Príspevky užívateľa

,,Ano, jsem tu celkem nový. Od začátku zimy." Přikývl. Přišlo mu, že už tu nějakou chvíli byl, ale chápal, že pro vlky co ve smečce mohli žít celý život to připadalo krátké.
,,Rád tě poznávám Alaricu. I Leviatana." Naklonil hlavu aby mohl při těch slovech pohlednout přímo na Leviatana. Musel přiznat, že ho to, jak se ti dva setkali zajímalo, ale neměl odvahu se na to zeptat.
,,Co tu děláte?" Zeptal se tedy namísto toho, aby řeč nestála. ,,Jste na lovu nebo obhlídce území?"

Když na něj na chvíli dopadl stín něčeho poměrně velikého, prekvapeně rychle zvedl čumák k nebi, napnutý z možného útoku. Přeci jen, něco co dovedlo vrhat takový stín buď muselo být opravdu velke, větší než věžný pták, nebo opravdu blízko. Možná i obojí.
Trošku se mu ulevilo, kdyz spatřil že se jedná o okřídleného vlka, ale stejně byl trošku nervózní. Vlka, který před ním přistál neznal, pach mu však prozradil, že se nejedná o nikoho zvenčí, nýbrž o vlka ze smečky. Isku fascinovalo, jak i po takové době ve smečce stále dokázal narazit na někoho nového.
,,Ahoj!" Pozdravil s nervózním usměvem. ,,Věřim že my dva jsme se ještě nepotkali. Jsem Iska, a ty?" Překvapeně trhl uchem, když se z nebo sneslo káně a usadilo se vlkovy mezi křídly. ,,A tvůj kamarád?" Dodal tedy ještě.

Ani netušil, odkud se takové pusté místo vzalo. Když mu někdo poprvé řekl o kamenné louce, nenapadlo ho, že to jméno bylo takhle doslovné. Ale chtěl si pořádně projít celé území, takže nemohl jen tak predstírat, že tuhle část neviděl. Zamračil se a oklepal od prachu a droboučkých zrnek písku a štěrku, který mu přilnuli k husté srsti na nohou a ocasu.
I přes tu trochu nepohodlí ho vsak tohle místo fascinovalo. Jak to, že tu nic neroste? Ani žádné trávy, které jindy dominují téměř nad vším. Zavrtěl nad tím hlavou, zřejmě i takové rostliny měli své limity.
Zatím co si však říkal, že se na takovém mistě nemůže nacházet život, před ním se něco rychle mihlo a z placatého kamene se plnou rychlostí rozeběhla ještěrka. Isku tak náhlí pohyb zprvu prekvapil, ale hned na to po maličkém tvorečkovy plácl packou. Nečekal, že by se trefil, na to otálel příliž dlouho, ale instinkt lovce mu nedovolil to alespoň nezkusit.

Když procházel kolem tohoto podivuhodného stromu, rozhodl se u něj na chvíli zastavit a odpočinout si. I když zde strávil téměř celou zimu, skoro by tohle místo teď nepoznal. Se zakloňenou hlavou, až se mu uši div nedotýkaly zad pozoroval, jak si se zelenými lístečky pohrával vítr a občas přivřel oči před slunečním paprskem, který skrze ně prostoupil.
Na tváři se mu oběvil drobný úsměv a šedobílí vlk zavřel sné modré oči, zatím co se zaposlouchal do tichého šumění listů a zpěvu neviditelného ptactva někde nad jeho hlavou. Občas si říkal, jaké by to bylo jim rozumět, ale pak si vždy rád uvědomil, že je rád, že jejich štěbetavé řeči nikdy rozumět nebude. Vždyť zpěv ptáků je slyšet pořád, to by jednomu jistě brzy praskla hlava, muset neustále poslouchat desítky hlasů. Ale takhle, když neměl tušení o cem jejich písně byli, si je vyslechl rád. Téměř nikdynekončící zpěv kosa přehlušil silný hlas holuba, nebo doplnil vzdálené pravidelné cvrlikání síkory. Ne že by tedy Iska jejich hlasy dokázal k jednotlivým ptákům přiřadit, ale to mu nezabránilo si to užít.

