Príspevky užívateľa

Pousmál se a šplouchanec vlčkovy oplatil. Širokou tlapou uspůsobenou pro chůzi ve sněhu snadno nabral trochu vody, kterou vrhl Dannyho směrem. Držel se ale trochu zpátky, jak zjistil z posledně, dovádění mu zrovna moc nešlo. Neměl v tom takový cit a těžko se mu hledalo, kdy už překračuje hranice. A nechtěl nového kamaráda hned odradit.
Naslouchal jeho návrhům s drobným úsměvem. Vše znělo tak lákavě, také moc rád obdivoval krásy přírody a potuloval se po okolí, jen ta část s bojem o život nebylo úplně to, co by si představoval. Měl raději klid a nebezpečí se vyhýbal, jak jen mohl. Ale nijak, copak se takové nabýdce dalo odolat? ,,To zní skvěle!" Usmál se a zavrtěl ocasem. ,,Moc rád prozkoumávám nová místa. Mluvíš hodně o horách, jsou tvoje oblíbené místo k oběvování?" Zeptal se.

Dostat se pryč z dosahu nebezpečných čelistí i silných kopit, to bylo to jediné ce Iskovy běželo hlavou když se snažil před Nimlógem uniknout. Když mu to však na kamenech podklouzlo, myslel si že je to jeho konec. Ať už by sklouzl ze skámi dolů a zřítil se do propasti, nebo by zůstal ležet na římse a obrovitánský jelen by ho buď roztrhal či udupal, východisko bylo stejné. Jak by cokoliv z toho mohl přežít?
A přeci se pokusil v panice jakkoliv zachránit. Když se mu zadní nohy ocitli ve vzduchu, zoufala se snažil zarýt drápy do skály pod ním. Kámen byl kámen, a drápy u po něm akorát beznocně sjížděly, ale ve vší té smůle měl alespoň trochu štěstí, že se mu těsně předtím než by se zřídil dolů podařilo zachytit o prasklinu ve skále. Netušil, že ho tahle smůla pravděpodobně zachránila ze spárů nimlóga, kdo by nad tím také přemýšlel když vysel na útesu? Nevnímal, co se děje na římse nad ním, snažil se jen zoufale vyškrábat nahoru. Zadníma nohama se snažil najít cokoliv, o co by se mohl opřít, zatím co zatínal zuby bolestí nad jeho drápama, které musely najednou držet celou jeho váhu. Vybavilo se mu, jak se mu předtím udělalo špatně jen z pohledu dolů, a zatočila se mu hlava. Srdce mu bilo jako o závod a v hlavě hučelo. Ještě nechtěl umřít...
Lehce sebou trhl, když se mu do zátylku zaryly něčí zuby. Byl v ten moment příliž pohlcený strachem než aby vnímal že nad ním někdo stojí. Ale byl tak rád za něčí pomoc, i strach z doteků v ten moment doslova zmizel. Konečně se mu podařilo jednou zadní tlapou najít alespoň malinkatou římsu, o kterou by se mohl zapřít, a tak se pokusil vyškrábat zpátky nahoru, do bezpečí. Netušil mezitím, co se s mlžným jelenem ani s ostatnímy členy smečky děje. Chtěl jen být pryč z tohohle prokletého místa.

Pousmál se nad Cyrovými podpůrnými slovy, ale stejně se nemohl zbavit toho pocitu zklamání. Rozhodně tím ale nechtěl kazit náladu kamaráda. ,,Jo, to máš pravdu." Pokýval tedy trapet odevzdaně hlavou, úplně se mu zřejmě jeho pocity zkrýt nepodařily. Když do něj pak Cyro strčil tlapou, ucukl, ale jen lehce. Dříve by jeho reakce byla mnohem nápadnější a rychlejší, ale poslední dobou si už na doteky začal pomalu zvykat. ,,To nic, to je dobrý. Eirlys mi pomáhá si na doteky zvykat." Přiznal s drobným usměvem. Bylo těžké o té úžasné vlčici nemluvit, i když se stále trochu styděl. Ale jeho tlama projednou byla rychlejší než jeho hlava a až o chvíli později mu došlo, že Cyro je vlastně Eirlysin bratr. Najednou se cítil trapně, že něco takového vůbec řekl a zároveň měl trochu strach, jak jeho kamarád bude reagovat.

