Príspevky užívateľa

Pochopitelně, dávalo to smysl. Ale Iska se s tím nechtěl smířit. Znamenalo by to totiž, že v těhle měsících by byl nepoužitelný. A to on si nemohl dovolit. ,,Ne..." Špitl tiše, uši sklopené k hlavě. ,,Ale.. Jsem ledový vlk, měl bych to zvládnout...." Špitl tiše. Byl přeci tak opatrný... Chladil se predtím ve vodě s stejně mu to bylo k ničemu...
Při dalších Feierových slovech naprosto zmlkl a sklopil čenich k zemi. Ocas přitom přitoskl k sobě, kdyby neležel, pravděpododobně by ho stáhl az mezi nohy. Jasně, co si to vůbec dovoluje..?! Nemůže s alfou mluvit tahle.
,,O-omlouvám se..." Zašeptal tiše, s pohledem zavrtaným do země. Jenom nechtěl Feiera zklamat. Dokázat mu, že je hoden být tady s nimi. Feierového pobaveného tónu hlasu si vůbec nevšímal, pro něj to bylo stejné jako výtka. Schoval si čumák pod tlapku a tiše zakňoural. ,,Jsem úplně k ničemu..!" Ani neměl v úmyslu to vyslovit nahlas, jen mu to ujelo.

V ten moment byl tak zastřený ve vlastních problémech, že se úplně zapoměl s Eirlys rozloučit a poděkovat jí za její pomoc... A než si to uvědomil, vlčice už byla pryč. Sklopil zahambeně uši, kam se podělo jeho slušné vychování..? Musí jí poté najít, dal si za úkol.
,,Ale... Já tomu nerozumím... Tak dlouho jsem na sluníčku nebyl." Zamumlal a položil si hlavu na chladný kámen. Přivřel oči, když dostal kus chladivého mechu na hlavu.
,,A-ale to já nemůžu..." Namýtl tiše a zvedl hlavu. Copak mohl jen ležet a nic nedělat?? Měl povinonosti, které musel zplnit. ,,Ještě jsem dnes nic neulovil a-" Musel pevně zavřít tlamu, jelikož se ozval jeho žaludek na vodě. Opět se mu udělalo špatně a jen tak tak zastavil, aby jeho snídaně zpatřila světlo světa.

Chviličku mu trvalo, než rozeznal Feierův hlas, a další moment, než si jeho hlava přebrala, co to vůbec říká. ,,Jen jsem byl na lovu..." Zamumlal vlček. Za svůj momentální stav se styděl, o to víc když se postavil tváří v tvář jejich vůdci. Nechtěl aby ho takhle viděl kdokoliv, natož pak on.
Bylo mu příliž špatně na to, aby nějak víc při prohlídce uhýbal, pouze sebou při každém jeho doteku drobně škubl, ale snažil se to vydržet. Feierův zkušený dotek byl oproti tomu předešlému jako by do něj bodal drápem a Iska, i přes motající se hlavu a nevolnost, která jeho myšlení měla urvanou z velké části pro sebe, nemohl jinak, než přemýšlet, co bylo jinak. Na chvíli ho i napadlo, že by se z tohohle jeho zvláštního strachu mohl nějak dostat, ale to byli zřejmě jen bludy.
Neodmlouval, když si ho Feier bral, na to se cítil moc trapně, a tak jen klopítal s ním. Vždyť to byla jen trocha slunce... Tohle se nemělo stát. ,,B-budu v pořádku... Jen jsem nedával pozor..." Zamumlal, v marné snaze nějak zmírnit jeho momentální stav.

Dormanský hvozd >>>

Než dorazily k jeskyně, několikrát škobrtl a jednou se musel i na chvíli zastavit. Nevolnost stále sužovala jeho vnitřnosti, ale Iska se zatím úspěšně držel. Po většinu chůze měl zavřené oči, jak kvůli sluníčku, tak kvůli tomu kolotoči, na kterém se zřejmě nacházel. To, že pred sebou viděl cestičku, po které šly třikrát mu taktéž zrovna v jeho nevolnosti nepomáhalo.
I přes to, že se stále citil jako v plamenech a kůže po celém děle ho bolela, po nějaké té chvíli si na Eirlysino přidržování i relativně zvykl. Kdyby mu nebylo tak moc nanic, pravděpodobně by si to užíval víc. Bylo to přeci jen poprvé snad za celý jeho život, co se ho někdo dotýkal takto dlouho. A nějak zvlášť nepříjemné, jak si zprvu myslel, to také nebylo.
Když prašnou pěšinku vystřídal tvrdý kámen u vstupu do jeskyně, Iska už si neprál nic jiného než jen někam zalézt a usnout.

