Príspevky užívateľa

Nad jeho otázkou se na chvíli zamyslel. Zas tak dopotrobna to nikdy nezkoumal, většinou prostě poznal, kdy je let moc tenký. ,,Myslím že ne v takové míře. Voda v jezerech neteče, tak zamrzá rovnoměrně." Pokusil se mu odpovědět jak nejlépe dovedl. Nebyl si stoprocentně jistý, přeci jen, když u nich bylo jezero nebo řeka zamrzlá, led byl pevný jako skála. A kdyz věděli, že led taje, prostě na něj nechodily. Doufal jen, že jeho odpověď byla dostačující.
A vzhledem k tomu, že se Cyro už zase začal klouzat, zřejmě to stačilo. S drobným usměvem ho následoval, občas popoběhl, občas se taky zklouzl. Přitom po očku stále na Cyra dával pozor. Měli doma pravidlo, když se jde dovádět na led, vzdy na sebe navzájem musely dávat pozor. I jen pár sekund navic při padu do mrznoucí vody mohlo znamenat rozdil mezi životem a smrtí. Tady to asi nebylo tak horké, ale tohle pravidlo zůstalo v Iskovy zakořeněné.
Nastražil uši a Cyra dohnal. Pohlédl na to, na co se koukal, ale nebyl si jistý, co presně svou otázkou myslí. ,,Rampouchy?" Hádal, na co se Cyro ptá.

Pousmál se, když sledoval Cyra dovádět na ledu. Byl rád, že na chvíli může změnit myšlenky. Odložil myšlenky na pridání se do smečky na chvíli stranou a rozběhl se za ním aby se k němu přidal.
Na ledu se pohyboval část svého života, takže přesně věděl kde má zastavit, aby se doklouzal až k Cyrovy.
,,To je." Zazubil se. ,,Ale raději už o moc dál nechoď, v prostředku řeky je led vždy mnohem tenčí." Varoval ho. Nechtěl kazit zábavu nějakým poučováním, jen se o Cyra bál aby nezkončil v ledové vodě.

Bylo těžké mu říct ne. Navíc, ani sám Iska si nebyl jistý zda by to tak chtěl. Stále byl nejistý, ale ta myšlenka ho zevnitř nahlodávala.
,,Dal bys mi chvíli na to si to rozmyslet? Je to na mě trochu moc rychlé." Zamumlal nakonec, po chvíli jen tichého přemýšlení. Cyrův nadšený pohled ho znervózňoval, a on v ten moment nechtěl nic jiného, než na chviličku z tohohle rozhodování, které jistě nenávratně ovlivní jeho život, ustoupit, aby si to mohl pořádně utřídit v hlavě.

Překvapeně nad jejím náhlím odchodem zamrkal. Na chvíli ho napadlo, jestli by neměl vlčici nabýdnout, že jí doprovodí, po tom tak ošklivém pádu, ale pak mu došlo, ze asi nechce aby jí nahodný tulák pronásledoval až na misto, kde žije, a tak jen s trochu posmutnělím usměvem odpověděl:
,,Nápodobně... Buď na cestě opatrná!" Zavoval ještě zatím co jí pozoroval jak odchází. S povzdechem se rozhlédl po okolí. A byl zase sám...

I když si to nechtěl připustit, jeho slova na něj měla účinek a on se nad tím trochu víc zamyslel. I když by byl vázaný na určité misto a povinosti, měl by ve svém životě po dlouhé době zase smysl. Jen by bezcílně nebloudil po okolí a mohl by se začít bavit s dalšimi vlky bez myšlenky, že už je znovu nikdy neuvidí.
,,Bylo by fajn zase někam patřit..." Dovolil si na chvíli se zasnít. Pak však nervózně dodal. ,,A-ale to nejde..! Jsem jen obyčejný tulák! Jaká smečka jen tak někoho přijme?" Vyhrkl trochu vystrašeně. Byl z celé té myšlenky nervozní. A trochu vystrašený. Z téhle smečky znal jen dva vlky, a ten druhý zrovna moc prátelský nebyl.

