Príspevky užívateľa

,,Mrazím věci kolem sebe... Hlavně vodu. Dovede to popálit..." Zamumlal. Stalo se mu to sice jen jednou, ale už znovu nechtěl nikomu svou schopností ublížit.
Jak tak však Feiera poslouchal, najednou mu bylo ještě víc nanic. Feier to jistě neměl snadné, oheň byl mnohem ničivější než led. Jeho starosti mu najednou v porovnání s těmi jeho přišly tak hloupé, i když ho stále trápily.
,,To... To mě mrzí..." Šeptl tiše. Jeho slova mu promluvila rovnou do duše. Možná toho měli víc společného, než by si Iska mohl pomyslet. ,,Taky jsem v mé rodné smečce spával mimo... Na severu si každý váží alespoň té trochy tepla, nikdo nechce spát vedle něčeho, co studí víc než ledovec." Trochu hožce se nad svými posledními slovy pousmál, i když pohled po celou dobu držel sklopený. S čumakem stále skopený k zemi preci jen zvedl oci a na chvíli na Feiera pohlédl. Nevěděl, jak se v něm najednou vzalo dost klidu, aby dokázal navázat oční kontakt, ale povedlo se. Kdo ví, možná to bylo tím uvědoměním, že Feier mu byl v něčem podobný. Najednou mu hnědý alfa nepřipadal tak nedoknuený, jak vždy byli jeho rodiče. ,,Mrzí mě, že jste musel být takhle sám..." Nešlo o však tak snadně, a to vykání si do jeho slvptě cestu našlo.

,,Em... Můj kožich studi pořád... Ať se cítím jakkoliv. Ale někdy je to horší..." Zamumlal tiše v odpověď. Když se pak Feier začal smát,,vyděšeně sebou trhl a s vydtřeštěnýma očima a staženýma ušima o krok couvl. Netušil, co Feierovy připadalo tak vtipné. On..?
Následně však zůstal na hnědého vlka prekvapeně zírat. ,,C-co..?" Šeptl nevěřícně. On... nebyl jediný..?
,,Já.. Nad tím moc nepřemýšlel..." Přiznal. Netušil, proč chtěly vykopat sněžnou noru, ale nemél v plánu se ptát a byl rád, že mohl ukázat že i něco dokáže. ,,Myslel jsem že nesmíte- tedy nesmíš, usnout kvůli té nemoci..." Přiznal.
,,Netušil jsem, že i dalším dělá jejich schopnost problémy. Doma říkali, že je to mnou..." Přiznal. Ani ho nikdy nenapadlo, že by na tom někdo mohl být podobně.

Drobně přikývl, Feierův tón hlasu v tomhle stavu stěží vnímal. Nerušil, že by nemusel být jediný, kdo má se svojí magií problém. U nich doma byl sám, a ostatní mu to daly dost jasně najevo že je to jeho chyba.
,,Když ani vlci zvyklí na zimu neměli můj ledový kožich rádi, pochybuju ze vám by byl příjemný..." Zamumlal ve svaze své chování vysvětlit. Věděl, že většina vlků z jeho neustálého couvání a uhýbání pred dotyky nadšená nebyla a někteří to brali i jako urážku, ale on si zkrádka nedovedl pomoct. Bylo to tak lepší, pro obě strany. ,,Co za vlka nedokáže ovladat svojí vlastní magii..?" Povzdechl si, netušíc že není jediný. Vždyť to se učí už malá vlčata.

,,Ou... Jasně." Trochu se mu ulevilo. Nechtěl, aby si o něm alfa myslel, že sebou táhne problémy, nebo že před nějakými utekl. Chápal, jak to Feier myslel a byl rád, že to hnědý vlk takhle říká, ale ze zkušenosti věděl, ze ne vždy se vlci drží toho, co říkají. Můžou klidně celou dobu tvrdit, jak je vše v pořádku a ve Feierivě případě jak nevadí něco pokazit, a pak, když se zkutečně něco pokazí, na svá slova zcela zapomenou. Tím si nemyslel, že zrovna Feier je takový, ale stoprocentně jeho slovům také nevěřil. Nahlas by si však nic z toho neodvážil vyslovit.
Nevěděl, jak by na jeho poznámku měl reagovat. A jeho tak náhlá otázka ho vyvedla z míry ještě víc. Dost na to, aby zapoměl na to pokračovat v chůzi a uplně se zastavil. Nechtěl alfovy jeho nové smečky přiznat svoje slaviny... Nerad o tom mluvil. Ale zatajovat mu to, to by taky nebylo zrovna dobrý.
Stáhl uši a sklopil pohled, neschopný vydržet se dívat do těch jantarových očí. ,,Držím si odstup pro vaše vlastní dobro..." Zamumlal tiše, v tom nervu si úplně zapoměl hlídat tykání a vykání a zklouzl do starých zažitých kolejí. ,,Neumím moc dobře ovládat svojí schopnost." Vysvětlil s drobným povzdechem. Vždy se cítil tak trapně, když o tom mluvil. Měl by nad ní mít kontrolu...

