Príspevky užívateľa

Přikývl. ,,Jo, to jsou oni. Mají to tam... Divný." Souhlasil. Na tom místě zkrádka bylo něco velmi divného...
,,Řekl bych že to je tím, že jsme z jiné smečky. Nikdo moc nechce vlky z jiných skupin se potloukat kolem tvych hranic. Azarin by asi nebyl o moc jiný." Poznamenal. Zase jim nechtěl křivdit, jeho první setkání s vlkem z Azarinu taky neproběhlo zrovna na přátelské notě, a to jen prováděl svou práci. Pousmál se a pohlédl na Cyra. Kdyby se tam ten den neoběvil, tak by tady teď jistě nebyl. Asi by ho ani nenapadlo se k těmto končinám znovu přiblížit.
,,Proč ne?" Pousmál se, viděl jak Cyro nedovede postát na chvíli v klidu. Pak mu po tváři přeběhl drobný úšklebek a bez varování se rozběhl pryč. Tohle mu stále dlužil z minula. ,,Ale to mě nejdřív budeš muset dohnat!

Trochu se zarazil, než ze sebe vymáčkl smysluplná slova. ,,Tak té smečce říkaly. Kult." Řekl trochu zmateně. Nevěděl, že Cyro nezná jména jejich sousedů, ale nijak ho za to neodsuzoval. ,,Byli... Trochu divní. Museli jsme se s nimi sejit v noci, to místo, kde žijí je upřímně trochu děsivý. Vím, že to bylo proto, že jsme konkurenční smečka, ale měl jsem celou dobu trochu obavy, ze se na nás vrhnou." Přiznal. Pak se rozhodl změnit trochu téma, jelikož se mu o těch zvlaštních vlcích moc mluvit nechtělo. ,,A jak to probýhalo u Přízračných? O nich jsem zase pořádně neslyšel já." Vysvětlil a pro změnu teď poslouchal zase on. Když při tom pohledl do Cyrovy tváře, trochu se uvolnil. Cyrova bezstarostná povaha jeho hlavě suživané všemožnými úzkostmi pomáhala se trochu uklidnit.

Trochu nervozně se pousměje, tohle škádlení mu začíná někoho pripominat. To jsou všechny vlčice takové, a nebo ma jen štěstí?
,,To teda,,není asi divu že jsme se potkaly tak, jak jsme se potkaly." Taky se lehce zasměje. Taky ale doufá, že už se jim to znovu nepovede. Krom jídla i z bezpečnostních důvodů, obzvlaště pro Wisu by to bylo hodně špatný, kdyby se zranila. Navic by si neodpustil, kdyby to bylo kvůli němu.
,,Pokud si vzpomenu, hned ti to dám vědět." Přikývl. Rozhidl se ale nad tím moc nepřemýšlet, preci jen, kazdý snad znal ten paradox, že kdyz nad něčim nepřemyšlís, spíše se ti to vybaví. Doufal, že to byde i tento případ, protoze měl pocit, že by si tohle opravdu pamatovat měl.
,,Když tentokrát budeme spolupracovat, mělo by se nam to povést." Usmal se, zavrtěl ohonem a vydal se opatrně po stopě.

Upřimně, něco takového rozhodně necekal. Netušil, kdo co dovede, a tak ho Morniina schopnost celkem šokovala. Lehce sebou škubl, ale naštěstí ne dost na to, aby kance na ně upozornil. Střelil zmatený pohled po Marnie, ale vyslechl si celou její zprávu. Hlavou mu při tom probleska jedna v ten moment trochu děsivá myšlenka. Dokáze i číst myšlenky..?! Poslouchala celou dobu, jak nervozní ze všeho byl?!
Rychle se ale uklidnil. Na to teď nebyl čas. Drobně přikývl, v případě ze jeho myšlenky neslyší, aby věděla, že ji slyšel. Upřimně, tak moc se soustředil na to, aby on nic nepokazil, že si ani nevšiml, že Mornie se stále zotavuje ze zranění, az se zastyděl. Lovci by si měli krom okolí a kořisti také všímat svých loveckých parťáků, i kdyby tam byly jen, aby ho kontrolovaly.
Samozřejmě by bylo jednoduši, kdyby lovily spolu, jeden by divočáka na sebe nalákal, a druhý by po něm skočil. Jenze jestli se Mornie špatně orientovala v prostoru, nebyla možnost, aby na sebe divočáka nahnala. A ani si role nemohly vyměnit, byl to jeho ukol, nemohl to prostě předat Mornie. Pak však zklouzl pohledem ke svým tlapam, a hned ho napadlo, jak by to mohl zvládnout.
Pohledem si přeměřil divočáka a zkusil k Mornie vyslat otázku. Slyšíš mě? Když nijak neodpověděla, opatrně z keřů opět vycouval. Stejně by se z nich špatně lezlo kupředu a clona z větví častečně pohltí jejich slova. Stejně ale raději ještě ušel pár kroků a počkal na Mornie, než tak tiše, jak jen dokazal, aby divočáka nevyděsil, promluvil.
,,Zkusil bych to sám, ale byl bych rád, kdyby jsi byla poblíž a kdyby byl problém, zkusila na sebe upoutat pozornost. Ale jen kdyby to bylo nutné..." Sklonil hlavu. Nechtěl Mornie ohrozit, když se ještě necítila plná sil a doufal, že pomoc potřebovat nebude. Pokud jeho plán zafunguje...
Vysvětlil by jí ho, ale nechtěl dlouho trávit čas mluvením.

