Príspevky užívateľa

Na chvíli se zastavi aby očichal jeden keř, ale ucítí jen již starý pach nějakého opeřence a Wisu rychle zase dožene. Občas po ní hodí rychlím pohledem, ale nechtěl na ní moc zírat a taky se potřeboval soustředit na lov. Ale něco na ní mu přišlo povědomé, jen nedokázal přesně určit, co.
,,Jo, tak trochu." Drobně se pousmál. ,,Lovím tu zrovna pro Azarin. Ten má hranice kus za lesem. Kult je trochu dál, ale rozhodně ho neprehlédneš. Žijí v divnych hranatých skalách." Vysvětlil. Nejraději by dodal, že měl z vlků v kultu celkem nepříjemné pocity, ale uvědomoval si, že to bylo hlavně proto, že byl člen jiné smečky. Nemohl tušit, jak by na něj reagovaly jako na tuláka, ale ani to vědět nechtěl. Byl azarinským vlkům vděčný, jak ho přijaly mezi sebe a doufal, že se brzy taky stane oficiálně jedním z nich.

Drobně přikývne a začne mezi zuby drtit bylinky, dává si při tom nacas, aby mohl nabrat trochu času než bude muset Ikkemu odpovědět na jeho otázku.
Trochu se u toho zakření nad jejich chutí, ale nic neříká. Ja za Ikkeho pomoc vděčný. A je zároven i trochu rád, že ho za jeho zvláštní přistup k dotekům nijak neodsuzuje. Jeho poslední zkušenost s tím, když se někomu svěřil nedopadla nejlépe. Vlastně to byla katastrofa, ale za to si mohl i on sám.
Potom se už však misel zamyslet nad odpovědí. Samozřejmě že mu to bylo líto, ale dalo se tomu říkat, že mu to chybí?
,,Asi bych neřekl, že mi to chybí, když jsem to nikdy moc nezažil." Zamumlá nakonec až překvapivě klidně. Byl to celý jeho život, smířil se s tím už dávno. Povětšinou... ,,Ale, asi bych byl raději, kdyby to tak nebylo, jestli víš, jak to myslím.." Dodal. Bylo to lepší než přímo nahlas přiznat, že občas ostatním vlkům závidí.

,,Dobře." Přikývl na Ikkeho žádost rád, že si může trochu odpočinout. Přeci jen, stálo ho to trochu úsilí. Posadil se tedy blízko Feiera aby ho mohl hlídat a zároveň si ze srsti na předních tlapách začal vykusovat a vytahávat ledové krystalky. Jejich chlad mu sice nevadil, ale pořád ho nepřijemně tahaly za srst.
,,Jak vám je?" Zeptal se při tom. Viděl na hnědém vlkovy jeho únavu a tak ho napadlo, že by ho mohl udržet vzhůru tím, že s ním bude mluvit. Nechtěl s ním zase muset třást v případě, že by mu klesly víčka. Zároveň ale úplně nevěděl, o čem mluvit, a tak placl to první, co měl na jazyku aby reč nestála. ,,Doufám že se vám nora bude líbit. Snažil jsem se jí udělat dostatečně prostornou a pevnou, aby něco vydržela."

,,No... To já mam raději klid, když si mě nikdo moc nevšímá." Poznamenal tiše ale byl rád, že se Asterin již plně ke svému predešlému lichocení nevrátila. Narovnal se a jako by ze sebe dokazal ty rozpaky setřást se oklepal. Potom už se byl schopný znovu podívat vlčici do tváře.
Vydá se s Asterin zpětky ve vlastních stopach k řece. Pokusí se druhou část Asterininy otázky ignorovat, doufaje, že ho třeba přestane takhle škadlit. Přeci jen, nebyl úplně hloupý, věděl že mu to dělá naschvál.
,,Vlastně obdobně jako ty. Když konečně zkončila zima, nemám teď tolik poviností, tak jsem se chtěl trochu projít po okolí." Vysvětlil a trochu popoběhl, aby se dostal na kraj koryta řekl. ,,Už se nemůžu dočkat jara. Od tolika vlků jsem slyšel, jak je jaro krásné. Ze všude kvetou květiny a litají motýli. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl, na severu toho kvete pomálu." Vysvětlil s jiskřičkami nadšení v očích a otočil se zpátky na vlčici.
Věděl, ze je na tohle všechno ještě brzy, ale přesto se chtěl porozhlednout po okolí. Chtěl vidět, jak se příroda mění. Sníh a let už znal ze svého domova, nemohl se dočkat těch novích věcí.

Nervózně přešlápne, jak neví jak si s Asterinými lichotkami poradit. Nebylo to úplně nepříjemný, jen nebyl zrovna zvyklí, že by s ním někdo takhle mluvil.
,,T-to bych neřekl..." Zamumlá stále s pohledem zarytým na své přední tlapky. Cítil jak se mu do tváře dere horko a byl rád za jeho hustou bíločernou srst. Bez ní, jistě by byl rudý až za ušima. ,,To mluviš spíš o sobě ne?" Pokusil se její slova otočit zpátky na ní a nervózně se při tom podrbal za uchem.
,,A... Co tu vlastně děláš? Jsi na lovu nebo..." Vyhrkl, snažíc se rychle změnit téma. S těmito věcmi si zkrátka ještě nedokázal poradit. Tohle bylo vlastně poprvé, co se s něčím takovým v konverzaci setkal. Nevěděl, jak má reagovat a vlčina slova ho přiváděla do rozpaků.

