Príspevky užívateľa

,,Počkej, ve vaší smečce máte i jiné schopnosti?" Podivil se. ,,U nás měli všichni něco společného s jedním elementem. Mělo to různé způsoby projevení, to ano, ale vždy to bylo v podstatě totéž. Jak je to možné?" Nechápal. Nadšení z nových informací naprosto přehlušilo ty zbytky pochybností, které se dosud drželi v jeho mysli. Všechno mu tu lřišlo tak zvláštní. Tohle místo, to, co Cyro říkal a trochu i Cyro samotný. Takového vlka nikdy predtím neviděl a chtěl se ho zeptat na tolik věcí. Jak to, že je takhle veliký, jestli to ma něco společného s tím, jak mluví, jestli i dalši šlenové Azarynu vypadaji jako on a spoustu dalšího. Ale věděl, že to asi není uplně slušné se ho na tyto otázky ptát.
Pak si však uvědomil, že jeho otázky mohly znít vlezle, a tak se rychle začal omlouvat.
,,Ou, promiň, nemusíš na to odpovídat! Je to pro mě akorát tady všechno nové, vím že dovedu být s těmi otazkami otravný, promiň."

,,To je v pořádku, oboje." Řekl a pousmál se, aby ukázal, ze mu zkutečně ani jeho mluva, ani to, kdyby jeho jméno zapoměl, nevadí. ,,Věřím že já zase občas řeknu nebo udělám něco, co zde není úplně běžné. Jak sis asi mohl všimnout, nejsem úplně zdejší." Podá i vysvětlení, jelikož nechtěl svým chovàním Cyra tak překvapit.
Trochu obezřetně ho nasledoval. Trochu z toho mista měl strach, jak bylo asi poznat podle jeho lehce najezené srsti, ale zvědavost byla silnější.
,,Takže, vsichni ve vaší smečce ovladají oheň?" Zeptal se. Nikdy predtim se s vlky, kteři ovládaly oheň, nesetkal.

,,Jsem Iska. Rád tě poznávám Cyre." Predstavil se a sklonil v uctě trochu hlavu přesně tak, jak se to doma učil. Už stihl pochytit, že se tu vlci takto povětšinou nezdraví, ale přišlo mu zvláštní to neudělat.
Otočil pohled zpět na tu stavbu, ale v hlavě mu stále výřilo spoustu otázek. ,,Takže... Ty taky patřis k té smečce, o které předtím mluvil Stadley?" Zeptal se stále trochu nesměle. Cyrovo o dost milejší chování ho však pomalu rozmlouvalo a on měl najednou v hlavě snad tisíce otázek. Nechtěl však vlka před sebou všemi těmi dotazyxzahltit, a tak trpělivě čekal, az nejdřív odpoví na tu první, než se začne vyptát dál.

Následoval toho velkého vlka před sebou. Ten běh jako by z něj setřásl predchozí nejistotu a vyhnal mu z hlavy ten strach. Nebo alespoň pro tento moment.
Už to bylo dlouho, co takhle běžel jen pro radost, ve hře. A pořád, i přes svůj věk, byl tam uvnitř stále jen jedno velké štěně.
Kdyz si však všiml té divné kamené stavby před ním, rychle zastavil a udiveně na to zůstal jen hledět. Neměl zatim moc příležitostí něco takového vidět, obzvlášť ne takhle zblízka.
Na vlkem před ním vyřčenou otázku jen zavrtěl hlavou. ,,Co to vůbec je?" Zeptal se. To, jak se nad ním ta divná hora kamenů tyčila na něj působilo poněkud zlověstně. Na druhou stranu, v hlavě mu viřilo tisíce zvědavých otázek, na které nutně potřeboval znát odpovědi. A ty nezíská, když jen se stazeným ohonem bude stát opodál, a tak taktéž postoupil blíž ke zni aby si jí mohl očichat.

Vyděšeně nadskočil, když do něj strčil čumákem, a zůstal chvíli jen zaraženě stát na místě. Když to vsak vypadalo, že vlk si ani nevšiml, ze je něco v nepořádku, oddechl si.
Zkutečně si musím dávat větší pozor... Pokáral se v duchu a oklepal se, jako by ze sebe mohl setřást ten nepříjemný pocit. Stejně na to, aby se ho někdo takhle bez varování dotkl nebyl zvyklí, a fakt, že to byl pro něj úplně neznámí obrovský vlk mu na odvaze nepřidávalo.
Ale vypadal mile... Pomyslel si. I když byl tak zvláštní... Nechtěl ho rozesmutnit nebo naštvat, a tak se spíše ze slušnosti nežl-li z nadšeni ze hry rozběhl za ním.
Ty počáteční rozpaky ale mohly později opadnout, jen toho vlka bude muset poznat trochu lépe...

