Príspevky užívateľa

Když se dnesk probudil, nebe bylo stále tmavé a měsíc vysoko na obloze. Netušil, kolik bylo, ale k ranu se ještě rozhidně nechýlilo. Ale ať už dělal cokoliv, už znovu neusl. Po asi desátém přetočení v pelechu si nakonec povzdechl a vstal. Měl pocit, že tim svým vrtěním někoho dříve či později probudí a tak se raději vydal ven. Stejně už neusne, tak co toho nevyužít? Lovit ve tmě uměl, měl na to dost času se to v letě naučit. A vlastně i doma často lovil za tmy. Netušil, že by s ním dnes měl někdo v plánu mluvit, a tak svyžným tempem vyrazil do hor. Už tam delší dobu nebyl a s trochou štěstí by tam na něco mohl narazit.
S prvními paprsky vycházejícího slunce si všiml zablesku zlatavé srsti mezi trsy nažloutlé trávy. Něco malého... Rozhodně ne to, v co by doufal, ale cokoliv bylo užitečné. Opatrně se ke zvířeti přiblížil a o chvili později mu už v čelistech vysel sysel.
Alespoň něco, pomyslel si. Byl rád že tvora vůbec chytil, drobnější zvírata mu vzdy dělala trochu problémy.

Nelekni se. To by byla skvělá rada, kdyby se Iska nelekl už jen Feierova hlasu. Vůbec si vysokého alfy nevšiml přicházet, ale naštěstí se mu větem podařila hodit správně. Jenže co teď? Víc si házet netroufal, co kdyby trefil někoho jiného, než Nimlóga?!
Bezradně hleděl dolů a nervozně prešlapoval z nohy na nohu. Měl by se takě vydat dolů a pomoct? Jenže jak? Viděl už třetího člena, jak mu to na srázu dolů podklouzlo, on by na tom nebyl o moc lépe... Tak měl počkat tady a zkusit pomict jinak? Bezradně se rozhlédl po pastech, které s tolika vlky dole byli momentálně úplně k ničemu. Jak ale pomoct teď?
Vzpoměl si, čeho si všiml předtím, když se ocitl tak blízko mlžného jelena. Jak dokud na sebe neupozornil pohybem to vypadalo, že jelen netuší, kde presně je. Jenže co když se mílí a dá jim špatnou radu?! A bylo by jim to teď vůbec k něčemu? Iska se naklonil přes okraj skály, zhluboka se nadechl a na ty dole zavolal tak hlasitě, jak jen dokázal. Netušil, jak dobře ho dole přes to všechno slyší... ,,Myslím že špatně vidí!" Každá informace dobrá ne..? Jen doufal, že se nemílil, a že jim to alespoň k něčemu bude.

Zavrtěl rychle hlavou. Nechtělo se mu o tomhle už dál debatovat, bylo to příšerné téma! Vše co Verdandi řekla mu znělo tak... Chladně. Kdo má vůbec právo o něčem takovém rozhodovat? Iska by nikdy neodporoval autoritě, ale tohle mu přišlo jako tak strašná věc... ,,A co kdyź se Alfou stane někdo, kdo zabíjet chce..?" Neviděl v tom tu vznešenost, kterou v těchto starých pravidlech viděla ona. Viděl jen systém, který kdyby se dostal do špatných tlapek, stal by se katastrofou. I když mu zkrátka nepšišlo správné aby jakýkoliv alfa mohl rozhodovat o životech ostatních...
Její postoj měl na Isku nolový efekt. I kdyby si lehla na zem, nic by to nezměnilo. V jeho hlavě houkala snad každá poplašná siréna a to jediné, co ho na tom místě ještě drželo byl strach se k vlčici otočit zády. Od momentu co bylo tohle krvelačné téma načato nebylo cezty zpět. Kdyby se bavili o jakékoliv jiné tradici, Iska by si jí rád vyslechl, ať už by mu to přišlo sebevíc zvláštní. Rád poslouchal jiné zvyklosti a nikdy by si medovolil jim do toho mluvit ale tohle? To prostě ne...

