Príspevky užívateľa

Zhluboka se nadechl a k Eirlys taktéž natáhl packu. Zároveň se ale za své chování zastiděl. Vždyť to byl jen dotek... Proč tak vyváděl?! Eirlys ho jistě musí mít za blázka, jen je příliž milá mu to říct do obličeje... Ani nevěděl proč, ale ta myšlenka ho velmi ranila. Ale možná právě to ho už přimělo dodělat to, co začal.
Když prvně zavadil o její chloupky na tlapce, lehce sebou škubl a o kousíček jí zase stáhl. Srst na zádech se mu lehce naježila, když na své tlapce pri tom ucítil to, pro většinu vlků normální, tělesné teplo. Stále to pro něj bylo divné... Posmutněl. Ale co čekal?! Že se zničehonic magicky vyléčí?! Hloupost!
Rychle střelil pohledem po Eirlys, jestli je v pořádku a jestli jí jeho skorodotek není nepříjemný. Doufal že není. Kdyby se od něj i ona odtáhla, velmi by ho to ranilo. Nesnážel když se od něj vlci s nechutí odtahovali, i když věděl že jim to nemůže mít za zlé.
Pokud tedy neuhla, rozhodl se se dokončit co začal a položil packu na tu její. Pokud ne, okamžitě by jí stáhk zpátky a začal se horlivě omlouvat.
Pousmál se. ,,Nebylo by to poprvé co se mi podařilo si packy uvýznout v ledu " Přiznal na ebe trochu trapnou událost. Ale nevadilo mu to. Cítil, že Eirlys v tomhle může věřit.
Pečlivě poslouchal její vyprávění s nastraženími oušky a hlavou lehounlince nakloněnou na stranu. ,,Kam si se stratila?" Zeptal se zvídavě.

,,Tak dobře..." Byla na něm vidět nervozita, když zvedl jednu svou tlapku do vzduchu, ale stále si jí držel blízko u těla. Pořád trochu váhal. ,,Mohly by jsme se jenom dotknout tlapkou?" Navrhl. To by snad nemuselo dopadnout špatně. I když mu logika říkala, že to fungovat nebude, že to byl jen jeho stav, stejně doufal...
,,Stejně, jsem rád že my jsme k vodě nešly. Ještě bych do ní zamrzl." Ušklíbl se. Myslel si o tom ale své. Nutrii se mu co si pamatoval nikdy nepodařilo ulovit, ne že by se přímo nějak moc zrovna o toto zvíře snažil, ale stejně. Ale nemělo smysl se o tom dohadovat.
,,Jak dlouho už ve smečce vlastně jsi?" Zeptal se, když už premýšlel nad tím, jaké štěstí měl, že na toto místo narazil. Podle unikatního vzhledu a hlavně dlouhého ocasu hádal, že je Eirlys příbuzná s Cyrem, takže jistě o dost déle než on.

Nabýdka pomoci ho trochu zahřála u srdíčka. Netušil, jestli je mu vůbec schopná pomoct, tohle je hlavně jeho boj, ale moc rád by přijal. Navíc, pořád si přál ozkoušet, jestli to předtím zkutečně bylo jen jeho kondicí. Nedával do toho moc velké naděje ale pomalu přikývl. ,,To by od tebe bylo moc milé... Jen mám trochu strach, abych ti nic neudělal." Přiznal se sklopenýma ušima. Sám netušil, jaký jeho dotek byl, on nikdy nic necítil, ale tam doma mu navykladaly, jak je jeho dotek horší, než si nechat tlapu zamrznout do ledu. To, že přeháněly, ho nikdy nenapadlo, a byl z toho akorát vyděšený.
Ani na moment ho nenapadlo o jejím vyprávění pomýšlet jako o něčem zahambujícím. Poslouchal jí velmi pozorně, s očima prekvapivě upřenýma na ní. ,,Wow, ulovit nutrii v jejím vlastním prostředí, ze kterého máš ještě strach... To muselo být těžké." Vydechl s obdivným vyrazem ve tváři. Lovic cokoliv ve vodě bylo tak těžké... Byl rád, že on při jeho ceremoniálu nic takového dělat nemusel. Naštěstí k vodě nezamířil, i když ho to napadlo. ,,To já bych určitě nezvládl..."
Drobně se ušklíbl. ,,Je to jen mražení vody, nic víc. Nijak zajímavé to není. Moc využití to nemá." Odmávl její poznámku packou. ,,To ano." Souhlasně přikývl na slova o tom, že by se jinak nemusely potkat. Iska byl vděčný, že mohl být tady. S tak úžasnými vlky kolem sebe jako byla právě třeba Eirlys.
Na její dalši slova se jen s vrtícím ohonem uculil. Byl rád, že se s ní nemusel víc hadat o tom, jestli má nebo nemá přijmout jeho dar. Tohle totiž vyjímečně byla věc, ze které by neustoupil.

