Príspevky užívateľa

Takže vzpomínka na domovinu, zopakovala si v mysli, když z myšky vyšel stále trochu melancholický hlas, který se věnoval tomu zajímavému přívěšku, co se jí tak hezky držel na krku a díky zdejšímu větru se jemně zarýval do srsti. „Takový jsem ještě neviděla.“ pravila spíše sama pro sebe, ač obrovská dávka fascinace stále přetrvávala, a bylo to na ní dost znát. I to byl jeden z důvodů, proč byla Isarel ráda za to, že rodnou zemi jednou pro vždy opustila - nebýt toho velikého a pro ní dost zásadního rozhodnutí, na tuto vlčku by nikdy v životě nenarazila, a to by byla zajisté velká škoda!
Jak ale zjistila, i ona se v Norestu zdržovala teprve krátkou chvíli. „Vážně? A přitom vypadáte, jako byste to tady znala celičký svůj život...“ zůstala v zamyšlení, ale to už se Heidi zase rozpovídala tak, že všechny její myšlenky zmizely kamsi do prázdnoty, odkud je jen těžce mohla vytáhnout zpátky - přesně takový byl osud vlčice žijící pouze v přítomnosti.
A tak stála na místě, nadšená z toho, jaká společnost jí byla vybrána, si na chviličku zavřela očka s touhou vznášet se v kráse těch slov. „Všechno se děje z nějakého důvodu, to mi vždycky říkával můj bráška. Možná i to, že se tady setkáváme, se děje pro něco, třeba to tak větřík chtěl? Určitě ti jednou na tvé otázky odpoví, tím jsem si jistá!“ Byla to pro ní docela nevídaná úvaha, o níž mnohé nevěděla, a snad o to více se jí zalíbila. „Mimochodem, moc hezky mluvíš, to máš taky z té domoviny, viď?“ Určitě se tam měla moc pěkně! V ouškách jí znělo tak příjemně, jako kdyby ta slova už někdy předtím slyšela, a takový pocit bezpečí si moc ráda připomněla. Co taková radost, té si v sobě držela mnoho, ale mít tu jistotu, že se bude moci k někomu přitulit... chybělo jí to.
Nad další poznámkou se musela od srdéčka usmát. „Ále, nic se neomlouvej, vůbec mě nezatěžuješ,“ máchla packou, „já jsem Isarel de Amaryllis, ale pro tebe klidně jen Isarel, drahá Heidi.“

A tak sledovala krajinu před ní, zcela zaujatá tím neskonale nádherným pohledem z ní ani na vteřinu nepustila zrak. Kdy naposledy se jí takový pohled líbil více, než právě v tento zimní (a i přesto kouzelný) čas? Ach, mamince by se tu moc líbilo! A nejen jí, jistě i mnoho dalších z větší okruhu rodiny by takovou krásu ocenilo, snad o to více jim do konce života děkovat a neustále cítit vděčnost za to, že na takové záležitosti měla oko. Přeci jen se nejednalo o zcela všední dar, no kdepak!
Jenže v tom zaslechla cizí, na poslech medový hlas. Co to- trhla hlavou a polekaně se otočila, tentokrát nemaje žádné potuchy o tom, že by se v mohl v její blízkosti někdo nacházet… a přitom jí to vždycky tak skvěle šlo! Jak jen bylo možné, že v té sněhové peřince nezaslechla ani jediné maličké křupnutí?
Nakonec ale přeci se polekaný výraz proměnil v až dětinsky veselý. „Ahoj! No jéjda, vůbec jsem tě neslyšela přicházet, jak je to možné?“ rozpovídala se už s klasickým nadšením v hlase, „Ach ano, taková krása se jen tak často nevidí.“ s těmito slovy opět hodila pohled do dáli, než se začala věnovat nově příchozí vlčici. Už na první okamžik jí fascinoval vzhled - černobílá barva v jejím podání působila jako kouzelný sen, v němž nejeden snílek prožíval mnoha nocí a doufal, že už nikdy více neskončí.