,,Takže se má i jíst?" Zeptal se překvapeně a naklonil hlavu na stranu. ,,Představa žaludku plného dřeva mi tedy zrobna moc zdravá nepříjde..." Zamumlal. Nemyslel to špatně a rozhodně nechtěl poučovat. Byl jen zkutečně zmatený, protože si myslel že ze z kůry má akorát jeho žvíkáním dostat nějakà šťáva či co.
Drobně přikývl. ,,Jasně... To dává smysl." Souhlasil s Ikkeho slovy. Samozřejmě by to nechtěl pokazit. ,,Vím, ze se nic nedá uspěchat. Sníh taky neroztaje přes noc..." Zamumlal pořekadlo, co doma slíchával. I když, když tak nad tím přemýšlel, možná nezvolil zpravná slova. Tady se dělalo tepleji mnohem rychleji, než v mistech, ze kterých pocházel.
Ikkeho dalši slova ho vsak rychle přiměla nad tim přestat myslet. ,,To by jsi byl moc hodný!" Nadšením našpicoval uši. Věděl, že na léčitele se určitě nehodil, ale to neznamenalo, že by se nemohl něčemu přiučit.

Když zahlédne její strakatý kožíšek, rychle se zase přikrčí aby ho zvíře nezpatřilo a čekal ve svém úkrytu na vhodnou příležitost. Napjatě přitom pozoruje mítinu pred ním, kde se občas zjeví a občas zase zmizí Wisa. Když se dostala dost blízko, na chvíli snad i zatajil dech.
Když Wisa vyrazí a v zápětí sebou žuchne do trávy, celý sebou trhne. Ve svalech mu zaškubá, jak se snaží rychle přemýšlet co dál. Má vyrazit? Ale na to je moc daleko... Má počkat a ryskovat, ze se srna rozběhne opačným směrem než je jakýkoliv z vlků?
Nakonec se však priměje zůstat na místě a naopak se ještě vic přikrčí. Musí Wise věřit, nic jiného mu nezbívá. I kdyby teď vyrazil, nikdy by nestihl k srně doběhnout včas.
Napjatě tak pozoroval, co se pred nim odehravalo. Musel uznat, že Wisa byla zkutečně rychlá. Napravit chybu na začátku by se nepodařilo jen tak někomu, ale zvíře zkutečně mířilo jeho směrem.
Zhluboka se nadechl a rychle prešlapl, aby mu neztuhly nohy těsně predtím, než vyrazí. Teď byla řada na něm...
Vyrazil kupředu jakmile byla srna dostatečně blízko. Zvíře si ho všimlo a pokusilo se o rychlí manévr, kterým by se vlčím čelistem mohla vyhnout. Častečně se ji to podařilo, Iska minul krk, na který původně mířil, ale nestačilo to, aby se zvíře zachránilo. Iska se v plné váze pověsil vysoké na plece, čimž ji dost zpomalil a částečně i ztrhl na zem.

Pouze drbně přikývnul, nez udělal pár kroků zpět a co nejtišeji, se skloněnou hlavou se vydal kolem mítiny. Snažil sebou trochu hodit, ale nechtěl na ně jakkoliv upozornit. Jeden si nikdy nebyl jistý, stačilo by vyplašit nějakého ptáka sedícího v křoví a mohlo by se vše pokazit.
Ve stínu stromů však naštěstí jeho světlá část kožichu tolik nesvítila, a tak se nakonec dostal až k mrtvému stromu. Pouze jednou na moment ztuhl a se zatajeným dechem střelil pohledem po srně, když někde nad jeho hlavou zakrákal havran. Z hrůzou si na chvíli uvědomil, že srna kouká jeho směrem, ale přítmí lesa ho naštěstí pred jejím zrakem schovalo a ona opět sklonila hlavu. Iska si oddechl, v duchu černému opeřenci zanadával a pokračoval.
Opatrně podlezl jedno trnité houští a vykoukl ze stínů korun stromů hned u paty suchého stromu. Rychle přejel pohledem stromořadí na protější straně mítiny, kde se předtím oba nacházeli. Bylo to těžší než si zprvu myslel v tom chaosu nově bující zeleně vyhledat strakatou vlčici.

