného, včetně poznávání nových krajů nebo vlků. I za tyto aktivity pocítila nesmírné množství radosti a vděku, ovšem že ano! Však každý jednou musel dojít ke dnu, aby se mohl z něho odrazit a vzkvétat k obrazu lepšímu - a Isarel cítila, že ono dno se už blíží. Tlapky bolí, srdce bolí…
Cizího vlka v houští si prozatím nevšimla a ačkoliv se to mohlo s každou uplynulou minutou rychle změnit (ostatně jako vždy, když reagovala na nový podnět), nevypadala, že by měla zájem sledovat, co se kolem ní děje. Doplatí na to? To ji v tuto chvíli nezajímalo, hlavní bylo, na tyto otázky si najde čas až ve chvíli, kdy bude se svou prací hotova. Trpělivost růže přináší!

Dnešek se nesl ve znamení něčeho, co doprovázelo Isarelku už celou věčnost, prakticky od doby, kdy vyrůstala se svou milovanou rodinkou. Ach konečně, už bylo na čase! I tedy posedávala vlčice na malé mýtince, obklopená listnatými stromy a zelenkavými keři, zdobící celkový prostor kolem ní. Rozpuštěné vlásky jí padaly až k ramenům a svým způsobem připomínaly vlny kroutící se v rytmu moře, podobného tomu, které viděla naposledy v zimě na útesech. Isarel si pod fousky pobrukovala jednu z jejích oblíbených melodií a do vlasů si mezitím zaplétala drobné květy pomněnek, na které při cestě narazila. Jak idylické, že? Co může být v životě hezčího, než čas pro zkrášlení vlastního vzhledu? Hezky jsi mě to naučila maminko, opravdu moc pěkně. A nejenom ona - celá podstata její rodina byla postavena na tom, aby o svůj zevnějšek pečovala s láskou a citem, což byla jedna z mála věcí, kterou se od rodu de Amaryllis skutečně naučila a stále se jí hrdě drží. Stejně jako dnes.
Trčela zde sama, avšak kdyby jí samotné by se tato slůvka dostala do oušek, rozhodně by nesouhlasila. Být sám, co tohle konkrétní slovní spojení asi může znamenat? Může být někdo sám, když o tom ani není přesvědčen? Však si ve srdéčku nosí tolika skvělých vlků, až se jeden může divit, jak je vůbec schopná si je tam všechny udržet! A přitom se jeví jako křehoučká duše!

Plná radostných pocitů stihla vykročit a udělat pár krůčků, když tu náhle jejím tělem projela zvláštní energie v podobě chladného vánku, což vlčku donutilo na okamžik přivřít víčka a pak je znovu otevřít. No propána, copak tohle bylo, co se ti stalo můj větříčku? Chtěla se otočit a pohledem opět vyhledat Heidi, jako kdyby jí snad žadonila o odpověď, ale její klon stihl jako mávnutím kouzelného proutku zmizet pryč a ona zůstala na místě úplně sama, obklopená prachem a kamennými ruinami. Jak si měla takovou zprávu interpretovat, šlo snad o nějakou zprávu? Nebo varování? I kdyby ano, Isarelčina zvědavost se zdála být mnohem silnější než zdravý rozum, a tak nezbývalo nic jiného, než aby se opět dala do pohybu.
Cesta jí vedla dál kamennými hradbami. I když její krok nebyl tolik sebevědomý jako před malou chviličkou a chvílemi se dokonce dívala všude kolem sebe (a dokonce i pod nožky, jen aby si nenarazila čumák!), nezastavovala se. Nemohla přece polevit, ne teď!
Najednou něco ucítila. Nebyl to jen všudypřítomný prach, i když samozřejmě i ten vnímala více než dost, tohle bylo něco jiného, něco živého. „Haló?“ zahlásala, vnímajíc hlubokou ozvěnu, která pokračovala postupně dál. A pak ji to docvaklo… „Heidi, jsi to ty, viď že jo? No tak se ozvi, já vím, že tu někde jsi!“ na nic nečekala a vydala se za pachem.

