Príspevky užívateľa

I když to slovo stále vířilo jeho hlavou, Iska se při jejich slovech prestal trochu soustředit na sebe a místo toho překvapeně pohlédl na Eirlys. Nenapadlo ho, že by se mohla takhle cítit... On její "rozdílnost" nijak nevnímal, bral jí v tomto hledisku jako kohokoliv jiného. ,,To mě mrzí, že si tak připadáš... Mě to tak nikdy nepřišlo, ale jestli je to pravda, tak jsi jiná než ostatní jen v tom dobrém." Pokusil se nějak své pocity popsat, i když to asi nevyznělo úplně jak si představoval. Nechtěl aby jeho slova vyzněla jinak, aby se Eirlys nějak nedotkl... A možná právě proto se s ní snažil udržet ten oční kontakt, aby když už se jejich pohledy setkaly, aby se na ní mohl pousmát. Pořád měl v hlavě spoustu zmatených otázek, ale obcas se prostě staçilo podívat do její tváře, a jako by se vse kolem něj zklidnilo. ,,Jestli já jsem vyjímečný, tak ty desetkrát víc."
Zhluboka se nadechl a počkal, až se o něj Eirlys opře. Jakmile se tak stalo, Iskovy se zježil snad každý chlub na jeho těle. Bylo to o tolik jiné, než jen dotek tlapkou. Bylo to moc. Cítil na téměř polovině svého těla ten teplý dotek, jak se její srst otřela o tu jeho... Bylo to moc. Snažil se to vydrzet, pro Eirlys. Ta mu tolik věřila... Bylo to příliž...
Tak moc si přál tam s ní zůstat.
Ale nedovedl to. Bolo to prostě moc...
Prudce sebou trhl a od Eirlys odskočil. Rychle oddechoval a nohy se mu třásly. Nezvládl to... Je k ničemu. Nezvládl to. Nezvládl to. Je k ničemu. Bylo to jediné, co vyplňovalo jeho hlavu. ,,Promiň..." Zašeptal přiškrceně. Cítil se tak hrozně že se na Eirlys nedovedl ani podívat. ,,P-promiň... Promiň... Jsem slaboch. Tolik jsi mi věřila a já to nedokazal..." Po tváři se mu začaly kutálet slzy. Byl tak k ničemu... Nedokázal ani nic tak jednoduchého. Jestli si o něm Eirlys predtím myslela něco dobrého, teď to bylo vše určitě pryč... ,,Omlouvám se..." Tiše vzlykl.

Jistota v jejím hlase ho uklidňovala. Kéž by i on dobedl být tak jistý, v čemkoliv. Ale hlavně v tomhle. Ale asi se bude muset spokojit s tím, že v něj věří někdo jiný. Ať už mu přišlo sebevíc, že neudělal nic, čím by si tohle důvěru zasloužil. Slabě při jejích slovech zavrtěl ocasem.
Vyjímečný. Při zaznění toho slova úplně ztuhl. Co..? O-on a vyjímečký?! V čem?! Že je kostka ledu..? V ničem zajímavém nevynikal tak... Proč to Eirlys o něm říká..? A Eirlys mu odpověděla jako by slyšela jeho myšlenky. Netušil co má dělat. Srdce se mu při těch dalších slovech zase pořádně rozbušilo. Byl pro ní vyjímečný..? Jak to..?
Otevřel tlamu, aby něco řekl, ale nakonec jí zase jen naprázdno zavřel. Netušil co na to má říct. Totálně ho ta slova vyvedla z míry. Ale tam uvnitř ho to hezky zahřálo... ,,V-vyjímečný..?" Podařilo se mu nakobec vykoktat. ,,Prosím tě, a v čem? Že studím jako letovÿ čumák? To bych raději byl stejný jako všichny ostatní." Pokusil se svoje rozpaky schovat za úsměv.
Eirlys se však asi dneska rozhodla ho vykolejit na plné čáře, protože i její následná otázka ho značně zarazila. Opřít..? Zvladne to? Co když ne? Co když jí uhne?! Co pak?! Zvedl trochu ztraceně pohled k Eirlys. Nechtěl jí svým odmítnutím ublížit. Nevhtěl jí ale ublížit ani svÿm zklamáním. Když se zahleděl do těch jejích krásných očí, věděl ale že nedovede říct ne. Ne někomu, kdo v něj tak věřil. Ale měl strach... ,,Můžeš to... Můžeš to zkusit." Zamumlal tiše.