Vlčina ji očividně neměla v plánu vyhánět pryč, jak se to na takovém odlehlém a opuštěném místě nabízelo, což bylo pro Isarelku dobré znamení. Ne-li přímo výtečné! A kdo ví, třeba jí samota už taky lezla na mozek a trápila se tím, a proto se zde zdržovala takto sama? A možná jen v hloubi duše doufala, že se najde aspoň jedna duše, co s ní bude ochotna trávit čas? V takovém případě by měla cizí vlčice obrovské štěstí, vzhledem k tomu, že Isa rozhodně neměla v plánu se od ní vzdalovat, ba dokonce odcházet pryč.
„Zvláštní? A v čempak?“ natočila hlavičku na stranu, čekaje, zde poutnice svoji myšlenku rozvede. Ta ale přikročila k modré, která si ji díky tomu blíže prohlédla - kožený náhrdelník doplněný o modrá pera se nedal přehlédnout. „Páni, ta peříčka! Odkud máte tu krásu?“ nadšeně se zvídala, se špetkou se vlčici ještě blíže natáhla hlavu, aby si přívěšek prohlédla. Další otázka ji ale donutila zapnout své mozkové závity a začít aspoň trochu myslet. „No… vlastně ani nevím, asi zvědavost? Víte, jsem tady jen chviličku a moc to tu neznám, tak jsem doufala, že bych mohla potkat někoho, kdo by mi o těchto krajinách něco řekl?“ rozmluvila se, na poslední moment věnujíce pohled živým vlnám, zatímco drobné bílé pramínky vlasů jí plápolaly ve větru. Všechno jí to připadalo vzdálené a tak neskutečně cizí, a i přesto si nenechala vzít radost, s níž od své rodinky kdysi dávno odcházela. A jakpak by také, když se smíchem šlo všechno mnohem lépe! I proto při další otázce roztáhla koutky do širokého úsměvu. „Jste moc hodná, že se zajímáte, ale kdepak.“ odpověděla spíše ze slušnosti, neb čím více stoupala do těchto výšin, tím intenzivnější se zdál chlad kolem ní… ale stále to nebylo nic, co by nezvládla!

Ples - Asteri

Bylo milé vyprávět o vlastní rodině, ale ještě milejší bylo poznat rodinu novou. „Estrela do Norte?“ zopakovala po něm, očividně překvapena z toho faktu, že i mladík nesl ve svém jméně taky nějaký rod… a ještě tak hezky znějící! „A nesou tohle jméno i ostatní z tvé rodinky? I maminka a tatínek a sourozenci?“ zajímala se. Jistě musejí! Nad poznámkou, co se dala svým způsobem brát jako lichotka, se zazubila. „No ovšem, a dokonce ještě hezčí, než já - to jsou ale hlavně ti, kteří si na krásu potrpí a jsou schopni zdobit si kožíšky nebo česat vlásky až hodiny, stejně jako všichni tady na tomhle plese. Ale na to já nemám čas, nene, já musím poznat svět!“
Isarel byla velice výřečnou vlčicí a její schopnost bavit se o čemkoliv dosahovala rozsáhlých obzorů, i přesto pocítila neskutečnou radost, když se dostali právě k jednoduchému, a tak příjemnému tématu rodiny. „Mám dva, ale ty nejlepší na světě!“ zahlásila s kapkou hrdosti, podobnou té, s níž i kdysi dávno vystupoval její starší bratr Sachiel. Přeci ho musela ukázat v tom nejlepším světle, to bylo jasné!
Teď ale nebyl čas na další povídaní, nyní se musila věnovat aktivitě, s níž nepočítala, že bude poznávat zdejší krajinu, o to více ale byla ráda za to, že přišla. Tančila do vlastního rytmu, postupně opět propadající do svých vlastních myšlenek, než si všimla, že i Asteri se snaží tančit. „Musíš pokládat tlapky blízko u sebe a postupně, koukej na mě,“ pravila a zopakovala tyto kroky ještě jednou a mnohem pomaleji, aby je mohl opakovat s ní.

