Príspevky užívateľa

,,Celkem dobře." Pousměje se. Rozhodl se, že se o tom, jak teplo mu je, zmiňovat nebude. Když dal Ikke přednost místu na slunci před stínem, pochopil, že pro zdejší vlky je tohle počasí naprosto věžné. Nechtěl hned při prvních teplích dnech dělat dojem, že to tu přes léto nezvládne. Měl strach, že by se pak ostatním vlkům zdál k ničemu... ,,Ne, vůbec. Jen jsem se tady na chvíli po cestě zastavil. Co tě sem přivádí?" Zeptal se s nakloněnou hlavou.
Ikkeho poznámka ho poněkud zmátla. Netušil nic o nařízeném volnu, a tak pochopil jen první dvě věty. Nervozně se při té druhé však ošil. Mohla to být narážka na to, že by se tu neměl jen válet..?

Stín sice k jeho smůle nezpatřil, zato zahlédl pro něj neznámého vlka. V první moment ztuhl a veškerá únava z neúprosně pražícího sluníčka byla ten tam. Pak si však vzpoměl použít také svůj čich a jakmile alespoň častečně zavětřil jeho pach, uklidnil se. Voní po zbytku smečky, je to dobrý... Oddechl si.
I když trichu nervozně, pousmál se a vydal se za ním. Byl rád, že narazil na dalšího smečkového vlka, se kterým ještě neměl takové štéstí se seznámit. Pocházel z daleko menši smečky, kde se všichni znaly do posledního chlupu, tak mu bylo stále trochu divné neznat se moc dobře se všemi členy. Pouhé zahlédnutí ve skupince do tohi nepočítal.
,,Zdravím!" Zvolal, když si všiml, že je vlk zřejmě myšlenkami úplně jinde. Nechtěl vlka nějak vyděsit a tak počkal, než si ho všimne, než pokračoval blíže. ,,Myslím že mi dva jsme se ještě nepotkali. Jsem Iska." Usmal se na něj a zavrtěl ocasem. Hlavu při tom sklonil trochu níž, na znamení úcty. Byl tak zkrátka naučený.

Rozhodně nečekal, že ho tu někdo najde, natož zrovna Ikke. Dělal na Isku dojem, že měl stále na pilno a tak netušil, jaké štěstí měl, že na sebe takto nahodou narazili. I když, v tomto přípatě spíše Ikke narazil na něj. Ale i když byl trochu překvapený, rozhodně ne nijak nepříjemně. Při zaznění jeho slov hned otevřel oči, kdy si najednou uvědomil, jak málo by chybělo k tomu, aby zde usnul.
,,Ahoj! Jak se máš?" Zvedl hkavu a po Ikkem se otočil. Na to, jak vedro mu bylo a jak to tu málem zalomil byl z potkání kamaráda až prekvapivě plný energie.
Nebylo těžké bílý kožíšek zpatřit a tak se k němu otočil. I když se však posadil, moc se neměl zvedat z chladnějšího stínu a tak nechal dojít vlčka k němu. Trochu zmateně pak naklonil hlavu když jeho trochu rozteklé hlavě došlo oslovení, které pro něj Ikke použil, ale nějak víc se nevyptával.

,,Asi máš pravdu. I když jsme toho zase tolik nenazbírali..." Povzdechl si. Možná kdyby trochu méně mluvil a víc se soustředil na to, proč tu s Ikkem vlastně byl... ,,Musíme zpátky přes louku tak bychom mohly ještě něco po cestě zpátky pozbírat." Navrhl. Přeci jen, už kolem těch rostlin půjdou. O moc více casu už jim to nesebere.
,,Tak jo..." Trochu se pousmál a taktéz drobně zavrtěl ocasem. Byl rád, že Ikkemu udělal alespoň trochu radost. Rozhlédl se po okolí kolem nich a přemýšlel, čím by asi měl začít. Nakonec se rozhodl popsat jako první to, co jeho samotného zaujalo vždy nejvíc. ,,Louka po které dnes jdeme je krásně svěže zelená, ale každou chvílí zároveň mění barvy. Víš... Jak vítr fouká, míhají se mezi sebou stébla trávy a mnoho barevných květů. Bílé, žluté, modré, fialové..." Popisoval jednotlivé barvy. ,,A ty barvy doplňují motíly. Působí skoro jako dalši květy, které poletují ve vzduchu..." Popisoval dál.

