Príspevky užívateľa

Rychle souhlasně pokýval hlavou jako že rozumí. Když pak hra zkončila, dovolil si konečně zase narovnat. Z tiho krčeni ho trochu rozbolela záda, a tak se rovnou protáhl.
,,Užitecná pro smečku budeš vzdycky." Promluvil na ní jemně. Její odhodlanost byla obdivuhodná, Iska jen nechtěl aby se až moc netlačila pro to, aby byla užitecná. Nemohl jí to ale nijak zatlívat, sam byl takový. Netušil, že tohle se dá dědit. Její následné přání ho trochu překvapilo. Tohle bylo něco, s čím se opravdu nerad chlubil. ,,No... víš já-" Jenže ty kukadla... Copak jí dovedl říct ne? Pohlédl na ní a prostě nemohl. ,,Dobrá." Rozhlédl se po lesíku kolem něj. Vrzy zahlédl louži, která tu zůstala po nedávném dešti. Dosel až k ni, počkal i na Eru a pak natáhl packu nad vodní hladinu. Ani se ji nemusel dotknout a hladinu pretáhl ledový povlak. O cvilicku později už byla voda uplně zbražená. ,,Tohle dovedu..." Čekal, že to asi jeho dcerce moc zajímavé připadat nebude.

Zvolání jeho jména ho vytrhlo z pozorování tmavnoucí oblohy a tak se za hlasem rychle otočil. Už během toho mu doslo, komu ten hlas patří, a tak se mu rozvrtěl ocas jestě dřiv, než mu pohled padl na šedofialoveho vlčka.
,,Cyro!" Vyskočil šťastně na nohy a poklusem se za ním vydal. ,,Jak se máš?" Zeptal se s usměvem na tváři. V poslední době měl plne tlapky prace s vlčátky, až se styděl priznat ze na svého nejlepšího kamaráda v podstatě zapoměl. O to víc ho však teď viděl, a i když byl z celého dne už celkem unavený, teď k němu div štěstím neposkakoval.

Tak šiška očividně uspěch neměla, no nevadí. Iska si zprvu zeleného tvorečks v zelené trávě ani nevšiml, az když ji zacal Rorýs bedlivě pozorovat se nad něj nahl, aby se podival co to tam má.
Překvapilo ho, jak na to, jak byl v některych věcech Rorýs trošičku pomalejší, se mu skákací hmyz podařilo chytit na první pokus. ,,Vidíš jaky jsi dobrý lovec." Pochvalil ho s úsměvem a zavrtěním ocasu. ,,Kobylka. Takový skakaci brouk." Odpověděl na jeho dotaz. ,,Není vždy jednoduché je chytit, jsi šikula." Už už do něj chtěl i laskyplně strcit čumákem, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. U Rorýse měl přeci jen trochu strach se ho dotykat svým ledovým dotekem. Byl z nich ten nejlemší a nejslaší... Měl strach aby mu neublížil.

Neměl ani tušení, co svým rychlím odběhnutím Rorýskovy způsobil, nenapadlo ho se ujistit, že drobeček zkutečně poslouchá. No naštěstí mu to opravdu dlouhi netrvalo.
Mile se na svého synka usmál. ,,Šiška, ano. Velmi spravně." Pochválil ho. Skoro se přeci jen trefil. Občas ho trochu znervózňovalo, jak se Rorys vše učil pomaleji, ale ten jeho usměv mu zatim stačil. Byl očividně šťastný, a to bylo vše, co Iska zatim potřeboval vědět.
Když k němu šišku postrčil, tlapkou si ji přitáhl k sobě a pak jí pustil zase zpatky k němu. ,,Zvládneš jí chytit?" Zeptal se zatim co se šiška pomalu kutálela jeho směrem.

,,Ano, jsi." Přikyvl ve hrané nalehavosti hlavou. Byl rád že se Eralia očividně baví. A i to, že se vlcátko rozhodlo pro milost ho potěřilo. Ve zkutečnosti by se to sice mohlo později otočit proti ni, ale Iska nečekal, že by se z takovýchto her jednou stala realita. Ne že by jí tedy nevěřil, jen si to prostě pri pohledu na jeho milovanou dcerušku nedovedl představit. ,,Děkuji. Budu vás poslouchat na slovo." Narovnal se, když mu byla udělena milost i oznámen jeho trest.
,,Určitě to bude brzy. Ale magie neni všechno zlatíčko. Spoustu vlků svou magii běžně nepoužívají." Ne že by jí chtěl kazit radost, ale s pohledem na magii jakou měl on se takovýmto slovům branil jen těžko.

