Príspevky užívateľa

Nad tím, co by on nikdy nenazval jménem se lehce zasměje. Znělo mu to tak absurdně. Tam doma byli prostě smečka od ledové pláže. Žadne speciální jmena neměly. I když mu teď zacalo vrtat hlavou, jak by si asi říkaly, kdyby žily tak, jako vlci tady. Dlouhou historii jistě měly, co se týče toho, jak by se poznala vznešenost...
,,Tak to u nás nic takového nebylo. Jak si to dovedeš zapamatovat nebo vůbec vyslovit? Já by jsem si už u druhého slova překousl jazyk."
*Jedna zvláštnost za další...* Pomyslí si. *Tohle je zkutečně tak podivuhodný svět... Kdyby ho na vlastní oči nezpatřil, asi by tomu sám nevěřil.*

Překvapeně zamrká. Očividně se vyjádřil trochu nešťastně. ,,Ne, nemyslel jsem skakat do sněhu tady... Jen ze mi to přijde podobné jako... No, to je jedno." Rechle se rozhlédne, bylo asi jedno, jak to pochopila ani to, jak nervozni z toho byl. Když viděl to její nadšení, nešlo dělat nic. Nechtěl jí ho zkazit. A navíc, bylo možná trochu i nakažlivé, uvědomil si, když se sám pristihl při tom, že začiná lehce sám vrtět ocasem.
,,Tak- Třeba tudy..!" Dostane ze sebe a ukáze tlabou směrem k místu, kde zpatřil několik opravdu velkých listnatých stromů. Tam prece určitě musi být i spoustu listí.

Chvíli jí jen pozoroval a přemýšlel, jestli jí to má věřit. Za tu chvíli, co jí znal tohle znělo nejvíc věruhodně. Povzdechl si. ,,Dobře, děkuji..." Zamumlal a sklonil hlavu k zemi.
Doufal, že to zkutečně myslí upřimně, nevěděl totiž, kolikrát by to ještě vydržel. Už jen ta jinovatka, kterou omylem způsobil ho dost znepokojovala. Už dliuho si myslel, že to má plně pod kontrolou, a pak tak snadno selže...
Rozhodl se však na to tolik nemyslet a pousmál se. ,,Co máte tady na jihu všichni s těmi dlouhými jmény? Když se ja jmenuju Iska, je to prostě Iska." Poznamená ale s drobnym ušklebkem.

Její reakce na i jen slovo "ledový" ho trochu znervózní, ale presto se nad jejím popisem pousměje. ,,To zní podobně jako skakaní do prašanu." Poznamená. ,,Tam, kde jsem žil moc listnatých stromů nerostlo a jehličí není moc příjemný... Ale do čerstvě nasněženého prašanu jsme se sestrou skákaly pořád." Pousměje se.
Její nabýdka ho trochu zaskočí a on zaváhá. Znělo to jako zábava, ale bylo by při tom těžké dávat si pozor, aby se ho omilem nedotkla...
Nakonec se však drobně pousměje. ,,Můžeme to potom zkusit."

Chvíli je ještě potichu. Pomalu se uklidnil a sám se nad svým chováním trochu zastyděl. *Chovám se jak vyděšený králík...* Pomyslí si s povzdechem *Ale na mou obranu, opatrnosti neni nikdy dost...*
,,To je v pořádku..." Trochu se narovná, i když sstále stažený ocas nasvědčuje tomu, že se ještě pořad necití uplně komfortně. ,,Jen, na takové žerty nejsem asi uplně zvyklí... Ne od vlků které jsem stěží poznal..." Vysvětlí a jelikož je mu přeci jen líto, že Asterin, která se zřejmě jen pokoušela svým způsobem zlepšit atmosféru, takto rozesmutněl, pokusi se o usměv. ,,To víš... Někteří vlci jsem... Zvláštní." Drobně se ušklíbne a pokusí se taktéž o vtip, i když ví, že mu to nikdy moc nešlo. ,,Jako třeba že jako stěně skotačí v haldách listí..."