Nikdy si vzhledu ostatních přikiž nevšímal, už pochopil že tady může každý vlk vypadat úplně jinak, ale přeci jen její jizvy na moment upoutaly jeho pozornost. Ne že by se jich polekal, už predtím je na ní viděl, i přes jeji sobí lebku, jen tehdy byl příliž zaneprázdněn strachováním se ze zkoušky, než aby tomu věnoval pozornost. Od Mensis částečně tušil, co se stalo, a to jediné co při pohledu na Mornienu tvář pocitil, byla lítost. Určitě to muselo hodně bolet a vypadalo to, že teď byla na jedno oko slepá...
Pokusil se na její zranění však příliž nekoukat, jistě to nebylo moc příjemné.
,,To já tebe taky." Odpověděl se zavrtěním ocasu. ,,Jo, zabydluju se." Usmál se. Občas sice ještě něco popletl a to teplo bylo jen stěži snesitelné, ale to modrá lovkyně nemusela vědět. ,,Jak se máš ty? Jdeš na lov?" Zeptal se. Neměl zatím moc štěstí na zbylé lovce. Asi v Azarynu bylo běžné lovit každý na vlastní pěst...

Neměl moc energie se s Eirlys hádat. Ale rozhodně se mu její rozhodnutí nelíbilo. Samozřejmě si nesmírně vážil jejího návrhu, nemohl ani uvěřit že narazil na někoho tak laskavého a hodného. Nejen že ho sem táhla, ale ještě mu nabýdla její těžce ulovenou kořist. Vždyť si ani nezasloužil takové zacházeni, byl jen obyčejný vlk co do téhle smečky náhodou zabloudil. Poprvé za tu dobu se na vlčici trochu více zahleděl. Ani ho pořádně nezná. Iska se propadal hambou jaký první dojem udělal. Ale to, aby mu vlčice jen tak predala její kořist mu nepřišlo zprávné. Skoro jako podvod... ,,Jsi moc hodná, ale němel bych to být já, co ti něco dá za tvojí pomoc?" Zamumlal s drobným úsměvem nad tím paradoxem. Eirlys si pravděpodobně vůbec neuvědomila, do čeho se tímto upisuje. Její laskavost jí bude muset vrátit, a to pořádně.
,,Tak dobrá..." Vydechl poraženě a vydal se společně s Eirlys pomalu zpátky.

>>> Jeskyně

Překvapeně zamrkal, než mu došlo, že Eirlys nejspíš vtipkovala. Bylo pro něj trochu těžké se s točící se hlavou na všechno soustředit. Na její dalši slova taktéž nic neříkal, ale i tak si slíbil, že jí to pak bude muset nějak oplatit. To přece nešlo, aby mu takhle pomohla a on jí nijak víc nepoděkoval...
Když ho opět chytila, Iska sebou drobounce opět škubl ale neodtáhl se. Překvapivě pro něj, když idešel prvotní šok z pro něj velmi nezvyklého kontaktu, tak nepříjemné jako jindy to nebylo... Možná to bylo tím, jak mu bylo špatně, nebo proto, že momentálně byl vlčin dotek v porovnáni s jeho teplotou dokonce trochu chladný, ale nebylo to tak nepříjemné, že ho to nutili se odtáhnout.
Když však zmínila její kořist, prekvapeně stáhl uši. ,,Ne... To nemůžu." Zavrtěl hlavou, nez mu doslo ze to byla chyba. Eirlys se před nim na chvíli změnila na dvě, když se mu vlivem toho pohybu zamotala hlava a on rychle pevně zavrel oči. Tohle jeho zaludku nijak nepomáhalo... I tak ale pokračoval. ,,To je tvá kořist. Nemůžu si přisvojit tvojí praci..." Tohle by pro něj nic nevyřešilo. Pořád by si připadal stejně k ničemu. Ale to vlčici přiznat nechtěl.
,,Nechci léčitele obtěžovat. Jistě mají na práci důležitější věci." Zamumlal, ale když pak otevrel oci a střetl se s Eirlysiným přisným pohledem, všechen vzdor ho úplně opustil. Sklopil pohled a tišeji, ale už zdaleka ne tak presvědčeně, dodal. ,,To opravdu nemusíš..." Sám si ale moc nevěřil, že by vlčici dovedl přemluvit, a tak se pomalím krokem vydal ven z vody. Nechtěl si to přiznat, ale asi by měl zajít k léčitely.