Isku vlastně docela přepvapilo, že se mu podařilo na tuto záležitost tak snadno zapomenout. ,,Myslím... Že nejhorší je ten první dotek, a potom už je to... Vlastně docela normální pocit." Pokusel se nějak sesunírovat do slov, co mu výřilo v hlavě. A ze toho bylo. Nemilil se? Zkutečně by to bylo takhle snadné? Jen se naučit nebo pretrpět ten jeden dotek a potom už klid? Ale co když to tak je pouze u Eirlys? S ní se cítil klidný, dávalo smysl že jejích doteků se tolik nebál... Mohli to ale fungovat i u jiných..? ,,Takový hřejivý... Ale příjemným způsobem."
Když však Eirlys zmínila její studenou tlapku, stáhl smutně uši. Může se snažit jak chce se na doteky naučit, ale k cemu to bylo když ten jeho byl porád stejně nepříjemný. ,,Omlouvám se... Kéž bych to mohl nějak zastavit." Opravdu ho to mrzelo, to o čem zkutečně opravdu vzdy snil bylo, aby to i ostatním bylo příjemné. Ale to se nikdy nestane...
Jejího posmutnělého výrazu si překvapivě povšiml, ale neměl tušení, proč. Možnost, že by jí mrzelo, že se stáhl, ho vůbec nenapadla. Také raději na chvíli otočil pohled k obloze a zahleděl se na všechny ty hvězdy.

Pousmál se nad Cyrovým nadšením a ani moc nepřemýšlel nad tím, že posledně ničí pomoct nechtěl přijmout. Nijak ho neupozorňoval na to, že by se při lovu měl ztišit, Iska by to pravděpodobně nikdy nedovedl svému kamarádovy, ani nikomu jinému, říct a navíc už pravděpodobně stejně díky předchozímu "manévru" se jim pravděpodobně podařilo vyděsit veškerou kořist v okolí.
,,Myslím že budem muset jít o něco dál. Tady v okolí teď už asi nic moc nebude." Poznamenal. Mohli by tu cítit cokoliv, ale nebylo by jim to už nic moc platné, veškerá lovná zvěř v okolí už pravděpodobně byla pryč.

Pousmál se a zavrtěl ocasem. ,,Tak dobře." Něco na jejím výrazu mu prostě znemožňovalo říct ne. Však na lov se najde čas později. Isku až samotného tahle myšlenka překvapila, nebo spíše ten fakt že přišla od něj. On, který byl v těhle věcech vždy takový stresař, byl najednou tak klidný a spokojený s myšlenkou, že něco udělá později. Ale prostě přání tu být bylo větší, než nutnost něco dělat.
Dokud Eirlys nestočila pohled na jejich stále se dotýkající tlapky, úplně na ně přestal myslel. Až ho to v moment, co její pohled doprovodil, šokovalo. Překvapeně packu pomalo stáhl a zůstal na ní hledět, jako by ani nepatřila jemu. ,,Já... Na to úplně zapoměl..." Přiznal překvapeně. Po chvíli zvedl pohled od své tlapky a pohlédl na Eirlys. ,,Ale co ty?" Zeptal se. Jeho studený dotek jí prece musel nějak vadit ne? Po tak dlouhé době...