Krajinou se rozprostíralo hrobové ticho, jen šum větru se občasně ozval a rozpohyboval vše kolem sebe… a možná i právě ten zavedl Isarelku až k samotným troskám. Po několikahodinovém cestování se konečně zastavila, okouzlena už jen samotným vchodem začala hloubavě přemítat nad vším, co se dané stavby týkalo. Odkud se vzala? Žije tam někdo? Jaká všechna tajemství skrývá její vnitřek? Hlavně poslední nevyřčená otázka jí nedala vůbec spát a čím více nad ní přemítala, tím více toužila po tom znát skutečnou odpověď. Inu a proč ne, přece od toho tu je, aby poznala kdejaké zajímavé místo! Když už poddajně sledovala jí už tolik známý a důvěrný větříček, proč by se mu zrovna teď měla otáčet zády? „Ne, to bych přece nemohla,“ šeptla a očima zabloudila do tváře vlčice, kterou zřela už před nějakou dobou a stále si ji živě uchovávala v paměti. Heidi ji úsměv oplatila, dokonce ani ty kouzelné jiskřičky v očích nevymizely a byly zcela identické s těmi, s nimiž se s ní poprvé a naposledy setkala. „Vyrazíme? Už se nemůžu dočkat, až konečně uvidím, co všechno tam najdeme!“ nadchla se modrá, ještě naposledy pohlédla magické iluzi v podobě šedé myšky do očí a pak zmizela za hranicemi polorozpadlé brány a vchodu do chrámu.

Naslouchala vlčinému příběhu s neskrývaným zájmem, svými výrazy v obličeji místy až připomínajíc to maličké vlče, které nadšeně hltá další slova dalšího příběhu, co mu vypráví maminka těsně před spaním. Zlí vlci? No jaká to hrůza! „Opravdu?“ vydechla a vykulila na ní očka. Musela s ní souhlasit, skutečně i ona nabyla pocitu, že zdejší krajiny nabízely mnoho možností, jak potkat ty nejmilejší duše. Ach, kdyby je tak mohla potkat znova, co by jen za to dala! Jak se asi mají, jak žijí? Mít tak schopnost rozdělit se na více Isarelek, třeba by to v nejbližších dnech zjistila, bohužel takovou magií ale neoplývala, a tak se musela spokojit s pouhými představami v hlavě.
Pak ale Anastasia zmínila jiné, pro vlasatou dámu stále cizí jméno. Ragnar? Aha, takže to je její tatínek! Ráda slyšela, že i tmavá společnice měla po svém boku někoho, o koho bylo možno se opřít. A kdo jiný by to měl být, než právě rodina, že?
„No, to bych taky ráda věděla.“ s uchechtnutím odpověděla. „Dlouho jsem taky žila ve smečce, mimo tuhlectu zem, daleko odsud. A bylo tam moc pěkně, to ne že ne, ale chtěla jsem poznat svět tam venku, to víš, zažít spoustu skvělých dobrodružství!“ A ještě ono rozhodnutí učinila, už tolik toho stihla zažít!
Sedíce na místě, hodila pohled na své tenké nožičky. Vážně by jí boj byl k životu prospěšný? Vždyť bojování přináší bolest, a tu ona nerada! „No, je pravda že do trní bych už spadnout nechtěla…“ zamyslela se, nebo se o to alespoň pokusila, „ale jak se to mám naučit? Kde mám začít?“ mrkla nejistě na Anastasiu.

Že by přeci jen přišla změna i ze strany Stázky? Sice si jejího mavávajícího ocásku nevšimla, zato změna tónu v dětském hlase byla více než očividná.
Zaujalo ji, když zmínila svou rodnou zemi. „Takže ty nejsi odsud? A odkud pocházíš? Vždyť jsi musela jít takovou dálku, no jéjda, to tě určitě musely bolet nožičky stejně jako mně, když jsem sem přišla!“ konečně se rozvášnila, jak měla ve zvyku vždycky, když se cítila více než dobře, stejně jako teď. Ba ne, ona se měla přímo náramně! Pak ale přišla pochvala směrem k jejímu jménu. Jako kdyby už to někdy slyšela… na slova oné vlčice nemohla jen tak lehce zapomenout. „Díky! To víš, to jsem celá já, křehoučká duše poznávající celičký svět!“ od srdce se zasmála a na důkaz svých slov hrdě vypjala hruď. Ano, to byl přece její hlavní úděl, bezmyšlenkovitě kráčet různými krajinami a plně užívat si každého jednoho dne. Škoda že na to nepřišla dříve! Aspoň že Isarelky mysl to netrápilo, vzhledem k tomu, jakým způsobem ona sama nahlížela na svět, a směrem dozadu to rozhodně nebylo.
Byla ráda, že se jejího tématu okamžitě chytila, i když nemohla skrývat překvapení z odpovědi. „Já? A bojovat?“ podivila se. No to by dopadlo! „To nee, zase tolik síly na rozdávání nemám.“