,,Dobře..." Zamumlal a následoval Feiera. Zkutečně nerozeznal, zda se jedná o rozkaz či návrh, a tak raději jeho slova vykonal. Držel si vsak odstup, aby se náhodou nedotkli nebo aby Feier nepocítil chlad, který z jeho srsti stoupá. Jeho otázky ho trochu mátli a lehounlince i znepokojovali. Kam s nimi mířil..? Nelíbilo se mu snad něco co řekl..?
,,Nečekal jsem ho... Tak brzo..." Snažil se i tak odpovědět co nejlépe to půjde. ,,Nemyslel jsem si, že by o mě nějaká smečka stála. Tak jsem si myslel, že se budu toulat mnohem dýl."
Když mu pak svůj důvod vysvětlil, trochu se zarazil. ,,J-já v žádném maléru nebyl... Odešel jsem dobrovolně." Pokusil se vysvětlit.

Slaboučkého pousmání si stěží všiml a s vlkovou mručivou odpovědí si ani nebyl jistý, jestli se jen nepřehlídl.
,,V tom případě bych měl poděkovat i já tobě... Za azil přes zimu a možnost připojit se ke smečce." Poznamenal. Netušil, jak jinak by na Feierovy slova měl odpovědět a jak asi bylo patrné, chválu ne vždy dokázal tak snadno přijmout. Obzvláště, když se jednalo o něco tak základního, jako pomoct jinému v nouzi. Ale rozhodl se v tom již dále nepitvat. Čím víc by se v tom nimral, tím víc by se o tom celkově mluvilo. Pokoušel se vymyslet něco, o čem by se mohly bavit, zatím co opět nervózně přešlápl. Feier ho se svou otázkou vsak předběhl.
,,No... Popravně kradší dobu, než jsem si myslel... Svou domovinu jsem opustil na začátku léta." Vysvětlil. Takže něcokolem půl roku. Nečekal, že by si tak rychle našel nové místo, ale rozhodně toho nelitoval. Zvedl k Feierovy pohled, zatímco přemýšlel, proč se ho na to alfa prá.

,,Samozřejmě že půjdu tady, přeci jen je to teď moje práce." Zasmál se a hrdě se napřímil, i když stále s šibalským úsměvem na čumáku. Stejně teď neměl nic lepšího na práci, a i kdyby něco zrovna dělal, bylo by jen velmi málo věcí které by ho donutili Cyrovu nabýdku odmítnout. ,,Bude to podobné jako tehdy, když jsme se setkali poprvé." Sám zavrtěl chlupatým ohonem nad tou vzpomínkou. Přišlo mu to už tak dávno...
Zasmál se nad jeho poznámkou. ,,Ten by moc dobrý asi nebyl. Určitě najdeme něco lepšího k zakousnutí než větve s listím." Usmál se a pomalu vystoupil ze stínu vysokého stromu aby se mohl připojit k Cyrovy na jeho lovecké výpravě.

,,To jsem rád, že je ti už dobře." Opět se drobně zasekl při vyslovování té věty, ale už to bylo o něco lepší. Snad si na to, jak Feiera zprávně oslovovat brzy zvykne. ,,Běh je dobrý pro kondičku." Souhlasně přikývl a sám trochu zapochodoval na místě. Chápal, proč se Feier prostě na místě nezastavil, ale přišlo mu zvláštní tam jen stát, zatím co pred ním hnědý vlk div nedělal kolečka.
,,To je naprosto v pořádku! Měl jsi jistě spoustu práce. A myslím že by se na mém místě každý zachoval obdobně, né-li líp..." Dodal trochu stydlivě. Nepřišlo mu nijak důležité, aby mu Feier za něco děkoval. Jen udělal to, co měl. Každý člen smečky by to jistě udělal. On sám by to udělal i když by k zádné smečce nepatřil, i když v takovém případě by neměl za kým běźet...