Nad poznámkou ohledně Cyrovy magie se jen drobně pousmál. ,,To nejsi asi jediný." Poznamenal, on přeci jen nebyl o nic lepší se svým ledovým kožichem...

Stále s úsměvem na tváři Eirlys následoval zpět k řece. Doufal, že tentokrát už si povede lépe. Musí, aby se znovu musel sušit, to už by se pravděpodobně nenajedly. Vyměnil si s ní ještě jeden rychlí usměv, když se na něj ze břehu otočila a taktéž přistoupil k vodě.
V takové tmě to bude ještě těžší... Uvědomil si ne příliž nadčeně ale taktéž vstoupil do proudu. Studená voda začala proudit kolem jeho pacek. Jemu to nevadilo, znal i studenější, ale presto se otočil zpět na Eirlys. ,,Opatrně, začíná být chladno, ať ti pak není zima." Cítil se trochu provinile, kdyby byl trochu šikovnější... Chtěl jí nabýdnout, aby počkala na břehu a nechodila v tak studené vodě, ale s jeho v podstatě nulovými zkusenostmi s lovem ryb by to nedopadlo dobře.
Hlavu držel blízko u vody a snažil se i přes odraz hladiny nalézt obrys ryby. Na moment ho i napadlo, jestli by nemohl zkusit použít svojí magii, ale i kdyby se mu v ledu podařilo něco chytit, nakonec by to stálo víc námahy tu rybu z ledu vydolovat. Musel se prostě soustředit. A po chvíli zkutečně zpatřil temný stín, který si i navzdory vlnící se vodě držel jednotný tvar. Ještě chviličku ho pozoroval a pak po něm chňapl zuby. Do tváře mu chrstla trocha vody ale když zvedl hlavu zpět nahoru, vítězně v čelistech držel zmítající se rybu.

Bylo toho tolik, co v ten moment cítil, že se v tom strácel. Tohle bylo něco úplně... Neskutečného. Jako by ho Eirlys jejím jemným polibkem očarovala. Vše kolem něj najednou přestalo existovat. Praskání ohně se utišilo, řeka jako by najednou prestala téct a dokonce i příjemný letní větřík prestal vát. Iskovy přišlo, jako by v ten moment v celém širém vesmíru existovaly jen oni dva. Ten pocit štěstí ho celého pohltil, naplnil ho od pacek až po uši a pak... Stejně rychle jako se oběvil tak také pomunul a její studený čumáček společně s ním. Isku až překvapilo, jak rychle se to vsechno událo. Ale ten zvláštní pocit v jeho hrudi nemizel. V hlavě mu stále trochu šumělo a měl pocit, jako by se vznášel. Když se pak na něj Eirlys usmála, nemohl jinak než se usmát také. A tentokrát opravdu pořádně, hezky od ucha k uchu. Jinak to prostě nešlo.
Ještě štěstí ze Eirlys měla vsech pět pohromadě, protože kdyby to bylo na něm, kdo ví jak dlouho by to trvalo než by se z tohohle momentu vzpamatoval. ,,Jo... To mě také." Přiznal stále trochu zasněně. Kdyby se na něm mělo víc projevit, jak se zrovna cítil, pravděpodobně by se začal vznášet. Jen nějaký špagatek a Eirlys by si z něho mohla udělat balónek...
Nakonec se z toho ale přeci jen dostal, a téměř okamžitě se začal nad tím, co se pravě stalo, červenat. Opravdu ho právě..? O bože. O bože. Zkutečně se to stalo?! To bylo tak... Tak... Postavil se, aby pohybem trochu zahnal tu rozpačitost, která se ted proháněla celým jeho tělem. ,,Čím dřiv se do toho pustíme, tím dřív se můžeme vrátit zpatky a užít si večeři." Podotkl a nervózně prešlápl, i tak ale v momentě, co se na Eirlys podíval, nemohl jinak než se znovu usmát.