Iska nečekal, že jeho malí trik bude mít na Eirlys takový efekt, až se z její reakce trochu začervenal a nesměle prešlápl z tlapky na tlapku. Pohledem při tom přejel led na kterém stál. Úžasné? Co na tom Eirlys viděla, co on ne? Stále to nechápal, ale byl rád, že se jí to líbilo. ,,D-děkuji..." Vykoktal. ,,Em... Myslím že by mělo.." Drobně přikývl ale Eirlys ani nečekala až se vymáčkne. Isku na jednu stranu těšilo jí vidět tak šťastnou, no na tu druhou by jí nerad viděl si na ledu natlouct čumák nebo se dokonce skrz něj probořit. Led který vytvořil jistě vodu kolem teď dost ochladil, i s teplím ohýnkem by to nebylo ideální...
Jistým krokem se tedy za Eirlys vydal. Věděl jak má na ledu našlapovat. Odrazil se jednou tlapkou a ten poslední kousek k ní se sám sklouzl. ,,Opatrně, led není zrovna nejměkčí." Poznamenal a zařadil se k jejímu boku, aby jí mohl když tok přidržet. Bylo až zvláštní, jak mu známé prostředí pod jeho tlapkama dodalo trochu sebevědomí a klidu na duši. ,,Zkus držet tlapky pod sebou, méně ti budou klouzat." Navrhl.

Zděšeně se vydal podél kraje k místům, kde nejen že zahučel Cyro, ale o něco později i zmizela Mensis. Nohy se mu však stále třásly, i když teď již spíše únavou. Jak se jen tak tak držel na tom útesu, vysálo to z něj snad veškerou energii. I když se ale k tomu místu vydal, přes jeho okraj se bál nahlédnout. Kdo ví jestli to bylo kvůli tomu, co právě prožil, nebo kvůli strachu, co by tam dole mohl vidět.
Z šoku ho trochu dostalo to, když zpatřil co dělala Mornie. Vždyť nimlóg byl ještě na živu! A tam dole s nimi! Uvědomění, že by měl něco dělat, do brátilo trochu zpět do reality. Obdobně jako Mornie popadl do zubů velkou větev a naklonil se přes skalní římsu. Pevně zaryl zuby do dřeva když schlédl dolů, ale snažil se tu víšku nevšímat. Doufal že se jim ho alespoň podaří spomalit zatím co dolů hodil svou větvy.

Byl rád ze svéhu úspěchu, ale nevěřil si na tolik, aby si byl jistý, že svůj výkon bude schopný zopakovat. A tak, když Eirlys navrhla, že by jim to mohlo stačit, byl vcelku rád. ,,Pokud by to stačilo tobě.." Nechtěl zase, aby byla o hladu, pokud to říkala jen kvůli němu. Sám se ale otočil a začal lézt z vody, aby rybu položil na břeh. Obzvláště v téhle tmě by se jí neodvážil prostě hodit na břech. To by si ostatně nedovolil ani ve dne.
,,Jo... Pokud jsme s rybolovem skončily, tak bych mohl..." Přikývl trochu nesměle a začal si z pacek vyklepávat vodu. Nerad by při tom v hladině přimrzl. Už tak se pro nešek dost znemožnil. Pozoroval, jak i Eirlys něco chytila a zavrtěl při tom ocasem. ,,Skvělá práce!" Poblahopřál jí s úsměvem na tváři. Pak už jenom čekal, až i ona bude pryč z vody. Přišlo mu to trošičku hloupé, oproti její magii ta jeho nebyla nic extra. Ale Eirlys jí chtěla vidět a pro ní byl ochotnÿ udělat všechno.
Zhluboka se tedy nadechl a soustředil všechem mráz, který byl každodenní součástí jeho samotného, do svých pacek. Na stéplech trávy kolem něj, na které předtím odletě kapičky vody, teď pokryla jinovatna jako šedivý kožíšek. Zbytky vody, které se mu nepodařilo z pacek vytřást se proměnili v drobné ledové krystalky, některé připomínající malé rampouchy. Natáhl packu zpět k vodě a ta předtím, než se jí stihl dotknout, se pokryla vrstvičkou bělavého třpitivého ledu. K Iskovým uším dolehl ten známí tichý praskavý zvuk, jak se molekuli zmražené vody rozpínaly do vsech stran a prostupovaly hlouběji do vodního prostoru. Když packu položil na bývalou vodní hladinu, byl led dost silný aby ho udržel. A tak pomalu krůček po krůčku se celý ocitl na ledové kře. Ta se díky uchycení ke břehu držela na svém místě.
Otočil se na Eirlys a nesměle se pousmál. ,,Jak jsem říkal... Jenom zmražená voda."