Nemusíš se toho bát... Kdyby to tak jen bylo takhle jednoduché. Ale neměl to Eirlys nijak za zlé, věděl že se jen snaží pomoc. ,,Ono to je... Trochu složité. Tady to zřejmě skoro nikomu nevadí, ale doma..." Povzdechl si. Nechtěl se v těhle věcech nimrat. ,,To je jedno. Snažím se s tím něco dělat, ale jde to pomalu." Zavrtěl nad tím hlavou. Pomalu... I šnek byl rychlejší než jeho postup, ale co už. ,,To je logický strach." Poznamenal pak na Eirlysinu poznámku. ,,To je pochopitelné. A hlavně chytré. Když víš, že ti něco nejde, proč by ses ohrožovala nebezpečím?" Dodal a na chvíli s Eirlys navázal oční kontakt. Její oči se v raních paprscích krásněleskli, ale az už byli jeji oci sebevíc hezké, stejně se do nich nevydržel dívat moc dlouho. Dalši jeho malá vada.
Se zájmem poslouchal vyprávění o její magii, než se pousmál. ,,Tak se mi zdá, že Azaryn je plný ohnivóch vlků." Pousmál se. ,,Hned bych ohen za led vyměnil. Ale, to bych se asi nikdy nevydal sem, na východ." Poznamenal s usměvem. ,,A to mi za to nestojí." Na chvíli opět otočil hlavu k místům, kde se v dálce tyčily hory, které kdysy přešel. To byla ta nejchytřejší věc, kterou ve svém životě udělal...
,,Ale můžeš." Trval na svém. ,,Vždyť jsi mi nechala i svojí kořist. Jen ti chci oplatit tvojí laskavost." Vysvětlil s usměvem. Pozoroval, jak si koloucha prohlíží a napadlo ho, že by mohla něco namítnout právě k velikosti. ,,Tak to ber alespoň jako navrácení tvé kořisti. To víš, je těžké ulovit Přesně tu samou kořist." Prohodil trošičku zertovně a drobně se ušklíbl. Po ušákovy se vůbec nekoukal, a ne jen proto že se mu špatně lovili. Chtěl jí dát něco většího.

Pomalu se plížil kupředu. Snažil se podle zvuků poznat, o co se jedná, jelikož přes keř a tmu vůbec nic neviděl. Byla by hloupost skákat po něčem neznámém a tvor se zdál poměrně veliký... Ale Iska už byl trochu zoufalí z neúzpěšných lovů předtím a moc si přál něco domů přinést.
Co nejhoršího by to mohlo být? Divočák? Ten by dělal větši rámus... Nějaká šelma? Ta by zase dělala menší rámus. Váhal. Neměl nejmenší tušení. Byl to risk se o to pokusit, ale možná takový lov v noci prostě byl. Jenže neměl moc navýběr, takový povyk se jistě v tichu noci nesl daleko a vyplašil vše živé v okolí.
Iska se zhluboka nadechl, pripravený se kdyz tak dát na utěk, a vyběhl. Prosvištěl keři jako malé, bílošwdivé tornádo a skočil své kořisti, ze které se vyklubal jeho kamarád, přimo na zada.