Zaraženě poslouchal, co Eirlys o ledu povídala. Nikdy předtím nic moc pozitivního neslyšel, a když už, tak až tady, že je led užitečný... Ale jemu to vždy přišlo jako trochu prázdné slovo, za kterým se toho může hodně negativního skrýt. Ale její slova byla něco úplně jiného. Věřil jim. A... Vlastně to bylo i hezké, že někdo v jeho "talentu" viděl i něco tak pozitivního. Po chvíli se jeho zaražený výraz proto změnil v drobný, i trochu nesmělý, usměv. ,,T-tak jo... Když myslíš, tak až nalovíme pár ryb..." Zamumlal, ale v jeho hlase šla zaslechnout radost, ale i jistá nervozita. On přeci jen viděl led po většinu jeho života a většinou mu nepřišel až tak zajímavý, jak ho Eirlys popisovala. Doufal tedy, že jí nesklame.
Otočil tak pohled k ohni. ,,Vázně? To by mě asi nenapadlo, většina zvířat se ohně přeci jen bojí." Poznamenal s drobným usměvem. Ale zaroveň to vlastně dávalo smysl, ryby mohly jen stěží vědět, jak ničivý element oheň je.
Byl to opravdu krásný okamžit, v podstatě dokonalý. Jen kdyby se Iska nebál toho, aby něco nepokazil. Ta nervozita, obzvlaště z něčeho tak nového, byla všudypřítomná a k němu prostě patřila. I tak se k Eirlys naklonil, až do ní málem drcl čumákem. Věděl, že by to asi měl být on, kdo udělá ten první krok, tak se to slušilo, ale... Proč to bylo tak těžké? Cokoliv s Eirlys se na jednu stranu zdálo tak snadné, on se cítil tak lehce, a na tu druhou bylo vše tak těžké, jeho srdce jako by snad vážilo tunu... Nechtěl nic pokazit, nemohl... Naklonil se ještě o něco víc a natočil hlavu lehce na stranu. Zavřel oči, snad aby se když tak nemusel koukat na to, jak zase něco pokazil. Eirlysin dech ho lehce pošimral na čumáku. A pak konečně ucítil ten jemný dotek.

