Príspevky užívateľa

,,Jasně." Přikývl a hned jí následoval. Mohly si preci jen trochu povídat i při cestě. Navíc, nerad by samotáři odepřel možnost nějaké kořisti, sám věděl že lovit zcela na vlastní pěst nebylo zrovna nejjednodušší a nechtěl Wisu od možné kořisti zdržovat mluvením.
Zatím co poslouchal jejímu vysvětlování, pokoušel se najít jakékoliv stopy v pomalu rašící trávě či v pach v čerstvém jarním vzduchu. Pachů tam bylo jistě zpoustu, ale jen málo z toho stàlo za řeč, a zatím nezachytil nic, co by nebylo příliž staré.
,,Ne, to vůbec." Zavrtěl hlavou. ,,Jen mě to zajímá. Moje široké tlapy tu taky nejsou úplně běžně." Poznamenal a na Wisu se lehce zazubil. Nechtěl poukazovat na něco, v čem byla vlčice jiná než ostatní. Tady byl stejně každý vlk v něčem jiný.
,,A taky mi tvoje dliuhé nohy někoho připomínají." Dodal ještě upřímně po chvíli.

Ušel ještě pár kroků, než ten pach taktéž zachytil. Na malý moment se zcela zastavil, nastražil uši a zamyslel se. Tento pach mu rozhodně nebyl cizí, přesto byl na pozoru. Divoké prase dokázalo být nebezpečný protivník, pokud by se jednalo o jedince v plné síle. Zároveň by ti však byla úžasná kořist, kterou by mohly donést zpět.
Stejně neměl příliž na vybranou, nemohl si vybírat a tak se obezřetně vydal směrem, odkud pach přicházel. Netrvalo dlouho, než divočáka také začaly slyšet, což ho akorát přimělo si dávat ještě větší pozor na hluk, který by oni sami mohly způsobit. Vplížil se pod nízké větve pomalu obrážejícího keře a skryt v jeho stínu vykoukl na částečně zarostlé vřesoviště před nimi. Měl vedle sebe dostatek místa, aby si tam za tím mohla vlézt i Mornie a taktéž se na situaci před nimi podívat.
Zapřemýšlel přitom, jesli by nebylo lepší lov provést zpolečně, ať mají lepší šance, ale své myšlenky nahlas nevyslovil. Od prasete byli stále celkem daleko, ale on si nebyl jistý, jestli by takový návrh byl vůbec v souladu se zkouškou. Místo toho pohledem rychle přejel celé okolí, aby mohl zhodnotit všechny možné situace.

Iska

-Na začátku zimy se připojil jako tulám k Azarinské smečce
-Společně i Ikkem, Adainem a Asphodellou se vydal na území Kultu kvůli hledání léku na nemoc
-Pomáhal Ikkemu s léčením Feiera
-Jakožto vlk ze severu mu podmínky kruté zimi nedělaly velký problém a prošel si jen menšími příznaky nemoci

,,Díky." Drobně přikývne. ,,Ale nic si z toho nedělej, kdyby jsi zapoměla." Dodal. Byl si vědom, jak zvláštní požadavek na ní ukládá. Nechtěl, aby se vlčice pořád musela hlídat a neustále na to myslet.
Nad její poznámkou mířenou na její nohy se pousmál. Zároveň ho však tato její slova donutí se nad nimy trochu více zamyslet. Její postava byla, alespoň pro něj, celkem jedinečná. A přesto v něčem povědomá.
Na chvíli přemýšlel, jestli je to vhodné se zeptat, ale nakonec podlehl vlastní zvědavosti. ,,Ve vaší rodině mají všichni takhle dlouhé nohy?" Zeptal se. Byla to zároven i dobrá výmluva, jak se ztočit z tématu jeho problému s dotykem. Jen, jak mu později došlo, to mohlo znít takto z ničeho nic trochu zvláštně.

