Príspevky užívateľa

,,Tak jo." Přikývl a vydal se za Cyrem, rád, že tam dolů nemusí. S Cyrem by se asi tolik nebál, ale přesto se mu tam moc nechtělo. Když pak opouštěly ty zvláštni trosky, trochu ho to zamrzelo. Bylo to úžasné místo, které by s Cyrem klidně proskoumával ještě dál, ale i on začínal cítit hlad.
,,Nebude tě ale tvoje smečka postrádat?" Zeptal se. Když ještě byl ve smečce on, lovily vždy všichni společně. Byli ale jen malá smečka, netušil jak fungují ty velké. Jen nechtěl, aby měl Cyro z toho, že je s ním, problém.

Pousmál se. ,,Díky, snad se mi to nestane." Došel až za ním a opatrně taktéž nakoukl dovnitř.
,,Tam nechceš jít, že ne..?" Zamumlal. I když byl zvědaví a rád oběvoval nová místa, pořád byl trochu strašpytel a schody vedoucí někam dolů do naprosté tmy se mu zrovna moc nelíbily...
Raději od toho vchodu couvl, skoro jako by odtamtud na něj mohlo něco vyskočit. Nahoru, to nebyl problém. Přeci jen pořád lezl po nějakych kopcích nebo horách. Ale dolů? Určitě ne. To nebylo místo pro vlky.

,,Pokud se nešlo na lov, ostatním bylo většinou jedno kde se toulám. Alespoň jsem nepřekážel. Toulal jsem se po našem uzemí často. Možna proto jsem se nakonec rozhidl stát se tulákem." Poznamenal, zaklonik hlavu a zůstal chvíli civět skrze větve stromů na oblohu nad nimi. Nad Asterininou poznámkou ohledně prokleti se už jen drobně pousmál.
,,Jelene..?" Zopakoval to slovo, snažít se si ho zapamatovat. ,,Asi. Ale nejsou tak rovustní a mají mnohem větší kopyta. A chlupaté ty větve na hlavě." Pokusil se v hlavě vybavit, jak sob přesně vypadal. Nebylo to těžké, nalovil se jich už dost.
Nad dalši otázkou zůstal pěknou chvíli potichu a přemýšlel, jak by to co nejlépe schrnul.
,,No... Hodně věcí. Soby, vysoké zavěje sněhu, noční světla tančící po obloze, tiché křupání sněhu pod tvýma tlapama..." Poumál se. ,,Nevím co by tě zaujalo. Zmrzlé jezeri, větrné pláně, kde vítr foukal tak rychle, že se na nich sních ani nedovedl udrzet. Ale sních tam nebyl pořád, v létě roztával." Dodal rychle, aby si Asterin nemyslela, že jeho domov byl jen sních.

,,Zvykneš si, musíš. Ale občas to bylo otravně." Drobně se pousměje. ,,Nejhorší na tom asi je to, že se těžko odhaduje čas." Zavzpomíná při tom na to, jak moc ho vždy mátlo, jak moc je pozdě. Vždy si to uvědomil až tehdy, kdy byl tak unaveny, že by spal i ve stoje.
,,Možná. Nebo možná je prokletá ta vaše. Pro mě je můj domov s jeho dliuhými dny i noci normální. Naopak mi přijde divne, že tady jsou dny a noci porad stejně dlouhé." Odpoví s ušklebkem. Pro něj to bylo zkrádka normální, i kdyz je pravda, že tohlo bylo asi přijemnější pro všechny. Tak nějak postupně zjišťoval, ze jejich země vyla v hodně věcech poměrně extrémní. Pak se však zamyslí. ,,Soby... No, po cestě jsem viděl něco tomu podobného, ale nevím jak tomu tady řikáte. Má to na hlavě něco jako větve." Snaží se popsat jelena, kterého zpatřil když procházel timto novým územím. ,,A domov... Je prostě domov. Vyrůstal jsem tam, něco mi chybí, něco ne." Pokrčil nakonec opět rameny a doufal, že odpověděl na vsechny Asterininými otázkami.

Opět před jeho tlapou ucukl. Nemohl si pomoct, byl to zažitý reflex. Raději na to však nijak neupozorňoval a oklepal se, jelikož jak nebyl na doteky zvyklí, citil na svém rameni stále ten dotek. I když si přál, aby se mohl ostatních vlků dotýkat, paradoxně doteky moc dobře nesnášel a teď uvažoval, zda by neměl Cyra poprosit aby do něj takto nestrkal. Věděl, že to Cyro nemyslel spatně, ale tak nějak cekal, že by to nepochopil. A nevěděl, jak by mu to mohl vysvětlit...
Rozhodl se tedy zatím mlčet, jelikož by to mezi nimi akorát vytvořilo trapné chvíle a trochu zrychlil, aby ho dohnal. ,,No... Jo. Úmyslně by jsem se asi sám v ledu neuvěznil." Drobně se ušklíbl. ,,Alespoň to už jsem se naučil trochu ovládat, ale když mě něco napřiklad vyleká, stejně to neovládnu." Vysvětlil.