,,Vždyť se nic nestalo, nemusíš se omlouvat." Usmál se, o to víc pak nad Cyrovým počínáním. Ještě nikoho neviděl po svém ocasu plácat tlapou, ale komu to vadilo? Bylo to alespoň vtipné.
Naklonil trochu hlavu na strany, když se zamýšlel nad tím, co se od jejich posledníhi setkání stalo. ,,Dobrý, dobrý. Všechno v pohodě, nic zajímavého moc zajímavého se tu nestalo. Něco zajímavého u tebe?" Zeptal se.
Nad náhlím poryvem větru se překvapeně přikrčil. Takový fučák takhle z nenadání vůbec nečekal. Brzy se ale uklidnil a pozoroval, jak se Cyro pokusil chytit jednu z nejnižších větviček. ,,Ještě kousek a měl bys jí." Poznamenal s čumákem namířeným nahoru do větví. ,,Co jsi se tu vlastně tak najednou zjevil? Někam míříš?"

Byl tak zabrán do vlastních myšlenek, že si Cyranova příchodu vůbec nevšiml. Až když stál v podstatě nad ním a na něj padl jeho stín, který byl mnohem tmavší než ten jemný nazelenalý, který vrhaly jednotlivé lístečky, otevřel oči.
Překvapeně zamrkal, rozhodně nečekal, že by hned po otevření očí spatřil šedivou tvář svého přítele, ale hned, jakmile se z prvotního překvapení vzpamatoval, nadšeně vstal a s úsměvem začal vrtět ohonem. ,,Ahoj! Jak je?" Zeptal se s možná lehce přihlouplím úsměvem, ale svého kamaráda vždycky viděl rád.
Před jeho dlouhým ohonem rychle ucukl, jak mu bylo zvykem a o krok couvl. Na tváři měl však stále usměv, byl rád že vidí Cyra šťastného a rozhodně mu nechtěl zakazovat vrtět ocasem, jen se uklidil do vzdálenosti, která byla pro oba bezpečnější.

Se skloněnou hlavou čenichal kolem několika trsů trávy, a tak si hned nevšiml, že k němu někdo míří. Až když k němu dolehl tichů dusot tlap a v okraji jeho zorného pole se začala zvětšovat hněhá šmouha, zvedl hlavu.
Když zpatřil, jak k němu Feier běží, trochu znervózněl. Jsem snad někde, kam nesmím? Překročil jsem snad už hranice? Ne... Toho bych si jistě všiml.. Zavířily otázky v jeho hlavě a nervózně přešlápl. Bylo to zkrádka v jeho povaze. S Feierem zatím moc zkušeností neměl, nevěděl co od něj čekat a z jeho domoviny byl zvyklí na to, že vůdce smečky byl vždycky velmi přísný.
,,Zdravím Feiere..." Lehce zklonil hlavu, než si vzpoměl, jak ho Feier napomenul, aby tsk nejednal, a rychle hlavu opět zvedl. Přátelský tón hnědého vlka ho vsak naštěstí trochu uklidnil. ,,Je to tu fajn." Drobně přikývl, nevěděl jak presně by na takovou otázku měl odpovědět. Našel si tu pár úžasných přátel a cítil se tu relativně v bezpečí, i když mu asi jestě chvíli potrvá, nez tohle místo začne plně vnímat jako domov. ,,Jak se v- ti daří? Jsi už v pořádku?" Včas se zarazil, aby Feierovy nezacal opět vykat, ale tykání alfovy smečky mu vůbec nešlo pres jazyk. Bylo to tak zvláštní...

Další místo, které musel pořádně prozkoumat se před ním otevíralo, jako na pacce. Rozhlédl se po planině před ním a hned začal uvažovat, kudy se vydá. Bylo to jedno z posledních míst na území smečky, které mu scházelo. Měl v plánu, když už se stal tím lovcem, si projít každou píď území, aby věděl, kde a v jakou denní dobu se může vyskytoval lovná zvěř. Samozřejmě, že by se na to prostě mohl někoho zeptat, to byla pochopitelně také možnost, ale Iskovy to připadalo... Skoro až jako podvádění. Mnohem lépe si místa zapamatoval, když si je prošel vlastními ťapkami. Když na něj jen někdo vychlí informace, kde co je, nezamatuje si to zdaleka tak dobře. Samozřejmě se pak na zbytky doptá, sám by na všechno nikdy nepřišel, ale teď se vydal vpřed oběvoval to, co pred ním leželo.
Tahle strategie měla i jiný důvod. Iska moc rád oběvoval a prozkoumával mová místa. Neexistovalo, aby žil na nějakém místě, a to neměl celé prolezlé křížem krážem.