Před jejím pokusem do něj strčit rychle uskočí a jen tak tak se mu podaří vyhnout problému.
Zůstane tam tak v šoku stát, uši stažené k hlavě, ocas přitisklí k tělu a celý nahrbený. *Obětovat?! Co se to právě stalo?!*
Když se na něj Asterin otočí, nervózně se drobně pousměje, ale jinak se ani nehne. Nerozumí uplně, co se právě teď stalo, ale stačilo to na to, aby ho to vyděsilo. Přeci jen tuto zem zatím moc neznal. Mohlo tohle být normální..?
Otevře tlamu, jako by se snazil něco říct ale tlama mu jen naprázdno zklapne a on raději o krok couvne.

,,Rád tě poznávám Asterin de... Attor.." Pousměje se a taktéž trochu skloní hlavu. *Zvláštní jméno...* Pomyslí si. *Možná je to tady normální mít takhle dlouhé jméno? Snad si to zapamatuju...*
,,Bohužel ti asi moc nepomůžu, dorazil jsem do těchto krajin teprve nedávno, takže do žadne smečky nepatřím a ani nevím, jestli tu nějaké jsou. Promiň." Vysvětlí a nervózně se při tom pousměje. Rád by nějak pomohl, ale jeho znalosti zdejši krajiny jsou opravdu jen základní. ,,Zatím jsem ale na žádnou nenarazil."

Návrh ho trochu zaskočil, nicméně se rychle vzpamatoval a potřásl lehce hlavou. ,,Asi proč ne? Jinak... Jsem Iska." Představil se a pomalu se vydá dál po cestě. Nepatrně při tom krapet od vlčice ustoupí, aby si udržel bezpečnou vzdálenost. Snažil se však o to, aby si toho vlčice nevšimla. Nechtěl jí nějak urazit.
,,A omlouvám se, že jsem přerušil vaší radostnou chvíli." Pousměje se a zavrtí dlouhým ohonem. ,,Nečekal jsem, že tu na někoho takto narazím."

Když užasle kráčel tim hustým lesem, tajil se mu tou krásou dech. Nikdy nic podobného predtím neviděl. Lesy, kterými dosud procházel byli povětšinou jehličnaté a zdaleka ne tak husté jako tento. Všechny ty stíny a temná zákoutí ho znervózňovaly a fascinovaly zároveň.
Obezřetně pokračoval pod prastarými větvemi stromů a vdechoval všechny ty nové pachy. Kdyby věděl, co se takhle na jihu skrývá za nádhery, byl by se na cestu vydal už dávno.
Najednou však zbystřil, když zaslechl smích. Zavětřil a přes silný pach pomalu rozkladajícího se listí uvítil pach vlka. Zaváhal, zda by se dotyčnému neměl raději vyhnout, ale poté se opatrně vydal kupředu. Přece se směje, tak by nemusel být agresivní.
Opatrně vykoukne zpoza jednoho keře a zahledí se na vlčici dovádějící v listí. Jeho nervozita trochu pomine a tak se odhodlá promluvit.
,,Ahoj." Promluví, aby na svůj přichod vlčici upozornil.

,,Ou... Vážně? Omlouvám se, dám si pozor..." Špitne prekvapeně. Neměl špatný čich, právě naopak. Ale asi se mu pach vlků zamotal do pachů vší té zeleňe a zvěře, kterou ještě neznal.
Zatímco po očku stále sleduje modrého vlka, rozhlédne se po okolí a zavětří. Zatím co se snaží zachytit pach smečky, o které mluvil, snaží se také najít co nejlepší únikovou cestu. Jen pro jistotu.
,,Ah, myslím že už to cítím. Omlouvám se, teprve jsem sem dorazil a všechny ty nové pachy mě trochu matou." Vysvětlí.