Pokrčí nad tím rameny. Přišlo mu zvlastni, jak vlcibreagovaly na dlouhou noc, která pro něj byla zcela normální. ,,Pro nás to bylo normální. Nějaká doba v naprosté tmě a naopak pak několik týdnů slunce nezašlo za obzor a byl dliuhý den. Nebylo to nic speciálního. Až když jsem přišel sem, zjistil jsem, ze to takhle není všude, což je vlastně celkem zvlastni, preci jen... Obloha je jen jedna." Poznamená. Pak se nad její další poznámkou pousmál. ,,Tobě by se tam určitě nelíbilo. Ono tam toho ani moc není. Jen nekonečné zasněžené pláně po kterych se občas přežene stádo sobů." Ale přesto, byl to domov. A občas mu i chyběl. Ten mrazivý vítr co se prokousal i přes tu nejhuzčí srst, brození se až po břicho ve sněhu, i ty otravné sněžné lišky.
Ale i když se mu kolikrát po domově stýskalo, nikdy ne dost na to aby se otočil a zamířil zpádky. Alespoň zatím ještě ne. Měl toho ještě hodně co prozkoumat.

,,No... Na své cestě sem jsem potkal pár vlků, kteří mou schopnost pochopily tak, že je dokážu dotekem zmrazit..." Vysvětlil. ,,Ale byla to asi hlavně moje chyba. Neuvědomil jsem si, že tady ledové schopnosti tak běžné nejsou." Povzdechl si. Zbytek situací bylo spíše překvapení, kdy se od něj vlci v návalu chladu, který se prohnal celým jejich tělem, odtahovaly. To ho většinou však mrzelo ještě o to víc, nez když se ho prostě vyděsily nebo proti němu začaly být agresivní. Ale to nevěděl, jak by Cyrovy vysvětlil.
,,Ale i chlad může ublížit, obzvlášť v kombinaci s ledem." Poznamenal a drobně se ušklíbl. ,,Kdyby jsi jen věděl kolikrát se mi podařilo zamrznout si tlapy v ledu..."

Oči se mu rozzářily nadšením. ,,Vážně?! To vůbec ještě jde?!" Už teď mu některá místa přišla kouzelká, neuměl si představit, že by to mohlo být ještě lepší. Nadšeně začal vrtět ocasem nad tou představou rozkvetlích voňavích luk. Už teď se nemohl dočkat! Proč nemohl vyrazit dřív?! I když i to, jak se listy stromů barvyli do všemožných barev bylo úžasné.
,,A co máš nejraději ty?" Zeptal se stále s nadšením v hlase. Uvědomoval si, že to pro ní možnà mohlo být trochu zvláštní. Jistě to ní květiny byli zcela normální, ale jemu to bylo jedno. Pro něj to byl malí zázrak.

Překvapeně na Cyra vyalil oči. ,,To dokážéš? To zní úžasně..!" Vydechl unešeně a vstal, aby ho následoval. Přál by si, aby ho mohl nějak jistit, ale o dost větší vlk vy ho pravděpodobně akorát strhl sebou.
Přesto mu šel nablízku, i když si dával pozor aby se nedotkly. Byl na to zkrádka zvyklí a zatím těžko se učil tyto věci tolik neřešit.
,,Moje schopnost už taky pár vlků viděsila..." Zamumlal při tom. Ještě se nesetkal s vlkem, který by svou schopnost nedovedl příliž ovládat. On sice dovedl svůj chlad soustředit natolik, aby něco zmrazil, ale nedovedl zastavit ten chlad stoupající z jeho kožichu. Bál se to vyslovit nahlas, aby Cyra neurazil, ale to, že není jediný, mu trošku zvedlo náladu. Možná nejsem až tak jiný jako ostatní...

,,Tak... Tak jo... Em... Promiň, že jsem ti o tom neřekl dřiv." Prostě se musel omluvit ještě jednou. Drobně však při tom zavrtěl ocasem. Byl rád, že se na něj Cyro nebyl naštvaný nebo tak něco. Přesto ho však mrzelo, že jeho schopnost pokazila jeho přátelské gesto a když se od něj předtím kvůli chladu odtáhl, akorát ho to o to víc zabolelo. Jistě, kdyby o tom věděl, nebyla by asi ta reakce tolik nepříjemná, ale on v tom neviděl moc rozdil.
Nechtěl ho poučovat, ale když viděl, jak se drbe, nevydržel to. ,,Neměl by sis to škrábat. Akorát si to zhoršíš..." Zamumlal. Potom to však už nevydržel a musel se zeptat. ,,Jak- Jak to myslíš, "v plamenech?""