Iska už přemýšlel, že by se pokusil pomalu z jeho pozice vycouvat, když si přeci jen na chování nimlóga všiml něčeho... Zvláštního? Netušil co je u takové potvory normální, ale pokud se na něj koukal jako na jakékoliv jiné zvíře, ať už dravce či kořist, čekal by že ho bude jelen propalovat pohledem. Přeci jen, byl k němu nejblíž, alespoň zavadit o nejbližší možnou kořist by dávalo smysl. Iskovy přejel mráz po zadech, když mu došlo že o sobě samotném uvažuje jako o kořisti. Nikdy dřív nad sebou takhle nepřemýšlel... Ale to ho nezastavilo o momentální situaci uvažovat s pohledu lovce. Ano, většina jeho těla byla šedá a mohla tak splívat se skálou, ale jeho srst kolem krku a na hlavě musela vysloveně zářit, do toho výtr k nim dneska příznivý taktéž nebyl, takže o něm jelen s rudým parožím vědět jistě musel. A přesto ho očima vůbec nesledoval, zato nozdry se mu neustále chvěly a Isku zaujaly až prekvapivě jemné pohyby velkych uší. Trochu jako uši zajíce... Že by nimlóg nespoléhal tolik na zrak..? Možná ho zmátl tím, že se nehýbe? Také tu byla ale myšlenka co vse nad čim predtím premýšlel, spochybňovala. Možná nad tím jen příliž přemýšlel a obrovskému zvířeti se prostě nechtělo na tak nebezpečně vypadající skalní římsu. Možná bych chytřejší než si myslely a čeka néjakou past?
Nevěděl co má teď dělat, ať už jeho hypotéza se zrakem byla správně či nikoliv, když se teď dá na útěk, zvíře vyprovokuje. Ale copak tam měl jen stát a čekat až ho zvíře zadupe do země nebo se po něm vrhne?! No, tohle rozhodnutí asi nebylo úplně na něm... Nimlóg se postavil na zadní a zacal kolem sebe kopat obrovskými kopyty. Přímo do obličeje mu zničeho nic cákla nějaká teplá kapalina a Iska spanikařil, když ucítil krev. Co se to proboha děje?!
Rozhodl se ale chvilku zmatku využít a rychle se odtamtud klidil pryč. Doufal že mlžný jelen bude na chvíli rozptýlený a po prvním kroku do zadu, který se mu zdál jako by se snad pohl po celém roce, se rychle otočil a utíkal pryč, do bezpečné vzdálenosti. I když byl ale viděšený, snažil se běžet směrem, kterým se nikdo nenacházel, pokud to bylo možné. I v panice si pamatoval určitá pravidla, jako bylo neohrozit ostatní kdyby se po něm jelen vrhl. Hlavou se mu také hodila myšlenka, že by jeho pozorování měl předat ostatním, ale neměl v momentální den ani na to, aby zásoboval jeho rychle byjící srdce, jak měl najít dost síly na to, aby promluvil?

Pousmál se, když se vlčice opět zařadila vedle něj. I tak se ale rozhodl, že už zrychlovat nebude. Zaposlouchal se do dusotu jejich tlap a pravidelného střídání mezi výdechy a nádechy. Běhal rád, ale většinou sám. Věděl, že mluvit při takovém běhu je hloupost, vlk se akorát vyvede z pravydelného dychání a strácí rychleji energii, ale přeci jen mu přišlo zvláštní mlčet. Mlčení akorát podporovalo spyrálu myšlenek, která se mu točila v hlavě. A většinou ne úplně pozitivních myšlenek. Moc dobrý v interakcích s ostatními pořád úplně nebyl, o to víc to na něj dělalo tlak, když měl "vést" trénink. Chtěl jen Fäoline pomoct, ale upřímně trochu litoval, že to nabýdl. Premýšlel, jestli jí takhle vůbec pomáhá, jestli si o něm nemyslí, že je divný. Možná měl raději přistoupit k závodu, to by to ticho nebylo tak dlouhé... Najednou litoval opět všech svých rozhodnutích. To zlověstné slovíčko "kdyby" dělalo své.
Takovéto myšlenky ho rychle pohltily, z předešlé relativně veselé nálady a snahy vlčici podpořit zbyly jen zbytečky. Tak moc se do svých myšlenek zahloubal, že si ani neuvědomil, kolik času mezitím uběhlo. S lehce nepřítomným výrazem stále pokračoval ve běhu a ani si neuvědomil, že už začíná i on cítit únavu, jak na tom pak mohla být Fäoline?