Trochu se mu ulevilo, že to nebylo ním. Že se jenom nezbláznil, ale že Eirlys skutečně vypadala jako laň pravděpodobně nejen pro něho. S vysvobozením příliž nesouhlasil, jistě tam byla i jiná cesta jak se toho prapodivného predmětu zbavit, ale nahlas nic neříkal. Byl hlavně rád, že je Eirlys v prořádku.
,,To je... Docela děsivé, že nějaká takováhle věc dovede něco takového... Možná by jsme měli jít varovat ostatní, než se stane něco ještě horšího..?" Navrhl trochu vystrašeně. Lehce ho tohle zjištění děsilo. Pokud ten předmět nebyl jediný, kdo ví kolik vlků by mohlo dojít k úhoně... Nechtěl aby se komukoliv stalo něco podobného...
Na chvíli se jí také zahleděl do očí a zatoužil po její blízkosti. Stále nebyl asi úplně připravený na něco většího, ale alespoň k Eirlys natáhl packu, aby se jí mohl chytit. ,,Jsem tak rád že ti nic není..." Zašeptal. V hlavě ho však začala hlodat ještě další provinělá myšlenka. Stalo se to všechno kvůli němu..? Vzala si ten předmět Eirlys snad proto, aby zvládla být v zimě v jeho blízkosti..? Přejel mu nepříjemný mráz po zádech, takový, jako ještě nikdy dřív. Přišel si díky takové myšlence tak vztahovačně... Ne všechno přece bylo o něm! Ale současně se jí nedokázal vzbavit.
Jenže, co mohl dělat? Mimo to, že by si od ní držel přes celou zimu odstup..?

Ač její slova říkala jedno, její hlas vypovídal trochu něco jiného a rozhodně nezbavoval Isku pocitu viny, který měl stále vepsaný ve tváři. Samozřejmě že mohl, měl se více zamyslet nad všemi těmi podivnostmi, kterych si předtím všiml. Pomyslel si, ale nahlas nic nevyslovil. Její nasledná pochvala měla úplně opačný účinek, než o který se zřejmě snažila. Zavrtal pohled do země a jen tak tak zabránil průniku tichého zakňučení, které se mu dralo z hrdla. ,,Omlouvám se..." Šeptl tichounce.
Jeho hamba se postupně měnila ve strach. Co si o něm teď pomyslí..? Když se jí... pokusil zabít...? Měl strach, nechtěl o ní přijít. Její olíznutí ho naštěstí trochu uklidnilo, i když ten strach tam někde v zádu hlavy už zůstal. ,,Co to vlastně bylo..?" Zeptal se po chvíli zmateně. ,,V-vypadala jsi jako laň... Přísahám! Kdybych věděl že jsi to ty, nikdy bych..." V průběhu začal zrychlovat, jak se do jeho hlasu vlkádala trocha paniky. Co když to byla nějaká vada u něj?! Nějaké halucinace nebo tak něco... Jak by jí to pak dokázal vysvětlit?
Pak mu ale došlo že by se v ten moment měl spíše věnovat Eirlys
a tak se na ní starostlivě podíval. ,,Opravdu jsi v pořádku? Neměly by jsme jít raději za léčitely..?" Ještě si úplně nezvykl, že už se ve smečce nacházel pouze jeden léčitel a ten momentální stres zrovna taky nepomáhal, proto to množně číslo.

Trochu nesměle přitiskl uši k hlavě a zaryl pohled do země. Byl jako malé dítě, co se stydělo skoro nad vším. Ale i když to Cyro očividně nebral nijak vážně, Iska stále netušil co by mu měl říct. I pro něj to bylo stále čerstvé a byl do toho všeho sám tak zamotaný. Zmatený z toho co vlastně cítil a hlava se mu při každém pomyšlení o ní tak moc motala, až se nemohl soustředit na nic jiného než na její... Rychle se oklepal. Opět se stratil v myšlenkách.
,,No... Jo. T-tak trochu." Zamumlal tedy. ,,Je moc hodná a taky trpělivá." Vysvětlil. Mohl by toho o téhle krémově zbarvené vlčici říci mnohem, mnohem více, ale nevěděl kde by na to sebral odvahu to říct i jen nahlas sám pro sebe, natož pak to říct přímo jejímu bratrovy! Ó kdyby jen tušil že se na té pláni nenachází jen dva páry uší, co by chudák dělal pak?