Napůl doběhne, napůl radostně doskáče až k ní, s úsměvem od ucha k uchu. Zastavil se jen kousek před ní, a i když ho zamrzí, že se nemůžou přivítat pořádně, nepřestává vrtět nadšeně ocasem. Přeci jen, ani jeden z nich by z doteku toho druhého nebyl zrovna nadšený. Tim si ale nenechá kazit náladu.
,,Já jsem v pohodě, mě zima nic moc neudělá." Zasmál se a už se chtěl zeptat, jak je na tom ona, ale Asterininy další slova ho úplně vyvedou z míry. ,,Em... Ne-nemyslím si..." Nervózně zadrmolí a nachvíli zaryje pohled do země. Stále je z její přítomnosti nadšený, jen z jejího komplimentu, pokud se to mezi komplimenty dalo zařadit, byl trochu zaražený.
,,Ty zase úplně záříš..." Pokusil se ze sebe taky vymáčknout nějaká slova.

Překvapeně zamrká, když zpatří v přítmí stromů překvapivé světlo a o krok couvne, až jednou zadní tlapou šlápne do mrazivé říční vody. Nevěděl, o co přesně se jedná, mohla by to klidně být nějaká nebezpečná schopnost.
Jakmile ale vlčice vystoupí na sluníčko, její krémová srst a hnědé uši a tlapky Iskovy okamžitě prozradí, o koho se jedná. Nejistotu okamžitě nahradi radost z viděni známé tváře .
,,Asterin!" Vyhrkne nadšeně, dlouhý ocas se mu rozvrtí ze strany na stranu. Už to byla taková doba co jí viděl naposledy. Okamžitě se otoči k řece zády a vydá se vlčici naproti. ,,Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděl!"

Zatoulal se kus od hranic s podstatě žádným větším úmyslem. Když končila zima, nemusel se už tolik strachovat o lov a mohl si zase užít trochu těch toulek po okolí. I když se rozhodl přidat ke smečce, neznamenalo to hned, že z něj duše oběvitele jen tak zmizela. Naopak, s blížícím se jarem měl o to větší chuť prozkoumat okolí hranic.
Zastavil se u břehu řeky a rozhlédl se na všechny strany. Kterým směrem se jen vydat? Zamyslel se a zhluboka se nadechl, aby nasám všechny pachy z okolí. Překvapeně se zarazil, když mezi nimi rozeznal i jeden povědomí. Jen si vzpomenout, odkud presně ho znal.
Zatím co přemýšlel se začal kolem sebe rozhlížet.

Hodil po Feierovy ještě jeden starostlivý pohled, než se otočil k místu, na které nemocný vlk ukázal. Jo, to půjde. Pomyslel si a hned se pustil do práce. Připravil si plochu a začal hrabat sních pro stěny. Jeho schopnost byla pro jednou zase užitečná, jelikož když trochu svého mrazu vložil do vybudovaných stěn, z udusaného ledu se stal v podstatě led.
Sněžné nory, nebo také Iglů, jak tomu říkaly zřejmě ostatní, dělal doma v jednom kuse, a i po té delší době co ztrávil na cestách se mu to zřejmě nedostalo z pacek. Pracoval rychle, ale dal si pozor aby nic neodflákl. Ke konci byl z toho množství energie, které do toho vložil, trochu vyšťavený a sních kolem jeho tlap mu na některých místech přimrzl k tlapám. Ale měl hotovo, a uvnitř bylo dost prostoru pro jednoho a možná i dva by se vmáčkly.
Vylezl ven dirou, která byla pod urovní podlahy a vydal se zpádky.
,,Mělo by to být hotovo." Oznámil. ,,Ale možná by bylo fajn jestli mate nějakou stazenou kůži, ať neležíte na chladné zemi a sněhu. Může se tam i zapálit drobný ohen, ale s tím se musi opatrně." Vysvětlil.

Ikkeho vlídná slova ho uklidnila, i když stále na sebe byl trochu naštvaný, že se nechal tak snadno rozhodit. Klid a rozum... To by asi měl začít trochu trénovat. Přišlo mu, že za tu dobu, co byl na cestách, se to zhoršilo. Možná to bylo tím, že většinu času byl sám, kdo ví.
Na chvíli zůstal ticho, když se ho léčetel zeptal na jeho problém. Nechtěl ostatní zatěžovat svými titěrnými problémy. Navíc, sotva sem přišel, chtěl jim ukázat hlavně své silne stránky, ne naopak. Ale Ikke už to stejně věděl, tak by se asi patřilo to alespoň nějak vysvětlit.
,,No... Tak trochu... Nejsem na něj zvyklí." Pokusil se to tedy nějak schrnout tak, aby to dávalo smysl. ,,A ostatní jsou věršinou stejně raději, kdyz se jich nedotýkám." Pokusil se o trochu veselejší tón, aby to nevypadalo, že ho to nějak víc trápí. Byl ale trochu rád, že byl Ikke slepý, alespon se kromě veselejšího tónu hlasu nemusel snažit i o úsměv.
Následně sklopil čumák k bylinkám a před tím, než je vzal do tlamy je očichal. ,,Děkuji, za léčbu i za to ostatní..." Zamumlal při tom.

