Príspevky užívateľa

Vlček se před šedivomodrou vlčicí s dostatečnou mezerou. Přeci jen, nepůjde k neznámému vlkovy na dosah tlapky, tak hloupý nebyl. Navíc, věřil ze pro oba bude lepši si, alespon zprvu, udržet určitý prostor mezi nimi. Ani Iska nebyl uplně klidný, jako bždy když natrefil na někoho nového. Občas mu nervozně škublo ouško a hlavně, jak už bylo jeho zvykem, se vyhýbal přímému očnímu kontaktu. Stále se ale snažil tvářit přátelsky, nechtěl vlčici svým chováním vyděsit. ,,Rád vás poznávám Verdandi." Pousmál se, aniž by si uvědomil, ze opět automaticky přepl na vykání. Zvyk je zkrátka zvyk. Raději se však zdržel vyslovení celého vlčího jména, nerad by vlcicy urazil kdyby si při tom šlápl na jazyk.
Souhlasně přikývl a pohled mu na par sekund mihl zpět k vodě, odkud právě odcházel. ,,To je, že?" Pousmál se. Pak mu ale došlo, ze vlcici zřejmě neúmyslně zastoupil cestu k vodě, ke které pravděpodobně mířila, a s lehce omluvným pousmátím ustoupil stranou z pěšinky. ,,Mířila jste k vodě že? Omlouvám se, jestli jsem... vám zasoupil cestu." V polovině vědi si uvědomil svou chybu v oslovování vlčice, ale už na to bylo trochu pozdě svou mluvu teď změnit.

Na okřídleného vlčka se na chvíli podival, než se s drobným zavrtěním ocasu nepousmál. ,,Myslím, že to je v pořádku, nevědět..." Poznamenal. Adainovy emoce byly naprosto v pořádku. Důležitě byli to nějak zvládnout, a v tom Iska Adainovy plně věřil. Možná ho neznal zatím tak dobře, ale jevil se jako moc hodný a pozorný. A k těm nenarozeným vlčátkům i velmi laskavý.
Ale říct to nahlas, to už byl jiný příběh. Už tak Iska asi dosáhl svého limitu, co mu jeho ostýchavost dovolila vyslovit. Jen doufal, že alespon trochu pomohl. I kdyby jeho slova dovedla sklidnit vlčí mysl jen na pár minut...
Nemohl se hádat, přeci jen to dostal za úkol od alfy. A Iskovy Adainova společnost nevadila. Jen doufal, že to rudý vlk vidí alespoň z části podobně. ,,Dobře, ale nemělo by to být potřeba."

Proti tomu neměl moc co říct, a jeho výraz to prozrazoval. Když do něj pak Adain strčil, lehce před ním ucukl, ale stále neměl dost energie, aby se víc snažil. A tak úplně ani nechtěl, jen si nemohl pomoct. Pousmál se, asi nemělo smysl se o tom bavit stále dokola a dokola. Bylo snazší souhlasit. Ale i když se to nezdálo, přeci jen v něm jeho slova něco málo zanechaly. Jakési semínko pochybností nad tím, jakým způsobem uvažuje. Ale bude to ještě trvat, než toto semínko vykvete. ,,Tak jo... Když to řikáš." Pousmál se.

Chápal Adainovy starosti. Zkutečně to bylo... Velmi zvláštní. Byl by nerad, kdyby z toho nic nebylo... Vzhledem k tomu, jak k nim byl Adain už teď přilepený. ,,Jen tak něco ale v přírodě není nic." Poznamenal ale i tak. K čemu by to tomu kameni bylo, takhle vlky šálit a trhat jim srdce na kusy? Kameny přece nic necítí... že? Neodpustil si jedno rychle prelétnuti pohledu po vsech těch okolnich kamenech. Tedy, to alespoň doufal...
Když Adain zmínil, proč byl v prvním místě do jeskyně poslán, Iska hned, ale opatrně, zatřásl hlavou. ,,To je dobrý, není třeba... Myslím že už mi je trochu lépe..." Dobre mu zkutečně stále nebylo, ale bylo to o dost lepší. Už se to dalo zvládnout, nejraději by se hned teď vydal po svÿch. Ale neudělal by to. Nechtěl dostat sebe, nebo Adaina do problému. A tak vstal a vrátil se na své místo na chladivý kámen. ,,Ale děkuji... Za společnout."Pousmál se ze svého mista a zavrtěl ohonem.