Nora>>>

Chvíli poté, co překročily hranice začal Iska pomalu spomalovat. Dlouze se nadechl aby nasál všechny pachy okolí a zatím co již pomalejším tempem pokračoval, pohledem projížděl každý kout prostranství, které se pred nimi rozprostíralo.
Doufal, že tu na něco narazí. Pro něj se to tu zdálo jako dobré místo pro býložravce, ale pochopitelně se mohl mílit. Raději se neotáčel na Marnie a věnoval se hlavně krajině před sebou. Věděl, že jde za ním, citil na sobě její pohled.
Dorazily takhle až na místo, na které se rozhodl vyrazit. Na první pohled nic nezpatřil, nož ho mírně znervóznilo, ale ještě nebylo nic ztraceno. Vzal to cestou podél vegetace a s ušima i nosem nastraženým pokračoval do středu vřesoviště. V duchu se uklidňoval myšlenkou, že kdyby zde na nic nenarazily, mohly by pokračovat do hvozdu za vřesovištěm.

Bez dechu poslouchal, co měla Marnie k jeho odpovědi za dodatky a drobně při tom přikyvoval. Nemoc dávala smysl, až se zastyděl, že na to sám nepomyslel. Nad parohy se ani nezamyslel, přeci jen, on se na severu narodil a jak Mornie sama řekla, soby mají parohy všichni, takže je nikdy nebral jako možnost si vybrat, jen jako věc na kterou si spolu se širokými kopyty musel dát pozor. A opět, mlaďata dávala smysl, měl se nad nimi více zamyslet.
Při poslední části hodnocení jeho otázky mu spadl velký balvan ze srdce. Byl tak rád, že jeho odpověď stačilo. Když předtím vlčice se losí lebkou na hlavě vyjmenovávala všechny její postřehy, měl strach, že neodpověděl dostatečně.
Ale zkouška ještě nebyla u konce. Mohl by odpovědět na jedničku, ale ani to ho nezachrání, když kompletně pokazí lov...
,,Dobře." Přikývl tedy pouze, rozhodně neměl v plánu se s Mornie o čemkloliv dohatovat, otočil se a vydal se ke hranicím. Musel se rychle rozhodnout, jakým směrem se vydat. Rád by se trochu předvedl, ale okolí hranic ještě zdaleka tak dobře neznal. Ale pamatoval si jedno místo, na kterém parkrát predtím, než se ke smečce přidal, viděl spárkatou zvěř. Rozhodl se tedy zamířit tam, jen doufal, že se tam po zimě zase objeví, ale kdyby ne, v blízkosti byli i dalši mista, která by mohla zkrávat nějakou kořist.
Rozběhl se tedy směrem k vřesovišti, ne plnou rychlostí, nechtěl zbytečně plitvat energii, ale rozhodně to bylo svižné tempo. Zrovna běh mu naštěsti problémi nedělal.

>>> Vřesoviště

Za normálních okolností by pravděpodobně při Asterininých poznámkách opět nervozně uhl pohledem a zkutečně ho zprvu její slova zaskočila, ale tentokrát nebyl až tak snadný cíl jako ppsledně. Když si totiž při jejích slovech představil Cyrana, který mu při jejich prvním setkání málem ocasem podrazil nohy jak byl nadšený z noveho kamaráda, nad tou absurdní myšlenkou se dokonce drobně zasmál.
,,Ne, nic takového." Když začal vysvětlovat, rozhidl se nad vlčinými slovy už více nezamýšlet, protože si byl jistý že ho nakonec stejně dostaly. ,,Kývl jsem proto, že jsem měl možnost kdykoliv odejít. Byl jsem zvědaví, jak smečky zde zkutečně fungují a popravdě jsem zprvu úplně nečekal, že tam zůstanu... Ale stalo se." Pokrčil rameny.
,,Nevím popravdě, kolik ti toho můžu říct." Vzpoměl si, jak při jejich prvním setkání mu Cyro taky nesměl o smečce moc říct. Byli to zrejmě pravidla, a on je nechtěl porušit.
Drobně se pousmál. ,,Ty dovedeš přespat celou zimu? To by ti asi nejeden vlk záviděl." Poznamenal s úsměvem a na další Asterinina slova jen přikývl. I kdyby se tam něco hodně pokazilo, nedovedl si představit Asterin se postavit celé smečce jen aby pomohla vlkovy, kterého sotva zná a ani on by jí s tím pravděpodobně neotravoval. Ale byl to od ní hezký akt.