Jakmile již z dálky zpatřil špičky hehličnanů, sklonil směr jeho cesty přímo tam. Jakmile poté dorazil k jeho okraji, lehl si do stínu stromů a s hlavou položenou na chladivé zemi zůstal jen bez hnutí chvíli ležet. Nechtěl to úplně přiznat, ale ten rychlý nárůst teplot mu nedělal zrovna dobře. O to víc byl rád za takovéto místa, kde mohl na chvíli zastavit a odpočinout si ve stínu. I když ani v lese neunikl před tíživím vedrem, bylo to tu mnohem snesitelnější.
Pro sebe se drobně ušklíbl, zatím co nechával oči zavřené. Tohle by mu doma nikdo nevěřil. Měly by ho za lháře nebo blázna, kdyby jim tvrdil, jak teplo se v těchto končinách může udělat.

Netušil, že nad tím Ikke přemýšlel takto, jinak by se ho hned pokusil presvědčid o opaku. A určitě by se i začal omlouvat za to, že přiměl Ikkeho si tohle myslet. Nebylo mu to nepříjemné, chápal, že je občas pro vlastní psychycké zdraví potřeba říct nahlas to, co někoho trápí, i když při tom sám zapomíná na to, že by to mohl amplifikovat i sám na sebe. Jen nechtěl říkat ty ohrané fráze jako: mrzí mě to, a tak dál. Tušil, že těch za svůj život Ikke slyšel dost, a nepotřeboval slyšet další. Jen nebyl příliž dobrý se slovy na to, aby on sám dovedl říct něco lépšího.
Ikkeho doptání mu didalo zpátky trochu odvahy. Chtěl jen Ikkemu trochu pomoct, aby se cítil lépe. Jen měl občas problém přijít na to, jak to udělat. ,,Stále ještě světlá, máme čas." Odpověděl na jeho otázku a rozhlédl se kolem sebe. Z oblohy už moc netušil, co by muhi bílému léčitely popisovat. ,,Chtěl bys popsat to, kde teď jsme?" Zeptal se.

Iska si neuměl stát za svým a tak ho ukecat nebyla zrovna nějaká těžká věc. ,,Tak... Když myslíš." Zamumlal, neschopen o moc víc vzdorovat. ,,Ale opravdu nemusíš, jestli nechceš." Neodpustil si ještě dodat. To by zkrátka nebyl on, aby neplác něco, na co už stejně znal odpověď. Možnost lepších vztahů s jeho smečkou ho vůbec nenapadla, ale hned co to Wisa zmínila zvedl zase hlavu. ,,To mě nenapadlo." Přiznal. ,,Ale Azarin je v pohodě, dokud nevlezeš bez povolení na naše území. Věřím že pokud by jsi potřebovala pomoc, Feier by tomu nijak nebránil..." Vysvětlil. Jak však vyslovil jméno jejich alfy, v tu ránu mu došlo, koho mu Wisa svou stavbou těla připomíná. ,,To je ono! Už vím koho mi těma dlouhýma nohama připomínáš. Náš alfa, Feier, vypadá uplně stejně! Jen má jinou barvu srsti a obě uši nahoru." Vysvětlil nadšeně, že mu to konečně taky došlo a zavrtěl ocasem.

