Príspevky užívateľa

Chápal, o co se Feier snažil. Jen tak trochu nerozuměl sám sobě. Měl by být rád, ze se k němu někdo nebojí přiblížit, a on misto toho stále uhýbá. Vlastně... Se chová teď presně tak, jak to u ostatních nesnášel. Ale, prostě si nedokázal pomoct. ,,Já vím... Jste jiní než vlci na severu... Jen, to není tak jednoduché." Poznamenal.
,,Popravdě, nevím. Na severu moc teplá léta nejdou, a než jsem se dostal do těhle krajin, byl už podzim. Ale všichni tu pořad mluví o horkém létě, nikdy jsem nic takového nezažil. Mám... Mám z toho trochu strach." Přiznal. Ani neměl tolik strach z léta, jako z možnosti, že by byl v létě k ničemu. Ale už pochopil, že pokud nechtěl, aby se v něm Feier nenimral ještě víc, nahlas to vyslovit nesmí.
,,Ani léčitel, ani alfa u nás nic takového nedělali." Poznamenal. Na druhou část věty neměl co říct a tak jen mlčel.

Obdobně jako Wisa zůstane srnu držet i poté, co sebou prestane škubat. Kdo by po takovém výkonu také chtěl riskovat, že zvíře nahodou nabylo dost inteligence, aby hrálo mrtvé, či se ještě nějak vzpamatovalo. Až zkutečně když bylo jasné, že tohle už srna nerozdýchá, Iska povolil svůj stisk. I tak však, kdyz zvíře pustil, mu na krk položil jednu svojí širokou tlapu.
Pohlédl na Wisu a s usměvem zacal vrtět ocasem. ,,Byla jsi skvělá! Takhle rychle jsem snad ještě nikoho běžet neviděl!" Prohlásil. V drobnému zakopnutí na začátku se nevyjadřoval, vždyť ani on neprovedl svůj útok perfektně a kořist byla zkutečně jejich, tak proč by bylo potřeba se k tomu vracet? ,,Všechno v pořádku?" Neodpustil si ale presto zeptat. Když se sám do lovu zapojil, neměl už na Wisu výhled, a tak netušil, jestli třeba znovu neupadla, nebo jestli jí nějak nezranilo ležíci zvíře.

,,Tak třeba později, až tě byliny budeš mít dost." Přikývl. Zrovna tohle ho moc nemrzelo, i když ho trošičku zajímalo, jak by mohla chutnat kytka, ze které se nepřivila tvář.
,,Jasně.! Bradavice. To je ono." Povzdechl si, tohle by si zapamatovat mohl. Zatím žadná jiná rostlina nic takového neuměla. ,,To jo, pampelišek je všude dost. Dají se použít, i když jsou už jejich květy preměněný v to šedivý chmíří, nebo to už je pozdě?" Zeptal se. Pampelišky měl rád, nejdřiv byli tak hezky zluté, jako stovny sluníček na zelené obloze, a pak se daly tak hezky rozfoukávat. Tedy pokud Někdo nebyl tak šipovný, že to chmíří vdechl. ,,Jak se vlastně pozná, že zlobí žlučník?" Zeptal se. Nikdy nepochopil, jak někdo může rozeznat, co ho přesně bolí. U venkovních ran to byli jadné, ale tam uvnitř to bylo většinou vse tak blízko sebe...

,,Já... Vlastně ani úplně nevím. Prostě to tak bylo tak nějak od vzdycky. Ostatním bylo nepříjemné být v mé blízkosti, a tak přede mnou pořád uhýbali. Vadilo mi to tak... Tak jsem to začal dělat dřív. Abych je nemusel vidět jak uhýbají oni prede mnou." Snažil se nějak vysvětlit to, co si ještě pamatoval. Dělal to tak dlouho, že mu to už zkrádka pripadalo skoro tak normální, jako dýchání. Ale jen skoro. ,,A ty samotné dotedy... Nevím jak to popsat. Prostě mi jsou nepříjemný. Je to strašně divný pocit. Vy všichni jste tak... Tak teplí a-" Raději zmlkl. Netušil jak to má vysvětlil a do jeho hlasu se začal vkládat smutek. Bylo mu to líto, že si nemůže užívat to, co ostatní, a byl na sebe naštvaný, protože věděl, že si v tom brání i on sám.
Tiše Feierovy naslouchal a cítil se akorát za svoje problémi trapně. Hnědý vlk, co stál pred ním si o něm jistě musí myslet, že je jako nějaké ukňučené štěně. O prejmenování neměl tušení, ale to bylo to poslední, co by ho v tu chvíli zaujalo.
,,Nejsem tak silný jako vy... Už jenom tahle situace to dokazuje. Jsem zmatkář a ze všeho mám strach... Vy na druhou stranu jste toho dokázal tolik. Právě pomaháte vlkovy kterého oni pořádně neznáte a vůbec mu pomahat nemusíte..." Zamumlal, aniž by si uvědomil, že si tím sám protiřečí.