>>> Trosky Othamu

,,Jo, to máš pravdu." Drobně nad poznámkou přikývl. Jeho smečka by z nezvanych hostů taktéž nebyla kdo ví jak nadšená. Představa, že by se na něj najednou vrhl i jen jeden vlk, natož pak cela smečka, ho přiměla se nervozně oklepat. Věděl, že si má dávat pozor, ale jeho pozornost pod tím navalem nových věcí občas trochu utíkala od jedné myšlenky ke druhé.
Když se Mensis najednou vydala dolů z kopce, hned se s úsměvem vydal za ní. ,,Tak jo!" Řekl nadšeně a zaradil se vedle ní. ,,Je to úžasně takhle cestovat po světě, ale je to trochu osamělé..." Poznamenal, vděčný za tuto nabýdku ujít alespoň kousek cesty spolu.

Chvíli opět jen zůstane tiše sedět a na chvíli pevně zavře oči. Když je znovu otevře, dlouze vydechne. Chtěl to zkusit. I když měl strach.
A jistě to nemohlo být zas tak strašné... Když se ho dotkne třeba větev tak mu to prece nevadí.
,,Tak- Tak jo." Vydechne dřiv, než by si to stihl rozmyslet. Potom ale hned stratí tu trochu odvahy, naprázdno polkne a z nervózní.
,,Ale... Nemohla by jsi mi předtím ukázat tu tvoji hvězdu..?" Šeptne tiše. Pořád její nabýtku měl v hlavě a i přes to vsechno, o čem se teď bavili ho v hlouby duše užírala zvědavost. ,,Tedy, pokud ti to nevadí." Dodal rychle.

Nervózně se ošije a vzdoruje nutkání a odsunout dál. Ví, ze to Asterin nemyslí nijak špatně a nechtěl by jí urazit.
,,To nemusíš, nechci aby jsi kvůli takové hlouposti takto ristovala..." Zavrtí rychle hlavou. ,,Navíc... Já vím, že chvíli říkám to a pak ono ale... Mám z doteků vlastně trochu strach... Uhývám před všema tak dlouho že..." Na chvíli se zarazí. Neví, jak to má vysvětlit aby to dávalo smysl. Zní to jistě hloupě, na jednu stranu nadává, že se nikoho dotknout nemůže, ale pak to sám odmítne... Stáhl uši a nejraději by se propadl do země.
,,Nejsem na to zvyklí... Asi bych stejně ucukl, i když bych sám nechtěl... Je to... Je to silnějši než já..." Snaží se vysvětlit i když se mu hlas trochu rozechvěje. Sám tomu nerozumí, proč takto reaguje. Možná si sám ani neuvědomuje, jaké trauma to v něm zanechalo, když s ním celý život bylo zacházeno jako s někým, kodo se nechtěl nikdo dotknout ani dvou metrovým klackem.
,,Promiň." Špitne tedy nakonec. ,,Moc si toho vážím, opravdu! Jen... Nevím jestli to teď zvladnu..."

Její slova ho krapet překvapila, a tak zůstal na ní zůstal chvíli jen zamyšleně hledět. Odpověď na její otázku ale neměl... ,,Já... Já nevím..." Přiznal nakonec a sklopil pohled k zemi. Přišel si najednou jako malé stěně, co dostalo vyhubováno. Asi měla pravdu, že by si na ní neměl jen stěžovat. Ale přesto... ,,Já jenom nesnáším to, že se nikoho nemůžu dotknout... Nesnáším, když se ode mě všichni odtahují když se ke mě náhodou přiblíží moc blízko... Ty jejich pohledy, oklepávání se a... Prostě... To bolí..." Špitl s pohledem zarytým na svoje tlapy. Ani nevěděl, proč ji to říká. Jistě jí jeho lamentování nezajímá... Každý má prece své problémy, nepotřebuje se zabývat ještě problěmy jiných.

Když se k němu nakloní, drobně znervozní, ale zůstane sedět aniž by se jakkoliv pohl. Počká, az Asterin dokončí to co právě dělá a při její další otázce stáhne trochu uši a uhne pohledem. ,,Nic... Je to pořád stejné..." Přizná s povzdechem. ,,To byl také jeden z důvodů, proč jsem odešel od sve smečky. Slyšel jsem, že tady zimi nejsou tak kruté jako doma, tak... Tak jsem doufal, že tu třeba můj chlad nebude až takovou přítěží..." Zamumlal. Poté se však poněkud zarazí.
,,Vážně?" Podiví se. ,,U nás měli ledeve schopnosti všichny, jen nebyli tak k ničemu jako ta moje." Vysvětlil. ,,Dokud jsem nepřišel sem, ani jsem nevěděl, že vlci můžou mit i jiné schopnosti."