,,Kořist je potřeba v každé době ne?" Poznamenal. Slyšel ale Adainův povzdech a sklopil uši. Nechtěl se však se staršim vlkem hádat. Neměl by. Je tu déle než on. Nesmí. Neodpustil si ale ještě... ,,Ale i tak... Neměla by to být tvoje povinost, protože já jsem naprosto k ničemu..." Věděl, že se točí v kruhu, ale z tohohle se Iska prostě nenechá vymluvit. Tohle v něm bylo zkrátka zakořeněné. Ta nutnost dokázat, že si zaslouží být ve smečce. Že si zaslouží rodinu. Že si zaslouží být tady. Naživu.

,,Nečekané nebo ne... Je to milé překvapení, ne snad?" Zeptal se. Když pozoroval jeho interakce s tím kamenem, sklopil pohled ke svým packám. Skoro až těm ještě nenarozeným vlčátkům záviděl tu lásku, kterou jim už teď poskytoval. Ne přímo od Adaina, pochopitelně! Spíše, jako celek. Od rodiny. Pousmál se. Ale přál jim to. ,,A záleží na tom? Nějak na to příjdeš." Zavrtěl ocasem. ,,Ty vlcata budou mít stěstí, že mají za otce tebe. Už víš, kolik jich bude?" Bylo to stále trochu zvláštní, mluvit o kameni tímhle stylem. Ale Iska se snažil přizpůsobyt. Byli to přeci jen živé bytůstky a bylo jedno, odkud pochýzí jejich kořeny.

,,Já se nesnažím strhat... Jen lovím pro smečku. Stejně jako jsem lovil doma..." Nebylo to o moc jinačí, jen tady jich bylo víc. ,,Nechci aby to bylo nutné, od toho tady přece jsem." Poznamenal. Vyjímečně se pres jeho ustrašenou osobnost projevila také jeho tvrdohlavoust. Tvrdohlavost si uvědomit, že toho občas po sobě chce příliž. Tvrdohlavost si přiznat, že svět bez něj prostě... Půjde dál. Potřeboval být užitečný. Dlužil jim to.

Naklonil hlavu na stranu. ,,Kdy v zivotě něco plánuješ?" Promluvil az překvapivě chytře, na něj. Možná jakási zkušenost promluvila skrze něj. ,,Sám se v těhle věcech moc nevyznám, ale řekl bych že každý rodič poprvé netuší, co dělat. Je to jako... Vse ostatní v životě. Když se učíš lovit, mluvit s ostatními... Žít. Je to něco nového, ale vždy to prostě půjde." Poznamenal. Jemu vzdy pomáhalo si nějaký složitý úkol připodobnit k něčemu, co už zvládl... Třeba to Adainovy pomůže také. Ale chápal, že to musi byt těžké. On by byl úplně strachy bez sebe. On si sebe v jeho pozici nedokázal predstavit... Ale chtěl mu trochu pomoct. Možna trochu... Zmírnit tu malou paniku? ,,Už teď se o ně staráš s takovou starostí, kterou jsem nikdy u nikoho neviděl." Poukázal.

,,Nemyslím si, že jsem nachytal Většinu..." Vyhl se prímé jednoslovné odpovědi. ,,A i kdyby, to preci neznamená že se můžu po zbytek roku flákat." Zavrtěl pomalu hlavou, už se z rychlích pohybů poučil. ,,Ale tvoje povinost je něco jiného. Mojí je jen lov..." Poukázal. Adain musel prece obchazet hranice a bránit smečku v době nouze. On měl jen lovit. A když ani to nedovedl...

Naklonil zmateně hlavu na stranu nad poslední větou a posadil se. Pro jistotu, kdyby ho znovu chytla malátnost, která ho zatím naštěstí nechala chvíli být. Jeho pohled překvapivě nalezl Adainovy fialové oči a okamžitě neuhl, jak mu bylo zvykem, ale zahleděl se do nich. ,,Co tím myslíš?" Zeptal se.

Sklopil uši a zahleděl se zahambeně do země. Chápel, co se tím Adain snaží říct, ale jen co pomyslel na to, že by to měl jít říct Feierovy... Že je přes léto takhle k ničemu... Po zadech mu i přes pravděpodobně zvíšenou teplotu prejel mráz, az se celý otřásl. ,,Já jen... Chci být užitečný. Chci si místo mezi vámi zasloužit." Zamumlal.