Drobně přikývl a zaposlouchal se do vlčiny otázky. O téhle teoretickě části věděl, ale nemyslel si, že bude tak těžká. Nebylo to, že by na otazku odpověď neznal, jen bylo tolik možnosti jak odpovědět a jestě o to víc, jak odpovědět špatně. A co když metody lovu zde jsou jinačí, než jaké se učil doma? Už tu sice nějakou chvíli pobyl a zatím se z velkymi komplikacemi naštěsti nesetkal, zároveň ale taky se o loveckých metodách z žadným vlkem nebavil.
Na chvíli mlčel a jen přemýšlel. Nechtěl to pokazit tím, ze se bude snažit na otázku odpovědět co nejrychleji. Zároveň ale věděl, že si nesmí dát s odpovědi příliž načas, na lovu na něj zvěř přeci jen taky nečeká.
,,Snažil bych se najít jedince, který je dál od stáda." Začal po chvíli nesměle, ale postupně se rozmluvil ,,Dokážu běžet celkem dlouho, ale to je k ničemu když se ke kožesti nedostanu dost blízko. Čím dál od středu stáda bude, tim míň očí mě může spatřit." Vysvětlil svou volbu, každé slovo si pečlivě vybíral. Doufal, že zvolil správně. ,,A asi bych volil spíše nějakého starého nebo nemocneho jedince. Ti často zaostavají a jsou snázeji unavení. Mládě asi jen v případě, že by bylo opravdu daleko. Hlídají si je matky a jejich neustálé courání po okolí znesnadňuje se k nim přiblížit..." Zakončil tedy, aby odpověděl snad na všechno. Trochu ho děsilo, ze jeho odpověď neměla přimí cíl, ale nepřišlo mu realně na takovou otazku odpovědět pouze jedním ci dvěma slovy.
Pohlédl nesměle Marnie do očí a čekal, jestli jeho odpověď stačila, nebo jestli to na plné čáře projel.

Drobně přikývl, než mu opět došlo, že při komunikaci s Ikkem musí mluvit. ,,Dobře... Děkuji. Budu na to pamatovat." Zatím co mluvil, snažil se ve svém hkase nedat znát vinu z toho, že si až tak pozdě uvědomil, že by si lečitelovy nemusel takhle stěžovat.
,,To opravdu jsi." Přitakal zatím co přemýšlel, jak by se mohl Ikkemu za jeho ochotu ho vyslechnout odvděčit. Bíli vlk sem prišel léčit, ne mu dělat dělat rameno na kterém se mohl vybrečet.
,,Nepotřebuješ s něčim pomoc?" Nabýdl se nakonec, když ho nic nenapadalo. Stejně byl momentálně volný a zkutečně by rád nějak Ikkemu pomohl. Takhle si s nikým nepromluvil už opravdu dlouho. Přemýšlel, jestli vůbec někdy. A jeho slova ho važně uklidnila a i trochu povzbudila.

