Príspevky užívateľa

Trochu ho Cyrovo vrtění znervozňovalo, ale nahlas nic neříkal. Pokud moc často nelovil, bylo pochopitelné že vydržet na místě, když se před ním nacházela živá kořist nebylo snadné. Možná by mu pak i mohl nabýdnout, že by si slopečně plížení procvičili... Vídal si takhle hrát starší vlky s jeho bratrem a rád si to rád vyzkoušel, už jen proto, že to nebyl jen trénink, ale i trochu hra.
Na Cyrův navrh drobně přikývl a uprel pohled na ptactvo před nimi. Ještě než dovrčil zbytek svého plánu, začal pohledem vyhledávat toho, který by na jeho popis seděl nejvíc. ,,Bažanti umí rychle vzletět, musel bych se k nim dostat hodně blízko, abych je byl schopný ve vzduchu chytit... Jsi větší tak bys měl byt schopný vyskočit víš. Nechceš to zkusit ty?" Zeptal se.

,,Jetel taky?" Podiví se a znovu pohledem zklouzne dolů ke svým tlapám. Malé trojlístky i kulaté květy nebylo těžké najít téměř všude, a tak se po nich začal rozhlížet. Netušil, že i na tak obyčejné rostlince, která se vyskytuje snad všude, mohlo být něco, čeho si dříve nevšiml. Div si do té trávy nelehl, jak se snažil si pořádně malou rostlinku prohlédnout. Stébla trávy ho při tom začaly šimrat na břiše a on se ošil, když mu jedno stébno přejelo po uchu.
,,Určitě budu." Vyhrkl rychle. ,,Netušil jsem že mi toho tolik uniká.." Poznamenal, trochu až stydlivě, že si ničeho z toho dříve nevšiml.

Pousměje se. ,,Ne, na to mají moc dlouhé nohy aby mě kopla kopytem. A kolenem to zrovna moc nebolí. To soby kopou mnohem hůř." Vysvětlil s usměvem a pohled mu zklouzl ke směšně drobounkým kopítkům srny. S takovými by do sněhu zapadla na to tato. Nemohlo se to rovnat kopitům sobů, jejichž nohy byli širší, než vlči hlava. Ale to neznamenalo ze silny kopanec od srsny taky nemohl bolet.
S úsměvem nic neříká a jen mlčky vyčká, než se Wisa poprvé zakousne. Měl to ve zvyku, že první soustu patřilo někomu jinému, většinou víše postavenému. V tomto případě to tak však nebral. Myslel to spíše jako slušnou nabýdku, protože si Wisiny pomoci zkutečně vážil.
Zmateně jí však pozoroval, když nad jejich kořistí začala šeptat ta slova. Donutilo ho to se nad tím na chvíli zamyslet. Z pohledu kořisti to muselo být jistě strašné... Zavrtěl nad tim hlavou, tak to prostě bylo. Pokročil blíže ke kořisti a poté, co si Wisa uzmula prcní sousto se také dal do jídla.

Pouze doubně přikývne. Neměl nikdy v plánu někomu podlézat či něco podobného, to on prostě neuměl. Když byl mladší, jednou to zkusil s stejně to pro něj nedopadlo dobře. Jen nechtěl, aby se vlci kolem něj cítili nepříjemně, když nerozuměl jak se zde chovat.
,,A kdo je tvůj bratr?" Zeptal se nesměle. Zastiděl se, měl by to vědět, když je beta.
Zarazil se, až na chvíli úplně zapoměl pokračovat v chůzi. Ale ne... Pomyslel si se staženýma ušima. Zase jsi něco pochopil špatně... Jenže už to nakousl, tak musel pokračovat. ,,Em... Vy..? Ale tady to asi funguje jinak. Omlouvám se." Zamumlal tak rychle, až bylo s podivem, že si sám nepřekousl jazyk. Proč se pořád vracíš ke zvyklostem tvé smrčky? Tady prece nic nefunguje tak, jako doma! Zanadával si v duchu.