Překvapeně sebou cukl, skoro jako by s Feierovými slovy právě tu ránu dostal. ,,Ne! Nikdo mi nikdy neublížil! To by nikdy neudělali!" Vyhrkl okamžitě, aby svou rodinu od takových slov uchránil. Až prekvapivě prudce na to, jak povětšinou jen tiše kuňkal a mumlal. Ale byla to pravda, ať už se k němu jeho rodina chovala jakkoliv, nikdy mu neublížila a Iska věděl, že by to ani nikdy neudělali. On tomu věřil. Párkrát po něm už zuby sice cvakly, ale po kom ne že? Kdyby mu realně chtěly ublížit, neutekl by tomu.
Při druhé možnosti opět sklopil pohled. Tahle varianta už pro Isku byla mnohem příznivější, už jen proto, že to znamenalo, že si za to mohl sám. ,,Asi kvůli tomu... Já, prostě na to nejsem vůbec zvyklí... A je to divný, nepříjemný..." Snažil se to vysvětlit.
Při Feierově konečné poznámce sklonil čumak k zemi a sám prekvapeně zamrkal, když zpatřil zcela zelenou trávu mezi svýma packama. Zkutečně se mu tentokrát nepodařilo pokrýt trávu jinovatkou ani nic horšiho. Jakoby pro zkoušku zaryl drápy do země, ale ani hlína nebyla zmrzlá.
,,Myslíš..?" Zvedl tedy k Feierovy pohled a i přes to, že se stále bál, se v jeho očích zaleskla i jiskřička naděje. Byla sice malá, ale byla tam.

Zavře tlamu a jen Feiera mlčky poslouchal se svěšenýma ušima. Prostě ho vyděsilo, že by neměl čas se na to trochu více pripravit, po psychycké stránce. Feierův běh byl jen pokus se z toho pro dnešek vymluvit, což se mu pochopitelně nepovedlo. Trochu se i zastyděl, jak před svým alfou zareagoval a v duchu si za to vynadal. Přestan se chovat jako malý a udělaj, co ti říká! Na moment zavřel oči, když se mu tyhle myšlenky hodiny hlavou.
Kdyz je vsak otevřel a zpatřil, jak k němu Feier opět přiblížil, hned před ním opět couvl.
Při napomenutí sebou trochu cukle a zaryje pohled do země. Nemohl to už dál svádět jen na svou magii, Feier měl pravdu. Vlk s ohnivou magií se ledu bát nebude. ,,Já mám strach z doteků..." Přiznal tedy tiše, se studem vepsaným v hlase. Něco, co kdysy začalo jako uhybání před ostatními, aby oni neuhýbali pred ním se vyvynulo v poněkud asociální strach. Jenže kdo se mohl divit někomu, koho se jako stěněte nedotkly ani dlouhým klackem?
Příslib začátku až dalšiho dne ho trochu uklidnil. ,,Dobře..." Přikyvl. Ikkeho už asi také Feierovy nevymluví. Že raději hned na začátku nebyl sticha...

Hodil po Ikkem prekvapenÿ pohled. Nechtělo se mu moc věřit, že jsou vůbec nějaké rostliny, které můžou chutnat dobře. Ale hadat se nehodlal, to by od něj bylo hloupé, preci jen to Ikke je tu odborník. ,,Není to škoda plýtvat bylikny jen na test chuti..?" Neodpustil si ale se zeptat.
,,Skoro..." Svěsil trochu hlavu. Věděl, že nebylo možné si hned zapamatovat všechno, ale doufal, že si toho zapamatuje víc. Nebo alespoň že si je navzájem nepoplete. Co tedy bylo na ty klouby..?
Neměl však moc času nad tím přemýšlet, jelikoz Ikke přišel s další bylinou. Iska se opět na chvíli zamyslel a jen se snažil si vzhled pampelušky spojit s tím, co mu Ikke vyprávěl.
,,Něco s tou její bílou šťávou..." Mumlal tiše zatím co rychle přemýšlel. Na pojídání mu přišla až moc nechutná a na rány tu byl hlavně ten jitrocel... Věděl že může mít více bylin podobné účinky, ale nevybavoval si, že by tohle u pampelišky bílí léčiel zmiňoval. ,,Na něco se dávala..." Řekl nakonec, neschopný si vzpomenout na co přesně. ,,A pak... Na žlučník a ještě něco..." Snažil se si vzpomenout, protože tentokrát toho rekl zkutečně málo, ale nebyl si vůbec jisný.