Samozřejmě, že postrádal ten chlad jeho místa, ale už se trochu naučil snášet, že je mu nepříjemně teplo a ignoroval to. Při Adainových slovech překvapeně vytřeštil oči. ,,Co?" Vypadlo mu zmateně z tlamy a o pár kroků couvl, jakoby snad jeho přítomnost mohla tomu kameni ublížit. Tedy vlastně... Jak by to vůbec měl nazývat..?
Když se oklepal z prvotního šoku, otočil se za Adainem. ,,Takže... Vy dva budete rodiče?" Zeptal se zatím co pohledem znuvu střelil po... Nich? ,,Tak to gratuluji. Tedy... Gratuluje se tady taky že..?" Na moment se zarazil. Už tolik věcí tu bylo jinak... Nechtěl se zase trofit do něčeho, co zdejši vlci budou považovat za divné.
Při Adainově něžném doteku se pousmál a drobně zavrtěl ocasem. ,,Určitě z vás budou užasní rodiče.

Okamžitě stáhl uši, když mu došlo co řekl. ,,No... Ne tak uplně. Jen se mi udělal trochu špatně... Ne nic jak tohle." Rychle se tedy pokusil vysvětlit. Udělalo se mu trochu nevolno, to přece nebylo nic, kvůli čemu by potřeboval jít za léčiteli... To bylo skoro až... normální, pro něj. ,,Nechci přidělávat problémy..." Povzdechl si. ,,Jak jsi řekl, jen na takové teplo nejsem zvyklí..."

Zmateně ho pozoroval, stále plně nechápajíc, o co tu jde. I když viděl v kameni pohyb, nedokázal plně rozpoznat ten tvar. Když pak poslouchal Adainova slova, jakoby preslechl první: "až ti bude líp," vstal, při čemž ze sebe neúmyslně setřásl dalšich pár chuchvalců mechu, a vydal se za ním. V podstatě... Už mu Bylo lépe, lépe než když sem došel.
Zmateně se na kámen zahleděl více zblízka a snažil se rozluštit, co to vlastně viděl. ,,To vypadá skoro jako... Vlci..?" Zeptal se zmateně. Stále trochu spomalený.

Na chvíli se zamyslel, stále občas točící se hlava mu v tom zrovna moc nepomáhala, a tak Iskovy trvalo déle odpovědět, než běžně. ,,Nevím přesně... Ale nemyslím si že o moc déle než jindy. Stejně jako jindy, když se mi zacalo dělat špatně tak jsem si našel stín a chvíli si odpočinul." Přiznal, aniž by si uvědomil, co vlastně všechno řekl. Kdyby mu nebylo stále špatně, pravděpovobně by si dal pozor na to, aby nepřnal, že uz se mu párkrát předtím a sluníčku udělalo blbě. ,,Jo... Hory jsem překročil až někdy v polovině podzimu." Drobně přikývl.

Iska úplně nechápal, co tím Adain může myslet, a tak se taky zeptal. ,,Jak to myslíš, něco víc?" Naklonil zmateně hlavu na stranu a pohled na chvíli přesměroval na tmavého vlčka, než s ním znovu kmitl k tomu kameni.
Když se ale trochu víc zahleděl na ten kámen a zpatřil v něm pohyb, překvapeně sebou trhl, až mu z hlavy spadl mechový studený obklad. Rychle zamrkal a na monent zavřel oči. Zdálo se, že Adain na to nijak nereagoval. Mohlo to být způsobeno jeho momentálním stavem? Když sem šel, měl občas pocit jako by se mu před očima všechno tak zvláštně vlnilo a točilo, ale od té chvíle co si sem lehl už takové stavy neměl. Navíc, to by se snad hybalo vše, ne?
Když se však znovu pořadně tím směrem zahleděl, upoutalo jeho pozornost něco důležitějšího, než možná se hybající kámen. Adainův výraz. Iska sice druhého vlka neznal moc dobře, ale ten jeho výraz, tón jeho hlasu i postoj... To nebyl on.
,,Jsi v pořádku?" Zeptal se tedy, starost vepsanou ve tváři i v hlase. Neměl tušení, co by dělal, kdyby vlk odpověděl záporně. V těhle věcech byl katastrofální. Ale uděla co bude moct, aby Adainovy bylo lépe...

Poklidně si to začal klusat po pěšince, když si všiml jak se proti němu zjevila vlčice. Překvapen že si její přítomnosti nevšiml dříve se zastavil. Netušil, co si o vlčici má myslet, ale v pokusu ukázat, že on o zadný problém nestojí, zvedl ocas a přátelsky s ním zavrtěl. Byl stále trochu ve střehu, ale ne proto, že by se chystal zaútočit. Právě naopak, aby stihl včas vzít tlapky na ramena v připadě, že by vlčice projevila známky agrese.
,,Zdravím!" Zvolal s trochu nervozním úsměvem, který se však snažil zkrýt. Věděl že se nehodilo, aby hned cizinci prozradil, že byl z jejich setkání tak vyveden z míry. ,,Jmenuju se Iska, a vy?" Představil se. Kdyby jen tušil, nad čím vlčice premýšlí, týkajíc se jeho mrtvého člena smečky, asi by tak milí nebyl. Ale Iska myšlenky číst nedovedl, a tak pokud vlčice neprokazovala známky agresse, mile se na ní usmál.