Mlčky poslouchal, co má Ikke na srdci, až mu z toho přehel lehký mráz po zádech. Ale nebyl to nepříjemný pocit, jen jakýsi dodatek Ikkeho slov. Netušil, co by na to mohl říct, aby jeho vlastní slova měla nějakou báhu a nebyla jen tak nadarmo pronesena do větru. Lehce po něm koukl a poté také obrátil čumáček k nebi. Když bílý léčitel zmínil popisování okolí, něco ho napadlo, ale zprvu zaváhal. Bylo by ode mě moc troufalé to zkusit..? Pomyslel si se staženýma ušima zatím co očima doprovázel pár vlaštovek, co vysoko nad jejich hlavami dělali salta a spoustu dalších šílených obratů. Ale chtěl Ikkemu alespoň trochu oplatit tu laskavost, se kterou s ním vlček vždy zacházel.
,,Obloha je dneska skoro bez mráčku, jen v dálce je pár potrhaných protáhlích bílích peřinek nad horami. Sluníčko máme nad hlavou, trochu již nakloněné k západu. Nad námi... Nad námi se honí asi 10 drobných černých ptáčků." Při poslední větě se na moment zarazil. Jak bylo jeho zvykem, v polovině se začal za své chováni trochu stydět, jelikož Ikke jistě nestál zrovna o jeho hlouoý popis.

Teskně prejel pohledem nezpočet pařezů, které nasvědčovaly tomu, že na těchto mistech kdysy stával lesík. Iska sice jeho krásu již zažít nemohl, jelikož se do smečky přidal už v době, kdy byli bývalé stromy rozebrány na palivo ohňů, právě teď se mu po trochu stínu a svěžesti lesniho vzduchu stýskalo nejvíce.
Už teď na něj začínalo být příliž vedro. Nic takového z ledových pustin, které většinu svého života nazíval domovem, neznal. Věděl ale, že si nemohl na co stěžovat, ostatní ho varovali. Jen jim tehdy ještě nevěřil, že existuje něco jako: "moc teplo." Ani jeho ledový kožich moc nefungoval.
Rozhlédl se po alespoň něčem, co by mu na chvíli mohlo nabydnout únik před přímím světlem. Alespoň na chviličku, aby se trochu schladil, než bude pokračovat...

Naklonil hlavu lehce na stranu. Nebyl si tím úplně jistý, ale přišlo mu, že se odpovědi na jeho otázku vyhýbala, což ho trochu znepohojilo. Nevěděl, proč by měla důvod se otazce vyhýbat, než že alespoň jeden kopanec zkutečně schytala. ,,Tak jo... Promiň, jen si chci být jistý že ti nic není." Zamumlal.
I když mu sice došlo, že se Wisa jeho otázce vyhývá, na to, že mu nabýdla pomoc aby mohla být o něco déle s někÿm už byl jeho mozek trošičku krátký. ,,Tak jsem to nemyslel." Usmál se, aby Wisu ubezpečil že si její slova nevyložil jako nějaký útok. I kdyby se totiž zkutečně jednalo o útok, Iska by to nebral moc vážně. ,,Ale nemůžu po tobě chtít, aby jsi se takhle zbytečně vyčerpávala." Vysvětlil.

Jeho doměnka se potvrdila, když Mensis vlčici pojmenovala. Byla pravda, že Mornie byla díky své nezvyklé barvě srsti asi jen těžko nerozeznatelná od ostatních. ,,Tu znám." Přikývl drobně hlavou. ,,Měla mě na starost při ceremoniálu." Zavzpomínal. Když jí poprvé zpatřil, napadlo ho, jak k takovým jizvám mohla přijít, ale neměl dost odvahy se na to zeptat. A byl rád, že udržel tlamu zavřenou, určitě to pro ni nebylo zrovna příjemné téma.
Při Mensisiných dalšich slovech pozvedl čumák nahoru a taktéž se zakoukal do koruny stromu. ,,To netuším, ale řekl bych že dlouho." Zamumlal taktéž trochu zamyšleně.