Zatvářil se zděšeně. ,,Ne prosím! Už budu hodný. Jen jsem chtěl vyzkoušet, zda jsi skutečně hodná byt náš alfa!" Snazil se tnít zkutečně zděšeně. Rychle se postavil a před Eralií se uklonil, až si v podstatě znovu lehl. ,,Prosím nevyhazujte mě! Tahle smečka je moje rodina." Hodil po vlastni dceři stěněcí očka.
,,Náš alfa? Viděl jsem ho zhmotnit řetězy, se kterymi dovedl hybat. A také myslím manipulovat s krví..." To druhé moc nechápal, ale neměl v plánu se ho na to ptát. Asi ho moc schopnosti ostatnich nikdy nezajímaly.

Měl svá štěňátka nadevše rád, ale někdy prostě jeden potřeboval trošku oddech. Když se tedy vsichni čtyři uložily do pelíšku a zkutečně usly, vyplížil se ven nadychat se čerstvého vzduchu a užít si trochu toho ticha. V uších mu ale zatim, co kráčel krajinou, stále vzdáleně zněl jejich smích a nadčené pištění z dovadějí. Vzhlédl k pomalu smrákající se obloze a na chvíli se zastavil. Na tlapkach ho svědila drobna mista, kde ostré zoubky pronikly skrze jeho hustou srst. Nic vážného, pouze hra, ve které se trochu příliz rozvášnili. Iska si i tak vsechny tyhle chvíle užíval. Každou hru, kterou s nimi hrál. Sám si jako stěně hrál zřitka kdy, téměř nikdy s někým dalším. Chtěl jim nabýdnout vše, co on neměl a ještě víc.
Posadil se do chladnoucí trávy, s pohledem stále upřeným k tmavnoucímu nebi. Čekal, až obloha stmavne dost na to, až se oběví první hvězdy.

Zkus v čelistech nastěsti ještě tak silný neměla, ale stejně ostré zoubky v tlapce lehce zabolely. ,,Au, au, au!" Dramaticky zakňoural a Eru pustil. V podstatě už predtim skoro ležel, tak se převalil na bok a packami malou piraňu od sebe lehce odstrčil, aby se nahodou do její dousaci zóny nedostal jeho čumák nebo třeba ucho. ,,Zase jsi mě přemohla, o ne!" Pokusil se dramaticky zavít, ale jeho herecký vykon trochu kazil smích, se kterým bojoval skoro tak urputně, jako se samotnou Eralií. Tak moc si tyhle jejich hry užival.
Nahlá otazka ho trochu překvapila, no neváhal s odpovědi. ,,No... To je velmi různé. Někteří ovladaji oheň, vodu... Jiní se dovedou měnit, číst myšlenky nebo třeba dotekem léčit." Snažil se vybavit ty druhy magie, které viděl.

Reakce naštěstí byla presně taková, jakou čekal. Minule jí ten boj preci jen taky bavil. Kdyz se na něj se vši tou vervou ale vrhla, raději před ní uskočil. Tak nějak tušil, že tentokrát bude bojovat divočeji než kdy dřív.
Nad jejím důkazem moudrosti se jen drobně pousmál ale jinak se k němu nevyjakřoval. Zpatřil totiz svoji priležitost a po Eralii skočil. Pochopitelně ne doopravdy, jen kolem ní obmotal své tlapy a přitáhl si jí k sobě, aby se mu jen tak nevykroutila. ,,Ne tak rychle!" Prohlásil a pokusil se trochu prohloubyt svůj hlas, aby zněl jako "zly vlk." ,,Teď jsi udélala velikou chybu, bojovnice. Nikdy se nesmíš otácet zady ke svemu nepřítely!" Oznamil jakoby pravě zvytězil a lehce se svojí dcerkou ve svych packach zavrtěl, jakoby s ni zarputile cloumal při nelítostné bitvě. Dával jí ale nějaky ten prostor pro to, aby se mu vykroutila, jen to nedělal úplně snadné.
Přívětivě se usmál a přitáhl si jí tlapkou do objetí. ,,Vidíš? Zlému vlkovy by to bylo jedno, že někomu ublížil. Mozna by se mu i smál, že brečí. Ale tobě na tvé sestřičce záleží, takže rozhodně nemůžeš být zlá." Vysvětlil jí.