Wisino nadšení je pravděpodobně vysoce nakažlivé, jelikož při jejím nadšeném výkřiku se ani Iska neudrží a, i když o něco tišeji, také radostně zvolá. ,,Jo! Dokázali!" Nad jejími otočky se však jen s radostí zasměje. Jak jí však pozoruje se veselit, tam uvnitř ho něco příjemně zahřeje. Nikdy předtím se takhle z úlovku neveselil. Ani když se jednalo o jeho úplně první povedený lov. Bylo to překvapivě příjemné.
,,Taky." Usměje se a zavrtí ocasem, rád, že Wise nic není. Následně udělal pár kroků dozadu od srny a s úsměvem pokyne tlapou. ,,První soustu je tvoje. Bez tebe by se mi tu nic ulovit nepodařilo."

Před Adainovou poznámkou o heho plachosti uhne pohledem, jako by se jí tím dokázal vyhnout. ,,Jo... Asi trochu jo." Zamumlal tiše, i když asi ani nebylo potřeba na toto nějak odpovídat. Měl však pocit, že své chování musí nějak omluvit. Jen úplně netušil, jak by to mohl udělat. ,,Já se polepším. Jen je to tu všechno pro mě stále trochu nové s netuším, jak se chovat." Pokusil se to tedy vysvětlit. Už tu sice nebyl zase tak krátkou dobu, ale stále měl občas problěmi chovat se tak, jak by se od vlka žijícího zde očekávalo.
Při zmíňce o Adainově bratru sklopil hlavu a možnà by i něco řekl, i když by to asi stàlo za nic, ale zbytek věty mu zavřel tlamu. Na malý moment prekvapeně vykulil oči, než rychle skryl své překvapení. Nešlo o to, že by ho snad prekvapila laska dvou samců, i když i o tom slyšel prvně, jen si z předešlích slov rudého vlka nespojil dvě a dvě dohromady. Ale najednou jeho predešlá starost dávala větši smysl. Jen opět netušil, jak by na takovou informaci mohl reagovat, nebylo to jako by on tušil, jaké to je mít někoho takhle rád. ,,To vám přeju." Zamumlal tedy trochu v rozpacích. Následně ale sklopil posmutněle uši. ,,Budete mi oba dva chybět..." Zamumlal, netušeje, že opět motá zbyklosti jeho smečky někam, kde se nic z toho neuplatňuje.

,,Je to tu moc fajn." Pousmál se nad Adainovým dotazem a opět se zařadil za něj, když se vlk vydal cestou, kterou určil. Ať si Adain řídal cokoliv, on nebyl ten, kdo by tuhle výpravu vedl.

Drobně přikývl. Také se raději ptal víckrát, než aby udělal v něčem chybu. Ale věděl, že ne každý vlk to vidí stejně. Ne jednou se mu stalo, že to někdo pochopil tak, že ho napoprvé neposlouchal. Prostě se jen bál, aby nepokoušel Ikkeho trpělivot. Bílý vlk by mu klidně tisíckrát mohl zopakovat, že mu jeho otázky nevadí, ale to by na jeho přístupu nic nezměnilo.
Mlčky poslouchal Ikkeho výklad o kopřivě. ,,Nikdy jsem si nevšiml že rostliny mají taky chlupy..." Zamumlal překvapeně a pohled mu zklouzl k lupení u jeho tlapek. Sklonil hlavu k zemi a pár rostlinek si pořádně prohlédl. Žádné chlupy však neviděl, asi to měly jen nějaké druhy... ,,Štípají všechny chlupaté rostliny, nebo jenom kopřivy?" Zeptal se zatím co si v hlavě snažil vybavit, jak vlastně presně vypadà kopřiva. Vzpoměl si ns drobné bílé květy i na tu zvlášrní vůni, na tvar listů i to nepříjemné štípání, ale chloupky si na ní vybavit nedovedl. Asi se nikdy nedíval dost pořádně...