Chvíli na něj zůstal jen trochu hloupě civět, než tichounce pípl. ,,Takže... Ty se nezlobíš..?" Se stále stazenýma ušima se posadil na zem a s pohledem zarytým do dřevěnych prken pod svými tlapami pokračoval. ,,Tedy... No, ostatním to vždycky vadilo. Nedovedu to zastavit a v zemi kde je pořád chladno nechceš vesle sebe mít vlka, který studí..." Vysvětlil. Nebyl však na svojí smečku nijak naštvaný. Nevyhodily ho kvůli tomu, odešel sám. Měl je rád a i oni jeho. Jen prostě z jeho schopnosti nebyli hdo ví jak nadšení.
Občas zapomínal, že vlci tady jsou jiní. Že jim není dvacetčtyři hodin denně zima a tak jim jeho přitomnost nemusi připadat tak obtěžující.
Po chvíli tedy zvedl pohled na Cyra. ,,No... Taky to nedovedu úplně ovládat..." Zamumlal v odpověď na jeho slova.

Byl tak zaneprázdněný starostmi, že si úplně přestal dávat pozor. Když se ho Cyro dotkl, prekvapením celý ztuhl než se rychle škubnutím neodtáhl. Okamžitě pritiskl uši k hlavě a ocas mezi nohy.
,,P-promiň!" Vyhrkl hned v a v panice od Cyra rychle ustoupil. ,,Omlouvám se! Nechtěl jsem aby- Nebylo to úmyslný!" Začal rychle drmolit. Nechtěl aby si myslel, že proti němu použil svou schopnost. Na tu byl hodně citliví. Možná víc než bylo zdrávo. Pořád měl strach, že na něj ostatní kvůli jeho schopnosti budou naštvaný, ale měl bohužel takové skušenosti...

Nervózně se na něj podíval. K nosu mu doputoval slabý pach krve. I když by velmi rád ještě oběvoval a viděl, co dalši patra a případný konec mohl nabýzet za překvapení, Cyrovo zdraví pro něj bylo důležitější. Mohl se špatně praštit do hlavy a po cestě víš by se mu mohla zamotat. Nebo by mohl spadnout znovu. Kdo ví, dalši patra by mohla být v horším stavu a dřevěná podlaha by se pod nimi mohla prolomit. Bylo tu zkrádka příliš mnoho rizik, které teď Iska viděl. Stejně ale bylo už tak trochu pozdě.
,,Asi by jsme to neměly ryskovat." Zamumlal zatím co ho obchazel aby se mohl lépe podívat na místo, odkud krvácel. ,,Bolí tě to hodně? Nepraštil jsi se do hlavy? Netoči se ti?" Chrlil na něj jeenu otázku za druhou. Ale myslel to dobře. Nechtěl aby se mu něco stalo. I kdyz teď už by to asi nijak neovlivnil...

,,Jsi v pořádku?!" Vykřikl zděšeně a rozběhl se k němu. Hned jak k němu ale doběhl se však zastavil s jednou tlapou stále ve vzduchu už už nataženiu, ze mu pomůže. Včas se však zarazil a tlapu stáhl. Se staženýma ušima si ho rychle prohlížel a proklínal se při tom, že se ho nemůže dotknout a nějak mu pomoct.
Ten pád vypadal osklivě... Prosím, ať mu nic není..! Říkal si v duchu. Ty kamené schody nebyli zdaleka tak měké jako zem porostla trávou. Na takovém tvrdém podkladu by se nejeden mohl vážně zranit... A Cyro byl přiliž zkroucený na to, aby poznal, jestli si například nezlomil nohu...

Důkladně si tu věc prohlédl a očichal ze všech možných stran. ,,Nemám tušení, nikdy jsem nic takového neviděl." Zavrtěl pak hlavou a položil na to svou tlapku. ,,Ale vypadá to pevně..." Dodal když zaškrával drápy o dřevo. Bylo slyšet, že je ta věc dutá. Zkusil do ní trochu strčit, ale byla těžká, skoro jako kdyby se pokoušel odsunout starý stáre zakořeněný pařez.
,,Je to tu stále divnějši a divnější." Poznamenal nakonec s pohledem stále upreným na tu bednu. Prazvláštní věc... K čemu asi sloužila? Přemýšlel pri tom.