Príspevky užívateľa

Rychle zavrtěl hlavou. ,,Nemám ti to za zlé, to ne!" Rychle ptohlásil, nechtěl se vlčka nějak dotknout. ,,Ale myslím, že to není možné alfu alespoň jednou nepotkat... Pokud se do smečky vlk přidá, musí ti to povolit on a pokud se ve smečce narodí, tak je přeci-" Zavřel rychle tlamu, div si neukousl jazyk, když mu došlo že už zase začina jít do teriroria jeho bývalé smečky. Tady to funguje přece jinak, proč se ti to porád plete?! Napomenul se rychle v duchu, než pokračoval. ,,Tak se na ně pravděpodobně alespoň jednou príjde podívat ne? Jako... Na nové členy..." Otázka, kterou vyřkl, nebyla pouze řečnická. I když už ve smečce byl přes půl roku, stéle si u některých věcí nebyl jistý. On pocházel z opravdu malé smečky, tam byl zázrak když se s někým neviděl den, takže mu přišlo logické, že se každý s alfou alespoň párkrát potká.
Poslouchal vlčka povídat, a přitom se snažil představit dobu, kdy ještě Feier nebyl vůdce Azarynu. Moc mu to ale nešlo... ,,Aha. Jak dávno? Byl už tehdy alfa?" Nemohl si pomoct se nezeptat.

Došel až k místům, kde mu hladina dosahovala po břicho a do vody si na chvíli lehl, aby jeho huňatá srst mohla nasát tu příjemně chladivou tekutinu. Zvedl při tom pohled k obloze, na které stále vytrvale svítilo sluníčko. Iskovy se trochu ulevilo, když se v posledních pár dnech trochu ochladilo a doufal, že ty největší tepla již zkončily, ale ještě to chtělo pár stupňů dolů, aby pro seveřana teploty byly opravdu příjemné. Už se ale naučil dělat si přestávky na zchlazení, a tak se to dalo zvladnout.
Mezitím co nechal proud vody protékat jeho kožíškem se rozhlédl po okolí a přemýšlel, kudy se vydá dál. Neznámé stezky ho stále lákaly, chtěl je všechny prozkoumat.

Naklonil zmateně hlavu na stranu. ,,Samozřejmě že jsem musel riskovat, jinak bych tady teď ani nebyl." Drobně se nad tím pousmál. ,,Všichni si mysleli že jsem blázen, když jsem se rozhodl vydat na jih." Ale rozhodně to nedělal pro to, aby někoho naštval. ,,Koho jsi chtěla naštvat?" Zeptal se.
,,Naučit?!" Trochu znervózněl a rychle přešlápl z tlapky na tlapku. ,,No... Já nejsem úplně nejlepší učitel... Ale můžu to zkusit. Jen, nevím moc co bych ti mohl nabýdnout... Em... Umíš lovit..?" Prodrmolil. Nic jiného, v čem by byl alespoň z části dobrý, ho nenapadalo. Lov byla jedna z mála věci, které uměl. Otázkou však bylo, jestli by to dokázal i srozumitelně vysvětlit.

Rozhodně neměl v plánu trefit se Rufusovy bahnem přímo do očí, ale v tu chvíli ho nenapadlo, že to možná nebyl až tak skvělý nápad. Na zavolání jeho jména ale reagoval a zmateně se na Rufuse z opačného břehu podíval.
,,Tady jsem!" Zavolal a došel až ke břehu. Když si pak všiml zbytků bahna na Rufově čumáku, všechna rozpustilost ho náhle opustila a huňatý vlček stáhl uši k hlavě. Zřejmě se nechal až moc hrou unést... ,,Promiň! Nechtěl jsem se trefit do očí... Jsi v pořádku..?" Vydal se zpět k okřídlenému vlkovy, obdobně jako předtím po ledu, který tam po něm z části ještě zůstal, aby se nezdržoval broděním skrz vodu. Voda mu při tom mrzla doslova pod tlapkami chvíle před tím, než by se jeho polštářky stihly dotknout vodní hladiny.