Trochu se nad její poznámkou zamračí a taktéž výjde z kruhu tající jinovatky. ,,Prosím nedělej to." Šeptne nakonec. ,,Slibuju
že nikam nezdrhnu pokud to už nebudeš opakovat."
Jiný vlk by se na to potom, co se právě stalo možná vykašlal a šel by si dál po svých, ale Iska ne. Sice to pro něj byl velmi stresující zážitek, na druhou stranu byl rád, že se ho Hime potom, co jí zmrazil skoro celý kožich neštítí. Kdo ví... Možná, pokud na něj nebude tak zpěchat, ten svůj strach alespoň částečně překoná...

Chvíli na ní zůstal jen mlčky zirat, než si nakonec povzdechl. ,,Ty jsi vázně zvláštní..." Zamumlal. Proč by po tom všem se ho chtěla znovu dotýkat? Teplé léto pro něj zatím bylo neznámé, tam odkud pocházel bylo jen pár teplých dnů, žádné vyslovené horko, a tak si ani neuměl predstavit, že by jeho chlad mohl být kdykoliv příjemný.
,,Co to vůbec bylo? To, jak ses tak rychle dostala za mě..." Zeptá se. Častečně proto, aby už konečně změnil téma, a cástečně i proto, že ho to zkutečně zajímalo. Nikdy předtím nic takového neviděl...

Trochu stáhne uši a zamračí se. ,,Moje sestra dovede na svém kožichu a ve svém okolí vyrůst ostré rampouchy. Kdyby jsi takhle skočila na ní, jsi mrtvá." Poukáže na hloupost jejího ryskantního tahu. Po chvíli kdy už se vsak jakž takž vzpamatoval dodal: ,,Prostě... Už to nedělej. Není to pro tebe bezpečný a já..." povzdechne si. ,,Nejsem zvyklí na to, aby se mě někdo dotkl..."
To, co se stalo, mu vsak stále vířilo hlavou. Jak to že jí to nevadí? Vždyť ti dokonce i omylem pokryl jinovatkou! Jeho matka už by z tohohle šílela! Jistě by ho zase na měsíc vykázaly z doupěte...
*Že by Hime jen nechtěla přiznat, že to bylo tak nepřijemné..?* Pomyslel si. *Ano, to bude ono.*
Ať už to bylo proto, že zkrádka nechtěla připustit svou chybu, nebo mu nechtěla ublížit, i tak mu to zvedlo trochu náladu. Nechtěl to vsak dát najevo, protože by nerad tohle překvapení zopakoval. I když toužil po tom se moci dotknout koho by jen chtěl, díky celému životu bez kontaktu, bylo to pro něj jak kdyby ho švihla přes čumák zledovatělá větev...

Před jejím čimákem automaticky ucukne. To ho konečne donutí se pohnout. Stále trochu roztřeseně od Hime odstoupí a až když mu pod tlapamy zakřupá jinovatka, všimne si, co provedl s okolím.
Pomalu se snaží vzpamatovat a dýchat zase normálně.
,,Proč jsi to udělala..?" Zopakoval. ,,Vůbec mě neznáš... Mohl- Mohl jsem ti ublížit! Mě se nikdo nedotýká, nikdy! Chápeš?!" Vyhrkl možná prudčeji, než by sám chtěl, ale nemyslel to špatně. Byl stále v šoku a když teď navíc zpatřil Himinu srst pokritou krystalky ledu, dostal strach...

Nepohne ani brvou a dál jen ztuhle zírá před sebe. Kdyby stále neoddechoval jako šílený, mohlo by se zdát, že úplně zkameněl. V uších mu z toho vypětí pískalo natolik, že Hime skoro ani neslyšel.
,,P-proč jsi to udělala..?" Šeptl tak tiše, že se sám skoro ani neslyšel pres tlukot vlastního srdce. Před očima se mu na chvíli zatmělo a když zamrkal, po čumáku mu stekl par slz, které však zmrzly dřív, než by stihly dopadnout na zem. Jinak se však ale dál ani nepohl.