Príspevky užívateľa

Z jejích slov nebyl o moc moudřejší. ,,Jinde? Pročpak? Ještě jsi pořádně ani nepoznala ostatní členy smečky. Jistě si je oblibíš, nebo alespoň některé." Snažil se vysvětlit. Bohužel jeji problém mu byl stále neznámí, a tak mohl akorát hádat, proč by chtěla svojí vlastní noru. Že by na ní třeba tři sourozenci byli príliž? Nebo jí žít sama prostě přišlo zajímavé? Netušil.
I když byl stále trochu zmateny z toho, co to měla s těma mravencema, drobně se pousmál. ,,Vždycky ti příjdu na pomoc zlatíško. Od toho tu tátové jsou."
Nedovedl jí kazit radost, i když si vlce predstavovalo vse tak jednoduše. ,,Nejdřív ale musíš vyrůst ty ano? Uvidíme až budeš stejně velká jako já." Prohlásil a doufal, že snad ji to do té doby přejde. Kdyby přišla s něčim malím, jako třeba s tim snekem, nějakým broukem nebo housenkou, problem by s tim neměl, jen měl strach aby se Eralia nevydala si ochočit treba Nimloga... Samozřejmě ji ale nedovedl říct ne.

Iska bohužel stále nerozuměl jejímu problému, a tak na ní jen trochu zmateně koukal. ,,To ti asi nikdo zakazovat nebude, ale být v noře úplně sama je.. no, docela osamělé. V zimě by ti v ní byla zima a těžko se i spí, když víš že kolem nejsou ostatní.." Snažil se vysvětlit, trochu i oklikou protože Eralii nechtěl děsit žádnými nočními příšerami. ,,O ty mravence se společně postaráme dobře?" Navrhl. Netusil ze tak snadné, jako vymetení par mravenců z doupěte, to nebude.
Nemohl jinak než si s drobnym usměvem nepovzdechnout. No, alespoň dorazily k tomu že si zvířátko pořídí až bude velká, do té doby o tom bude mít trochu lepší rozhled. ,,Dobře, až budeš velká. Ale nezapomeň, že je to pořád živy tvor a ti vyzadují hodně péče."

,,Hm... Dobře, uvidíme co najedeme." Pokrčil nakonec rameny. Však ono se uvidí, co bude vlčátku stačit. Nad její otázkou se ale trochu zarazil. ,,Jak to myslíš zlatíčko? V noře bydlí všichni vlci smečky. Až budeš starší, uděláš si tam vlastní pelíšek, ale bydlet budeme pořád spolu. Budem ti vždycky na dosah tlapky." Vysvětlil. Ani se mu moc nelíbila představa, že by jeho dětičky neměl navždy poblíž. Nedovedl by jim asi bránit, ale jistě by ho užíraly obavy, kdyby se vlcata rozutekla do všech koutů světa.
S úsměvem na tváři jí následoval a tentokrát nechal ji si něco najít. ,,Myslím že to dovedou." Souhlasně pokýval hlavou. ,,Na to že nemaji drápy dovedou lést svad po všem. I hlavou dolů."
Moc nechápal Eraliiny predstavy. ,,Víš, větši zvířata se ochočují těžko. Kdyz jsou větší nebo silnějši než ty, nechce se jim tě poslouchat." Pokusil se jí vysvětlit.

Drobně se nad jejím nadšením z jeho oslovení usmál. Byla tak roztomilá. ,,Ano, naše silná odvážná princezna." Dodal s drobným veselým smíchem.
,,Světlo i tmu? Jak toho chceš docílit?" Vyptával se zatím co hledal. Neváhal se k dcerušce taktéz hlavou lehce přitulit. ,,Můžem se ještě porozhlédnout po něčem lepším. Na druhe straně zaječí pláně je jehličnatý les, ten je myslím o něco starši a je am pár vyvrácenych stromů. Možná některý z nich ti bude dobrým úkrytem." Zamyslel se nad jejich momentálním úkolem trochu více. Jestě tu i byla moznost nějakych drobnych skulunek mezi kameny u skal, ale tam by asi zatim sva vlcata vidět splhat raději neviděl.
,,To sice ano, ale snečci umi byt vytrvali a hýbat se porád. A je k tomu tak malý ze se snadno schová." Vysvětlil. Nebo ho také něco sežralo... Napadla ho také moznost ale tu si raději nechal pro sebe. ,,Zvířátko? Jako mazlíčka? To je hodně zodpovědnosti..." Poznamenal nejistě. Nechtělo se mu jeho dětem nic upírat, ale pořád potřeboval mít tlapky pevně na zemi...