Iska svědomitě vyplnil Ikkeho pokyny, přičemž po něm občas hodil očkam, aby se ujistil, že to dělá zpravně. Preci jen, bylo to poprvé co něco takového dělal. Když začal obírat jednotlivé rostliny, nakrčil nad tou hliněnou chutí čumák. ,,Jak vůbec někdo přišel na to, že jsou kytky k něčemu takovému dobré?" Zamumlal zatím co odebrané listy i stonek s květem vložil do brašny. Koho napadlo, že něco co žerou býložravci může léčit?
Nastražil uši, o Feierovy toho zatím moc neslyšel, tak si moc rád něco poslechl. Matně si vybavoval, že hnědý vlk jednou zmínil, že byl také léčitel, ale upřimně na to Iska zapoměl. Až při Ikkeho slovech se mu to vybavilo. ,,To bylo chytrý." Zamumlal, pak se ale zarazil. ,,To se jí ty bylinky i s tou kůrou?" Zeptal se. Myslel si predtím, že po rozžvýkání se zbytky kůry vyplivnou, ale u rostlin ne. Byl z toho trochu znatený.
,,Já vím, ale alespoň něco by jsem se z tohohle naučit měl. Mohlo by to pak někomu pomoct." Vysvětlil své snažení si zapamatovat co nejvíce věcí. Pochopitelně mu bylo jasné, že si nemůže zapamatovat všechno, byla Ikkeho práce ostatní léčit. Ale přesto, jeden nikdy nevěděl, kdy by se mu takohéhle vědomosti mohly hodit.

Zmateně si znovu prohlédne rostlinku u jeho tlap. Nenapadlo ho, že je více druhů... Ale asi to byla ta lepši možnost. Více druhů je lepši varianta, než dvě zcela různé rostlinky, přičemu by byla jedna léčivá a druhá jedovatá že? Mohlo ho to napadnout, u zvířat to tak přeci jen bylo stejně. Jen se nad tím nikdy predtím nezamyslel.
,,Takže... U tohohle chceš i kořeny? A nebo jen vrchní část?" Překvapilo ho, že se dá využít všechno. Například do toho drobného květu by to určitě neřekl.
,,Ne, to jsem nevěděl." Přiznal poté. Ale znělo to jako dost důležitá informace. Zmírnění bolesti se může hodit vždycky. Rychle si tedy v hlavě několikrát zopakoval: Vrbová kůra proti bolesti" a doufal, že se mu to z hlavy zase rychle nevykouří. Ikkeho rad si velice vážil, ale už všech těch informací začalo být trochu hodně, tak si je Iska začal pro sebe tiše mumlat. ,,Vrbová kůra na bolest, kopřiva na otravu a štípance, plycník na vlhý našel... A podběl..." Snažil se i při tom vybavit, jak která rostlina vypadala.

Přikývl a s Wisou po boku pokračoval na jejich cestě za kořistí. Ta, kdyz se jim před čumáky konečně zjevila, taktéž jen stěží dokázal potlačit nadšení, obdobně jako jeho momentální lovecký parťák. S očima upřenýma pred sebe na jejich, alespoň v to doufal, budoucí kořisti, si nevšiml Wisina počínání až do momentu, kdy se její rameno dotklo toho jeho.
Prekvapeně sebou lehce trhl a o kousek od ní automaticky couvl. Neměl jí to však za zlé, chápal že to, co po ní chce, je těžké na zapamatování. Proto když se po ni otočil, usmál se a kývl. Pohledem rychle přejel mítinu. Potřeboval nějaký zachytný bod, na kterém by se domluvily. Kam by se Wise mohlo podařit hnád zvíře a které by se jí při pohybu nepopletlo... Pohled mu padl na vyjímečně tlustý kmen stromu s prázdnými, zřejmě mrtvými větvemi. Ten byl ideální, byl výrazný a zároveň ani ne tak daleko od srny, takže byla jen malá šance, že by změnila směr.
,,Suchý strom?" Šeptl tiše a kývl jeho směrem. Chtěl množství slov omezit na minimum, aby měla srna méňe sancí je zaslechnout. Doufal, že to pochopí.

Co by dal za to, že by uměl led i nechat roztát? To si vždycky přál! Na ledových plání, které kdysy byli jeho domovem bylo ledu vždy dost, umět zmrazit vodu se tam zrovna moc využít nedalo. Na druhou stranu, kdyby led uměl i nechat zmizet, byla tu možnost, že by se nikdy na cestu sem nevydal...
,,Ještě jí musím vypilovat... Někdy se mi stane, že v tom ledu uvíznu spolu se zvěří." Přiznal, zatímco znovu pustil kámen na jiné místo. No, možná častěji než by byl ochotný přiznat... Ale alespoň měl diky tomu zpoustu zkušeností, jak se z ledu dostat.
Když kámen dopadl ns zledovatělé bahno, mezi dvěma místy nárazu, které se projevovali typickou pavučinou, vzniklo několik dlouhých prasklin. Iska tak mohl zaseknout drápy mezi škvíru ve zmrzlé vodě a její velký kus odsunout na stranu.
,,Můžu se zeptat na tvojí schopnost? Jak to vlastně funguje?" Zeptal se. Byl z toho, jak mu vlčice prostě promluvila do hlavy, stále trochu zmatený. Zatím se setkal akorát se schopnostmi, které byli dost vyzuální.