Na Rufuse se zašklebil. ,,Možná mám víc srsti, ale ty máš peří. Budeš vypadat jak zmoklá slepice." Vyplázl na vlčka jazyk. V ten moment mu ani nedocházelo, že by si jindy takovou mluvu v životě nedovolil. Teď si to až moc užíval na to, aby nad tímto přemýšlel.
Trochu splihle však svěsil ocas, když předtím, než stihl provést svůj útok stihl Rufus vylézt z vody. Narovnal se a rychle přemýšlel, jak jinak by mohl vlkův útok oplatit. Nebyl soutěživý typ, nakonec z téhle hry nepotřeboval vyjít jako výtěz, ale vzdát se ještě nechtěl. Udělal o krok vzad, aby měl od okřídleného vlčka prostor a zadní tlapa mu se čvachtnutím padla rovnou do bláta. Překvapeně se otočil, ale následně jen tak tak potlačil úšklebek. ,,Máš pravdu... Asi se ti nemůžu vyrovnat..." Zamumlal zatím, co ještě o pár kroků ustoupil, než zkončil v příbřežním bahynku celý. Poté rychle tlapou širokou jako lopata nabral pořádnou nalož pahna a mrskl jí s úšklebkoum hned po Rufovy. Nečekal, jestli se trefil a rychle se s drobným smíchem jako malé stěně rozběhl pryč, aby mu to Ruf nemohl oplatit. A vzal to rovnou přes vody. Po hladině. Na chvíli použil svojí magii a v moment, co se tlapou dotkl vody, zmrzla, a vytvořila mu to tak ledovou cestu na druhou stranu.

Drobně se pousmál. Bylo to skoro jako by mi četla myšlenky. ,,Že ano? Mě taky... Před zimou ochrání teplý kožíšek nebo další členové smečky, ale před teplem? Už teď se to stěží dá zvládat..." Souhlasně přikyvoval a neodpustil si i trošičku postěžovat. Jakmile se mluvilo o teplu, jo to on se ironicky dokázal celkem hezky rozohnit.
Pokýval souhlasně hlavou. Neměl k tomu moc co dodat. Bylo to pro všechny lepší, když se bude vlčice jakožto tulačka držet od hranic smečky dál. Ledaby se chtěla přidat.
Naklonil překvapeně hlavu na stranu. ,,To pro tebe musí být těžké být na vlastní pěst, ne?" Zeptal se.

Souhlasně pokýval hlavou. Nemělo asi smysl se dále tímto tématem zaobírat, a tak to obdobně jako Mensis nechal být. I když mu v hlavě projela myšlenka, že takovou informaci asi nikdo ve smečce vědět nebude. Koho by to taky zajímalo?
Při vlčiných dalších slovech trochu posmutněl. I když jejich rozhovor šel všemi směry a chvílemi nedával smysl vůbec, přítomnost této vlčice si v celku užíval,obzvláště když jí potkal po takové době. Ale měla pravdu, a přeci jen jsou teď už vlastně ve stejné smečce. ,,Jo...To máš asi pravdu." Douhlasil, ale jistá nevole se v jeho hlase zcela zapřít nedala. Když pak Mensis vyslovila zbývající slova, zavrtěl s úsměvem rameny. ,,Jo! To bychom mohli!"

Prekvapeně naslouchal jeho slovům. Nečekal, že tmavorudý vlk původně do smečky nechtěl. Ale nakonec pomalu pokýval hlavou. ,,Když jsem se vydal na jich, taky jsem se po žádné smečce nekouklal. Tak nějak jsem si myslel že asi strávím zbytek života jako tulák. Ale jsem rád, že tomu tak není." Dodal na konci, aby nezněl nijak nevděčně. Byl tady za tohle místo ve smečce opravdu rád, teď už by si asi život zase sám na cestách nedovedl představit.
,,Jde vůbec vědět, jestli jsi na takovou zodpovědnost připravený, dokud ti nebude sedět na ramenou?" Zamumlal otázku, která mu v tu chvíli projela myslí. On sám se s něčím takovým často trápil a co se týkalo něj, odpověď pro něj byla jasná. On připravený rozhodně nebyl, a měl pocit že ani nikdy nebude. Ale ostatní si s věcmi vždy poradí o tolik snadněji, jako by vše zkutečně bylo tak jednoduché.
Následoval Adaina dál po cestě, a mezitím pohledem prozkoumával každý kousek terénu kolem nich. Na chvíli vystoupil z cesty, aby mohl očichat jednu nalomenou a z části okousanou větvičku, nez se rychle zase zařadil zpátky. O tom, nad čím druhý vlk myslel neměl však pochopitelně ani ponětí, jen ze zvyku koukal po stopách kořisti. K tomu přeci jen tyhle jeho toulky byli, nebo tak si je obhajoval. ,,Jak dlouho předtím, než jsi se přidal ke smečce, jsi byl tulák?" Zeptal se.