Iska vyslechl pokyny aniž by zpouštěl pohled z lesa a jen drobně mlčky přikývl. Jak tak přejížděl očima po hranici stromů, najednou mu vše připadalo tak strašně tiché. Najednou nemohl nalézt tu siluetu, kterou dříve zpatřil a čím déle čekal a pohledem hledal, tím více se mu do hlavy zarývala myšlenka, jestli nejednal příliž unáhleně... A v tom sluneční paprsky dopadly na rudé paroží. Iskovy se zježily snad vsechny chlupy když pozoroval to monstrum, jak si to k nim vykračuje. Nikdy nic takového neviděl. Kopyta, paroží a celková stavba těla dávala falešný dojem býložravce, který i když uměl být v ohrožení nebezpečný, rozhodně by neměl ke dravcům takto dobrovolně mířit. Tenhle tvor šel proti všemu, co Iska znal a to ho znervózňovalo ještě víc.
Až když se tvor zastavil a nasledně udělal par kroků zpět si Iska uvědomil, že zadržuje dech. Na skalní římse si připadal nechráněný a jako velmi snadný terč, ale řídil se rozkazy a ze svého místa se ani nehl. Měl strach nad čím tato bestie asi přemýšlí a jelikož byl k ní nejblíž, blíž než mu bylo příjemné, začal v hlavě patrat po případném směru, kterým by se měl rozběhnout kdyby se mlžný jelen zčista jasna vyřítil jeho směrem. Moc dobře ale věděl, že pátráni po únikové cestě musí být jen v jeho mysli, v momentální chvíli se bál i jen mrknout.

Bohužel neměl takové štěstí jako jeho kolega a čelisti mu sklaply na prázdno. Zajít z čista jasna změnil směr a v zápětí mu druhý profrčel mezi nohama. Tak ho tak iracionální manévr od lovné zvěře zmátl, až klopítl o jeden trs trápy. Ustál to bez pádu, ale musel kvůli tomu spomalit a ušáci se mu tak rozutekly kdo ví kam. Povzdechl si a otočil se po Cyrovy, doufaje že alespoň ob byl o něco úzpěšnější.
Mírná záře Cyrového ohně ho trochu překvapila, nikdy dřív jeho schopnost přeci jen neviděl. Ale zmítající se zajíc v jeho tlamě ho přiměl lehce se uvolnit. Alespoň jednomu se to povedlo. Byl rád že se jeho kamarádovy podařilo něco ulovit, ale stejně mu to v tlamě vyvolalo jakousy pachuť. To on byl lovec, tohle byla jeho jediná práce... Měl by v tom být lepší...
Nenechal ale žádné zklamání ze sebe sama poskvrnit heho tvář a doklusal zpět k Cyrovy. ,,Skvělá práce!" Pochválil ho a zavrtěl ocasem. ,,Alespoň jeden z nás dvou je dost šikovný." nemohl si odpustit nerýpnout si do sebe samotného.
,,Co je s tím ohněm?" Zeptal se potom.

Netušil co se děje když se vydal na schromáždění, ale jako vždy byl krapet nervózní. Očima rychle přejel shluk vlků, kteří se na místo pomalu dostávaly a už už si chtěl jít sednout někam stranou, dál od ostatních, když mu pohled ulpěl na Eirlys. S ní se cítil o něco jistěji, možná by mohl... Vydal se za ní a sedl se jen kousíček vedle, aby nemusela pociťovat nepříjemný chlad jeho blízkosti, ale zároveň blíž než by si sedl ke komukoliv jinému.
Na chvíli se mu zkutečně podařilo trochu uklidnit, tedy než přišlo oznámení. Feier odchází... Iska sice Feiera zas tak dobře neznal, ale tak razantní změna ho totálně vykolejila. Alfy, teď už bývalého, si velmi vážil. Věděl, že se mu dlouhonový vlk snažil pomoct a byl mu neskonale vděčný za možnost být součástí této smečky, kde našel vše po čem kdy toužil. Ani plně nerozuměl jeho přání vyhledat svojí rodinu. Jestli Iska na něco přišel, tak to bylo to že pokrevní rodiny byli přeceněné. Mohly být dobré, ale také nemusely, a někdy je lepší si vytvořit vlastní. Ale chápal, že každý má na tyhle věci svůj názor a Fwierovy to nezazlíval. Jen...
Vidina takové změni ho stresovala, do toho nový alfa... Zathriana příliž neznal, i když si stále relativně živě vybavoval tu krapet nepříjemnou otmosféru z jejich prvního setkání. Ale copak mohl někoho soudit proto, že on neuměl dobře komunikovat?
Při vykonávání trestu se Iskovy však zježily chlupy na zádech a vybavil si slova jisté vlčice, která ho pred časem celkem traumatizovaly. Nemohl se na to dívat, a tak uhl pohledem. Jak byl zabraný do vlastních myšlenek, skoro se zapoměl přidat k rozloučení, ale nakonec přidal svůj hlas k hlasům ostatním.
Když se pak Eirlys vydala Zathrianovy a Asphodelle poblahopřát, skoro jako malé štěně, co pořádně neví co má dělat jí následoval. ,,Blahopřeju." Zamumlal stále trochu rozčarovaně a sklonil před oběma hlavu na znak úcty. Potom rychle uhl před ostatními, aby ho neuvěznily v davu a zmizel o kus dál. Na chvíli potřeboval být sám. Možná by ho to tolik nevzalo, kdyby se mohl dopredu připravit, nebo kdyby něco takového něco naznačovalo. Ale pro něj to přišlo jakoby odnikud, a s tím měl Iska problém. Nezvládal moc dobře prudké změny.