S úsměvem si prohlížel jeden mrak za druhým a snazil se v nich najít nějaký dalši obraz, na který by mohl poukázat. Když ale Eirlys promluvila, taktéž odvrátil pohled od oblohy a pohledl na ní. Až v ten moment mu došlo, kolik času už muselo uběhnout a dost ho to překvapilo. I Eirlys cas utíkal tak rychle...
Nad otázkou se musel na chviličku pozastavit. Jeho typické pocity výčitek, že nic pro smečku nenalovil, zase trochu vyplavaly na povrch, ale jemu se odsud vůbec nechtělo... Nebojoval ve své hlavě ale dliuho, dozene to později... ,,Moc rád, ale co ty? Já celý den nic nedělal ale ty ano. Nejsi unavená?" Zeptal se starostlivě. Nechtěl, aby kvůli němu Eirlys ponocovala kdyz za sebou měla jistě naročný den.
Světílek by si pravděpodobně vůbec nevšiml, kdyby na ně Eirlys neupozornila. Zmateně se tím směrem otočil a překvapeně na rostlinky pohlédl. Přes noc tu ještě nikdy nebyl, tak o tim, co tyto rostliny dovedou pres noc neměl tušení. ,,To já také ne..." Souhlasil trochu zaraženě. Kolik prekvapení tahle země ještě zkrývá?

Její okamžité nadšení ho potěšilo. Byl rád že se mu podařilo zase trochu rozpohybovat atmosféru mezi nimi, protože si předtím všiml jisté zamlklosti, která mezi nimi panovala. Její nadšení ho těšilo, dodávalo mu odvahu se v její přitomnosti také tolik nestrachovat o to, jak by se měl chovat a byl místo toho svůj.
Ale hlavně se mu také podařilo na chvíli vytěsnit myšlenky na to, že se někoho dotýká, a soustředil se na hledání té ryby, kterou Eirlys našla. ,,A, už jí vidím!" Usmál se šťastný jako malé štěně, a možná i víc, jelikož si nepamatoval kdy naposledy si něco tak jednoduchého, jako bylo pozorování mraků, kdy užíval. Také se začal rozhlížet po celé obloze v pátrání po dalších obrazcům v mracích. Chvíli takhle spolu pátraly, az si Iska ani nevšiml, jak už se začinalo stmívat a ani toho, že stále měl položenou packu na té Eirlysině.

Tentokrát zaváhal jen na moment, než položil svou tlapku na tu její. Opravdu se to chtěl naučit. A po první vlně nepříjemného pocitu, který musel překonat, už to nebylo zas tak jiné, jako když se mu třeba o záda otírá listí. To teplo, které mu Eirlys přes svojí tlapku poskytovala bylo i celkem příjemné a její srst tak jemná... Stejně ale ten dotek byl o tolik jiný než předtím, pravděpodobně stále ovlivněný tím, co se stalo před chvílí.
Iska zůstal na jejich tlapky chvíli upřeně zírat, než odvrátil pohled. Možná, když se na to nebude tolik sousředit... Rozhodl se znovu zahledět na ten západ slunce, kvůli kterému sem vlastně vyšplhaly. Pomalu si, aniž by přerušil jejich dotek, lehl vedle Eirlys a pohledem pozoroval cokoliv i jen trochu zajimavého, aby svou mysl odprostil od přemýšlení nad jeho tlapkou. Chtěl jí tam nechat co nejdélé... I když se to možná zprvu nezdálo, toužil po tom samém co ona.
Jak tak pozoroval, jak se sluníčko již žplně schovalo za horizont, jeho pozornost upoutal jeden z bráčků. ,,Hele, ten mrak támhle vypadá skoro jako vlk." Ukázal čumákem na jeden nacerchranÿ mlácek castečně se schovávajíc za kopcem. S trochou fantazie by se dalo říct, ze vypadal jako hlava, hlavně díky dvoum špičkám působícími jako uši.