Syslí háj >>>

Naklonil zamyšlemě hlavu na stranu zatím co následoval Cyra. K vodě... To dávalo smysl. I když už viděl spoustu ptáků hnízdit i dál od vody, bylo to dobré místo kam se podívat nejdřív. ,,Dobrý nápad." Přikývl tedy tiše. Jak se blížily k řece, taktéž zpozorněl. Dával si pozor na každý svůj krok, aby náhodou něco nevyplašil a i když byl v porovnání s Cyrem o kus menší, stejně hlavu držel v rovině se zbytkem těla, aby tolik nevyčuhoval nad podrostem. I kdyby nepotkaly zrovna tu kořist, co stopovali, u vodního zdroje měli jistě šanci najít alespoň něco.
Když šel takto zařazený za jeho šedým kamarádem, držel si od něj dostatečný odstup aby mohl snadno reagovat na jeho pohyby. Když tedy spomalil, nedělalo mu problém jeho počínání napodobit a na jeho popud se trochu vyklonil do strany, aby mohl přes Cyra spatřit, co se pred nimi nachází. Usmál se a v očích mu nadšeně zajiskřilo, když následoval pohledem Cyrovo kývnutí a zpatřil tak ptáky, které sem úspěšně pronásledovali.
,,Jaký je plán?" Špitl tiše a ještě víc se přikrčil, aby je opeřenci nahodou nezpatřili. I když to on byl taky ten lovec, jakmile šel s někým, většinou nechával plánování na ostatních. Ne že by si sám poradit nedokázal, ale nerad rozhodoval za jiné. Měl pak vždy pocit, jako by jednal panovačně, i když to by se mu každý, kdo Isku alespoň trochu znáy pravděpodobně pokusil vymluvit.

Stáhl uši. Způsob, jakým s ním mluvila se mu moc nelíbil. Vlastně vůbec, ale nepatřil k těm, který by takové pocity vyslovil nahlas. Právě naopak, byl na takové zacházení zvyklí a vlastně ho až prekvapilo, že tohle bylo poprvé, co se s takovým zacházením tady setkal.
Poznámkou, čím je tak vyjímečný, mu připoměla jeho domov a on se tak jen mile usmál. I když byl ze setkání s novým vlkem stále nervózní, její přístup ho vlastně trochu uklidnil, ať už to mohlo znít šíleně.
,,To netuším. Asi se na to budeš muset zeptat Alfy samotného." Vyslovil tedy. Nijak se nehádal, že byl v něčem dobrý. Měl by totiž problém si sám přiznat, že něco uměl dobře, i když to pochopitelně nebyla úplně pravda.
Nad jejím vychvalováním přikyvoval naučeně hlavou a znovu se usmál. Připomínala mu jeho bratra, který si nikdy nenechal ujít mu něco vmést do tváře. Už věděl, že nejlepší je na to nereagovat. ,,Tomu věřím. To tím pádem musíš mít hodně práce, když jsi pro smečku tak důležitá. Potřebuješ s něčím pomoct?" Navrhl a naklonil hlavu na stranu. I když jeho hlas zněl už o dost klidněji, jeho postoj vsak stále zůstával dost podřízený, se svěšenýmu rameny i hlavou a ve zvyku trochu nervozně přešlápl a zakryl tak i drobný krůček zpádky. Ať už byla situace jakákoliv, neustále si hlídal bezpečnou vzdálenost mezi nimi.

,,To je asi pravda, vsak by jsme se také potkali až dnes." Poznamenal taktéž s drobným úsměvem. ,,Ale raději bych všechny potkal. I třeba jen jednou, nemusíme se bavit, jen abych tušil kdo do smečky patří a kdo ne." Vysvětlil svůj pohled na věc. Byl by rád, aby u kazdého nového čumáku nemusel přemýšlet, jestli ho nebude muset z územi smečky vyhodit. Zatím měl tedy to stěstí, že nikoho takového nepotkal, ale stát se to mohlo. A to, že většinu vlků poprvě potkal právě relativně blízko hranic tomu také zrovna nepomáhalo.
,,No... Může to být i výhoda, když tak dovedeš znehybnit kořist." Poznamenal ne příliž určitě. Občas stále zapomínal, že už není ve smečce, kde všichni mají velmi podobně schopnosti. Nechtěl se v tom ale moc nípat, o své magii nemluvil zrovna rád, a tak s úsměvem dodal: ,,Ale máš pravdu, ne vzdy je to výhoda. A přerazit se dá i bez něj."