,,Dobře... Pokusím se." Prekvapeně zamrkal. S lidmi se nikdy nesetkal, takže o tom nevěděl. Ale u něj doma si na to potrpěli. Byl to projev úcty. Vlastní matce musel od půl roku života vykat, takže na to byl zvyklí. A zvyk je jako zimní kožich, tězko se ho zbavuje... Ale jestli z toho taky vlci nebyli moc nadšení, udělá ro bude moc aby se to odnaučil.
,,No... Tak to teď přes zimu asi bude lepší než pod stromem na větru." Poznamenal.
Kdyz přišel Ikke, celkem si oddechl. Nevěděl moc o čem se s Feierem bavit a moc nechápal, proč ho musel držet vzhůru. Pokud už nebyl v největším nebezpečí... Spanek byl dobrý pomocník lečitele, nebo tak nějak to jeho otec vždy říkal... Ale nedovolil by si cokoliv namítat, Ikke jistě věděl lépe než on, co dělá.
,,Hned jdu na to." Řekl tedy a hned vyskočil na nohy. Popadl kožešinu a zkuseně si jí přehodil přes záda. Brodil se ve sněhu celý život, stejně jako Ikke nechtěl kozešinu pošlapat a vyvalet v mokrém sněhu.
Nechal lécitele i nemocného vlka v jeskyni a vrátil se k vybudovane sněžné noře. Kdyz už byl u toho, rozhidl se ještě jednou zkontrolovat všechny stěny.

,,To je v pořádku." Upřímně se pousměje, když Wisa nezareagovala nijak víc negativně. Jen ho mrzelo, ze k tomu došlo. Asi by měl začít vlky varovat dopředu... ,,Je to moje chyba, neomlouvej se. Neudělala jsi si nic?" Zeptal se starostlivě a zvedl hlavu. Měl trochu problém se ji po tomhle podivat do očí z vlastní viny. V ten moment v jeho hlavě byl akorát úkol: Dostaň se od ní dál. Nedošlo mu, že tím ze uhne riskuje vlčin pád.
,,Já si taky přítomnost vlků užívám, jen zatím moc dobre nezvládám dotek." Snažil se trochu lépe vysvětlit své počínání. Důvod do toho zatím netahal, nejdůležitějši pro něj bylo jí ubezpečit, že nic z toho nebyla její vina. Nervozně se při dalších slovech pousmál. ,,To by jsem se asi spíš měl ptát já ne? Málem jsi kvůli mě upadla. To by bylo dnes již podruhé."

Říct, že byl z toho všeho nervozní, by bylo podhodnocení celé situace. Ale to už bylo zkrádka v jeho povaze, být nervozní z kteréholiv větši události. Snažil se však ze všech sil to nedat na sobě znát. Stál rovně, hlavu zdviženou a během Feierova roslovu se soustředil na to, aby sebou moc nehýbal. Jen očima občas kmitl po ostatních, jako by se ujišťoval ze stojí dobre nebo ze ostatní už nedělají něco jiného.
Proč musi být jeho zkouška poslední? To čekání ho snaz sežere! Ne tedy, že by si přál jít první, ale stejně, jeho myšlenky měli tak mnohem více času na to jít stále hlouběji a hlouběji do té propasti nejistot. Co když nic nechytí? Co když to pokazí? Ach, určitě to pokazí! V lovu drobných tvorů nebyl tak dobry a na nic většího jistě nenarazí... Měl si vybrat něco jiného...

-

Čím víc se blížil jeho úkol, tím víc nervozní byl. Snažil se však soustředit na svůj dech, to mu kdysy vždy pomáhalo. Skoro si tak ani nevšiml, že k němu zamířila vlčice s lebkou přes obličej. Na malí moment se tak jeho mysl odvedla od té nervozity a pro změnu znervózněl při pohledu na podanou tlapku.
Co teď? Dotek jeho ledovych tlap ryskovat nechtěl, ani v tomhle pro něj hektickém prostředí se nikoho dotýkat nechtěl. Zároveň ale byla děsiva myšlenka, ze by svého školitele urazil.
Natáhl tedy taky nakonec trochu roztřeseně tlapu a slabě se Marnie natažene tlapy dotkl. ,,Jo, to jsem já. Moc rád tě poznávám." Řekl rychle, jestě rychleji stáhl tlapu zpět k těmu a jak byl zvykli z jeho domoviny, sklonil uctivě hlavu.

