Príspevky užívateľa

Drobně se pousmál. ,,Ani ne, děkuji." Zavrtěl na její otázku o naštvání hlavou. Rád si uchovával dobré vztahy se všemi a měl trochu strach, jak by mu to mladá vlčice oplatila. ,,Raději dělám ostatním vlkům radost, než abych je štval." Pokrčil rameny, jeho bylo těžkě vyprovokovat. Měl trošičku sluníčkový pohled na všechno, pokud se nejednalo o jeho neúspěchy, to pak viděl vše tak temné, jak jen to šlo.
Na její odmítnutí už jen přikývl. Nechtěl jí do ničeho nutit, byla to přeci jen její věc a nebylo to ani, že by ho mrzelo že jí nemůže laučit lovit. Milerád to přenechal na někom jiném, u takových věcí měl vždy strach, aby ostatní nenaučil něco špatně. ,,Ano jsem, lov mě naplňuje." Souhlasně pokýval hlavou. Na otázku jestli sám umí bojovat trochu znervózněl. Asi by se dokázal ubránit, kdyby Opravdu musel, ale popravdě, nikdy se bojovat neučil. Ani s jeho bratrem když byli malí tak ve hře nezápasily, jelikož je od sebe drželi dál... ,,No... S bojem je to těžší..." Zamumlal nakonec vyhýbavě. ,,Ale co si třeba trochu procvičit fyzičku? Jako bojovnice budeš muset i vyhánět vlky pryč, rychle utéct pokud se proti tobě oběví přesila, nebo je třeba nalákat do pasti... Můžeme si zaběhat. Ve zlepšení v boji ti nepomůžu, ale lepší fyzička se určitě bude hodit i v samotném souboji." Navrhl trochu nervózně. Běh by byl perfektní. Šel mu, a do tohi by jí v podstatě nic neučil, běhat jistě uměla.

Její odpověď ho mírně překvapila. ,,Opravdu? To je myslím škoda. Umíš jí tak dobře ovladat." Poznamenal. Presněji obdivoval, jak Eirlys dovedla svou schonost kontrolovat.
V tichosti vyčkával, až Eirlys bude pokračovat. Nervózní z toho, co se mu chystá říct. Vzhledem k tomu, jak dlouho jí to trvalo si byl jistý, že to bylo něco důležitélo. Někde v koutu jeho mysly ho i napadlo co, ale ty myšlenky rychle potlačil. Nechtěl si dělat plané naděje...
Když však ta úžasná vlčice před ním konečně začala mluvit, na mistě jako by skameněl. Srdce mu při každém dalšim slově bušilo rychleji a rychleji, až se mu snad lehce zamotala hlava. Cítil, jak se mu po celém těle pomalu rozprostírá zvláštní teplo, které nikdy předtím necítil. Hleděl na ní s trochou nevíry a překvapení v očích. Myšlenky mu létaly hlavou všemy směry, jako by mu v hlavě řádilo tornádo. Netušil co má dělat, co má říct. Netušil, že by takový den vůbec někdy mohl nastat a předtím, než Eirlys poznal o nic takového ani nestál. Ale teď si nepřál nic jiného než být s ní. ,,Být po jejím boku navždy... Celou dobu měl strach že nic takového se nikdy nestane a ani po zaznění její otázkyho ten strach úplně neopouštěl, jen změnil podobu: Jsem pro ní dost dobrý..?
Ale i přes ten šok a strach ta hlavní emoce, která postupně vyplňovala jeho poblazněnou hlavinku, byla radost. Byl tak neuvěřitelně šťastný.
Dřív, než se jeho mozek zmohl na odpověď, jeho ocas už nadšeně souhlasil. Když však Eirlys uhnula pohledem, došlo mu že byl v šoku příliž dlouho...
Natáhl k ní hlavu, aby se mohl setkak s jejíma krásnýma očima a pozoroval, jak plameny od ohniště hází krásné barevné stíny po její srsti. ,,Dny nikdy nebyly tak krásné, jako když jsem je mohl trávit s tebou... Také chci být po tvém boku." Zašeptal, jako by mu už jen vyslovení těch slov mělo vzít hlas a naklonil se k ní o něco málo blíž, až se jejich čumáky lehce dotkly.

Trochu ho zarazilo, jak se Cyrano znenadání po jeho slovech otočil a vydal se pryč aniž by prohodil jedinou hlásku. Trochu se zalekl, že ho nějak svými předešlými slovy urazil. Stáhl tak uši k hlavě a rychle se za ním vydal aby se mohl zařadit vedle něj. Nervózně po něm lupl pohledem, ale nedokázal v té tmě příliž dobře rozpoznat jeho výraz.
,,Em... Dobrý..?" Zeptal se tiše, v hlase mu zazněla trocha nervozity. Možná se na něj mohl přeci jen zlobit za to pokušení ho ulovit..? Iska byl v prátelství preci jen krapánek noví a nerad by o svého nejlepšího kamaráda takhle hloupě přišel.