Drobně se pousmál. ,,To je v pořádku. Já jsem ti o té své taky neřekl, takže jsme na tom asi stejně." Poznamenal. Nebral to jako nijak velkou vědu, ani on o své schopnosti zrovna rád nemluvil, tak jak by to mohl chtít po jiných? ,,Moc rád si s tebou někdy zalovím." Zavrtěl s úsměvem ohonem.
Drobně sklonil hlavu při vlčiných dalších slovech. Samozřejmě měla pravdu, ale to se snáze řekne než udělá. ,,Já vím... Ale led používám jen málokdy." Zamumlal. Věděl, že tam byla šance, že to nedopadne dobře, ale dával si na všechno takový pozor!
Když se pak Mornie přiblížila k praseti, o krok ustoupil a celý ho obešel, aby se ještě naposledy ujistil, že ho nepotáhnout i s velkými a hlavně těžkými kusy ledu. Droboučkých ledových krystalů v divočákově srsti si nevšímal, ty vádu príliž nezvyšivaly a k tomu jich většina po cestě stejně odpadne. Počkal, než si Mornie najde dobré místo na chycení, než se zakousl do svého v dostatečné vzdálenosti, aby se jeden druhému pri tahnutí nepletli a pro Isku hlavně, aby se nedotýkali. Jestli s Mornie někdy v budoucnu bude zase lovit, řekne jí o jeho problémech s dotyky, ale teď hned se mu o tom mluvit nechtělo.

Drobně se nad její poznámkou zasmál. Netušil, kam až se tahle jeho hloupá poznámka dostane a ze mu jí Mensis nakonec takhle vrátí, aby se nad tím mohl sám zasmáty ale byl za to rád.
,,Taky dozfám, že se s ním uvidím. Preci jen, bylo by to asi hloupé neznat všechny členy své vlastní smečky." Poznamenal. Stále ho fascinovalo, jak bylo možné že pořád oběvoval nové členy. Pravdou ale i bylo, že nepatřil zrovna k těm, kteři když spatří větší hlouček vlků, že se za nimi hned vydá. Právě naopak, a to možná byl i důvod, proč se s mu někteří vlci stále nepotkali.
,,To je vlastně pravda..." Dávalo to smysl, jen nad tím v ten moment nepřemýšlel.
,,Jo, naštěstí bylo po všem tom sněhu dost mokro. Měl jsem štěstí." Drobně přikývl. Opravdu měl kliku. Neuměl si představit, co by se stalo, kdyby svou zkoušku nezvládl.

,,Teď rovnou?!" Vyhrkl překvapeně. I když se to možná dalo očekávat, Isku nenapadlo, že bude chtít Feier rovnou začít. Okamžitě nervózně stáhl uši a začal prešlapovat na místě. ,,Nepřerušil jsem vás v něčem..? Měl jste chvíli pro sebe, nerad bych vám jí bral..." Drmolil nervózně.
Trochu sklopil hlavu. Věděl, že by měl být rád za to, že tam pro Feiera bude Ikke, který ho svou magií vyléčí, ale představa, že ho budou takhle pozorovat hned dva vlci, i když by byl jeden z nich nevydomí, mu zvedala kožich na zádech. Ale byl tu i jiný důvod, kterého se Iska bál. ,,Ikke nemá rád zimu... Nechci ho do toho zase táhnout, když je rád, že zima konečně zkončila..." Zamumlal.

Věděl, že má Feier ve spoustě věcí pravdu, ale to by nebyl on, aby dokázal tak snadno přijmout takovou pomoct. Viděl ale, že tohle nevyhraje, nedokázal by takhle dlouho odmítat něčí pomoct, obzvláště pak alfy. Ale přijmout jí taky nebylo vždy snadné, ne v takhle zásadních věcech.
,,Tak dobře..." Řekl tiše nakonec. Byla by tu vůbec možnost, aby se z tohoto dostal s jiným výsledkem? Měl se pokusit změnit téma už na začátku. I když, to by mu asi stejně nepomohlo. A vlastně byl za Feierovu nabýdku pomoci rád, mohlo by mu to zkutečně pomoct. Jen strach o jeho bezpečí nad touto radostí prevladal.
,,Ale opravdu si nemyslím, že je potřeba Ikkeho obtěžovat..." Zamumlal a před hnědým vlkem o dva kroku couvl, držeje si stále odstup presně tak, jak to po něm vždy všichni chtěli. ,,A-ale to se týká spíše nemocí ne..?" Zamumlal.