Červené tvářičky jí sice stále nezmizely, nicméně bylo na ní poznat, že už nemá více potřebu se hněvat, což se dalo považovat za dobrý pokrok… tedy, snad se karty neobrátí proti ní, to by bylo nadělení, kdyby začala znovu vyvádět jako malé děcko! „Co, fakt? No nepovídej!“ zhrozila a plná překvapení na vlčku vykulila očka. Ta se rozhodla jí s tímto strašlivým faktem něco udělat a začala s pomocí, zatímco sama Isarelka si prohlížela rozcuchaný copánek, který byl také do jisté míry poškozen. K jejímu štěstí nešlo o nic vážného, s čím by si nebyla schopná poradit. Ale zase to bude trvat celou věčnost než ty všechny pramínky znovu zapletu, ách jo!
Mladá vlčka z přítomnosti modré nevypadala úplně nadšeně, na druhou jí od sebe neodháněla, což jí dalo jedinečnou příležitost se s ní více sblížit. A kdo ví, třeba si padnou do noty! „Takže Anastasia, takové pěkňoučké jméno… Já jsem Isarelka!“ usmála se a opět si jí pořádně prohlédla. Kromě světlé masky si na jejím těle mohla povšimnout jiných nevšedností. Tak třeba do ruda zbarvené oči i šátek, vskutku zajímavá až majestátní křídla nebo velká jizva zdobící její čumáček. Odkud se asi vzala? Těžko říci, snad by se i zeptala na její minulost, pokud by její pozornost neupoutalo něco docela jiného. „Páni, ty máš ale rohy! A taky stejně černé tak jako je mám já!“

Isarel měla co dělat, aby pod tíhou všech těch emocí nevybuchla. Záchvat se jí postupně zmocňoval a díky tomu způsoboval, že se jí tvářičky zbarvily do rudých odstínů barev, co postupně přidávaly na své intenzitě. Ach, co pak jen bude dělat, přece tu nemůže trčet na věčné časy, ještě má celičký život před sebou! A co by to jen byla za drahou polovičku (a nebo nejlepší kamarádku, nevyjde to nastejno?), kdyby zmizela své toulavé myšce ze života? To se přece nedělá!
Ale přeci jen se štěstí přiklonilo na její stranu… a rozum šel stranou, ale to je už druhá, ne zas tolik podstatná záležitost. Náhle pocítila kolem sebe letmé pohyby křídla očividně patřící oné cizince, která se rozhodla do nakonec zapojit a pomoci s vysvobozením. Hurá, tak přeci jen bude záchráněna! I tedy udělala Isarel co jí bylo poručeno a pomaličku začala couvat ze křoví pryč, což se vzhledem k psychickému rozpoložení modré ukázalo jako poměrně náročný úkol. Ale povedlo se. „Už… je konec?“ radši se ujistila, ale svou odpověď získala až poté, co se oklepala a dostala ze sebe přebývající trny a tlak pramenící z nahromaděného vzteku. „Uff, tak to bylo něco, taková hrůza! Teda ještě že nemám rozpuštěné vlásky, to bych tu trčela pěkně dlouho!“ netrvalo dlouho a z hrdla se jí konečně vydral smích. „Komupak to vlastně vděčím za záchranu?“ v tu chvíli se poprvé podívala do tváře neznámé vlčky a začala zkoumat tu podivnou masku, co jí trčela kolem čumáčku.

Tělem jí projela okamžitá a o to více nepříjemně pichlavá bolest, která ji donutila reagovat… a to svým vlastním způsobem, jak jinak. „Au au, co to je, m-maminko pomoz mi-“ avšak maminka nikde. „PROSÍM POMOZTE MI NĚKDO!“ začala vyvádět jako malé děcko a plna emocí sebou zběsile zmítala, aby se z trnitého vězení dostala co nejdříve pryč. Pomohla si tím? Ovšem že ne, akorát si tím přiváděla více bolesti, nežli potřebovala. Avšak zastavit ji dovedla až slova cizí vlčice, která si tuto podívanou rozhodně nemohla nechat ujít. „Kdo je tam?“ ozvala se během toho, co se snažila vysvobodit ze sevření matky přírody (ba ne, takovou věc mohl stvořit jen sám ďábel!), dokud nedošlo na poslední a přesto důležitou část jejího zevnějšku - a to vlasy. Silně zatáhla hlavou pryč od křoví a přesně v tom okamžiku se vřesovištěm ozval hlasitý jekot, jen co si uvědomila, že bělavý cop jí táhne zpátky k trništi. „AU! To tak hrozitánsky bolí, sakra už, já už se na to můžu vybodnout!“ jaká to nevídaná věc, kdopak by jen řekl, že se takový scénář někdy odehraje? Isarelka se zlobí!