V odpovědi na Adainovu poznámku se trochu nervózně usmál a přikývl. ,,Já vím." Vyslovil, ale zůstal stát na místě. Nechtěl znovu zabýhat do vysvětlování, proč tak učinil. Doufal, že se tomuto tématu bude moct u spousty vlků vyhnout alespoň natak dlouho, aby se stihli lépe poznat. Nemohl totiž ze sebe setřást myšlenku, že poté, co se ostatní dozví o jeho strachu na něj hledí jinak. Že se poté kolem něj chovají jinak. A to on nemohl dopustit, chtěl se se všemi seznámit a mluvit tak, aby jim to bylo příjemně. Nechtěl je nějak omezovat. Jen si prostě musel dávat pozor na vzdálenost.
Oddechl si. ,,Ještě že tak..." Sám se trochu zastyděl, že ho třeba nenapadlo Ikkeho zkontrolovat. Sice tu byl stále relativně nový, ale to mu nezabránilo si myslet, že mohl pro kohokoliv udělot něco víc. Adainův postoj k Ikkemu mu nedocházel, v tomto zkrádka nikdy nebyl zrovna nejostřejší trn v řípkovém keři. Ale ono mu to snad jednou dojde.
Nad nutností vybrat cestu jejich trasy nervózně přešlápl a přejel pohledem po obou trasách. Nemohl se s druhým vlkem hádat, ale zároveň nikdy o ničem pořádně nerozhodoval. I když šlo jen o naprostou hloupost, jako bylo určení cesty. Snažil se podle směru, kterým cesta mířila určit, kam asi dál povede. Jedna vypadala, že se bude víc přibliživat k horám, kdežto druhá se od nich odkláněla víc. V pomalu narůstajícím teplu jara se mu do případných hor moc plahočit nechtělo, a tak nakonec čumákem ukázal na levou cestičku. ,,Tak co třeba tudy?" Navrhl.

Jen tak tak zastavil, rád za svoje myšlení dopredu. Jelikož sám zastavil o chvilku později, když tak prudke zastavení takhle z nenadání nečekal, o krok raději i couvl, aby mezi nimi zase vyrovnal tu bezpečnou vzdálenost. Překvapeně však po Adainovy koukl, když zmínil, že i bílí léčitel si nemocí prošel. ,,I Ikke? A je v pořádku?" Zeptal se starostlivě.
Drobně přikývl. ,,Jo, byl." Zamumlal jen, nevěděl jak to funguje v této smečce, ale doma by mu nikdo neprominul, kdyby začal o ostatních roznášet drby. ,,Taky jsem to pak sám chytil, i když jsem měl zrovna štěstí a než by se to stihlo nějak víc rozvinout, Ikke mě vyléčil." Řekl, aby trochu odtáhl terč hovoru z alfy.
Vydal se opět za Adainem a drobně pokyvoval hlavou, když rudý vlk vysvětloval, že je to v pořádku. I tak si však Iska udělal v hlavě drobnou poznámku, ať už se o jeho minulosti nezmiňuje. I pokud by s tím vlk před ním byl naprosto v porádku, on byl dost na rozpacích.
,,Co?" Zamumlal prekvapeně a zastavil se. Přes okřídleného vlka příliš dobře neviděl, a tak trochu vykoukl do strany, než se mu naskytl pohled na rozcestí. ,,Em... To je na tobě, ty vedeš cestu, vyber." Nerad byl on ten, co rozhodoval. Pokud se jednalo jen o něj, bylo to v pořádku, tak se když tak sám zavede do slepě uličky nebo se stratí. Ale jakmile v tom s ním byli i dalši vlci, tak moc jedno mu to už nebylo.