Ples - Asteri

Nepřestala vrtět ocáskem - a jakpak by taky, když tu měla tak milou společnost! I přes značný věkový rozdíl, který ji od Asteriho dělil (vždyť by ona sama mohla mít vlčata!) si s ním rozuměla natolik, jako kdyby mu byla rovna. Ach, ta vlčata, vždycky žila ve vlastním světě, naplněná dětskou nevinností a zvědavostí, a přesně taková byla i ona. Malé vlče v těle dospělého jedince.
Nad dalšího Asteriho poznámkou se od srdce zasmála. Ále, že by i ostatní z jeho rodinky získaly znaky podobné, jako ona a její nový kamarád? To se ale taky mají, každý přeci ví, že vlásky i růžky jsou jasným nositelem krásy! „Jé, to je mi ale hezká představa! Ale kdepak, já patřím do rodiny, co si říká de Amaryllis - právě od ní jsem získala celičké jméno, Isarel de Amaryllis.“ vysvětlila s úsměvem na tváři, maje obrovskou radost, že se o ní mohla zmínit. Co se týče pozitivity, právě o vlastní rodině ráda šířila jen tu, neboť byla přesvědčená, že každý z nich si to zasloužil. Však co bych bez nich dělala, ještě, že je tu mám! „Ale dalšího brášku bych teda neodmítla, hihi.“
Nad pochvalou ze strany Asteriho se tiše uculila, maje v plánu mu poděkovat, jak se jen sluší a patří, než přišel s něčím novým, a pro Isarel jistě zcela poutavým. „Hm?“ natočila hlavu na stranu a podívala stejným směrem, jako Asteri. Takže něco vyvádět, tak tedy proč ne? Stejně jako předtím se tedy celá otočila, než začala skládat první krůčky, připomínající tanec. „Tak pojď, zkus si to taky!“ povzbudila ho.

Poslední dny se Isarelka motala na východní straně Norestu. Tedy, jedním z těch důvodů byl i nekonečný mráz, co jí bodal a pálil všude, kde se dotýkal jejího křehoučkého těla a tím ji nutil se zdržovat na jednom místě. Aspoň že vůli měla pevnou jako skála! A takovou víru, že opět narazí na společnost dalšího miloučkého vlka, nedokázalo nic na světě skolit. I když nedalo se upřít, že překážek k tomu, aby k tomuto cíli došla, nebylo zrovna málo. Ale šlo snad o něco, co by její dobrodružná povaha nezvládla? Ani náhodou!
I proto si spočnula den dva v lesním úkrytu po boku celé její rodinky, než protáhla všechny čtyři nožky a vydala na průzkum všech krás tohoto nového a zcela nepoznaného světa. Šla rychle a v tempu, dokonce i s její klasicky dobrou náladou, dokud nedošla k místu, kde se krajina dělila s nekonečnou vodou. Hezky se tak vlní, jako kdyby tančila, prošlo jí myslí náhle, zatímco fascinovaně koukala před sebe na tu krásu. Ale pro kohopak asi? Mít tu tak brášky, ti by to určitě věděli!
Dalo se očekávat, že pohled na moře v ní probudí radostné pocity, tuto emoci však o to výrazněji pocítila, když v dálce zahlédla vlčí postavu. Hurá, konečně! Zaradovala se, ač něco jí říkalo, zda náhodou nepůjde o jeden z těch přízraků, co jí zničehonic vstoupí do života a pronásleduji na každém kroku, ale to už musela zjistit sama. „Dobrý den! To je mi ale hezký pohled na tu krásu tam, nemám pravdu?“ zvolala už z dálky, aby na sebe upozornila a nepolekala ji z bližší vzdálenosti. Vzhledem k tomu, že myška seděla na úplném okraji útesu, by z toho nemusela být zrovna nadšená.