Iska překvapeně nadzvedl jedno obočí, zatím co poslouchal její proslov. To ta hra dneska začínala velmi zvlastně. Pomyslel si prekvapeně. Rozhodně nečekal, že by si malé vlce hrálo na starého vlka v jeho posledních letech. Ale mlcky pozoroval, jak pomalu vylezla ze svého kroužku z oblázků a docupitala k němu. Když ho pověřila tím velmi důležitým úkolem, opravdu ho na chviličku zmátla tím, že mu snad její milovanou roli předává. A pak prisel zbytek rozkazu a Iska jen tak tak potlačil drobné uchechtnutí. Už tomu rozuměl. ,,Samozrejmě, moudrý a vážený alfo." Sklonil se k ní v hraném uklonu a postoupil vpřed. Vkročil do kroužku, který byl pro něj zásadně menší, než pro jeho milovanou dcerušku, a opatrně se na místě otocil zpět k celé smečce. Zatvářil se velmi vážně, narovnal se a důležitym pohledem přejel celou pomyslnou smečku, než se nakonec vratil pohledem k Eralii. Přeci jen, na koho jineho by se koukal že?
,,Náš moudrý a všemi milovaný alfa mi svěřil velmi důležitý úkol jmenovat jeho nového nástupce." Oznámil a dramaticky se odmlčel. V té promlce se na chvíli zamyslel. A co to udělat trochu zajímavější? Pod vousky se rošťácky ušklíbl. ,,A tak, po dlouhém přemýšlení, co bude pro naší smečku to nejlepší, jsem se rozhodl... Že se této finkce ujmu já sám." Oznámil a v očekavání pohlédl na Eralii, jak bude na tuhle zradu reagovat. Doufal že zpravně odhadl, co si v tehle hře může dovolit.
,,Hm... Co si pamatuju tak jeden vlk zde měl ptačího kamaráda. Takže po většinou nejspíš rozumí, jen je nezajímá, co říkáme." Zkonstatoval nakonec. Vzpomínka na bílého léčitele ho trochu zabolela, rád by ho stale měl zde...
,,Neboj zlatíčko, ty zla určitě nejsi." Rychle se k ní slonil a něžně jí olízl čelo. Možná si tyhle věci měl ještě nechat na později... ,,Někteří vlci jsou... Asi plní nenavisti k ostatním. A proto ostatním ubližují... Víš, každý obcas může někomu ublížit, to se prostě občas stane. Důležité ale je, jak se zachováš pak. Zlým vlkům to dělá radost nebo je nezajímá, že někomu ublížily. Ale těm dobrým je to líto, omluví se a snaží se to napravit. Představ si, že by sis třeba hrála se svou sestřičkou a při hře by jsi Lapis praštila packou moc silně až by začala brečet. Jistě to nebyl tvůj záměr ale stalo by se. Jak by jsi se ohledně toho cítila a co by jsi udělala?" Pokusil se dcerušce ukázat, že ona rozhodně špatný vlk nebyla.

Samozřejmě, ze ho to nenapadlo. Pousmál se a pred ni se posadil. ,,A co máš v planu, Alfo?" Zeptal se, pri cemž se narovnal jako by zkutečně čekal nějaky těžký ukol od samotného alfy.
,,Ty mensi ptáky moc nelovíme, jsou na to moc malý. Ale napřiklad takový bazant, ten už za to stojí." Netušil co myslela tím, ze si ptaka vezme, ale o lovu něco malo preci jen věděl. ,,Ano, je jich hodně. Kdyz se ráno nebo vecer zaposloucháš, uslyšíš jejich písně. Ale ptáci jsou většinou malí." Zaklonil hlavu a zadival se do větvi, jestli nějakého nezahledne. Věděl, že jich je tam hodně, ale ve větvích byli skoro neviditelní. ,,Ti větší, jako pravě bazanti, většinou chodi po zemi. Ti jsou... O něco menší než jsi teď ty." Zkonstatoval a otočil pohled zpět k ni. ,,Ale ne, nemluví."
Po takových nevinych otazkach přisla takhle z Uskova pohledu doslova odnikut. Zmateně se po Eralii podíval a na chvíli zauvažoval, jestli by to neměl schrnout nějak jednodušeji. Když se ale podival do těch jejích modrych očíček, rozhodl se jinak. Lehl si na zem, aby k ní byl hlavou blíž a pomalu, zatim co důkladně uvazoval nad kazdym slovem, zacal vysvětlovat. ,,Víš zlatíčko... Poznat zlého vlka není vždy jednoduché. Někdy je to vidět hned, když třeba úmyslně ubližují ostatním. Jindy se ale dokáží dobre schovávat. Řikají zlé věci a navádí ostatni, aby dělaly presně to co oni chtějí." Snažil se vysvětlit tak, aby to jeho děvčátko pochopilo. Bylo ale jeho ukolem, jakožto jejiho otce, jí i pripravit na ty horši chvíle. I když by ji před tim nejraději navzdy zkryl.