Přikýv, to mu tak uplně nedošlo. Zrovna kopřivu by však snad poznat mohl, pomyslel si a tak tu opatrně, aby si moc nepopálil čumát a aby rostlinku moc nepolámal, vložil do brašny. Vzhledem k tomu, že Ikke už vyrazil, rychle vzal zbylé tři bylinky a zamířil za ním.
,,Přehlednutí mě asi neznepokojuje tolik, jako varianta, že vezmu něco špatně." Přiznal. S tlamou ve kterych držel rostlinky se mu nemluvilo zrovna nejlépe, ale bylo to naštěstí dostatečně zřetelné, aby mu Ikke rozuměl. Taktéz hlavu zklonil, aby zkusil nasát vůni bylinek, ale tak snadno si jednotlivé vůně nezapamatoval. Navíc si to neuvělal úplně snadné tím, kdyz tři vonavé rostlinky držel přímo v tlamě, blízko u čumáku. Rozhodl se tedy spolehnout alespon na svůj zrak a rozhlédl se po blizkem okoli po barvách květů hledaných rostlinek. Alespoň pampelišku by mohl najít.
A hle, něco žlutého přeci jen zahlédl. Přešel k rostlince s vedle ní do trávy položil ty, které sebou nesl. ,,Myslím že jsem našel ten... em... Podběl?" Oznámil Ikkemu, poté co rostlinky řadně pohledem poměřil i si k ním přičichl.

,,To jsem rád." Oddechne si, rád že nejde pozdě. Nebylo by to poprvé, co se na chvíli zasnil, a z chvíle se stala i třeba hodina. Ale tentokrát si na to dával pozor, aby i když se jeho mysl po cestě zatoulala kdo ví kam, aby ho jeho tlapky stále vedly směrem kterým potřeboval jít.
,,Mám!" Oznámil s usměvem, to už by snad v jeskyni mohl zapomenout rovnou i hlavu kdyby nevzal tu jedinou věc, kterou měl donést.
Poté zavřel tlamu a pečlivě naslouchal každému vlčímu slovu. Nebyl si jistý, jestli si vsechny hned zapamatuje, ale opravdu chtěl. Doufal, že Ikkemu nebude vadit, když si to během dne několikrát zopakuje a pravděpodobně se ho i mockrát zeptá. Ale byl si vědom, jak důležité takové znalosti mohly být.
Všechny bylinky si na Ikkeho pokyn pořádně očichal a prohlédl. Dal si s tím načas. Snažil se si zapamatovat každý detail, jako byl tvar listů i květu, ale byl rád za nabýdku, že si může kdykoliv požádat o pomoc.
Nakonec drobně přikyvl, i když věděl, že ho Ikke nevidí. I jen z informací o 4 rostlinkách mu šla hlava kolem.
,,Můžu tyhle držet v tlamě déle? Abych je mohl srovnat s těmi dalšimi, na které narazím. Pokud je to tedy v poradku, abych je tím tedy nějak neposkodil." Zeptal se. Dohilo by se mu mít zprvu nějakou berličku, na kterou by se mohl kouknout. Aby Ikkeho nevolal ke každé bylině, která by měla i třeba jen podobné barvy...