Zamyšlemě ho pozoroval. Nemohl říct, že by mu tak uplně nerozuměl. Ač se s jeho situací nechtěl srovnávat, jeho problémi mu v porovnáni s těmi Cyranovými přišli poměrně titěrné, také už si párkrát přál být jiný. Ne vzhledově, ale z hlediska jeho magie. Ta mu bránila v téměř jakékoliv běžné interakci a Iska jí proto nesnášel. I když tam uvnitř věděl, že je to spíše jím...
,,Taky jsem do své rodiny moc nezapadal... A to jsem jako oni vypadal." Zamumlal. Nechtěl jeho kamarádovy kázat do toho, co by měl cítit, to vůbec. Jen mu přišlo, ze to co Cyro chtěl s jeho vzhledem až tak zase nesouviselo... ,,Myslím že změna toho, jak vypadáš, ti v tom, aby jsi ostatním lépe rozuměl, moc nepomůže... Sám s tím občas mám problém. Každý je prostě... Jiný." Snažil se vysvětlit svůj pohled, i když jen těžko hledal správná slova. Sám úplně nerozuměl, jaký to musi být přát si vypadat jinak, ale jestli něco věděl, tak to bylo to, že nechtěl, aby byl kvůli tomu Cyro smutný.
,,Podle mě na vzhledu nezáleží. Důležitá je osobnost. A z toho hlediska jsi super." Usmál se na něj a zavrtěl ocasem. Myslel to vázně, žádná planá slova. Rád s Cyrem trávil čas, ve smečce to byl jeho nejmilejší vlk. A momentalně pravděpodobně i mimo ní.

,,To je v pohodě." Pousmál se, ani nečekal, že by se od Mensis mohl něco dozvědět. Stejně jako se on nezaměřoval na dobré skrýše pro útočníky, ona se nezabívala stopami po zvěři. Ale za otázku to přeci jen stálo. ,,Taky ti asi tím, co jsem oběvil, moc nepomůžu. Tedy pokud si nemyslíš, že by na nás chtěla zaútočit banda zajíců." Pousmál se. Vtipy mu nikdy zrovna moc nešly, ale na tenhle byl hrdý, i když se pravděpodobně zdál vtipný pouze jemu.
,,Kdo tě měl při ceremoniálu na starost?" Zeptal se, jakmile v hlavě vyhrabal nějakou smysluplnou otázku. Nemohl lhát, celkem ho úkol druhé, nebo spíše první, skupiny zajímal. Jen doběhnout na hranicey to se mu moc nezdálo. Jistě v tom byl nějakÿ háček, pomyslel si a zvědavě koukl po Mensis. ,,Jak to probíhalo?"

Můžu pro Isku požádat o ten magický předmět? Vzhled nechám na vás, jen bych poprosila o něco decentního a menšího.

Drobně přikyvne, neměl hned u prvního nálezu zastavit, měl se dívat dál. Pochopitelně, že se mohlo víc rostlin nacházet na jednom místě.
Pečlivě si rostlinku prohlédle, zatím co jí Ikke popisuje. Několik listů přilehlích k zemi, s velmi zvláštními květy na uzkém tičinkovitém stvolu.
,,Jdu na to." Přikývl a začal hledat. Už takové rostlinky párkrát předtím viděl, nebo alespoň v to doufal. Když si tak prohlížel dlouhé listy dalšího menšího trsíku, který našel, uvědomil si, že ta rostlinka, kterou měl predtím na mysli měla jiný tvar listů, ale jinak si byli velmi podobné. Trochu při tomto uvědomění znervózněl a ohlédl se po Ikkem.
,,Je možné, že existuje rostlinka, která vypadá hodně podobně jako tenhle jitrocel? Myslím ze jsem jí dříve viděl, měla kulatější listy." Zeptal se a sklonil se k rostlince, aby jí sebral. Pak se ale zarazil a opět zvedl hlavu.
,,Potřebuješ listy nebo ten květ?" Zeptal se ještě. Hádal že listy, ten květ mu moc užitečný nepřipadal, ale co mohl tušit? Listy, květy, kůra, mlíčí, plody, oddenky, kořeny nebo hlízy... Rostliny měli tolik různých častí, užitečné mohlo být cokoliv...