Zamyšleně přikyvoval, když Feier vysvětloval, jak se to u nich s přijetim do smečky má. Rád by se zeptal, o čem presně ten ceremoniál je, aby se na něj mohl třeba připravit, ale věděl, že na to bude čas i později a nechtěl, aby Feier zbytečně plítval dechem, který na cestu očividně potřeboval. Rozhodl se tedy pouze pro krátké: ,,Rozumím."
Z Ikkeho a Feierova škádlení, pokud se tomu tak dalo řikat, byl trochu nesvůj, a tak raději nic neříkal. Nikdy takové přátelské škorpení mezi dvěma vysoce postavenými vlky nezažil.
Když dorazily k jeskyni, starostlivě po Feierovy pokukoval, ale znovu se už raději na jeho stav neptal. ,,Kde by se vám ta sněžná nora hodila?" Zeptal se.

,,Tak jo." Usmál se a vydal se hned za Wisou. I když tu byl dřív, nez strakatá vlčice, o moc víc to tu neznal, a tak jí nechal vést směr.
,,Na co si dávat pozor?" Zopakoval sám trochu zamyšleně. ,,No, sám tu nejsem moc dlouho, dorazil jsem do těhle končin chvíli před zimou." Vysvětlil. Nevěděl moc, co by vlčici mohl predat za vědomosti, sám měl zatím v těchto končinách obrovské štěstí a na nic nebezpečného nenarazil. ,,Krom potyček s věčí zvěří mě napadá akorát to, aby ses omilem nezatoulala na území nějaké smečky." Přeci jen, asi byla jeho povinost jí varovat, aby bez povolení nevstupovala na uzemí smečky. Nechtěl to ale dělat nijak agresivně, přeci jen, nic mu neudělala.

Drobně přikývne, než mu dojde, že to bílí léčitel neni schopný vidět. ,,Jo... Jasně..." Dostal ze sebe, na moment zavřel oči a zhluboka se nadechnul. Okamžitě co z něj opadlo prvotní zděšení, polil ho stud.
Co to do něj vjelo? Vždyť se nic nestalo! Musí hned tropit takové scény? Akorát si o něm všichni budou myslet, že je divný... Byl naštvaný sám na sebe. Na to, jak zareagoval. Jenže s tím už se teď nedalo nic dělat.
Otřepal se, aby ze sebe setřásl poslední zbytky toho nepříjemného pocitu a povzdechl si. ,,Já vím... Omlouvám se." Měl zkrátka nutkání se za své hloupé chování omluvit. ,,Občas mi to pristě trochu nemyslí..." Dodal s povzdechem.

Nenapadlo ho, že s Feierovým navrhem by se mu hned otevřela možnost jít do, do té doby, zapovězené oblasti. Myslel si, že to by přišlo až by byl oficiálně přijatý. Stejně ale neplánoval se v té časti zatím sám moc potulovat, pro jistotu. Přeci jen, pro ostatní vlky byl zatim stále tulák.
,,Tak jo." Nesměle se pousmál a zavrtěl ocasem. ,,Rád pomůžu. Už jsem to dělal mockrát předtím." Byl rád, že mohl ještě nějak pomoc. Feierova dalši slova ho však trochu zarazila.
,,Většinu zvladnu sám, měl by jste si ještě odpočinout." Poznamenal trochu nesměle. Rozhodně neměl Feierovy v plánu cokoliv nařizovat, jen mu potom, co se stalo přišlo vhodné, aby se hned vrhl do práce.
Bez dalších řečí se ale zařadil za hnědého alfu. Dával si pozor, aby se o nikoho neotřel svým ledovým kožichem, pro stále trochu nemicného vlka by to jistě nebylo přijemné, ale zároveň se držel dostatečně blízko, kdyby se něco stalo.

Její nadšení mu taktéž trochu rozproudí krev a s usměvem taky zavrtí ocasem. ,,Taky jsem to tady prolezl když jsem do těhle končin dorazil. Tenhle les je úžasný, počkej až zase narostou listy." Usmál se.
Taktéz pohlédl směrem ke stopám a zamyslel se. ,,Tenhle teď jen tak nevyleze... A pokud tu byli další, jistě je taky vzburcoval. Budou teď opatrnější..." Zavrtěl hlavou. Už by to nebylo tak snadné se k němu přiblížit. ,,Asi bych se zkusil porozhlédnout po něčem větším. Kdyby jsme byli neúspěšní, můžeme se sem kdyz tak vrátit." Navrhl. Navíc možnost narazit na něco většího byla lákavá. Mohly by se dobře podělit a stále by měl dost na to vzít zpět smečce. Otočil svůj pohled směrem k Wise a čekal, co na to řekne ona.