Když se mu přímo v tlamě zničeho nic oběvilo tolik chlupů, které ho začaly dráždit na patře, zmateně lehce povolil stisk. Když pak k jeho uším dolehl tichý, velmi známí, hlásek šeptající jeho jméno, překvapeně úplně povolil a zmateně pohlédl na vlčici, která ještě pred chvílí byla pouhopouhou laní a zalapal zděšeně po dechu. ,,Co to...?" Vydechl v šoku a udělal krok zpět. Co se to právě stalo?! Byla to snad nějaká halucinace..? Magie? Zmatení rychle zaplavilo jeho hlavu, ale brzy byli nahrazení zděšením. Co to provedl?!
,,Eirlys!" Vykřikl zděšeně a rychle k vlčici opět přiskočil. Oči doširoka otevřené hrůzou, ocas zděšeně mezi nohama. ,,Jsi v pořádku?! Omlouvám se! Nechtěl jsem... J-já... Nevěděl jsem..." Hlas se mu zadrhával a on celý se začal drobně třást. Opatrně přitiskl čumáček k jejímu krku a opatrně jí olízl. Měl takový strach že Eirlys nějak ublížil. Vůbec v tu chvíli nedokázal myslet na nic jiného.

Ulevilo se mu, když se nad ním oběvila další hlava, která přispěla k jeho vytažení nahoru. Zatím co ho dva vlci tahaly nahoru, i on se snažil jak to jen šlo. K uším mu doléhalo zběsilé škrábání drápů o holý kámen, zatím co se drápal zpět do bezpečí. Když se mu nakonec pod všema čtyřma nohama oběvila zase pevná zem, jakoby tím momentem vyčerpal veškerou energii kterou doteď měl se rozplácl na zem. Tlapky se mu z toho šoku, který pomalu vyplňoval místo po adrenalinu, drobně chvěly. ,,D-děkuje..." Vydech roztřeseně s očima svále vyvalenýma na vrh hlavy. Jak málo stačilo k tomu, aby... I jen tu myšlenku se bál dokončit, a ani ve snu ho nenapadlo se otáček a kouknout se dolů. Už tak se mu dost motala hlava...
Přesto se ale po chvíli zmateně rozhlédl kolem. Co se vlastně stalo, zatím co tam vysel..? Kde byl nimlóg? A jsou všichni v pořádku? Pohled mu padl na Feiera a Iska si najednou rozpoměl na svoje předchozí doměnky. Měl by je zdělit alfovy... Iska se stále trochu roztřeseně postavil a udělal dva kroky směrem k dlouhonovému vlkovy, než si rozpoměl, kdo téhle věci vlastně velel a otočil se směrem k němu. Netušil, jaké napětí tady nahoře právě panuje, zrovna moc neposlouchal a nevnímal, když vysel ze skály. Než ale otevřel tlamu, vyrušil ho zvuk připomínající padání kamení. Že by past? Byl zmatený, jak rychle a proč by se Nymlóg dostat dolů? Přeci jen se otočil ke strži a zděšeně vykřikl, když i na dálku poznal ten známí šediví kožíšek blízkého kamaráda.