Tiše ji posliuchal vysvětlovat její vlastní situaci, do které se v zimě dostala. Pohlédl na ní se soucitným pohledem, který by sám sobě kdyby se ocitl na jejím mistě nedovedl poskytnout. Jako by si všichni zasloužily pomoc a soucit, jen on ne. ,,To mě mrzí... Zimy umí být kruté... Jsi v pořádku?" Zeptal se starostlivě. Jeho hlas byl stále tichý a mluvil pomalu. Myslel tím, jestli z toho vyšla v porádku, bez omrzlin nebo jiných špatných věcí, ale něměl dost energie a v tu chvíli ani mozkove kapacity jeho otázku specifikovat.
,,Určitě jsi ale měla na praci zabavnější věci, než mě tahat..." Poznamenal s drobným zahořklím usměvem nad svou neschopností. Pokusil se ale i tak lehce zavrtět ocasem, přeci jen, Eirlys si zasloužila víc, než jen pár slov díků. ,,Musím ti to potom nějak vynahradit." Zamumlal a na chvíli sklopil hlavu tak nízko, až si skoro ponořil čumák pod vodu. Chtěla se mu z té unavy spát ale zároveň jeho nevolnost a motajícíse hlava mu to znemožňovala.
Když se však dračí vlčice zmínila, že ho odvede zpádky, opět ožil. ,,Ne, ne. T-to není potřeba." Vyhrkl oproti jeho predešlím slovům az prekvapivě rychle a pokusil se vstát. ,,Zvladnu to sám... Navíc, ještě jsem dneska nic nechytil... Nemůže se vratit zpatky s prázd-" Zazněla v jeho slovech spetka uzkosti, ale než by stihl větu dokončit, už zase zavrávoral nad jeho prudkým pokusem se zvednout. Eď ho navíc krom unaveného těla tahla k zemi i srst nasáklá vodou.

Ucítil, jak ho znovu chytila a cítil se zase o trochu hůř. Ani chodit nedokáže... Byl úplně k ničemu.
Když se jeho přední tlapy lehce namočily, úlevou vydechl. Pití však nebylo to první, co ho napadlo. Jakmile ho Eirlys svým křidlem pustila, jako by mu nohy úplně vypověděly službu a on sebou plácl do náročí té chladné vody. Převalil se v mělčině na bok, aby si co nejvíc mohl ponořit svá záda a pořadně namočit svůj kožíšek. Čumák jen tak tak držel nad vodou. To teplo, které cítil ho příliž vyčerpávalo, na to, aby se v ten moment napil.
Ale chladivý šok, který jeho tělo dostalo po tak nahlé změně teploty ho konečně částečně probrala. Po chvíli zvedl hlavu, a i když měl pohled stále trochu zastřený únavou a nevolností, už v něm měl alespoň přítomný výraz.
,,Děkuju.." Začal tiše, poté co se mu konečně trochu zklidnil dech. Dobře mu rozhodně stále nebylo. Pořád se mu motala hlava, což bylo patrné na občasném pohupování ze strany na stranu, jak se snažil udržet hlavu vzpřímenou a nepadat na jednu, nebo druhou stranu. Žaludek se mu každou chvílí svíjek tak, až měl pocit, ze mu někdo do břicha zarazil klacek, se kterým neustále kroutil. A snad každý kousek jeho kůže ho pálil. Ale byl už myšlenkami trochu víc na zemi. ,,Za pomoc... Já... Nechtěl jsem ti způsobit tolik problémů." Zamumlal. Stále se cítil trapně, že vůbec něčí pomoc potřeboval. On si prostě nemohl dovolit ostatní otravovat... Jeho hlava stàle nechápala, že i on si může dovolit být nemocný. Ne. Musel být porád k tlapce. Musel ostatním dokázat, že je hoden být součástí téhle smečky...