Tiše si povzdechne když Ikkeho poslouchal. Samozřejmě, že tomu Ikke rozuměl, měl to o dost horší než on... Došlo mu a po zadech se mu začal drásat pocit viny. Cítil se najednou tak hloupě, že si slepému vlkovy takhle stěžuje. Jeho srst byla akorát studená, nijak zvlášť ho to neomezovalo.
Ikke by si to s tebou pravděpodobně mile rád vyměnil... Schlíple svěsil uši i hlavu při té myšlence. Stěží se znáte, a ty mu tu akorát fňukáš... To je skvělý první dojem, opravdu. Nevěděl, co to do něj vjelo, nechtěl si tady hned takhle vylévat srdíčko. Ikkeho klidná mluva na něj měla očividně zvlástní vliv..
,,To nemusíš... Chápu to, že ne kazdý vlk je na zimu stavěný." Zamumlal stále plný studu.

,,Já vím, ale to pochopíš, až je sama uvidíš." Pousměje se a pokračuje v hledání. Sám by si asi pod jeho nicneříkajícím popisem toho moc nepředstavil, ale věřil svým slovům, až je uvidí, pochopí.
Pachové známky po větší zvěři zaznamená o chviličku později, než Wisa. Bohužel si v tom soustředění na lov a povídání zároveň zapoměl držet dostatečný odstup od jeho momentální lovecké partnerky. Jeho chyba mu došla až v moment, co periferním viděním zpozoroval, jak se k němu zrzavobíla vlčice naklání.
Okamžitě před ní uhne, i když se na malý moment rameny přeci jen dotkou. Iska se při tom celý zachvěje a od Wisi o krok couvne, pohledem neschopný se jí najednou podívat do očí. Ví, že většina vlků tohle jeho uhýbání nebera moc dobře. Někdy se jich to dotkne, jindy se urazí. Iska jim to nikdy nemohl mít za zlé...
,,P-promiň... Já nejsem zrovna moc... Kontaktní." Zamumlal však preci jen, doufaje, že si to Wisa nevezme moc osobně.

Že si vůbec myslel, že by mu to mohlo projít jen tak přejít toto téma. Ale upřímně ho překvapilo, že se do něj Asterin tolik nešťourala. Až mu bylo trochu trapně za to, že o ní takhle myslel...
,,Ne, to je dobrý. Je to trochu otočka z me strany." Poznamenak tedy. A i kdyby se do něj Asterin trochu pustila a vic ho škádlila, neměl by jí to zazlé. Byla prostě taková a Iska i pres to, že občas nenacházel na jeji poznamky ta spravná slova, věděl, ze to nemysli špatně. Nebo v to alespoň doufal.
Přesto Asterinin upřímný zajem a absence nějakých provokativnich poznámek mu dodala trochu sebevědomí. ,,S lovem jsem moc problém neměl. Pocházim ze severu, tam jsou zimy i horší." Pousmál se. ,,Byla to vlastně celkem náhodam Zpřátelil jsem se s jedním vlkem, a ten mě pak prekecal, ať to zkusím." Nervozně se nad tím zasmál. Cyro ho nemusel premlouvat dlouho, jak začínala zima, připadal si najednou tak osamělí. Možná ro bylo tím, jak mu napadany snich připomínal domov, kde byl pořád v obklopení dalšími vlky. Kdo ví.
,,Azarin pro zimu nabydl tulákům vstup na jejich území a pomoc léčitele, tak jsem si mohl vyzkoušet, jestli mi to tam sedí. A no, už jsem tam zůstal." Nervozně se pousmal a podrbal za uchem. ,,Jak vidíš, můžu opouštět území na půl den, to je víc jak dost času na to prolést okolí." Vysvětlil. Toho se moc nebál. Úzrmí nebo jeho okolí budou jistě taky ovlivněny jarem. Jistě nemusel cestovat už o moc dál.
,,Ne! Vůbec. To bych tam nezůstal." Pousmál se. To, že se ho na to ale zeptala, ho příjemně zahřála u srdce.