A tak si vykračovala dále a naplněna nevídanou dávkou radosti ani nestíhala vnímat to, co se kolem ní děje. Hlavu držela stále pozvedlou směrem k obloze, ba dokonce i víčka místy přivírala a zase zpátky otevírala, jen aby si připomněla, že slunce hřející všem přítomným kožíšky dosud nedošlo ke své konečné cestě, což znamená jediné: na snění bude čas až v pozdějších hodinách. Ale je to vážně pravda? A vůbec, kdo má co určovat, kdy bude myšlenkami poletovat v oblacích a kdy zas ne? Stále tu existuje svobodná vůle a právo si nakládat s životem, jak je každému záhodno! Aspoň v takovém přesvědčení Isarelka žila, to už ovšem netušila, co jí takové snění přinese do budoucna. Ale brzy to zjistí.
A pak to přišlo, najednou jí do cesty vtrhlo několik podivných věcí najednou. Prvně uslyšela jakýsi dětský hlásek, očividně volající směrem k její osobě. A není to jen další z těch kouzelných přízraků? Ale vždyť ten jsem chtěla být já, ách, to není fér! „Hm?“ chtěla zastavit a porozhlédnout se po onom zdroji zvuku, jenže příliš rychlý krok jí v tom moc nepomohl. I tedy odehrálo se to nejhorší, co jen v dané chvíli mohlo přijít - tělíčko modré se ocitlo v trní.

Jedna, dvě, tři… počítala modrá vlčinka jeden krůček za druhým, zatímco protáčela pohledem všude kolem sebe a zase cestovala s vidinou, že pozná nový kout zdejšího světa. Sluníčko jí hřálo na zádech a s příchodem jara jí čím dál více vítalo a drželo živou a energickou, až se z toho postupem času stala každodenní rutina, na kterou se Isa nehorázně těšila. Stejně tak jako na každičký moment jejího života! Až se mohlo najednou zdát, že ji v životě už nic nechybí, co by taky, že? Přece si musí užívat svého mládežnického života dokud to jde! I přesto se nemohla zbavit mírného hlásku tam kdesi vzadu, co jí jednou za čas našeptával., že něco postrádá. Co když její aktuální jejího náplň života není to, co je pro ní správné? Jak dlouho se chce toulat takhle sama světem? Něco tomu chybělo… nebo někdo.
Ale zrovinka teď jí takových myšlenek nedostalo, aspoň prozatím. Brzy se dostala tam, kde sic sluneční paprsky pálily až na zem až nejeden mohl pocítit bolehlav, ono místo však také nabízelo zdroj čisté vody, což se Isarelka rozhodla využít a šla se napít z řeky.

A tak šla dál vstříc novým zážitkům a setkáním, co na ní s obrovskou dávkou trpělivosti čekala, stejně jako tomu bylo tentokrát. Překvapeně trhla hlavou, když opodál uslyšela hlas dalšího jedince (a nebo šlo o další z těch kouzelných přízraků, jémináčku, kdo se v tom má vyznat-), jak k ní nadšeně volá. Avšak šlo skutečně o její osobu, pro níž zvládl neznámý mladík okamžitě zvýšit svůj hlas? To byla otázka, na kterou Isa chtěla znát odpověď, i proto se zeširoka usmála a okamžitě otevřela tlamičku a začala mluvit, aby novou společnost poznala o kousek blíže. „Sindra je opravdu moc hezké jméno, to by se v naší rodině pěkně slušelo!“ zasmála se zvesela a plná zvědavosti přikročila k cizinci blíže a pořádně si ho prohlédla. Kožíšek měl jednoduše řešený, i přesto na ní udělal nezvyklý dojem… je takový černobílý. A nebo bíločerný? „Ale kdepak, tak se opravdu nejmenuju, já jsem Isarelka.“ představila se nakonec.

Místo, na němž se mladá dáma s duší malého dítěte právě nacházela, se neslo v nebesky klidné atmosféře, což ostatně nebylo tak nezvyklé, ovšem tentokrát se Isarelka na tento detail upnula více než kdy jindy. Vždyť ani tolik oblíbený vánek ji zde neprovopovázel! A nebo ano, ale vlčici se vyhýbal dalekým obloukem... proč by ale tak dělal, co za problém by asi mohl mít, že už jí nechtěl rozchuchávat kožíšek? Netušila, i přesto ji lákalo zdejší místo pořádně prozkoumat. A když pořádně, tak ať! Jen ať rozlepí svá očka dokořán, ať nasaje ono kouzlo zdejší planiny, však od toho tu je! Neodešla jsem přece z domova jen tak pro nic za nic! Už tu trčela nějaký ten pátek a i přesto cítila, že její cesta není u konce. Nene, kdepak, celé tohle dobrodružství je teprve na svém počátku!
A tak kráčela modrá po své cestě, vnímajíc každý detail, který se jí nastkytl, si na pyscích držela ten nejmilejší úsměv, jaký jen uměla vykouzlit.