,,Tady máme alfu, ne vládce. Ale jsi naše malá princezna." Věnoval ji dalši vrelí usměv a jemně do ní drcl čumákem. Asi daval predtost mit alfu pred vladcem, přišlo mu to lepší.
,,Aha, to mě nenapadlo." Pousmál se, když mu došlo jak to myslela. Takže něco čistě jejich. Jen aby se potom nerozhodla, ze bude bydlet v té nové noře...
Rozhodl se to brát jako další hru, a tak začal hledat po háji cokoliv, co by vlcátku mohlo připadat jako doupě. ,,Jak by ta schovka měla dle tebe vypadat?" Vyptável se přitom. Pohled mu padl na menší keřík. Na to doupě to bylo moc malé, to už viděl z dálky, ale stejně se k němu s drobným usměvem vydal. ,,Co třeba tady?" Navrhl, skrcil se a pod par větvicek s listím se vplazil. Listí mu sotva pohladilo zada když se hlavou ocitl na druhé straně, odkud se na Eralii otočil jakoby čekal na schválení či nesouhlas.
,,Igora?" Podivil se, než si vzpoměl o koho se jedná. ,,A jasně! No, můžem se na něj kouknout po cestě zpatky, ale je možné že už tam nebude." Poznamenal.

,,Tak trochu, myslím že mají královnu. Ale o schopnostech jsem nikdy nic neslyšel a ani jsem nikdy žádnou včelu nebo mravence magii používat neviděl." Vysvětlil. Její otázky ho ale samotného přiměly se zamyslet, proč to jsou zrovna oni, kdo magii mají. Nikdy předtím nad tím moc nepřemýšlel, ale bylo to asi trochu zvláštní.
,,Není náš ukryt nora?" Zeptal se s drobným úsměvem, sám se ale taktéž rozhlédl po lese. ,,Ale tady se jistě nějaká schovka najde. Můžem se po ní společně podivat." Navrhl. ,,O to jsi moc hodá." Zavrtěl s usměvem oháďnou a vydal se o trochu hlouběji do lesa. Jistě tam najdou něco, co by se pro stěněci ukryt mohlo hodit.

Když se k němu přitulila, ovinul kolem ní na chvíli svou tlapku. Kdyby věděl co jeho předešlá slova způsobila, hned by se je snažil vzít zpátky. Nechtěl aby si myslela že se zbláznila, jistě to mělo nějaké zcela normální vysvětlení které ho jen nenapadalo a jí bylo neznámé. Však oni na to příjdou a vše bude zase v pořádku.
,,Hm..." Na chvíli se nad její otázkou zamyslel. Eralia mělo dobrě otázky, ale hodně tím znoušela jeho vlastní znalosti. ,,No... To asi záleží na tom, které myslíš. Například mravenci a vcery smečky mají, stejně tak i noru. Říká se jim mraveniště a úl. Ale ostatní brouky jsem po větších skupinách nikdy moc neviděl, takže ti jsou nejspíš samotáři." Snažil se sjednotit tu trochu, kterou věděl. Moc toho nebylo, v tundře ve které vyrůstal zas tak často na hmyz nenarazil a ostatní je ani nebraly jako něco důležitého. ,,A co se týče toho, co dělají, tak moc nevím. Nikdy jsem neměl moc času je porozovat, ale asi hlavně zbíraji jídlo a hledají si úkryty kde se můžou schovat." Hádal.

Trochu se nad její odpovědí pozastavil. Nečekal kladnou odpověď. ,,To... Je zvláštní. Mravenci normálně nešeptají..." Zamumlal. Nechtěl ji takhle mystifikovat, netušil že to vezme vážně. Ale podle jejího výrazu se to zdálo vázné, nemyslel si že si to vlce vymyslelo, i když jeho dcerka jistě měla velkou fantazii. ,,Tak... Až to znovu uslyšíš, tak mi o tom povíš. Dobře beruško? Společně na to příjdeme." Navrhl. Byl z toho trochu zmatený a i lehce vykolejený. Mohl si někdo z jeho dcerky dělat srandu? Ale kdo a jak by to dělal? Možná se jí jen zlepšil sluch a teď vníma hlasy ostatních v noře? Nebo jen padl po čumaku do další její hry... Tak či onak jí chtěl pomoct na tuhle záhadu přijít.
,,Ne každý hmyz, ale spoustu ano." Rozhlédl se kolem nich jestli by nějakého nezpatřil. V lese jich mohlo par být, ale pro ty létající by musely asi spíše na louku. ,,Možná po cestě domů na nějaké narazíme."