Drobně přikývl a už se chystal zeptat, jak se jim teď v zimě daří, ale Cyrova otázka ho na mistě umlčela. Nervózně zastříhal ušima a obrátil svůj prekvapený pohled na svého kamaráda. Skoro by i čekal, že to Cyro myslel jako vtip, přeci jen, která smečka by jen tak přijala tuláka? O to víc opět nastoupila jeho nervozita, když zpatřil Cyrům upřímný výraz. Myslel to vážně...
,,Já- neplánoval jsem se k nějaké smečce připojit..." Zamulal a zavrtal pohled do země. Takovou nabýdku rozhodně nečekal.
Přišlo mu, že toho ma stále tolik co oběvovat! Navíc, když se začal toulat, tak nějak počítal s tím, ze se jednou vrátí domů, i když s postupem času mu bylo jasné, že by to nebylo tak růžové a tak nad tím raději moc nepřemýšlel.
Na druhou stranu, lhal by, kdyby tvrdil, že mu vlci kolem něj nechybí. Život tuláka byl osamělý a rozhodně ne snadný. O to víc mi to došlo, když teď podruhé potkal Cyra. Tu radost, kterou měl, kdyz spatřil známou přátelskou tvář, necítil ani, když oběvoval ta nejzajímavější mista, který tenhle svět mohl nabýdnout.
,,Nemyslím si že bych vaší smečce byl moc prospěšný..." Dodal, spíš aby presvědčil sebe, než Cyra.

Nad jeho poznámkou se jen ušklíbl. Pak však nastražil uši. Asi fajn? To ho trochu zarazilo, ale pamatoval si od jejich minulého setkání, že se Cyra na jeho smačku ptát nemá, a tak to nakonec nechal být. Jen doufal že je u nich vše v pořádku.
,,Ano, pořád nacházím něco nového." Odpověděl tedy s drobným usměvem a zvedl pohled ke skalním stěnám kaňonu, ve kterém se právě nacházely. ,,Třeba zrovna tohle! Vlk by mohl chodit jen kus odsud, a nikdy by si tady toho nevšiml. Je to úžasné!" Vydechl s tichým úžasem v hlase.

Překvapeně se po známém hlase otočil, ale to už se k němu vlk velikého vzrůstu řítil jako lavina.
,,Cyro!" Taktéž nadšeně zvolal a zavrtěl svým dlouhým ocasem. Nadšeně dokonce poskočil na místě a sám udělal pár kroků naproti. Při svých toulkách již narazil na pár vlků, ale tohle bylo poprvé, co někoho potkal znovu. Byl z toho uplně paf, vůbec nečekal, že by se mu podařilo na Cyra tady narazit.
,,Taky tě moc rád vidím! Jak se máš?" Zeptal se, zatím co kolem sebe metal sních od toho, jak nedokázal zastavil svůj ocas od natěšeného vrtění.

Obezřetně procházel kaňonen, pohled mu každou chvílí stoupal k těm vysoko se stoupajícím útesům, které se tyčily po obou jeho stranách. Procházel už predtím skaliskami, ale tohle byl zcela jiný zážitek. Občas se jen zastavil a s nevírou pozoroval, jak hluboce se řeka zahloubala do země. O tom, jak tyto kaňony vznikaly, neměl ani ponětí, a tak jeho hlava vymýšlela všemožné nápady, povětšinou, ne příliž realné a někdy i pěkně střeštěné, ale to mu nevadilo.
Chladné období, které do zdejšich krajů přišlo, mu nedělalo těžkou hlavu. Sám by ho nebít sněhu a ledu stěží pocítil. Nová vrstva bílého koberce mu však opět připoměla, co nechal za sebou a postesklo se mu po jeho smečce.

Zatřepal zmateně hlavou. ,,No... V lezení po skalách nejsem zrovna nejlepší..." Zamumlal trochu nervózně. Byl z Mensisiny reakce trochu zmatený a lehce se i zastyděl, když se jeho ne zrovna vydařenému pokusu seskočit za ní domů začala smát. Zároveň mu ale zpadl velký kámen ze srdce, že je v pořádku.
,,A v krizových situacich taky ne..." Dodal tišeji a když se tedy zdálo, že je Mensis i po tom pádu v pořádku, trochu od ní couvl zpět do bezpečné vzdálenosti.