Jen vzdáleně zaznamenal Eirlysino dechové cvičení, sám měl co dělat se sebou. Rozhodl se na chvíli upoutat svou pozornost na mraky, které se pomalu prevalovali po pomalu tmavnoucím nebi. Pozoroval chvíli, jak se jim mění barvy a jak jejich tvary každou chvílí vypadají úplně jinak.
Na jednu stranu byl rád, že se téma změnilo, no na tu druhou si nemyslel, že je zrovna v tom nejlepším rozpoložení na to znovu trénovat doteky. Ale nějak v sobě nenašel jedinou špetku síly aby řekl ne. Chtěl se to přece naučit, a když už si tak naletěl...
,,To máš asi pravdu." Nervózně se posmál, ale bez jakýchkoliv námitel zvedl packu ze země a na chvíli jí držel kousek nad mechovím kobercem. Jednou se zhluboka nadechl aby se zklidnil a pohlédl na Eirlys, jako by čekal na její souhlas, než k ní tlapku obdobně, jako předtím, natáhl. V duchu si při tom sliboval, že tentokrát tak snadno neuhne a vydrží to déle.

Souhlasně pokyval hlavou ale už se ke květinovému rozhovoru nevracel.
Nedovedl dál udržovat s Eirlys oční kontakt a tak opět uhl pohledem. Možná dalši věc na které by se měl snažit trochu zapracovat... Pochopitelně i jemu by bylo trochu příjemnějši dělat menši krůčky, i když byl stále zmatený kam by ta cesta moha vést. Snažil se sám sebe přesvědčit, že to špatně pochopil. Že je to jen normální rozmluva mezi přátely. Byl příliž v chaosu ve vlastních myšlebkách, než aby si všiml ze i Eirlys je z toho všeho mírně vykolejená.
Snažil se tu myšlenku na něco víc vytěsnit. Bylo jednoduší zapírat, než si přiznat pravdu. Nevěřil si tolik, aby si myslel že by pro Eirlys mohl být nějak vic zajímavý. A jeho reakce? Prostě se jen trochu popletl... Mohl to být nějaký pozůstatek z toho jak sem lezl.
Přiměl se s Eirlys mluvit dál, jako by se nic tak hrozného nestalo, netušaje, co se dlčici vedle něj všechno honí hlavou. Ale myslel svojí predešlou poznámku upřímně a nenechal jí jen tak zašlapnout do země jako nějakou hezkou květinku.. ,,Proč ne..? Skvěle se s tebou baví a-A pomáháš mi s mím problémem..." Snažil se to vyslovit klidně, ale moc velký účinek to nemělo.