Ples - Asteri

Netrvalo dlouho, aby si pozornost mládence získala. Všimla si jeho vrtícího ocásku, což v ní probudilo ohromné nadšení - tak přeci jen tu nebudu sama! - a tak nechala opět rozhoupat i ten její. „No to teda!“ zasmála, ač svá slůvka myslela vážně. No pravda, kdo jiný snad kromě rodiny nosil do běla zbarvené vlasy, znala někoho takového? Jen málo by se jich našlo. Kromě toho ale byl mladičký vlk obdarován fialovým kouzelným kožíškem a skoro průhledným pláštíkem, jaký se jen tak neviděl. Nebo snad neměla Isarelka štěstí na vlky, s nimiž se za poslední měsíce setkala tváří v tvář jen těžko? Nyní měla jedinečnou příležitost to napravit!
Společenská událost, Nihilská smečka, ples… no páni! Zářivé a především také živé jiskry v očích dost jasně naznačovaly, co v tuto chvíli asi modrá cítila. Ještě jednou se kolem sebe rozhlédla, aby mohla obdarovat milým pohledem každého, koho zrovna uviděla, i díky tomu konečně zjistila, kolik vlků různých barev i velikostí se tu nacházelo. „Všichni se tu tak hezoučce baví, snad jako kdyby šlo o vzácnost… no teda, tak to mám veliké štěstí, že jsem se tu taky ukázala!“ zaradovala se a s ladnou otočkou zavřela očka, opět propadajíc mírnému zasnění. A jak ty pohádkové scénáře v její živé mysli vypadaly tak krásně! Hezky bych se oblékla a nosila bych korunku, tak jako každá princezna!
Ale zpět do reality - vlček se náhle představil, a tak na něj opět zaměřila svůj zrak. „Isarel! Moc mě těší drahý Asteri, máš moc hezké jméno.“

Ples - Asteri

Vypadalo to, že i tento večer bude jako každý jeden z těch předešlých, že bude tmavý, chladný, a bez společnosti někoho dalšího. Tedy mohl by být, Isarelka by si však na nic na světě nedokázala připustit, že by mohla být kdy sama. Ještě, že vás tu mám, rodinko moje, pravila si vždy, když ji matička příroda napovídala, že není slyšet ani vidět náznak toho, že by někdo další kráčel po jejím boku.
O to více jí zaujalo, když takových zvuků zaslechla více. Kráčela lesem, s hlavou vzpřímenou a krokem tak rychlým, až snad mohla doběhnout i prchající zvěř. Něco se dělo, něco neobvyklého a neskutečně poutavého, až bylo nemožné tomu nevěnovat žádnou pozornost. Co když tam konečně narazí na přítomnost dalších skvěloučkých vlků, co by mohla blíže poznat a v třeba brzy v nich najít nové přátele? Nene, takovou příležitost si nemohla nechat ujít! A tak mezi stromy zahlédla obraz, který rozbušil její srdéčko tak, až pocítila náhlý pocit dětské radosti, jaký moc ráda vnímala. Tolik dní se jí nepoštěstilo zřít někoho nového a najednou tu měla celý Norest! „Vidíš to taky? To je až k neuvěření, kolik vlků tu je, tolik jsem jich už dlouho nezahlédla!“ pravila, zatímco v její blízkosti u jednoho ze stromů se držela postava nejstaršího bratra Sachiela. Výraz měl vřelý, s drobným úsměvem, jako kdyby pociťoval nesmírnou vlnu hrdosti za milovanou sestřičku.
A aby vypadala aspoň trochu ke světu, stihla si alespoň stáhnout bílé dlouhé vlasy do vysokého drdolu s dvěma drobnými pramínky, jak je měla ve zvyku nosit. Mít více času, zajisté by pro plesový outfit využila veškerou fantazii co si hezky v sobě držela, pro slušný a reprezentativní výzor jí to prozatím stačilo. A mít celičký den, i Sachiela bych nahned vyparádila! Na takové myšlenky ale nebyl více čas, a tak jednoduše vykročila, nadšená z nového prostředí se nechala vtrhnout do scény.
Bez toho, aniž by tušila, na jaké akci se nacházela a zda její přítomnost byla vůbec vítána, si v dálce vyhlédla mladého vlka se vskutku zajímavým kožíškem, který si zrovna prohlížel celkové dění. „Jé, máš moc pěkné vlásky, takové podobné mám i já, koukej!“ oslovila ho a s mávnutím ocásku mu šla okamžitě naproti. „Kdepak to vlastně jsme? Je to tu moc pěkně vyzdobené, vypadá to tu tak hrozně kouzelně!“