Trochu prekvapeně nastražil uši. ,,A to proč?" Zeptal se. Doufal že tohle byla trochu bezpečnější otázka, která už nepřinese nic spatného, jen něco o čem by se dva vlci mohli v klidu bavit. On by si rád povídal s kazdým, jen mu to ne vždy úplně šlo a tak ho zajímal důvod druhého vlka.
,,To se přece nevylučuje." Poznamenal trochu směleji na Adainovu "ukecanost." O starostlivosti ani nemluvě. Vlk může byt upovidaný a milí zároveň. ,,Já také o smečce s vlky mimo ni nemluvím." Rychle také přikývl, jakoby se snad jednalo o nějaký test. Následně souhlasně pokýval hlavou a se slovy: ,,To bychom mohli." se opět zařadil za Adaina a nechal ho vést.

Souhlasně opět pokyval hlavou. ,,Paky také poznávám, ale rád bych s kazdým prohodil alespoň pár slov." Vysvětlil. Věděl, že ne se všemi bude kamarád, ale o to mu ani nešlo. Už teď se bavil s více vlky, než doma. ,,Je to prostě zvláštní neznat ostatní, alespoň trochu."
Při zmíňce únosu po vlkovy zmateně lupl pohledem, ale nenašel odvahu se na to zeptat. Nechtěl vlkovy dál připomínat co se dělo. ,,Alespoň jste ke konci byli spolu ne..?" Zamumlal. Nechtěl to přiznat, samozřejmě mu za Adaina bylo lito že o bratra přišel, ale zároveň trochu záviděl. On se svým bratrem nikdy nebyli moc blízcí a pochyboval, že se Hiuvy po něm i jen trošku stýská. Nahlas by nic takového ale řict nedovedl, už jen za ten pocit se cítil špatně. Kdyz k němu Adain natáhl hlavu, okamžitě o pár kroků couvl. Věděl, že je to špatbě, že vlci jsou rádi v nějakém kontaktu, ale to on prostě nedokázal a aby se nemusel divat do jeho zklamaného vyrazu, zaryl pohled do země.
,,Nemůžu uplně posoudit, dneska spolu mluvíme poprvé, ale podle toho jak mluvíš s někým cizím, jako jsem já, je vidět že jsi milý a starostlivý. To je podle mě dost..." Poznamenal a přitom pohledem uhybal do strany. Ne proto, že by lhal, ale oční kontakt, obzvláště v takovýchle chvílích pro něj byl těžký.

Souhlasně přikývl. ,,To bych rád, chtěl bych se alespoň trochu znát se všemi vlky." Vysvětlil. Jak sám vyrůstal v malé smečce, kde se každý velmi dobře znal, někoho i po tak dlouhé době neznat mu přišlo zvláštní... Když pak Adain mluvil o svém deuhém bratru, se sklopenýma ušima ho mlčky poslouchal. Nerad ve vlcích takto probouzel smutné vzpomínky... Hlabně pak měl problém s tím něco říct, on sice přišel o celou rodinu, ale dobrovolně. Sám odešel a věděl, že tam někde za horama pořád ještě jsou. A i když někdo u nich umřel, Iska se nikdy necítil tak smutný, jako právě viděl Adaina. Bylo s ním snad něco špatně..? ,,Je vidět, že jste ho měl moc rád... Kdyby šlo něco udělat, jistě by jste mu pomohl."
Ulevilo se mu, když někdo pro jednou bral jejich zvyklost bez větších problémů. Stejně se ale v duchu zařekl, že si bude dávat větší pozor. Na zmíňku o insestu jem drobně pokýval hlavou, k tomu nebylo moc co říct, byl rád že jejich zvyklosti projednou i tady dávají smysl.
,,To jsem rád." Trochu se mu ulevilo, když vlček potvrdil, že se nikam nechystají. I když Adaina zatím moc neznal, působil fajn, a Ikke by mu chyběl hodně. Na větu předtím se rozhodl neodpovídat, nechápal proč ale tyhle rozmluvy mu vždycky byli proti srsti, pokud se mělo jednat o něj... ,,A jo... Nad tím jsem ani nepřemýšlel..." Zastyděl se, že mu tak očividnà věc v ten moment nedošla. Nebyl hloupý, věděl že je to geneticky nemožné, jen nad tím v ten moment nepřemýšlel. ,,Ale myslím že by jste byli skvělí rodiče..." Zamumlal tišeji.