Pousměje se. ,,Jo, to je asi pravda, většina rostlin zrovna moc dobře nechutná..." Nakrčil lehce čumák. Nevybavoval si, že by vůbec někdy měl v tlamě rostlinu, která by chutnala dobře. V lepším případě chutnala nijak, v tom horšim byla hořká nebo kyselá. Vždycky to bral jako jakési vyrování, že rostliny zkrádka nejsou nic dobrého pro vlčí žaludek. Nebo alespoň ne ve větším množství.
,,Dobře, budu se snažit." Přikývl. I tak se bude snažil si toho zapamatovat co nejvíc. Když už si Ikke dal na něj čas, přišlo mu blbé, že by si z tohohle vysvětlování neodnesl alespoň nějaké informace.
,,Jasně." Pousmál se nad Ikkeho poznámkou ale následně okamžitě ztuhl. Nervózně pohledem kmitl po bílém léčitely a poté po celé louce. Jakékoliv zkoušení ho vždy dokázalo hravě rozhodit, o to horší to bylo, když tu byl sám a nebohk se spolehnout na to, že někdo jiný odpoví za něj.
,,Jitrocel... Jitrocel..." Zamumlal, zatím co si v hlavě snažil vybavit, jak vypadá. ,,Em... Byl na kašel a... Rány? Bolest kloubů..?" Snažil se vzpomenout, ale nebyl si upřímně příliž jistý. Trochu se mu to pletlo s ostatními.

Pousmál se, rád, že Mensis pobavil. ,,No, třeba kousek zpádky za námi. Byl tam malý vyleželí dolík, takže tu někde pravděpodobně zajíc bude. A kde je jeden, je jich často i víc." Vysvětlil. Stopa však už byla vyčichlá, zajíc tam pod keřem pravděpodobně jen strávil noc a teď už byl pryč. Bude se sem muset někdy vrátit brzy z rána.
,,Okřídlený zrzavý? Na toho jsem asi zatím ještě nenarazil." Zamumlal zaraženě. Okřídleného vlka viděl zatím akorát jednoho, a ten zrzaví rozhodně nebyl. ,,Vyzval na souboj?" Opět překvapeně zopakoval, jako nějaká zaseknutá deska. Ale dávalo to smysl, byla jejich práce se prát a bránit území. Čistě z běhu by se to skládat nemohlo. ,,Tak to jsem rád, že jsem se přidal k lovcům. Jak jsi dopadla?" Oddechl si, boj zkutečně nebyl jeho silná stránka.
,,Jo, byl jsem s Marnie na lovu mimo území. Narazili jsme na vžesovišti na divočáka." Přikývl.

Drobně přikývl, zatím co širokýma tlapama odhrabával kusy ledu. Pro takovou práci byli skoro jako dělané, jake dvě silné lopaty. ,,To jo... Zatím jsem se z toho vždycky dokázal dostat." Přitakal. Nechtěl smečce nic zatajovat, dříve či později by pravda vyplynula na povrch a pak by to bylo mnohem horší, ale raději by své slabiny o moc víc už nerozebíral. Vždy mu to bylo trochu trapné, že se dokázal takhle lapit vlastní magií a nemohl lhát, měl trochu strach, když takhle nahlas vyslovil tenhle jeho nedostatek. Bylo mu jasné, že to Mornie nahlási Feierovy, to byla přeci její práce. Stáhl uši a otočil pohled zpět k praseti, které už bylo z ledu většinou venku. Nechtěl na to moc myslet.
,,Mě to jen překvapilo... Nikdy předtím jsem se s ničím podobným nesetkal a když se tvůj hlas ozval v mé hlavě, nebyl jsem na to připravený." Vysvětlil a opět použil ten kámen, co si předtím přinesl jako nastroj na lámání ledu. Poslední rána, a jednolitá hmota z vody a bláta byla roztříštěná. ,,Tak, to by snad mělo stačit."