Nad jeho otázkou se pousmál. ,,Ptačí peří je myslím na tom podobně, jako huňatá srst. Občas jsme si z per z jejich hrudí vystlávali pelechy." Vysvětlil s drobným úsměvem. Samotný úplně nechápal, jak by termoregulace mohla fungovat, ale tušil, ze peří bylo pro ptáky podobné, jako srst pro vlky. Jen s tím plusem, že ptáci s nimi mohly i létat.
,,Jo, však já vím." Usmál se na Cyrana, vděčný za jeho pokus o slova útěchy. ,,Pořád bych neměnil. Mám to tady rád." Dodal, aby sedého vlka ujistil, že je zkutečně vše v pořádku. Občas se mu sice zastesklo po domově, ale Isku samotného překvapovalo, že více po krajině, nežli po jeho smečce. Tyto myšlenky si však vždy nechával pro sebe, přišlo mu to totiž strašně nevďečné na to to vyslovit nahlas.
Ušklíbl se. ,,Nejsem štěně, vím." Odvětil na Cyrovu poznámku, ale přeci jen byl moc nesmělí na to, aby to vyslovil nahlas. V tom možná stále byl trochu malé stěně.
Cyrovo náhle zvolání ho prekvapilo natolik, až sebou lehce trhl. Brzy se ale vzpamatoval a rychle se vydal za Cyranem, aby s ním vyrovnal krok. ,,Em... Kam jdeme?" Zeptal se. Tušil podle směru kterým se jeho šedý přítel vydal, ale nebyl si úplně jistý.

>>> Cayna

Mlčky Cyra poslouchal, zatím co sklonil hlavu téměř k zemi, aby se mohl lépe zasoustředit na ten pach. Taktéž se snažil zjistit, kudy se ta banda opeřenců vydala, i když jinou metodou, nez kterou se to snažil provést jeho kamarád. Čistě však pomocí pachů to nebylo moc snadné. Drobně si povzdechl. ,,Jsou chvíle, kdy mi neustále zmrzlá krajina opravdu chybí. Téměř všechno šlo ve sněhu stopovat o tolik snadněji." Postěžoval si, ale nevzdával to.
Při Cyrových posledních slovech nastražil uši. ,,Pak pravděpodobně zamířili tam, kde to našli." Poznamenal a zvedl hlavu, aby se pořádně rozhlédl. ,,Co by tak v tuhle roční dobu hledali nejvíc?" Zeptal se částečně sebe a částečně i jeho doprovodu. ,,Jídlo? Vodu? Nebo úkryt?" Navrhl pár možností. ,,Nebo místo na hnízdění?" Naklonil zamyšleně hlavou. Kdyby byl bažant, kam by ho ty jeho hubené nožky zanesli? Zamyslel se.
Nad Cyrovou lepši mluvou se moc nezarazil, nikdy jí nevnímal jako nic, na to by potřeboval poukazovat. Ano, poprvé mu to prišlo možná trochu zvláštní, ale to Cyro samotný. A teď už to bětšinou ani nevnímal a ani by si nedovolil na to poukázat, i třeba v dobrém. Netušil, jaký vztah ke své mluvě Cyro měl a nechtěl na nic raději poukazovat. Jeho hlasitost by mohla sice později dělat problěmi, ale Iska by stejně jen stěží v sobě našel vůli Cyra upozornit. Takový on prostě nedokázal být.

Vyrazil s malím spožděním za ním. Nečekal, že se tak rychle prostě vydá na cestu, ale na co jiného by také čekal že? Hlavně když to nemusel být on, kdo vedl cestu.
Rychle ho dohonil a vyrovnal s ním tempo. Držel se však víc jak na délku jednoho ocasu od špičky vlkovy oháňky. Pro jistotu, kdyby okřídlený vlk znenadání prudce zastavil.
Zmateně nad tím naklonil hlavu, ale nakonec se rozhodl se v tom dál nešťourat. Přeci jen, s Ikkem se mluvilo skvěle, nebylo divu že s ním ostatní rádi trávili čas. ,,Tak to jsi měl štěstí. Působilo to dost ošklivě..." Poznamenal. Viděl alespoň dva vlky silně ponořeně v nemoci a to mu bohatě stačilo.
Když mu Adain, jehož jméno se mu po chvíli naštěstí zkutečně vynořilo v hlavě, vyprávěl, co se mu přihodilo, prekvapeně stáhl uši a svěsil hlavu. ,,To zní strašně... Omlouvám se, neměl jsem se ptát..." Zamumlal.