Iska souhlasně přikývl. Pravděpodobně už na tuto rostlinku narazil, ale neznal jí jménem. ,,Modrých květin už jsem pár viděl, ale to jméno slyšim prvně. Věřím, že zrovna na to bych nezapoměl." Poukázal s drobným sibalským usměvem na jmeno květinky. Líbilo se mu. ,,Jaký příběh se asi za tím jménem zkrývá?" Zamumlal poté. Líbila se mu představa, že někdo prostě několikrát při pojmenovávání různych květin na tuhle zapoměl, a tak aby nezapoměl znovu, jí pojmenoval takto...
Pousmál se. ,,To je zrovna rostlinka kterou znám z domova." Vysvětlil. ,,Vtipné, že i když jsem tady oběvil tolik nových a zajímavějšich věcí, tak nejraději mám právě tuhle." I když na tváři drzel usměv, trochu se mu zastesklo po té krajině, ve které vyrůstal. Možna právě proto tak často lezl po těhle horách, pripomínali mu trochu jeho kořeny.
Když uslyšel její slova, velmi se mu ulevilo. Měl strach, že se jí tu nebude líbit. Že jí to bude připadat příliž obyčejné. Že to nestálo za ten výšlap. Jeho obavy ale nebyli naplněny, jako vždy v jejím případě. Skoro se až zastyděl, že o ní občas takhle myslel, ale to by zkratka nebyl on kdyby se porád něčeho nebál. Navíc, nikdy nepochyboval o Eirlys, ale o sobě. Eirlys na to byla až moc úžasná.
Iska neměl nejmenší tušení, že sledování spolu, ve dvou, o samotě, západ slunce, mohlo být bráno jako romantický akt. Jak nečekané. Nebo možná to i tam v hlouby duše věděl a proto se nebyl schopný podívat Eirlys do očí. Měl strach že řekl něco velmi hloupého. Ale když se vedle něj Eirlys posadila, opět se trochu uvolnil. Její přítomnost na něj měla uklidňující účinek. Už dlouho se s někým necítil takhle šťastný. I když jejich první setkání byla katastrofa, byl za to vlastně rád. Dalo mu to možnost se s ní bavit víc, něco, co by jinak nemuselo nastat... Iska nepatřil k těm, kteří by věřily na osud, ale kdyby ho tam pár dní nazpět nenašla, rozhodně by tu teď spolu neseděly.
Na chvíli se take zahleděl na zapad slunce, ale musel brzy uhnout očima. Bylo těžké vydržet takový žár, a tak se raději na chvíli otočil na Eirlys. Líbilo se mu, jak se oranžové paprsky odráží od jejích růžcích a záři v jejích stejněbarevných očích. Celkově její krasně zbarvený kožíšek v tomhle světle vypadal překrásně a Isku na chvíli snad i hypnotizoval pohled na ty dva malé copanky podél její tváře, které se pomalu pohupovaly ve vánku. Když se potom jejich pohledy setkaly a Eirlys se na něj usmála, překvapilo ho jak se mu rozbušilo srdce. Nemohl ale jinak než jí oplatit úsměv.
,,Jsem rád že se ti tu líbí." Zavrtěl ohonem a otočil pohled zase k západu. I když promluvil relativně klidně, jeho mysl klidná vůbec nebyla. Co to právě bylo? Proč se mu tak rozbušilo srdce, vzdyť jen sedí! A proč se nakednou cítí tak šťastný..? Trumbera ničemu nerozuměl.
Když ho oslovila, otočil pohled pomalu zase k ní. Vytušil trošku změnu v jejím hlase a trochu ho to zmátlo. Při její dalších slovech však jen překvapeně zamrkal a ztuhl, jako by se proměnil v ledovou sochu. V hlavě mu to ale stále výřilo. Co?! J-jak to myslí?! Mám tě ráda jako kamaráda..? To bylo spravně že? Že?! Jak jinak by to mohla myslet. Někdo tak laskavý, hodný a krásný... a on?! Počkat, nazval jí pravě ve svých myšlenkách krásnou..? Srdce se mu okamžitě opět rozbušilo, i když tentokrát to bylo až nepříjemné. Netušil, co má dělat. Ne... Myslí to jako kamaráda. Urcitě. Tak se uklidni a odpověz.
,,T-to já tebe taky... Jsi úžasná..." Dostal ze sebe, červen se mu zase rvaka do tváří, až byl rudý až na špičkach uší.