Pečlivě poslouchal Ikkeho vysvětlování. Upřimně doufal, že má pravdu, jinak by moc nápomocný nebyl. Možná by se přeci jen mohl alespoň něčemu přiučit, nildy nebylo špatné se dozvědět něco nového.
,,Dobře, moc děkuji." Poděkoval. Klidně by si pro ně zašel sám, aby se Ikke nemusel ve sněhu trmácet tam a zase zpátky, ale v ten moment ho už nenapadlo tuhle možnost navrhnout.
,,Já tady. Šťastnou cestu." Usmál se a zavrtěl ocasem. Byval by Ikkeho doprovodil, ale nechtěl se za léčitelem táknout jako jeho druhý ocas. Ikke jeho pomoc pravděpodobně stejně nepotřeboval. Nemohl si pomoct, ale musel tuhle jeho samostatnost obdivovat. Věděl, že tak trochu neměl na vybranou, ale být Iska na jeho místě, byl by úplně ztracený.

Na chvílo trochu zvážněl a drobně přikývl. Také toho zatím neslyšel moc, což bylo asi pochopitelné, ale trochu ho překvapilo, že ani Ciro nic nevěděl. Možná tím nechtěly vlčkovy s trochu štěňecí hlavičkou motat myšlenky, a nebo se nestalo nic tak strašného... Nevěděl a rozhodl se nad tím také moc nepřemýšlet. ,,Taky jsem byl pryč, na vyjednávání s kultem." Bylo to jistě zajímavý, ale hustý by to asi nenazval. Pouze, pokud mi mluvil o atmosféře, která zvlašť mezi členy kultu panovala.
,,Zatím jenom u jeskyně, ale to vlastně ještě dřív, než jsem přes řeku mohl." Trochu nervózně se pousmál. Bylo mu to ale povolené, ne, nařízené samotným Feierem, takže by v tom problém být neměl.

Vyditelně nadšeně si to metelí přes zelené prostranství k troskám. Usmèv mu při tom nemizí z tváře. Na to místo měl dobré vzpomínky, a jen ty zvláštně tvarovanékamené zdi v dálse zpatřil, srdce mu trochu poskočilo radostí. Měl ten den opravdu dobrou náladu, těšil se na výpomoc Ikkemu. A jeho slabost pro květiny jeho veselé náladě také přidávána palivo.
Nebál se brzké únavy, jestli něco zkutečně uměl, tak to byl běh na dálku. Přeci jen trochu zpomalil, aby si mohl vychutnat pohled na jarní krajinu kolem něj a začal se pri tom rozhlízet po Ikkem.
Bílého lécitele šlo na zelené louce snadno zpatřit, působil jako obláček na nekonečném zeleném nebi. Hned se za ním poklusem vydal a preci jen jeho mysl premohly slabé obavy, jestli nejde se spožděním. Rozhodně by nechtěl, aby na něj byl vlk nucen čekat. Raději by Iska čekal cely den, nez aby někdo čekal na něj.
,,Zdravím tě Ikke, doufám že na mě nečekáš dlouho." Ozve se zdvořile dřiv, než k bílému vlkovy plně dorazí. Věří, že jeho sluch byl jistě vyjímečně dobrý, presto ale chtěl slepému léčitely svůj příchot oznamit dopředu, aby na něj nepromluvil az momentě, co stál hned za jeho ocasem.

Zasměje se nad jeho reakcí a napodobí jeho postoj. Ne tedy, že by měl v plánu po Cyrovy nějak skočit, to stále ještě nesvedl, ale bylo fajn si takhle neverbálně pohrát.
,,Snad vám budu užitečný." Pousmál se na Cyra a narovnal se. Dliuhým ocasem vsak stále nadšeně vrtěl. S nikým jiným neměl možnost komunikovat takhle prátelsky, ani v jeho rodné smečce. O to raději Cyra pokaždé zpatřil. ,,Ještě ne, chtěl jsem se kouknout po okolí, abych znal celé území." Vysvětlil a pak se drobně usklíbl. To ty jsi spíš působyl myšlenkami trochu mimo, kde jsi se v nich toulal?" Zeptal se.
,,Myslím že dobrý, zatím jsem se s nikým, kdo by se mnou měl problém nesetkal. Nejsem ani jediný tulák, co se k vám přital, tak to taky asi hraje trochu roly." Poznamenal na Cyrovu druhou otázku.

Rozhodl se teď, když měl již přístub do celého území, projít i místa, která předtím vidět nemohl. Tomuhle místu se ale trochu vyhýbal. Poté, co se dozvěděl co se tu stalo dostal trochu strach, aby se Feier nerozhodl zvrátit své rozhodnutí o přijetí tuláků mezi sebe. Nic se ale zatím nestalo a jeho nohy ho sem nakonec zavedly.
Obloukem se vyhnul krvavé stopě. Ne, že by se krve bál, ale preci jen krev vlka, kterého možna znal, byla trochu něco jiného nez krev kořisti. Pokračoval dál, misto na něj i přes bující zeleň mělo trochu zvlaštní melancholický dojem. O to víc byl rád, když před sebou zpatřil známou vysokou siluetu. Radostně zavrtěl ocasem a zvolal: ,,Cyro!"