Prekvapen tím návalem otázek stahne tlapku zpět k sobě a chvíli se jen snaží zpracovat všechny ty slova.
*Ono jí to... zajímá..?* Podiví se. *Ale... Je to lepší než kdyby začala vyšilovat... To už se mi taky jednou stalo...* Pomyslí si. To byl ten hlavní důvod proč o své schonosti nemluvil. Nechtěl, aby se opakovalo to, že vlci začnou vyšilovat ze je dotekem promění v kus ledu...
,,No... Když se mě dotkneš, ucitíš tu zimu o dost víc... Ostatní říkaly, že je to horší než spadnout do ledově vody. Ale nevím, já svůj chlad necítím, nebo jsem na něj prostě zvyklí, nemůžu to nijak zastavit..." Snaží se i přes to, že je mu to trochu nepříjemné, vysvětlit všechno na co se Asterin ptala. Bylo toho ale tolik, ze si nebyl jisty jestli zodpověděl všechno.

Oči se mu rozzářily při první otázce. Byl občas jako male zvědavé štěně. Nez však stihl jakkoliv odpovědět, prišla druhá otázka a on jen naprázdno sklapl čelistmi.
Nechtěl o tom moc mluvit. Ale Asterin mu o té své pověděla, jistě by to nebylo fér nechat si vyprávět o té jeji a pak svou zatajit. Povzdechl si tedy a posadil se kus pred Asterin.
,,Moje schopnost... Je ten důvod, proč jsem před tebou začal couvat..." Vysvětlil s pohledem zarytým do země. Bylo to zvláštni to takhle vysvětlovat. Většinou jen zapíral a snazil se prejit na jine téma do posledni chvíle, kdy si na to vlk nakonec přišel sám.
Přesto nevěděl, jak by to měl říct. Slova jako by mu nešla skrze usta a tak nakonec natáhl tlapu jejím směrem. Zastavil se včas, aby se jí nedotkl a pořád mezi nimi byl dostatečně velká mezera, ale Iska věděl, že už na takovou vzdálenost může citit ten chlad, který ho obklopuje. ,,Ostatním je to většinou nepříjemné tak... Si držim odstup." Vysvětlí alespoň to.

Překvapeně na ní zůstane chvili hledět. Asi nerozuměl úplně všemu, ale stejně... ,,To zní úžasně..." Vydechne. Pro někoho, který se celý život stýkal akorat s vlky ovladajicí ledovou magii bylo skoro všechno jako čirý zázrak.
Jistě, očividně to mělo nevýhody, jak teď právě viděl, ale dokud nespadla, nic by na ní nepoznal. Užívala si toho blbnuti, co ještě před chvílí dělali a očividně se ničim nestresovala.
Iska by se nejraději sám kousl, když si uvědomil, že jí možná i trochu tu bezstarostnist závidí.
To, že přes zaujatost svojí vlastní schopností a jejími nevýhodami neviděl, že všechno má svoje klady a zápory je už věc druhá.

,,Hvězdu..?" Nechápavě nakloní hlavu na stranu. ,,Co myslíš tou hvězdou?" Zeptá se. Je to už poněkolikáté, co jí zmíní, a tak se Iska rozhodl na to zeptat. Zároveň taktéz tak trochu doufal, že když mu Asterin bude vysvětlovat tu věc s hvězdou, ať už to mělo znamenat cokoliv, zapomene při tom na svojí vlastní otázku.
Nestášel to vysvětlovat... Nerad o tom vůbec mluvil a byl by nejraději, kdyby se o tom ostatní nikdy nedozvěděly... Doma to nikdy vysvětlovat nemusel, tam o tom všichni věděly a umyslně o tom nemluvily.

Oddechl si, že Stadley odešel bez nějakého většiho konfliktu, ale neměl moc času na to vzpamatovat z jednoho setkáni a už k němu přiskočil druhý vlk.
Překvapeně sebou trhl a udělal od vlka krok zpět. Přitom na něj zůstal chvilku jen civět, než se vzpamatoval a uvědomil si, že to od něj nebylo moc slušné. Ale vlčí velikost ho zkrádka vyvedla z míry. Nikdy předtím nic takového neviděl...
,,Em... A-ahoj..." Vysoukal ze sebe zaraženě. To, že se ti dva znalyxa podle pachu patřily ke stejné smečce, pred kterou ho Stadley akorát varoval mu na odvaze zrovna moc nepřidalo. Ale nově příchozí vlk vypadal i přes svůj trošku děsivější vzhled pořád celkem přátelsky a nechtěl ho jen tak odmítnout, i kdyz to byla trochu zvláštní otázka.
,,Já nevím jestli bych měl... Když se Atadley vrátí a já tu pořád budu..." Pokusil se tedy vysvětlit.