Snažil se si rozpomenout, jak presně každá rostlinka, kterou Eirlys zmínila, vypadá. Byli jména, která ale zkrátka nikdy predtím asi neslyšel. ,,Asi nevím jak nezabudka vypadá... Budeš mi jí asi muset někdy ukázat." Přiznal s úsměvem. Kdyz se pak zeptala jeho, taktéž se zamyslel. ,,Přiznám se ze asi také moc nevím, jen jsem si pamatoval že se mě na to kdysy někdo zeptal." Trochu se sám nad sebou ušklíbl. ,,Ale od té doby jsem oběvil tolik nových rostlinek, a určitě ještě oběvím. Ale nejvíc se mi asi vždy líbil suchopýr. Vím, není to uplně běžná rostlina, a ani moc nevoní, pokud vůbec, ale vypadá jako takové malé chlupaté ocásky a to mi příjde tak úžasný. Jak jiná oproti ostatním je." Snažil se sve zalíbení ve velmi prazvláštní rostlince patřičně odůvodnit.
,,Neboj, dám si pozor." Pokusil se její obavy trochu zmirnit a pozoroval, jak pomocí těch krásných silných křídel vzlétla. Nemohl by zapřít, že jí to trošičku záviděl. Rád by věděl, jaké to je létat. Možná se jí na to někdy později zeptá...
Nechtěl jí nechat čekat a tak začal rychle šplhat nahoru. Pár dobře mýřenych skoků na kamené plošinky a jen s jedním lehkým ujetím tlapky na vratkém kamenu vyskákal nahoro.
Oba se tak ocitly na kamené římse, která se ale od okolních skal dost lišila. Byla téměř celá pokrytá na tak horké léto až překvapivě svěřím zeleným kobervem mechu. Nad jejich hlavou ze skáli vyrůstal trochu skroucený listnatý strom, jehož kořeny doprovázely praskliny ve skále po jejich pravici. Pod ním, u paty skály, rostlo několik trců rostlinek podobných sněženkám, s převislími namodralími kvěry podobné drobným lanternám. Vzduchem se občas prohnal závan větru, ale jinak ticho narušovalo akorát tiché kapání. A zdrojem toho zvuku byl právě ten životadárce, který zde umožňoval všem těm rostlinkam žít. Po několika relativně vzdušných kořenech stromu stékal drobounký potůček, tak malý, ze se projevoval jen jako občasné kapky, které po kořenech kapaly do malé tůňku u paty skály. Iska netušil, jestli pak pokračuje někam dolů nebo dza tohle byl konec krátké cesty této vody. Nikde níž na vodu nenarazil a tůňka nebyla rozlehlejši než větší louže, voda snadno mohla být vstřebávána mechem a dalšimi rostlinami.
,,Tak jsme tady." Oznámil s úsměvem. Pak však stejně uhl pohledem, nastoupily jeho typické pochyby. Když teď na to místo tak koukal, netušil, jestli se bude Eirlys líbit. Bylo v podstatě velmi obyčejné, jen trocha mechu a vody na skále... ,,Jenom... Mě napadlo že by se odsud dal hezky pozorovat západ slunce..." Přiznal s pohledem zabuřeným do svých tlapek. Když to teď vyslovil nahlas, přišlo mu to ještě víc hloupé. Kdyby neměl tvář pokrytou srstí, možná by bylo i vidět jak se při vyslovení těch slovech trochu začervenal.
Raději tak uhl pohledem, aby se nemusel dívat do tváře Eirlys, kdyby náhodou byla z tohohle místa zklamaná, a otočil ho směrem k západu. Eirlys si velmi vážil, samotnému mu ani ještě úplně nedocházelo, jak moc. Ve věci přátelství byl stále tak trochu nový, nedovedl dát čáru tam, kde konči prátelství a začíná něco víc.
Z jejich místa bylo krásně vidět, jak už se slunce dotýká lesu na horizontu.