Ó matičko má drahá, vidíš? Tak přece jen jsem to nakonec zvládla, už je ze mě holka veliká! Prošlo mladičké slečně hlavou s takovým nadšením, že bylo pro ni vskutku těžké a snad až nemožné zabránit pozvednutí začervenalých tváří do úsměvu. Když byla ještě maličkým štěnětem, jen těžko by si dokázala představit, co všechno za pár let zažije - jako plnohodnotný člen té nejkrásnější a nejmilejší rodiny vždy věřila, že nebude nic na celičkém světě, co by ji donutilo odejít z domova pryč. A hle, už třetí roční období postupně dosáhlo svého vrcholu a ona vesele kráčela vstříc zcela novým krajinám.
Stejně jako nepoznaná pro ní byla tato planina. Kladla do hustého sněhu jednu drobnou tlapku za druhou, a to i přes únavu, kterou posledních pár dní pociťovala. Přeci teď nemohla zastavit, na to bude až později! Nyní musila věnovat veškerý čas mnohem pro její tulácký život mnohem podstatnější záležitosti, jako třeba pozorovat, jak se v dáli v mírných kopečcích usadila bílá sněhová pokrývka. Tak pěkně to na pohled vypadalo, snad jako kdyby šlo o teploučkou peřinku, a že by se jedna taková skutečně hodila! A jak hezké by bylo do ní skočit a zabořit promrzlé packy a vylézt z ní až ve chvíli, kdy z mračen vylezou první sluneční paprsky… jenže to by pak neměla možnost prožít žádné pořádné dobrodružství, o což se rozhodně nemínila nechat ochudit.

Jméno: Isarel de Amaryllis
Přezdívka: Isarelka, Isa, Pomněnka
Věk: mladý dospělý (4 roky - 15.3)
Pohlaví: samice
Matka: Arya de Amaryllis
Otec: Aranel de Amaryllis
Sourozenci: Sachiel de Amaryllis, Amara de Amaryllis, Zacrint de Amaryllis

Povaha:
Hravé jiskřičky, tančící v pronikavě žlutých očích, připomínající paprsky jarního slunka, které při prvním kontaktu se zdejšími obyvateli přižene potěšený úsměv na tváři, i to je možno zahlédnout při prvním o něco bližším kontaktu s touto mladou vlčicí. A kolik dobroty se v ní nachází! Isarel je vlčice, která si život doslova užívá každou možnou chvílí, bez ohledu na to, co všechno se jí kdysi přihodilo, či co nastane v časech budoucích, přítomnost pro ní hraje klíčovou roli. Její vystupování se taktéž neobejde bez úsměvu a s otevřenou náručí vyčkává na to, až se najde někdo, kdo bude ochoten tuto pozitivní energii následovat.
Není proto divu, že se vskutku extrovertní povahou jí není společnost ostatních vlků nikterak cizí. A kolik jen toho je schopna napovídat! Mluví ráda, někdy až moc často, nehledě na to s kým, vždy si najde nějaké téma, o němž je schopna vyprávět hodiny. A pokud se jí zrovna nepoštěstí a nikdo takový se v blízkém okolí nenachází, nebojí se až přehnaně fantazírovat a využívat jak hlavu, tak vlastní magii, aby sama sebe ponechala v přesvědčení, že skutečně nikdy není sama. S tímto přístupem se může ostatním jevit jako švihlá podivínka, s níž není radno si zahrávat. Bujná představivost se také dost výrazně podepisuje na naivním, pro některé až dětinském pohledu na svět, což z ní činí vlčici lehce manipulovatelnou - stačí jen málo, aby se zvýšila pravděpodobnost, že si vlčku přikloníte na svojí stranu. Pozor však, nezapomínejte na příjemné vystupování! Stejně jako radost jsou u ní silné jakékoliv emoce, včetně smutku nebo hněvu, jejichž záchvaty se také mohou vydrat na povrch.