,,Nemyslím si, že jsi nemehlo. Minule ti to šlo skvěle." Poznamenal a zavrtěl hlavou. To že bych chvílema lehounce neohrabaný byla jen drobnost. Na jeho velikost byl podle Isky i celkem šikovný.
,,Tak to bychom měly vyrazit že?" Pousmál se, zastavil a rozhlédl se zamyšleně po okolí. Kam by tak v tuhle denní hodinu mohly jít? Pořád ještě neměl tyhle končiny perfektně naučené, ale už stihl pár věcí vypozorovat a tak po chvíli hledění k obloze, aby zprávně určil denní čas se otočil zpět na Cyra.
,,Co takhle to vzít do syslího háje a kdyby jsme tam nic nenašly, můžem to vzít přes pláň zajíců klidně až mimo hranice. Na konci zimi jsem tam viděl srny ožírat kůru z toho, co zbylo ze stromů a když se to místo teď hodně prosvětlalo, roste tam dost trávy. Mohlo by to lákat spoustu býložravců." Navrhl. Ranná stádia supcese byla povětšinou plná živin, a tak nebylo dibu že se v bývalém háji tak moc rozrostlo bylinné patro, když je nyní nic neschovávalo ve stínu. Čekal na Cyranovu odpověď, pokud by mu to samozřejmě nepřišlo jako dobrý nápad, mohly by to vzít i jinudy.

Ten jeho žhnoucí pohled nebyl schopný vydržet a opět uhl pohledem. S udržením očního kontaktu měl vždycky trochu problém, i když komunikoval s jeho přáteli, koukal se všude možně.
,,To že máte ohnivou magii neznamená, že bych vám nemohl ublížit..." Špitl tiše. Pravděpodobně z toho dělal trochu větší tragédii, než to ve zkutečnosti byla, ale on takový prostě byl. Zároveň ale věděl, že by zkutečně měl na svém ovládání magie více pracovat a nezkutečně si Feierovy nabýdky vážil. Ale... ,,Nikdy předtím jsem svou magii s nikým netrénoval... Používám jí jen, když nikdo není v blízkosti." Přiznal. Měl z toho zkrádka strach.
Nad další otázkou se zarazí. ,,N-ne! Naštěstí ne!" Vyhrkl, i jen představa, že by někdo kvůli němu přišel o život byla hrozná... ,,Jen parkrát málem sebe. Ale nikdy nikoho jiného, na to si dávám pozor..." Zamumlal.
,,To opravdu není nutné." Sklopil hlavu. ,,Ikke má jistě už tak dost práce. Nechci být na obtíž."

On sám si nijak dobrá volba nepřišel. Neuměl se prát, byl zmatkář a zrovna šikovný taky nebyl. Vždyť kolikrát už se mu stalo, že se díky své magii uvěznil v ledu? Ale nijak Feierovy neodporoval. Ještě aby svého alfu presvětčoval, že vzít ho do smečky byl špatný nápad. A tak jen pokorně pokýval hlavou.
Při návrhu pomoci však opět mírně znervózněl. ,,Nevím, jestli je to dobrý nápad... Nerad bych při tom někomu ublížil..." Zamumlal. To by si nikdy neodpustil, i kdyby šlo pouze o slabé omrzliny. ,,Ale moc si tvojí nabýdky vážím."

Nebylo to poprvé, co něco podobného ohledně léta Iska slyšel. Stále si to nedovedl představit, nikdy ve svém životě příliž velké horko nezažil a tak by ho ani nenapadlo, že by se někdy jeho chladivý kožich mohl na něco hodit.
Věděl, že to nebyl konec světa, ale Feier zároveň asi plně nechápal, jak důležité pro vlky žijící na severu byl kontakt. Ovzláště v krutých zimních měsících to mohl být rozdíl mezi životem a smrtí. Chránili se takhle jen členové rodiny... Zimu naštěstí přežil, ale stejně ho to tam v hlouby duše mrzelo, že nemohl a asi ani nikdy nebude moct pocítit to hřejivé pouto rodiny...
Snažil se vymyslet, co by na to Feierovy odpověděl, ale hnědý vlk ho svým takem prekvapil. Nečekal, že po tom, co se mu svěří s tím, co jeho magie dovede, se ho pokusí dotknout a tak se mu nepodařilo uhnout. Jakmile na sobě ale ucítil jeho dotek, drobně sebou cukl a trhnutím se oddálil.
Jsi víc než tvoje magie... Iska netušil že něco takového potřeboval slyšet, ale bylo to tak. ,,Budu se snažit najít, jak bych s ní mohl smečce pomoct." Bylo to jediné, na co dokázal přijít. Ale Feierových slov si vážil a vral si je k srdci. Jen netušil, jak na to odpovědět.
,,A omlouvám se za to uhnutí... S dotyky mám trochu... Špatné zkušenosti." Prostě se musel omluvit. ,,Mám z nich trochu strach..." Přiznal.