Když poslouchal její slova, trochu si oddechl že to takhle vnímala. Úplně uklidněný ale stále nebyl. Mohla to říct akorát proto, aby se necítil špatně? Netušil, ale i tak lehce při jejích slovech zavrtěl ocasem. Rozhodl se jeho běžné pochybnosti na všechno tentokrát hodit za hlavu. Nevěřit, že by mu Eirlys neříkala pravdu. ,,Máš ty nějakou oblíbenou květinu?" Zeptal se s drobným úsměvem namísto toho, aby musel nějak odpovídat na její slova. Vážil si jich, ale netušil co na to říct. Snadno se to říkalo než zputečně provadělo.
Otočil pohled ma chvíli k obzoru, kde už se slunce skoro dotýkalo nesu rostoucího na kopci pod ním. Přidal lehce do kroku, rád by nana tom místě byl ještě před stmíváním. Jak pomalu stoupali víš a víš, kolem cesty se stale častěji oběvovaly různé kameny a ze země vyčuhovaly skály. Stoupající, ale do té doby relativně rovná cesta se před nimi prudce zvedla. Iska rychle prejel prudký kopeček pohledem, aby zkontroloval že je v pořádku a pak se otočil na Eirlys. ,,Tak jo, tohle je poslední kousek. Tam nahoře..." Otočil čumak ke konci kamenného svahu, který byl tak ctyřikrát jeho výšky nad jejich hlavou. ,,Už je konec naší cesty." Už chtěl varovat před možností nějakého uvolněného kamene, když mu došlo že Eirlys do toho svahu šplhat vůbec nemusí. Pousmál se. ,,Můžeš klidně nahoru vyletět, budu hned za tebou."

Trochu se zastyděl, když Eirlys vyslovila ta první slova a měl najednou nutkání to nějak víc vysvětlit. ,,To víš... Tak odkud pocházím nebylo moc rostlin, které by kvetly... A když už, tak skoro vůbec nevoděly. Je to pro mě prostě něco uplně jiného. A takové věci mám rád." Snažil se to lépe vysvětlit. Nebylo to, že by ho její slova nějak urazily, byl zkrátka trochu stydlivý co se týče těchto věcí. Měl vždycky strach z tohi, co si o něm ostatní myslí, a u Eirlys mu na tom záleželo o to víc. Už tak začal příserně, když ho musela zachraňovat, a Iska se styděl pokaždé, když si na to vzpoměl.

Nemyslel si, že by jeho strach v tenhle moment hrál větší roly, prostě chtěl Eirlys trochu pomoc. Když se tedy k němu sklonila, natáhl se po větvičce a opatrně jí uchopil do tlamy. Dával si při tom pozor, aby se Eirlys nedotkl, nechtěl sebou náhodou cuknout a tím jí třeba nedopatřením vytrhnout pár chlupů nebo peříček.
Jemně větvičku s Eirlysinina hebkého kožíšku vytáhl a pustil jí na zem. ,,Tak jo, je venku." Oznámil jí, aby se mohla zase narovnat.
Když se jejich pohledy na chvíli střetli, Iska se na ní usmál, drobně zavrtěl ohonem a vydal se zase dál. ,,Už to není tak daleko, jsme tak asi v polovině." Ubezpečil jí, zatím co vyšlapaval cestičku trávou. On sám už tudy nějakou tu chvíli nešel.

Nora >>>

Zatím co si dával pozor na cestu jí bedlivě naslouchal. Nenapadlo ho, že by Eirlys měla nejraději taková místa. Přišlo mu to, jako kdyby se on rád v létě vyhřival na sluníčku, ale nijak to neřešil. Vlčice přeci jen mohla mít ráda cokoliv. Jen ho trochu zamrzelo, že se na to nezeptal dřív, to by jí pak vzal na misto podobné tomu co popsala. Ale zapamatuje si to na příště, jen zatím neznal moc takových míst.
,,Já?" Zamyslel se na chviličku. ,,Asi louky. Líbí se mi jak jsou rozkvetlé. Mám moc rád vůni různých květů." Vysvětlil trošičku stydlivě. Sice s otázkou začal, ale stejně přiznat, ze je čichač kytiček bylo trochu zvláštní.
Když se Eirlys protáhla pod keři, opět jí přivítal milým úsměvem. Když si jí ale prohlédl pořádněji, jestli se třeba v keři nějak nepoškrábala, lehce se uchychtl. Vlčici z poza protáhlého ouška, prímo mezi jako noc černými pírky koukala drobná větvička s dvěma zelenými listky. ,,Myslím že sis vzala kousek toho keře sebou." Upozornil jí. ,,Když se skloníš, můžu ti jí vytáhnout." Navrhl nesměle.