Souhlasně přikyvoval a taktéž od tématu počasí ustoupil. Nedalo se preci jen o něm mluvit věčně a jen si na věci stěžovat, to nebyl on. Všechno se dá zvládnout, jen to bude muset vydržet.
Překvapilo ho, jak snadno to druhý vlk vyslovil, jako by se o nic nejednalo. Možná to bylo jen tím, že on se ještě nenaučil řadně odpočívat, ale jistě by se cítil špatně toto přiznat. Pochopitelně ale do toho druhému vlkovy nekecal, odpočinek byl důležitý, jen ne pro něj. I když když se nad tim vic zamyslel při Zathrianově další otázce, došlo mu že ani on nedělá zrovna nic moc produktivního... ,,Chtěl jsem si trochu víc projít tohle místo, vypadá to tady hezky..." Zaobalil to, že se vlastně taky fláká, do hezkých slovíček. Ale Zathrian měl pravdu, v takovém počasí se toho moc dělat nedá. Otočil pohled k vrškům nad jejich hlavami než pokračoval. ,,Chvíli jsem si myslel že bych mohl na západ slunce vylést někam tam nahoru, ale rychle jsem si to rozmyslel." Drobně se ušklíbl.

S pohledem nalepeným na svoje tlapky si povzdechl. Nevyhne se tomu... ,,Já mám z doteků trochu strach..." Přiznal tiše, ale pak se pokusil trošku změnit tón svého hlasu, aby ta situace působila trochu lépe. Bavili se predtím tak hezky, nechtěl kazit příjemnou atmosféru. ,,Nejsem na to totiž zvyklí... Dokud jsem nepřišel sem, nikdo se mě nedotkl ani dlouhým hlackem." Pousmál se v pokusu odlehčit situaci. Kdysy to zkrátka bral jako normální, a i když teď kolečně viděl, že v jeho predchozí smečce bylo hodně věcí špatně, nechtěl nad tím moc přemýšlet.
Na Eirlysinu otázkou souhlasně pokýval hlavou. ,,Umím mrazit vodu. To ovladat dokážu. Jen můj kožich si dělá co chce." Pokusil se trochu zavtipkovat, aby zakryl to, že ho tato věc ve zkutečnosti trápí. ,,Když je mi špatně, nebo jsem hodně vyčerpaný, tak prý studit přestanu." Vysvětlil poté. Byli doby kdy se vycerpával schválně, aby mohl pak lehávat v pelíšku se svou rodinou. Stejně ho ale nikdy nenechaly a Iska se prestal snažit zjistit, jak jeho kožich v takových časech funguje.
Jak tak přejížděl pohledem po okolí, aby se vyvaroval očnímu kontaktu, pohled mu padl na koloucha, co sem táhl. ,,Ou... Úplně jsem zapoměl." Zamumlal a popadl kořist do tlamy jen aby jí poponesl o pár kroků blíž k Eirlys. Tam ulovené zvíre nechal a zase udělal pár kroků zpět aby nechal vlčici prostor. ,,Tohle je pro tebe, za tvojí pomoc." Usmál se a zavrtěl ocasem.

,,To je dobře..."Oddechl si, když Eirlys potvrdila, že jí nic není. Při tom se i posadil, jako by mu tlapky při vsech těch starostech vypověděly službu. Ano, možná to nebyl tak strašný pád, ale Iska by takhke měl starost i kdyby vlk pouze zakopl.
Když pak Eirlys poukázala na jeho zaváhání, zahambeně stáhl uši a uhl pohledem. ,,To já vím... Jen..." Nerad o téhle jeho vadě mluvil. Ne každý vlk to úplně chápal. Přeci jen, byli to jen doteky, nic vážného. Sám tenhle svůj strach nesnášel. Chtěl ho překonat. Ale prostě to nešlo. A to do toho měl často i strach, aby někomu svým ledovým dotekem náhodou neublížil. Většinou to ostatním bylo jen velmi nepříjemné, což Isku snad bolelo ještě víc... Ale Eirlys si zasloužila vysvětlení. ,,To já... Můj dotek není úplně příjemný. Ledová magie." Vysvětlil kouskovitě. Nedokázal ale při tom zmínit, že má z doteku i strach, jen co totiž zvedl na chvíli pohled k její tváři, jen myšlenka to vyslovit nahlas a citil se trapně.
Následně se ale drobně pousmál nad její poznamkou. Nevadilo mu to, jen... ,,Jen si při tom neubliž." Poznamenal s drobným úsměvem.