,,Tak jo. Udělám co bude v mích silách." Zavrtěl ocasem. Stále z toho byl trochu nesvůj, všechny rostliny mu voněli velmi podobně. I když to bylo také možná proto, že u nich doma rostliny nikdy přiliž nevoňeli. Netušil, že víc na jihu tomu je jinak.
S druhým úkolem se cítil už o něco jistěji. Nošení brašen mu nevadilo, kolikrát se musel tahat s kořistí ve vysokých zavějích sněhu, a také se na tom dalo pokazit mnohem měně, nez na zběru bylin. ,,Dobře, to zvladnu." Usměje se nakonec. ,,Plánuješ teď ještě někam jít?" Zeptal se poté. Doufal, že ho tu nezdržuje víc, než by bílí léčitech chtěl. Bylo na něm patrné, že mu chladně počasí zkutečně nesvědčilo a jistě se už těšil, až se dostane zpět do skrytu jeskyně.

Drobně přikývl. Jejího ucha si predtím moc nevšimal. I pres to, že peříšková ozdůbka za uchem trochu lákala pozornost, nepřišlo to Iskovy jako nic, na co by se měl ptát. Přesi jen, i jemu ucho občas nestálo úplně rovně.
Pousměje se nad Wisinou reakcí. ,,To je v pohodě, i když s medvědem mě ještě nikdo nesrovnaval." Pousmál se nad tím přirovnáním. ,,Jsou užitečné pro kráčení na ledu, ale jinak so trochu pletou, takže jsem taky dost často končil na zemi." Šibalsky se pousměje a zavrtí ocasem.
,,Vím že už jsem to u někoho viděl, jen si nejsem uplně jistý, u koho." Přiznal. Většinou se moc na vlčí vzhledy nezajímal, a tak pro něj bylo teď těší si vzpomenout, který vlk to byl. Najednou se ale zastavil, když ho do nosu udeřila známá vůně. Oči se mu rozzářily nadšením. Srna.
,,Cítíš to taky?" Otočil se nadšeně na Wisu.

Přejíždí pohledy po jednotlivých vlcích, ať už těch, kteři mluví, nebo těch, co zůstali po tichu. Ze stínů města mu přitom není úplně nejlíp, jelikož si je vědom, že je v nich spoustu míst pro ukryty dalších vlků. A už teď jich tam byla velká přesila. Obdivoval, jak Ikke dovede mluvit klidně a byl rád, že jeho práce byla jen doprovod. Nedovedl si představit, že by taktéž musel nějak s vlky z Kultu mluvit.
Zmínění jakehosi Hatiho v něm však přeci jen vzbudilo zvědavost. Trochu ho zklamalo, že vlk na Ikkeho otázku nijak neodpověděl, ale respektoval to. Presto mu to přislo zvláštní. Jak někdo mohl tušit, jestli by měl zájem se přidat, když o nich nic neví? No... Jeho starost to nebyla, uzavřel své myšlenky nakonec a opět se rozhlédl po vsech pritomných, včetně svých druhů. Byl spokojený tam, kde byl.
Když to vypadalo na uzavření s pozitivním výsledkem, jen stěží se ubránil úlevnému vydechnutí. Nechtěl to zakřiknout, ale byl rády že vše šlo dobře.

Pousměje se a zavrtí lehce ocasem. ,,Rád pomůžu." Přikyvl nad Ikkeho navrhem. Nebral moc v potaz, ze by se mohl i něčemu přiučit, všechny rostliny pro něj působily úplně stejně a obdivoval, že je Ikke od sebe dokáže rozpoznat, o to víc když se ani na svůj zrak spolehnout nedokázal. Ale rád nabýdl pomocnou tlapku s čímkoliv, s čím alespon trochu dovedl pomoci. Presto ale musel dodat. ,,Jen... Nevím jestli ti moc k něčemu budu. V rozeznávání rostlin jsem nikdy moc dobrý nebyl..." Čistě společnost se pro Isku nezdála jako moc velká pomoc a rád by udělal i něco víc, než jen to. Už jen proto, jak na něj byl Ikke milý. S takovým chováním se nikdy predtím nesetkal, tak v jeho mysli dávalo smysl, že by se za to měl Ikkemu nějak odbděčit. Ne tedy, že by sám od sebe jinak pomoc nenabýdl, jen Ikkeho milá povaha ho postrčila o něco víc.