Pohyb mu trochu pomáhal se vzpamatovat, i když hlava si stále házela šílené představy, co by se všechno mohlo pokazit. Snažil se je nevnímat, jelikož sám moc dobře věděl, jak nepravděpodobné všechny tyto scénáře byli. Ale ať už byla pravděpodobnost vyplnění mizivě malá, pořád ho těsila a nutila neustále pátrat po okraji lesa ve snaze jemu samotnému dokázat, že se opět, jako vždycky, mílí. Už si jenom přál aby se jelen prohnal určeným místem v patách se všemy okřídlenými lovci, aby tohle napětí mohlo zkončit.
Když si tedy po dalším ohlédnutím mezi stromy všiml jakési velké siluety, na moment se mu olevilo, že už brzy bude konec, než mu z hrůzou došlo, že tvor není tam, kde má být. Pár vteřin jen ztuhle zíral mezi stromy, v hloupy duše doufal že si to s ním jen hrají stíny lesa. Ale nemohl to riskovat. Hlava se mu na chvíli projasnila od všech těch obav. Co měl dělat? Pokud spustí poplach, může to zvíře na ně upozornit, ale pokud o nich už ví, musí dát ostatním vědět dřív, než zaútočí...
Nemohl se rozhlédnout kolem, jestli si i někdo jiný tvora všiml, nechtěl z něho ani na par vteřin zpustit oči, i jen mrknutí se obával. ,,Pozor! V lese něco je!" Rozhodl se nakonec zavít na poplach a jelikož byl lesu nejblíž, rychle se připravil na případný útok.

Iska pořádně nevěděl, co se sebou z nervozity dělat. Stál na daném místě a ze začátku se ani nehl, jen napjatě pozoroval místo, kterým se letci vydaly, a odkud snad, pokud vše proběhne dobře, potom poběží lovená příšera. Srdce mu chvílemi snad vynechávalo údery, jak moc doufal, že je vše v pořádku. I když mu bylo i jen z pohledu dolů do rokle trochu nevolno a z popisu nimlóga se mu zvedaly chlupy na zádech, snad nikdy si nepřál mít křídla více. Tohle čekání ho ubíjelo, když ani netušily, jak to tam probýhá. Jestli jsou všichni v pořádku... Jestli je Eirlys v pořádku. I jen jediná myšlenka, kterých si jeho hlava dovedla v okamžiku vytvořit tisíce, mu bránila v tom tam jen tak stát a čekat.
A přeci jen to bylo to jediné co mohl dělat.
Na chvíli se otočil, když Feier promluvil, celý napnutý že se něco děje. Když ale jen oznámil, že Zathrian bude tuhle operaci vést, zase rychle upřel pohled k lesu. Věřil úsudku Feiera, a když do Zathriana vkládal tolik důvěry, tak tím pádem i jemu.
Po něčem, co se však zdály jako hodiny už to nevydržel. Z toho napětí mu začaly tuhnout nohy a tak na svém místě začal nejprve přešlapovat, ale po tom co si tam v podstatě vytvořil důlek se pouhé přešlapování proměnilo v pochodování v kruzích.
Malé kolečko. Ohlednutí se po lese. Nic. Další kolečko. Ohlédnutí se po lese. Zase nic.... Další kolečko...