Nechal se v podstatě naslepo vést krajinou, často přivíral oči před paprsky sluníčka, a nebo jen, aby se zbavil pohledu na točící se svět. Chvílemi se musel zastavit, jelikož se mu udělalo opravdu nevolno, alenaštěstí pro ně oba se mu vždy podařilo včas zachránit situaci. Bohužel byl příliž mimo na to, aby si všiml, že se Eirlys trápí, i když on byl v pocitových záležitostech tak levý, že by stejne neměl tušení co říct.
Když si všiml, jak se před ním nezaměnitelně třpití vodní hladina, touha ponořit se do té životadárné tekutiny ho v podstatě pohltila. Vykročil o trochu rychleji, než by ve svém stavu zřejmě měl, a okamžitě zakopl kdo ví o co. Možná i o svoje tlapy, které za sebou táhl jako by každá vážila pětkrát tolik.

Jakmile se jeho rameno opřelo do jejího, na chvíli jako by se uplně probral. Snad každý chlup na jeho těle se postavil a Iskovy projel celým tělem rychlí třes. Na jakýkoliv dotek nebyl vůbec zvyklí, natož pak na něco takového... Jenže sám si začínal uvědomovat, že sám by nikam nedošel.
Chtěl něco říct, ale nedokazal ze sebe dostat ani hlásku. Pouze naprázdno otevrel a zavřel tlamu. Na její otázky tedy pouze drobně přikývl a vydal se trochu nemotorně kupredu. Neměl vůbec ponětí, kterym směrem míří, musel v tomhle plně důvěřovat jeho zachránkyni. Přisel si tak nemožně... Ani sám není schopný dojít domů...
,,Děkuji..." Šeptl tiše, když se mu podařilo nalézt hlas. Uši měl splacnuté k hlavě a ztrápený pohled upíral do země. Opět ucítil, jak na něj jde malátnost a tak, i když by to normálně asi nikdy neudělal, se o něco víc natiskl k Eirlys. Věděl, že jí teď svým ledovým dotekem nic neudělá, a tak se tolik nebál kontaktu. Ten byl teď zcela pryč.

Sám netušil, co se mu děje, ale nechtěl si přiznat, že by s nim bylo něco špatně. Pochopitelně sám úpal nikdy neměl, ani nezažil takové přehřátí. ,,Jen je mi... Trochu teplu..." Přiznal, i když trochu nerad. Musel svůj stav ale nějak odůvodnit, i když to znamenalo priznat, že tohle počasí příliž nezvládá. Podařilo se mu mezitím posadit, i když byl při tom tak schrbený že ho div stébla trávy nelehtaly po čumačku. Uši mu schlíple vyseli podél hlavy a jeho zrychlené dýchání se přiliž nelepšilo.
Netušil, jak si s tím má poradit. To jediné, co ho napadlo, bylo, že to musel rozchodit. A představa chladivé vody působila hezky. ,,To je dobrý... Nápad." Vydechl těžce a pokusil se vstát. Neúmyslně tak vyignoroval první část otázky, ale pravděpodobně jí ani celou neslyšel. Stěží se dovedl soustředit na to, aby stál rovně, pruslo mu jako by se mu usmažil mozek...
Stěží však odlepil zadek ze země, a rovnováha byla opět ta tam. Zavrávoral a přiliž pozdě si uvědomil, že padá na jednu stranu.

Jakoby zdaleka k němu dolehl jemný hlásek a Iska se přinutil otevřít oči. Stěží však v těch slovech rozeznak své jméno, v uších mu tepalo a přes svůj vlastní rychlý dech neslyšel skoro nic. Nechtěl ale, aby ho takhle kdokoliv viděl. Nesměl si dovolit, aby ho viděly takhle k ničemu... Chtěl vstát. Chtěl se usmát, zavrtět ocasem a jen placnout nějakou hloupost, že zakopl. Chtěl dokázat, že je s nim vše v pořádku. Nemohl si dovolit tady jen ležet... Ale na nic jiného se nezmohl.
Pochopil, že ho dotyčná zná, když ho oslovila jeho jménem, a to ho děsilo snad ještě víc. Nebo se mu to jen zdálo? Mohl klidně začit blouznit, vždyť jaká byla šance že by tu někoho narazil? Možná by to tak i bylo lepší, však by po chvíli, co by nabral energii zase vstal a byl by v porádku... Ach proč muselo být takové teplo..?
Když však na sobě ucítil dotek, trochu ho to vrátilo do reality. Drobně sebou škubl, ale neměl dost energie uhnout víc. Překvapeně zamrkal, když celý svět najednou ztmavl. I když na něj už sluneční paprsky přímo nešly a nebodaly ho do zad jako tisíce malých rozpálených bodlinek, stále ho vse pálilo, jako by jeho kožich horel v plamenech.
,,Jsem... V pořádku..." Zamumlal mezi těžkými nádechy a pokusil se zvednout. Nechtěl, aby o něj měl někdo starost, a obzvlaště ne takovou, kterou slyšel ve hlasu té milé osoby, která mu poskytla stín. Byl stále trochu moc mimo, aby plně poznal o koho se jedná, ale na tom nezáleželo. Musel vstát a pokračovat... Nemohl si dovolit být k ničemu. ,,Jen jsem... Zakopl a-" Ani se plně nezvedl do sedu, a znovu zavrávoral. Udělalo se mu v ten moment tak špatně. Pevně zavřel oči aby nemusel pozorovat jak se celý svět kolem něj točí.