Minulost:
Isarel se narodila do rodu, který si říkal de Amaryllis - právě tento název, zdobící její jméno, je hlavní upomínkou na tolik milovanou rodinu, k níž se svými vzpomínkami vrací den co den, aby měla pocit, že jsou neustále přítomní po jejím boku.
Co se týče dětství, to se neslo v poměrně klidném duchu, vyrůstala totiž s rodinné idylce s rodiči a dalšími třemi sourozenci a jako nejmladší z vrhu k nim vždycky vzhlížela, především pak k Sachielovi - kromě zodpovědnosti, se kterou byl jako nejstarší syn zcela pochopitelně vychováván, byl obdarován neskutečnou dobrosrdečností a vždy, když cítila potřebu se někomu svěřit, právě on si jí vždy vyslechnul.
Už od malička se v Ise držela nátura hravého a zvědavého vlčete, které musí prozkoumat všechno, na co jen přijde. Vzhledem k její neustálé výřečnosti, držící se v ní vlastně až do dnešních dnů, neexistovalo dne, kdy by z ní nevyšla nová otázka. A ne pouze jedna, to je přece jasné!
Celá rodinka si žila v naprosté harmonii, až na Zacrinta. Postupem času, a to především během dospívání se stal čím dál více odtažitým a jeho touha navazovat rodinné vztahy byla téměř nulová, mnohem raději trávil svůj čas osamotě, bez žádné další společnosti. A byl to právě on, kdo jednoho dne beze stopy zmizel z povrchu zemského. Jednoduše se vypařil. Co ale vedlo k tak náhlému odchodu? A byl vůbec dobrovolný? Jeho pohřešování se řešilo po mnohé dlouhé měsíce, jeho tělo ale nebylo nikdy nalezeno, a tak nakonec došlo k verdiktu, že z rodiny odešel sám a zcela úmyslně. To ale neponechalo chladného právě Sachiela, který se i přes nadějnou budoucnost, co naň doma vyčkávala, se nakonec rozhodl odejít, aby zjistil skutečnou pravdu. Společně s ním se vydala na cesty sestra Amara, kterou se mu s veškerou snahou povedlo přesvědčit.
A Isarel? Ta zůstala doma, jak tak ale čas plynul, postupně uvědomila, že i ona by si přála zavést kroky do ono velkého a stále neprozkoumaného světa. A kdo ví, třeba jednou nalezne i své sourozence! A tak, když přišel čtvrtý rok života, se rozloučila se zbytkem rodiny a vydala se na cestu.

Zajímavosti:
- Výška: 72 cm
- Její bílé dlouhé vlasy nejčastěji uvidíte zapletené do jednoho velkého copu, i přesto občas ráda se svými účesy experimentuje.
- Pokud jí to počasí dovolí, v její srsti a také vlasech je možnost zahlédnout drobné modré květy pomněnek.
- Často a ráda si povídá buď sama se sebou, nebo s iluzemi, které sama vytváří s pomocí své magie.

Magie:
Iluze
Tato magie umožňuje vidět falešné jevy, či obrazy, které působí na první pohled živým dojmem. Vychází vždy z fantazie, či všeho, co se jí zachovalo v paměti. Iluzí se může stát tedy cokoliv, ať už se jedná o obyčejný stín, až po různé předměty nebo zvířectvo. Také umí napodobit jiného vlka, kterého už pozná a má s ním nějakou citovou vazbu, skutečná věrnost tohoto klonu se ale odvíjí od toho, jak moc dobře si vzpomíná na vzhled daného jedince. Za pomocí řádného tréninku je schopná napodobit až tři vlky naráz.
Iluze není hmotná a nedokáže slovně reagovat na interakce vlastníka magie ani vydávat žádné zvuky, není je tedy slyšet. Isarel nedokáže ani ovlivnit, kdo všechno může tyto obrazy vidět.
Iluze se objevují pouze na pár vteřin či minut, poté mrknutím oka mizí pryč. V případě nadměrného používání magie riskuje možné vedlejší účinky jako je únava nebo bolest hlavy, nebo také může dojít k halucinacím, kdy není schopna rozlišit iluze od reality.

Obrázek:


Další postavy: Sasha, Khalan
Discord jméno: akaluur