,,To je dobrý." Usmál se a zavrtěl ocasem, aby dokázal, že se zkutečně nezlobí. Bylo to vlastně i celkem komické, jak tam tak vysela. Jen Isku trochu bolela hlava z toho, jak měla Eirlys tvář otočenou v podstatě obráceně a nakláněl lehce hlavu na stranu ve snaze to alespoň trochu napravit. Nad její poznámkou se také drobně zasmál. ,,Možná trochu." Uznal pobaveně.
On sám by asi z nudy na strom nelezl, ale co on mohl řikat co je zábava o co ne? Když zaslechl křupnutí, stihl stěži zvednout pohled k mistu, odkud ten zvuk přicházel a Eirlys už se řítila dolů. Zprvu v šoku lehce odskočil, než rychle se starostí v očích po dračí vlčici koukl. ,,Jsi v pořádky?!" Vyhrkl a hned k ní přiběhl. Natáhl k ní tlapu, aby z ní mohl smést listí a drobné větvičky, ale zastavil tlapou ve vzduchu dřiv, než by se jí stihl dotknout. Na moment zaváhal a tlapa se ještě posunula o kousícek blíž, než ji se stačenýma ušima stáhl zpět. Na místo toho se akorát k Eirlys sklonil, aby se mohl lépe podívat jestli je v pořádku. Když pak uslyšel její poznámku bez nějaké větši známky bolesti, úlevně vydechl.
,,Kolikrát mě máš v plánu ještě děsit?" Zeptal se s drobným úlevným pousmátím.

Překvapila ho vlkova slova. Přišlo mu, že ať už se tady baví s kterýmkoli vlkem, vždy zvládaly tyto teploty relativně dobře, oproti němu. A tady se teď setkal s vlkem, který by si přál zpátky zimu... Vždy když na to sám pomyslel, cítil se vině, vzhledem k tomu, jak špatně takto nízké teploty zvládaly ostatní. Nahlas by se své přáni asi neodvážil vyslovit, narozdíl tady od Zathriana, ale nemohl by souhlasit dřív.
,,Ono by stačilo akorát trochu deště..." Poznamenal a na chvíli otočil pohled na čisté modré nebe. Bylo úplně prázdné, bez jediného mraku, který by i jen na chvíli mohl zastínit sluníčku... ,,Vsechno se trochu osvěží, obživne... V takovém počasi i kožist je někde zalezlá." Povzdechl si. Na poslední vlkova slova jen souhlasně pokýval hlavou.
,,A co vlastně děláš tady?" Zeptal se, aby odvedl jejich konverzaci od nadávání na počasí dřív, než by stihl prozradit, že teploty nedává víc, než by si přál, aby ostatní věděly. Stále měl ještě pochyby a bál se, aby se ostatním dokázal vyrovnat.

Vyděšeně poskočil, pustil v momentě kořist, kterou držel v tlamě a rychle se ke zdroji hlasu otočil, srst na zádech z lehkého šoku celou naježenou.
Co to bylo? Vždyť ještě před chvílí tu nikdo nebyl... Pomyslel si při tom. Že by se k němu někdo zvládl takhle bez povšimlutí přiblížit?
Jakmile se však otočil, pohled mu padl na jistou, vzhůru nohama otočenou, tvář vlčice, kterou hledal. Nečekal ale, že na ní natrefí tímto způcobem...
,,Ah... Ahoj..." Vydechl zatím co trochu rozdýchával to bafnutí. ,,Vyděsila jsi mě." Přiznal a pak se však nad tou situací drobně uchechtl. ,,Asi si za to můžu sám, že? Měl bych dávat větší pozor. Jen mě nenapadlo se podívat nahoru." Neodpustil si jeden zmatený pohled tam nahoru do větví. Alespoň jí našel, nemusel jí hledat. ,,Co tam vlastně děláš?" Zeptal se a poté naklonil hlavu na stranu. ,,A jak se tam vůbec udržíš..?"