Na chvíli se nad odpovědí zamyslí a podrbe se při tom za uchem. ,,Nikdy jsem nad něčím takovým ani nepřemýšlel." Přiznal. ,,Nemám v planu stát se vůbcem smečky, nemyslím si ze bych v tom byl dobrý. A i kdyby, jaký vůdce by táhl celou smečku doneznáma jen proto, že by chtěl oběvovat svět?" Zavrtěl nad tou predstavou hlavou. ,,Ne, akorát bych je vedl na smrt. Takhle zodpovídàm jen za svůj život, a tak mi to vyhovuje." Vysvětlil. Byl ještě mladý, nad predstavou rodiny nikdy moc nepřemýšlel a tak i teď tuto myšlenku setřásl dřív, nez by se nad ní mohl více zamyslet. Poté se sám pousmál.
,,Žily šťastně až do smrti? Takhle máminy příběhy nikdy nekončily. Nebo alespoň né šťastně. Smrtí, to jo. Skoro vždycky." Zasmál se. Možná to nebylo úplně v poradku se nad tímto zasmát, ale pro něj tyto příběhy byli děctví. Bál se jich, ale dnes na to rád vzpomínal. Hodně ho toho naučily, a pravděpodobně i ochránily před smrtí.

Skočil na malou plošinku a zakymácel se, než našel dost rovnováhy aby seskočil uplně dolů. Nebyl to zrovna horolezec, druhý skok se ukázal o něco větší, než očekával. Když se jeho tlapky konečně dotkly země, škobrtl a než by to stihl vyrovnat, zkončil čumákem zarytým v zemi.
,,Au..." Tiše při tom kníkl, ale rychle se vyhrabal zpět na tlapy a pohlédl úzkostlivě na Mensis. Nevěděl co má dělat, v takto krizových situacích nikdy nebyl moc dobrý. ,,Jak ti je? Bolí tě něco? Opatrně! Hlavně pomalu!" Chrlil ze sebezatím co se ke zraněné vlčici přiblížil na co nejblíž se odvážil.
Chtěl Mensis pomoct, ale ledový dotek jeho kožichu bylo to poslední, co by teď potřebovala...

Spadl mu velký kámen ze srdce, kdyz zpatřil jak se Mensis zvedla, ale znervózňovalo ho, že nic neříkala...
,,Jsi v pořádku?" Zeptal se tedy znovu a naklonil se přes okraj až hrozilo, že se zřítí za ní. Hloupá otázka, došlo mu vzápětí. Samozřejmě že nebyla v pořádku!
Začal se opět rozhlížet po nějaké cestě dolů a nakonec zpatřil menši plošinku tak v půli cesty dolů. Na tu už by doskočit mohl... Jen si při tom nesmí zlamat nohy, to by Mensis moc nepomohl.
Ještě jednou pohlédl na Mensis a zhluboka se nadechl.
,,Vydrž, hned budu dole!"

Otočil pohled na Cyra a teskně na něj pohlédl. Nerad se loučil s přátely. Nejraději by ho začal prosit, aby tu s ním zůstal ještě alespoň chvíli, ale věděl, že to nemůže. Od první chvíle věděl, ze je to nevyhnutelné, ale v loučení byl vždy velmi špatný.
Taktéž vstal a pohlédl Cyrovy do očí. Napodobyl jeho gesto a zvedl jednu tlapku. ,,Také jsem tě moc rád poznal, Cyro. Chvíli v těhle končinách možná pobudu, tak se po tobě budu dívat." Usmál se na něj a zavrtěl ocasem. ,,Snad se ještě potkáme. A pokud ne, tak ať se ti daří."

Nad první větou se pozastavil, chvíli mu trvalo než se v jeho hlavě poskladala mumlakíci slova dohromady, ale když Cyro pokračoval, pokýval hlavou a olízl si čumál.
,,Jasně, my dělaly totéď." Zamumlal a posadil se. Opět si olízl tlamu a zavrtěl spokojrně ocasem. Už se dlouho takhle nenajedl.
Zaklonil hlavu a chvíli jen pozoroval, jak z oblohy pomalu padá sních. Uvědomoval si, že jejich malé dobrodružství se pomalu chýlí ke konci a najednou, po několika měcících na cestách, se mu zastesklo po všem, co nechal za sebou. A hlavně po přítomnosti dalších vlků.