Kéž by jen rozuměl poplašenémi trobení laně, ale řeč vlků a jelenů byla zkrátka až příliž odlišná, než aby mohl vědět, co se děje. A proto ve svém úkolu pokračoval. Když se mu podařilo zvíře strhnout k zemi, věděl, že ještě nemá úplně vyhráno, ale jeho šance se jistě znásobily. Přeci jen se to nevyhlo úplně bez problémů a ve zběsilé změti dlouhých silných nohou opatřených tvrdými kopyty se Iska na chvíle v podstatě stratil. Chování téhle laně mu přišlo tak zvláštní, nechovala se vůbec jako jiní býložravci, které kdysy lovil. Její nepředvidatelné pohyby ho zmatly dostatečně, aby se vcas nestihl vyvarovat jednomu kopanci do ramene. Nic vsak, na co by seveřan nebyl zvyklí, kopance od sobů byli často mnohem horší.
Všiml si, jak se laň snaží zvednout a rychle jí skočil po krku. Po takové práci jí přece nemohl nechat utéct. Netušil, že se ve skutečnosti nejedná o obyčejné zvíře a zatím bez výčitek, které ho brzo určitě celého pohltí, tak, jako kteroukoliv jinou kořist, pevně uchopil do zubů a stiskl.

Iska, netušíc kdo se to pod vzhledem obyčejné laně skrývá a neslyšíc její naléhavá slova, běžel dál. I přes to že se jejich pohledy na moment setkaly a bílí vlček zahlédl lesk oranžovích očí velmi známého a milovaného odstínu, kdo by si něco takového dokázal spojit že?
Trochu ho upřímně zmátlo, když zvíře na něj na chvíle jen zůstalo zírat, ale nebylo to nic, co by ho v jeho úkolu zastavilo. Byl lovec, tohle byla jeho práce, zabezpečovat smečku dostatkem úlovků. A tahle laň by byla skvělým spestřením. Bylo jedno že zvíře bylo očividně trochu zmatené, pro Isku to byla akorát výhoda. Když do toho laň ještě škobrtla, Iska se pro sebe drobně pousmál. Konečně se na něj trochu usmálo štěstí! Zatl zuby a pokusil se ještě zrychlit.
Povedlo se mu dostat na doskok od zvířete a dřív, než by laň stihla změnit směr nebo se ho třeba pokusit kopnout, jí skočil na bok, aby jí spomalil a nejlépe povalil k zemi.

Plížil se dál vpřed až do momentu, kdy laň nezvedla hlavu. Okamžitě se v ten moment zastavil a snad i zadržel dech. Byl zatím příliž daleko, než aby se po lani mohl vrhnout kdyby si ho všimla a tak jen doufal, že se tak nestane. A naštěstí nestalo, a tak mohl dál pokračovat. Opatrně kladl jednu packu za druhou, oči nezpouštěje ze svého cíle. Pomalu ale jistě se blížil do vzdálenosti, kdy mohl zaútočit.
Zastavil. Nacházel se teď v dostatečné vzdálenosti, aby laň stihl dokonit. Mohl se snažit připlížit ještě o něco víc, ale měl strach že to už by si ho jistě všimla. Zhluboka se nadechl a rychlím pohybem zadních nohou se jedním skokem vymrštil dopředu a rozběhl se proti lani.

Opatrně se prodíral vysokou trávou vřesoviště, jeho nízká postava se v okolní vegetaci snáze strácela, oproti jeho bílé srsti. K jeho uším dolehl zvláštní povik a tak se na chvíli zastavil a zaposlouchal. Zaslechl tiché ale relativně zběsilé dupání kopit. Že by tu už někdo lovil? Znělo to trochu jakoby nějaký kopytník pred něčím utíkal, ale zároveň se ten zvuk ani nepřibližoval, ani nevzdalival. Bylo to celé trochu prapodivné... Na moment zaváhal ale nakonec se obezřetně tím směrem vydal. Kdo ví? Třeba se to jen dva srnci perou, to by pak měl šanci. A pokud by to přeci jen byl nějaký vlk na lovu, pokud to bude známí, alespoň se s ním pozdraví. Na chvíli i pomyslel na Eirlys, která se také vydala na lov a drobně se pousmál. Zalovit si spolu by bylo fajn, alespoň by jí mohl ukázat že není až tak nešikovný, jak se predvedl naposledy při lovu ryb.
Když pak v dálse zpatřil pasoucí se laň, pocítil na moment až sklamání, ale zkutečně jen na moment. Tohle by byla dobrá kořist pro smečku, i když si Iska nemohl přestat lámat hlavu nad tím, co to tu predtím tedy bylo za povit. Rychle se rozhlédl po okolí, ale když nikde nic jiného nezpatřil, pomalu se začal plížit vpřed. Asi nad tím jen zas příliž přemýšlel.