Doprovázal vlčici pohledem, když pricházela kolem něj. Stále plně netušil, jak by se při tomhle setkání měl chovat, jako ostatně pokaždé, kdy narazil na někoho nového. Ale dokud se Vernandi nechovala nijak agresivně, nebo jen neprojevila zájem být sama, Iskovy nevadilo s šedavou vlčicí prohodit pár slov. Netušil jak to vidí ona, ale on když byl tulák, tak si užíval mluvit s ostatními, i když byl vždy trochu nervózní.
,,To ano... Jsou to asi celkem skoky..." Odtušil a zamyslel se, jestli by si neměl jít raději po svých a nechat Verdandi být. Když už spolu ale mluvily, bylo by hloupé přece odejít. ,,Byla pro vás zima velký problém?" Zeptal se, jelikož mu přišlo, že na to téma vlčice naráží, a s dostatečným odstupem vlčici následoval zpět k vodě. Když si pak všiml, jak k němu vlčice otáčí hlavu, vyšel i trochu do prava, aby ho mohla případně snadněji kontrolovat. Chápal, proč nemusi byt príjemné mít cizince za zády, on by z toho asi také byl jako na trní.

Jak se blížil k osamělému stromu uprostřed louky, ani ve snu ho nenapadlo se podívat nahoru. I když občas zaslechl zašustění, dával to za vinu větru, nebo možná skotačení ptáků, kteří takhle po ránu nestrácely čas a jejich hlasy se linuly okolím.
Rozhodl se zkrátit si cestičku a vzal to přímo pěšinkou vedoucí pod větvemi vysokého stromu, netušaje, že jeho počínání někdo pozoruje. Trochu se svou kořistí zápasil, dlouhé nožky se mu pletly mezi ty jeho jako klacky, a jednou se mu i podařilo o ně zakopnout. Na chvíli se pod stromem zastavil, aby si trochu odpočinul a rozhodl se, kam vlastně půjde. Bylo brzo.. Mohla by být ještě v doupěti?

Vracel se z dalšího nočního lovu. Úzpěšný. Nemohl uvěřit, ze byl tak hloupý a doteď ho takto jednoduché řešení nenapadlo. Lovit v noci, kdy nejsou taková vedra... Jak jednoduché řešení, a jemu to nedošlo. Noc byla pro lov jako stvořená, alespoň pro něj. Sice by se klidně mohlo ještě trochu ochladit, ale se dnem se to nedalo srovnávat.
Padla rosa, která máčila jeho tlapy a tvořila na jeho zádech kuličky vody, které Iskův ledový kožich mrazil do ledových kerliček. Když nebyl nikdo v okolí, trochu víc popustil svou ledovou magii, aby ho trochu chladila.
Teď, s vycházejícím sluncem v zádech už byl cas se pomalu vrátit, ale Iska měl jeden úkol, kdyrý predtím chtěl ještě uzkutečnit, a souviselo to s jeho ulovkem. Po trávě táhl dlouhé nožky koloucha, kterého přes noc ulovil. Měl ho v plánu jako dar, jen najít tu zprávnou osovu...
Jeho mysl se každou chvílí vracela do těch chvil... Proč mi její dotek nebyl nepříjemný..? Bylo to jen tím, v jakém jsem byl stavu? Dumal, a pravděpodobně měl pravdu. Ale stejně, tohle bylo poprvé, co něčí kontakt vydržel tak dlouho... Měl nutkaní to zkusit znovu, ale nechtěl před Eirlys působit jako blázen.A také z toho měl ztrach...
No, až se k něčemu později odhodlá, či nikoliv, musel jí pořádně poděkovat, samozřejmě! On a jeho problémy byli vedlejší.

Na chvíli se zastavil a jen pohledem přejížděl temnou oblohu plnou hvězd. Bylo to zvláštní, lovit takhle v noci, ale ten teplotní rozdíl byl úžasný. Iska si už ani nepamatoval, kdy mu naposledy bylo takhle příjemně. Stále, kdyby to šlo ještě o trochu níž, nebyl by proti, to vůbec, ale tohle stačilo. Musel se nad sebou ušklíbnout, proč ho to nenaadlo samotného?
Našpicoval uši a okamžitě svou pozornost otočil z třpitící se oblohy někam doprava, k pár keřům. Něco v nich zašustilo... Nevěděl, jestli se jednalo o planý poplach, ale okamžitě za doprovodu cvrlikání cvrčků se postavil do loveckého postoje a okatrně se plížil kupředu.