Nechtělo se mu v tomhle rzhovoru pokračovat. Nejraději by se teď a tady otočil a utekl, ale hloupý zase nebyl. Netušil co měla Verdandi tímhle svým proslovem v plánu, ale jestli něco věděl, tak to bylo to, že jí nechce ukázet zranitelná záda. Pokusit se o útěk by mohlo akorát vyvolat agresivní reakci. Ale stejně, dokud nebyl alespoň v bezpečné vzdálenosti, neodvážil se mluvit.
,,To... Je něco jiného.." Zamumlal, zatím co pohledem cukl k řece. To byla jeho úniková cesta, kdyby šlo do tuhého, a seveřan se projistotu začal chystat. ,,Něco jiného je se bránit, i kdyby to mělo znamenat zabít, a něco jiného je zabíjet, protože ti to dal někdo za úkol..." Poznamenal. Na Isku to bylo až překvapivě odvážné, to že vůbec promluvil. Možná to byla nějaká ta malá kapočka zvědavosti, i když sám věděl že to vědět nechce, ne od ní. Ale byl jejímy slovy zmatený. To co teď řekla ani neznělo tak špatně. Zabít vlka, který i přes varování pokračuje, to byl schopný pochopit, protože byl hrozba. Ne že by to tedy on dokázal, proto se taky stal lovcem, aby nemusel zabíjet nic jiného než kořist, ale její předešlá slova ho dostala. To znělo špatně.
,,Když jediný způsob, jak se dostat víš, je přes smrt někoho jiného, nepodporuje to jen to, aby vlci vyhledávaly důvody, proč někoho zabít..?" Zeptal se, uši přitisknuté k hlavě, ocas mezi nohama. Jeho hlas zněl spíše zouchale, jako by po něm Verd právě teď chtěla někoho zabbít. Vír myšlenek v jeho hlavě opět začal vířit a plyvat ty nejšílenější teorie. Rychle zavrtěl hlavou.

Naklonil při jeho první odpovědi trochu zmateně hlavou. Přišlo mu zvláštní, že by o něj nikdo neměl starost, když takhle i na pár dní zmizí, ale tak copak on mohl vědět, jaké to u nich je nebo jak to tam funguje? Možná je to tady normální. Iskovy se v hlavě mihla i jiná myšlenka, ale na tu se snažil zapomenout ještě dřív, než by se mohla více rozvinout. Svým vlastním myšlenkám se však zatím ještě nenaučil uhýbat. Mohl to mít podobné, jako to měl on..? Když však vlček pokračoval, všechny nepříjemné myšlenky svými slovy stihl zahnat dřív, než by v jeho hlavě vytvořily tornádo... ,,Ach tak." Pousmál se. ,,To je od tebe hezké, vyrobil jsi si ho sám?" Zeptal se a pohledem ke zmíněnému přívězku sklouzl. Předtím si ho jen stěží všiml, s vlčí nazrzlou srstí překvapivě splíval, ale když na něj Danny sám poukázal, rozhodl se si ho trochu lépe prohlédnout. Byl celkem jednoduchý ale hezký. Když pak Danny přišel s návrhem, musel se drobně pousmát ale zavrtěl hlavou. ,,Rád s tebou někam půjdu, ale nemusíš si přidělávat práci." Přátel nikdy nebylo dost, alespoň podle něj, a bylo jedno odkud. Ale přijmout něco i jen slabě se podobajícího daru? To nemohl... Nemohl přece někomu dovolit, aby se kvůli němu takto namahal.