S drobným povzdechnutím nakonec vstal, potlačil nutkání se oklepat, a vylezl zpět na břeh. Chladná voda mu skoro jako malé vodopády stékala po nohách a ocasu a táhla jeho kožíšek k zemi. Na břehu řeky se na moment zastavil a zhluboka se nadechl. Doufal, že by mu k čumàku mohl třeba hojít pach nějaké kořisti, neměl by se vracet zpátky s prázdnou... V tak teplích letních dnech se mu přiliž nedařilo, a tak nesměl promarnit jakoukoliv příležitost.
Když však neucítil nic pro něj v tuto chvíli důležitého, prostě se vydal za nosem k místu, kde se mu predtím zdálo, že vede drobná pěšinka. Mohla jí používat zvěř pro chůzi k řece, a nebo jí zde vyšlapali vlčí ťapky. Ať už byla realita jakákoliv, Iska se po ní s úsměvem vydal. Zatím měl dobrou náladu, když ho mokrá srst stále příjemně chladila. Nevšiml si však, že ho cestička vedla k jedné tiché pozorovatelce.

Sluníčko mu už od samého rána smažilo do zad, ale Iska se nehodlal vzdát. Musel dnes něco přinést z lovu, posledních pár dní se mu zrovna moc nedařilo. Ty teploty mu dávaly zabrat, většinu dne strávil v těsné blízkosti vodních ploch a neměl pak moc času na samotný lov. Dnes ale ne...
Zhluboka se nadechl a na chvíli zavřel oči. Snažil se nevnímat to horko, které se mu postupně rozlézalo po celém těle. Pálili ho polstářky od rozpálené země, svědila kůže pod vysušeným kožíškem, pálili oči kvůli ostrým slunečním paprskům... Na sucho polkl, ale nijak tomu nopomohl. Musí se potom jít napít... a schladit. Otevřel oči a pokračoval v plížení. Před ním se na louce páslo několik srn. Zaměřil se na tu nejblíže, ale přes tetelící se vzduch stěží poznal její obrys. Nebo to snad byl jeho zrak, který byl tak rozmazaný?
Na moment ho přepadla malátnost, ale Iska jen pevněji zaryl drápy do země a počkal chviličku, než zase najde ztracenou rovnováhu. Notak, to přece zvládneš. Odpočineš si pak, kořist na tebe nepočká. Napomenul se v duchu a vyrazil. Vysoká před ním rychle zareagovala a dala se do běhu.
V tom jsi dobrý, to zvládneš. Povzbudil se, zatím co běžel za nimi. Tlamu při tom měl rozevřenou a jazyk mu z ní ve větru plápolal. Jeho tlapy se mu zdály tak těžké, že mu přišlo jako by běžel ve vysoké vrstvě mokrého sněhu. Kéž by... Pomyslel si. To by mu alespoň nebylo takové teplo...
Pokusil se zrychlit, aby srnu dohnal, ale nohy ho zradily. Přední tlapy se mu podlomily a on udělal několik kotrmelců, než se konečně zastavil. Za duněním vzdalujících se kopítek zaskuhral a chvíli jen zůstal ležet na zemi, hrudník se mu divoce zvedal a klesal pod náporem jeho rychlého dechu.
Bylo mu tak strašné teplo...
Pohled se mu mlžil a opět se mu začala točit hlava. Věděl ale, že to teď nesmí vzdát. Musí zpatky alespoň něco přinést... Byl přece lovec, tohle bylo to jediné, co musel umět...
Zůstal ale ležet na té rozpálené zemi. Bylo mu špatně. Bylo mu horko...
Tak strašné horko..