Drobně přikývl. ,,Ale já byl ve stínu... A ve vodě." Povzdechl si. ,,Až moc, neměl jsem pak čas pořádně lovit, když jsem se jen chladil ve vodě..." Zamumlal nezpokojeně. Na další otázku drobně přikývl a pousmál se. ,,Tam jsme takové teplo nikdy nezažily. Už na jaře bylo tak, jak doma v těch nejteplejších letních dnech." Přikyvoval, ve tváři jakýsi zasněný pohled. Nebylo to, že by si přál být doma, to v zadném připadě! Teď byl doma tady, i když i tomu starému místu říkal domov. Jen si přál, aby bylo trochu chladněji.

Naklonil hlavu na stranu a pohledem následoval jeho pohled. To bylo poprvé, co si toho zvláštního kamene všiml. Okamžitě na něj působil divně... Ne jako kámen, ale nedovedl ukázat co bylo tak jinak. ,,Co... To je..?" Zeptal se tedy zmateně.

Když to slyšel takhle schnutě, znělo to snad ještě hůř. Povzdechl si. ,,Nedával jsem si pozor... Myslel jsem si že to zvládnu jako vždycky předtím." Přiznal. Jako předtím... ,,Dnes ani nebylo o moc tepleji, než jindy. Nevím proč byl dnešek jiný..." Ano, už párkrát se mi z toho vedra udělalo špatně, ale nikdy to nebylo až tak hrozně.
,,Za Ikkem?" Zeptal se a zvedl k vlčkovy pohled. Vzpomínal, že mu už něco podobného okřídlený vlk dříve čekal. O stavu bílého léčitele zatím moc nevěděl, a obdobně to bylo i s vlčaty. Kdyby o tom prvním věděl, asi by se vzpouzel mnohem víc, když ho sem Eirlys vedla.

Na Feierova slova jen přikývl a položil si hlavu na tlapy. Na moment zavřel oči, a otevřel je až v moment, co na něj promluvil někde další. Překvapeně zamrkal, jelikož se mu to zdálo jen jako malý moment, zprvu nevědom toho, že pravděpodobně na moment usl. Už si myslel, že na něj znovu mluví Feier, než si všiml jiné barvy kožichu a křídel.
Takže zkutečně někoho rekrutoval, jako by bylo potřeba hlídat malé štěně. Omluvně se na Adaina pousmál. ,,Jo, nic mi není. Promiň, nechci plýtvat tvým časem." Řekl omluvně, ale ať už se snažil znít jakkoliv, úplně zdravě rozhodně nezněl.

,,Ano." Špitl a drobně přikývl, s pohledem na svých tlapách. Nemohl se s Feierem hádat... Nesměl. Jen doufal, že to povolí brzo. Možná by mohl už dneska v noci...
Sklopil zahambeně opět uši. Presně proto sem nechtěl, nechtěl přidělávat problémy. Nechtěl být na obtíž. ,,To není potřeba!" Vyhrkl tedy za Feierem. ,,Zvladnu to tu sám. Nemusíš obtěžovat někoho dalšího..." Nechtěl obtěžovat svou přitomností ještě dalši vlky, stačilo ze Feiera zdržoval od své práce.
Na informaci ohledně vody jen drobně přikývl, sklonil čumák k vodě a namocil si do ní jazyk.

Jeho stav ho musel trochu ukliďňovat, jinak by panikařil víc. Ale jdyž Feier zmínil, že by měl fungovat v noci, přeci jen ho to trochu uklidnilo. Zbyten Feierova proslovu skoro jako by neslyšel a jen na chvíli k hnědému vlkovy zvedl pohled, než pred tím jeho rychle uhl do strany.
,,V noci..." Zamumlal si predtím pro sebe, než pokračoval o něco hlasitěji. ,,Ano, hned jakmile mi bude lépe. V noci to půjde." To že byl v zimě užitečnější pro něj nic neznamenalo. Musel být ku tlapce pořád. Neustála. A vždycky. Jenom tak se muhl cítit alespoň nějak prospěšný. O něčemu. Aby se ostatním nezdál jen jako zbytečná tlama na krmení.