Když zmínil, že se zná s Feierem, konečně mohl trochu více polevit. Pořád byl trochu opatrný, ale už se jednalo o naprosto běžné Iskovo chování. Nic navíc.
,,No... Samozřejmě?" Naklonil Iska hlavu lehce na stranu. I kdyz by se asi dalo polemizovat nad tím, jak moc. Znal ho jako svého Alfu, ale jinak s ním prohodil sotva pár slov. Iska byl vždy v přitomnosti autority trošičku vycukaný. ,,Jo. Vlastně od té doby, co jsem ve smečce. Takže ani nevím, jak dlouho už alfa je." Přiznal, že v Azariny patřil stále k těm novějším.
,,Odkud se vy dva znáte?" Odvážil se zeptat, zvědavost byla o něco silnější než on sám.

Iskovy se drobně ulevilo, když vlk odpověděl, ale stále se měl trochu na pozoru. Přeci jen, neznal ho a netušil, co od vlka očekávat. Pokusil se zachytit jeho pach, když se dostal blíž, a i když se s žadným vlkem z téhle smečky dosut nepotkal, pach jejich sousedů dokázal poznat. Neměl však zrovna moc dobré znalosti o tom, jak na tom jednotlivé smečky vztahově byli. Zalitoval, že se o toto více nezajímal.
Přikývl. ,,Tak nějak... Ano." V podstatě to byl výlet, musel souhlasit. ,,Copak tu dělát- Děláš ty?" Zarazil se předtím, než by znovu začal ostatním vlkům vykat. Obzvlášť u vlka ze sousedni smečky by se to asi moc nehodilo..

Vždycky zapoměl, jak zvláštní toto místo vlastně bylo. Neměl ho zrovna moc v lásce, zkrývalo až moc neznáma. Ale teď neměl na vybranou, tohle zvláštní místo potřeboval na schlazení.
Proklusal bývalím nádvořím a stanul u vchodu připomínající jeskyni co oběvili minule, která vedla hlouběji do neznáma. Isku po čumáku pohladil příjemný studený vzduch, který ho lákal hlouběji, ale tma, která se před nim nacházela, která v sobě mohla skrývat cokoliv, ho odrazovala. Ani uzavřený prostor jen s jedním známím vstupem moc lákavě nezněl.
Iska byl vždycky trochu uzlíček nervů, a tak se místo aby vešel dovnitř ještě jednou rozhlédl po celé zřícenině, jestli by náhodou nezpatřil jakékoliv nebezpečí. A když zkutečně zpatřil vzdálenou siluetu vlka, celý v moment stuhl. V hlavě mu jako vždy začalo viřit spoustu myšlenek, převážně negativních. Rychle se však oklepal, aby je setřásl, až kamenou zeď ohodil několika kapkami z jeho pomalu vysichající srsti. Hlavně musí zachovat klidnou hlavu...
,,Zdravím!" Zvolal směrem k vlkovi.

Iska vylezl na břeh reky, kterou právě z části přebrodil a z části přeplaval, aby se trochu zchladil. V momentě vsak, co opustil chladivý proud vody ho už zase začalo do zad pálit slunce. Trochu otráveně se oklepal a rozhledl se po nějakém stínu, do kterého vy se ukryl. Proč tu muselo být takové vedro? Pomyslel si při tom.
Jak se tak rozhlížel, pohled mu padl na jistou hromádku zvláštně poskládaných kamenů. Trosky. Tam už dlouho nebyl. Vlastbě, sám tam snad ještě ani jednou nezavítal. Vždy tam chodily s Cyrem a Iskovy se moc nechtělo kazit tuhle hezkou tradici. Ale vzpoměl si na ten chládek, který tam byl a neměl moc, jak vzdorovat. Představa, že by mu na chvíli po tak dlouhé době bylo zase příjemně, aniž by musel být celý ponořený do vody, byla příliž lákavá a Iska se poklusem vydal rovnou vstříc nepřírodnĵ stavně a nezaváhal ani u jehího vchodu a prohlouzl dovnitř.