A jak si myslel, že už mu to hraní a vymýšlení začiná jít, mu dcerka sebrala výtr z plachet. Takže poklad hledat nechce, dobře. Ale o jaké hře to teď mluví? Byl trochu zmatený, ale byl si jistý že mu to brzy vysvětlí. ,,A na copak si chceš hrát, beruško?" Naklonil se k ní aby se mohl lépe podivat copak to tam chystala.
,,Nemusiš mít obavy, stromy nic nevidí. Nemají oči." Vysvětlil. ,,Nejsou jako mi. Sice rostou, ale nemohou se hýbat. Jako všechny rostliny." Rozhledl se po placku kolem nich. Jaké to zvlastní napady. Nikdy by ho nenapadlo že by je stromy mohly pozorovat. ,,To jediné co tě z něj může pozorovat je nějaky pták, těch je všude dost. Ale ty většinou nezajímame, takže si hledi svého."

Drobně se nad jejím zapasením se správným slovičkem pousmál. ,,Většinou se říká Zachránkyně." Napomohl jí. Věděl že slovíčka občas uměla být těžka, ale nemohl se nad slovem zachránka přestat drobně uculovat.
,,Poklad říkáš? A kde by jsme ho měli hledat?" Přišlo mu, že mu tyhle naběhy na nove hry začinaly opravdu jít. Nebo uz alespon nebyl tak zmatený, když si vlcatko něco zčista jasna vytahlo odnikud. ,,Tak mocný poklad bude jistě někde velmi dobře ukrytý!" Vyvalil po ní hravě oči. ,,Myslíš si že ho zvladneme najít?"
Odhodil par mensích větvicek za hradbu keřů, pryč z místecka které si Eralia vybrala za svůj ukryt, a otočil se zpátky za ní. ,,Mají na nich listy." Vysvětlil. Nad otazkou k cemu tu vůbec stromy jsou se ale musel trochu více zamyslet. Eralia opravdu pokoušela znalosti jejího otce. ,,No... Poskytují pro spoustu zvířat ukryt. Ptáci a veverky v nich maji hnizda, ve většich skupinach tvoří les, který zase dělá ukryty pro větši zvířata jako zajici, ale i srnci a jeleni, které potrebujeme zase mi. Navíc tvoří pres leto i stín a kdyz prší tak se pod ně da schovat." Snažil se schrnout vše, o ho napadlo.

,,No..." Začal, snazíc se v hlavě utřídit všechny myšlenky. Bylo to jistě zajimave prvni setkání, ne tak romantické jak by si asi dnes přál, ale stalo se tak a on ničeho nelitoval. Udělal chybu, ale zase získal něco mnohem cenějšího. ,,Stalo se to jednoho hodně horkého letního dne. Byl jsem moc tvrdohlavý než abych se pred sluničkem schoval a udělalo se mi z něj moc špatně. Tvoje maminka mě našla a zachránila. Dovedla mě zpátky k léčitelům a celkově byla tak moc milá." Dal se do vypravění s drobným úsměvem na tváři. ,,Když se mi udělalo lépe, chtěl jsem jí pořádně poděkovat a tak jsme se zacali více bavit." Občas přemýšlel, jestli i kdyby se ten den nestal, jestli by si byli tak blízcí, a nebo potřebovali tuhle jiskru, která je pro zacatek zblížila. Nechtělo se mu věřit, že by se jinak nebavili, ale kdo ví...
Kyval při vykladu drobně hlavou. ,,Jaký poklad?" Zeptal se, když došlo na poslední část. Všechny ostatní vyhrazené kouty chápal, ale tento zatím ne. Jaky pohlad měla asi na mysli?
,,Asi sem spadaly z ostatnich stromů." Vysvětlil. ,,Rozkaz!" Prohlásil s usměvem když ho Eralia popohnala, také se dal do práce a začal s ní místečko uklízet.

To byla dobrá otázka, na kterou Iska sám neměl odpověď. V poslední době spousta vlků, se kterými se bavil odešla a přišli noví, se kterými se zatím tolik nezblížil. ,,Různí. Každý vlk je trochu jiný, tak se je nedají tak jednoduše popsat." Obešel trochu její otázku.
Až Eralia zkutečně trochu povyroste, pochopí že ani odvazný neni zrovna slovíčko, které by jejího otce vystihovalo. Ale ve hrách a řešení jejích problémů mohl být i on chvíli ten odvážný.
Oddechl si, že to Era tak snadno prijala, no zaroven si tim moc nepomohl. Akorát momentální "problém" odsunul trochu víc do budoucna. Zkutečně si na sebe později připravil nepěknou věc k řešení. Teď už jí to slíbil, z toho už se nevykecá.
Když na něj zavolala, prostrčil za ní hlavu keřem. ,,O! To je moc hezké místečko!" Rozhledl se kolem. Věděl že jako realnou noru by to šlo použit jen stěží, pršelo by tam a keře kolem, at už provadéli soukromí jakekoliv, byli v obraně k ničemu, ale bral to jako další hru a tak nic z toho nahlas nevyslovil. ,,A jaké je to tu prostorné. Mnohem lepši než co jsem našel já, máš šikovné očko." Prohlásil s usměvem.