Když ho tak poslouchá, vloudí se do něj také trocha smutku společně s vinou. Ikkeho posmutnělí víraz mu projednou neunikl. Nikdy předtím ho nenapadlo si více vážit takových věcí, jako je zrak. Vždy to pro něj byla samozřejmost a teď najednou netušil, co má dělat kdyz stál tváří tvář s vlkem, který takové štěstí neměl.
Provinile sklopil hlavu i uši. ,,Máš pravdu... Budu se snažit si těhle detailů všímat víc. Ne jen u rostlin..." Dodal a raději odvrátil pohled zpět k zelené louce. I když bílý vlk neviděl, pro Isku bylo stále v takových chvílích těžké drzet oční kontakt a navíc, měli tu přece práci.

,,Nic si z toho nedělej, to se občas stává. Víš kolikrát jsem třeba já při lovu zapadl do prašanu a pokazil tak celý lov?" Vytáhl své nepovedené pokusi o lov, aby se Cyro cítil lépe. ,,Nebo když jsem jednou při lovu zakopl a spadl pod nohy rovnou několika dalšim vlkům..." Dodal ještě, aby dokazal, že se nejedna o ojedinělou situaci. Bylo to prostě normální, když se to občas nepovedlo.
Přikyvl. ,,Dobře. Zkusíme to přiště. Můžeme to zkusit i na nečisto, znám pár her, které by jsme si mohli zahrát a potrénovat při tom." Navrhl se zavrtěním ocasu. V ten moment nějak moc nepřemýšlel nad tím, že by pri nich mohl jeho strach z doteků dělat problémi. Ta myšlenka, že by si konečně mohl zahrát nějaké ty tréninkové hry, na které se vzdy predtím mohl jen z povzdálí koukat ho prostě pohltila. I tak se však nakonci trochu zarazil a tišeji dodal. ,,Kdyby jsi tedy chtěl..."

V ten moment mu nedošlo, že už se jí na to jednou ptal. Chtěl prostě změnit téma na něco trochu příjemnějšího a plácl to první, co ho napadlo. Ale s jeho úžasným štěstím se opět akorát trefil do dalších nepříjemných myšlenek.
Iska překvapeně vytřeštil oči. ,,Vážně? O tom jsem nic neslyšel. Kdo to byl?" Zeptal se. Tušil, že by se možná vyptavat neměl, ale byl v tu chvíli až moc zvědaví a pak už bylo pozdě své slova vracet.
V hlavě mu to mezitím začalo šrotovat. Feier mu předtím říkal, že má se svým ohněm problém, mohl by to být on? Ale to by pravděpodobně měl patrné nějaké popáleniny, jestli potřeboval pomoc... Jak nad tím tak dál přemýšlel, došlo mu, že jednoho takového vlka s jizvami po pravděpodobně ohni potkal. Mohla to být ona?

Sklopí trochu hlavu, když ho oba začnou pobízet, aby se k nim přidal. Opravdu chtěl, a ani to nebylo že už by dneska jednou nelovil. Měl zkrádka poslední dobou špatný pocit, že nic nedělá. Ale Mensis měla pravdu, mohl by po cestě zpátky se od nich oddělit a ještě se pokusit něco ulovit. Ale to by jistě dělal sám, nechtěl by přidělávat práci i ostatním.
,,Tak jo, půjdu. Ale potom se ještě musím vrátit k lovu. Sám, je to moje povinost, ne vaše." Dodal ještě, aby jeho rozhodnutí bylo jasné. Neuměl však nasadit tón, který by nedával prostor pro další výhrady. Znělo to spíše jako návrh, než cokoliv jiného.
Následně se zařadil za Cyra, který se ujmul vedení. Zůstal však stát na místě a vyčkal, až se k nim přidá ještě Mensis. Přeci jen, oni dva už tam oba byli. A pořád se nacházeli na kamenitém svahu, a to Iska nechtěl nechat vlčici jít poslední. Věděl, že to byla jen náhoda, ale porád měl před očima jejich poslední setkání.

>>> Vřesoviště