Iska si její častější únavy zrovna moc nevšiml, a když uz ano, dával to spíše za vinu dovadějí se sourozenci nebo oběvováni světa kolem. Nenapadlo ho, že už se jeho dcerka potýká se svým vlastnim šeptavým stínem. No i kdyby to věděl, netušil by jak jí může pomoct, sam se s tim svým mrazivím obcas těžko potýkal.
Při otázce se k vlčátku otočil. ,,Ne, hmyz nemluví. Ale některý třeba bzučí, pročpak se ptáš? Pošeptal ti snad mraveneček něco do ouška?" Zeptal se lehce pobaveně a náskyplně jí ousko olízl. Netušil že by to pro Eralii mohla být realná možnost, myslel si že se jen ptá, stejně jako se posledně ptala na to, jak moc vyroste šnek.

Na své cestě zpět si dával pozor, aby sebou moc nehoupal, aby z něho jeho malé sluníčko náhodou nespadlo. ,,Už jsme skoro doma." Ujistil jí jemně. Z jejího hlásku vytušil, že už byla opravdu unavená. Také aby ne, jistě to pro ni byl dlouhý den. Doufal, že si ho užila stejně tak, jako on.
Opatrně vklouzl do nori a dorazil k jejich pelíšku, do kterého jí uložil. Láskyplně jí dal jednu pusu na čelo. ,,Doubrou noc i tobě zlatíčko. Ať se ti zdá něco hezkého." Zašeptal tiše.

Pokusil se v reakci na její děsivá slova zatvářit viděšeně, ale netušil jestli se mu to uplně dařilo. Udržet usměv na uzdě bylo naročnější než by jeden řekl.
,,Hm... Tak dobrá." Souhlasil a převrátil se zpět na nohy. Oklepal se od trávy a jiných smítek, které se mu mohly zaseknout pri hře v kožichu a opět se k ní sklonil. ,,Tak si vyskoč a pevně se drž." Nastavil ji svá záda.
,,Chystá se k tomu, ano." Souhlasně pokyval hlavou a sám se sněrem k zapadu na chvíli podíval. ,,Je nejvišši čas se vrátit domů." Konstatoval.

Zůstal ležet na zemi a čekal, co si Eralia vymyslela za fikaný chvat. Pouze se lehce na mistě zavrtěl, aby na ní po očku stále mohl dávat pozor. Její kousnutí tak akorát zatahalo za jeho srst, ale to mu nezabránilo v tom dramaticky zalapat po dechu. ,,To ne! Dostala jsi mě!" Prohlásil, s těží však potlačoval smích. Klidně by se nechal porazit tisíckrát, ta radost v jejich očich byla pro něj mnohem cenější. ,,Vzdávam se, o alfo Eralie. Co se mnou teď uděláš?" Vyptaval se, samozřejmě v dramaticky znějícím tónem hlasu.

,,Ah! Ty uličnice!" Hravě prohlásil, když po něm skočila. Lehce sebou zavrtěl a packou po ní zapátrál, nesnažil se ji ale schodit. Nechal jí nad nim vyhravat, ale bez boje se taky jen tak nedal. Po chvilce zápasení se prevalil na záda aby si uvolnil obě prední tlapky a těma se po ní natáhl. ,,A už tě mám!" Prohlásil s drobným smíchem, úmyslně dříve než vlče chytil. Zda se rozhodne pro útok nebo utěk nechal na ní.
,,To si budeš moc vybrat podle toho, co ti půjde. Kromě lovce je tu i možnost bojovníka, ten hlídá hranice a chráni smečku, špióna, který získává informace co se děje mimo smečku nebo léčitele, který lěčí zraněni a nemoci." Vysvětlil.

Kousanec, i když ne příliž silný, špicatými štěněcími zoubky trošku zabolel, ale nebylo to nic převratného. Když se od něj vzdálila, také po ni hravě zacvakal zuby. Ujistil se ale nejdřív, že byla z jeho dosahu. Sklonil poté hlavu a stále na zemi se k ni zacal pomalu plazit, jak sama řekla, kdyby se postavil, nebylo by to fér.
,,Na to máš ještě čas. Ale jestli budeš v tomhle po mamince tak budeš možná i jednou vyšší než já." Nadhodil. Nebylo těžké být vyšší nez on, skoro každý vlk byl. A on si z toho nic nedělal, jeho nízky vzrůst mu nevadil.

Také se drobně zasmál a i když se nechal packou odstrčit, ne na dlouho. Brzy se k ní znovu natáhl a jemně do ní tentokrát drcl zatim co si jí packou přitáhl opět o kousíček blíž. V očich mu při tom hravě zajiskřilo.
,,Jen pojď blíž, znovu už se takhle porazit nenechám." Navázal na předchozí hru a jakoby hravě zautočil na vlče čumákem, z čehož se následně vyklubalo jen jemné polechtání. Nechtěl jí přeci jen nijak ublížet, jen tak hravě poškádlit. Ani jí nijak nedržel, takže vlče mělo spoustu mozností vyklouznout. Zároven zůstal i lezen na zemi, ted už byl pripravený pro připad, ze by na něj jeho dcerka opět vyskočila.