To ani já ne. Pomyslel si stále trochu nervózně ale tentokrát svojí myšlenku nahlas nevyslovil. Jistě by tím akorát Eirlys zmátl ještě víc, než předtím. ,,Jo, jasně..." Nervozně se pousmál, s pohledem však stále ještě zarytým do země. ,,Nechtěl jsem tě takhle překvapit... Jen mě to prostě okouzlilo... Tvoje šupiny... Vypadaly jako hvězdy." Pokusil se vysvětlit, ale akorát se znovu zsčervenal. Tímhle se akorát více ponořoval do svých emocí, z jejihž vysledku měl trochu ztrach. Pokud se jednalo o něj, vždy viděl ty nejhorší scénáře, a v nich pochopitelně neviděl žádný, který by dopadl dobře.
Když se však Eirlys přesunula blíže k němu, trochu se uklidnil. Její blízkost stačila k tomu, aby na chvíli přestal tolik přemýšlet nad tím, co se může stát a soustředit se misto toho na přítomnost, protože ta byla momentálně krásná. Poté, co mu nabýdla tlapu jí bez zaváhání přijal a znovu se dotkly. Začínal si na ten pocit k jeho obrovské radosti, zkutečně zvykat! Šťastně se pousmál při pohledu na jejich tlapy a nasledně když promluvila otočil pohled na ní.
Tenhle pocit znal moc dobře, a i když netušil co mu chce říct, nechtěl na ní nijak tlačit. ,,To je v pořádku, já počkám. Utřiť si myšlenky." Usmál se na ní. Nervozně mu při tom zaškubalo ucho, jak z jejího tónu hlasu poznal, že se jedná o něco důležitého, ale chtěl jí hlavně podpořit. Věděl, že jemu to se nad jeho slovy nejprve trochu zamyslet pomáhalo, i když to málo kdy zrejmě dělal...

Její slova jako by ho vytrhla z jakéhosi tranzu.najednou mu došlo, co se vlastně odvážil říct a nebýt jeho srsti, byl by jistě rudý jako rak. Zavrtal pohled do země a nervózně prohnětl drápy zem pod svýma tlapama.
Co to bylo?! Proč jsi to řekl?! Křičel na sebe uvnitř. Nešlo o to, že by to snad nebyla pravda, v ten moment Eirlys Iskovy přišla jako ta nejkrasnější vlčice na celém světě ale... Proč to sakra řekl nahlas?! Jak mu bylo zvykem, dostal strach. Strach že to pokazil, a její mlčení tu nervozitu akorát prohlubovalo. Byl příliž zděšený sám sebou než aby byl schopny zvednout pohled a zpatřit její výraz. Nevěděl, co má teď dělat. Jak by po tomhle měl vůbec pokračovat???? Nějak musel, to ticho najednou už zdaleka nebylo tak příjemné jako předtím, ale... jak?
,,Em... Promiň, jestli jsem tě uvedl do rozpaků..." Zamumlal nervózně. Jak jinak, než aby se za svoje chování nezačal omlouvat. Neznal jinou cestu. ,,Já... nechtěl jsem..." Sám ale nevěděl co říct. Nechtěl to říct? Určitě! Ale byla to pravda? Ano, byla...

I když se snažil trochu usušit, pozorně sledoval co Eirlys dělá a v momentě, co ho požádala o pomoc byl hned na nohou. ,,Samozřejmě, jdu hned na to." Přikývl s usměvem, s mokré srsti mu při tom čouhalo pár stébel trávy, které ze sebe následně z velké části setřásl oklepáním. Byl to chytrý nápad obestavět oheň něčím nehořlavím, Iska by taktéž rozhodně nechtěl, aby nedopatřením podpálily vše kolem.
Pro kameny zamířil zpět k řece a dostatečně velké balvany odnesl zpátky k jejímu vyhrabanému dolíku. Nechal raději na Eirlys, aby je uspořádala do tvaru velikosti, který jí přišel nejvhodnější a mezitím se rozhlédl po hořlavém materiálu. Nemohl si však odpustit jehen úsměvavý pohled, když se s Eirlys míjel. Po většinu připravy ohniště nemluvil, jen si užíval její přítomnost. I to, že mohl na něčem pracovat po jejím boku, si velmi užíval.

Když nakonec Eirlys ustanovila, že hromatna gořlavého materiálu bude stačit, posadil se k ohništi a se zvědavostí v očích vyčkával, co se bude dít dál. Ještě nikoho předtím neviděl používat ohnivé schopnosti. Netušil, jakým způsobem se to projevuje.
Když se však Eirlys doslova rozzářila, skoro mu to vyrazilo dech. To, jakým způsobem se to teplo pod její srstí projevilo ho fascinovalo. Každá její šupinka se rozzářila jako malá hvězda a dodávaly její srsti tak zvláštně okouzlující lesk. Iska si vlastně ani ohně pořádně nevšiml, oči měl jen pro ní. Byla překrásná...
,,To bylo nádherné..." Vydechl okouzlen, pohled stále zaměřen jen na ní. Najednou, i přes vsechem jeho strach, dostal nepřekonatelné nutkání se k ní dostat o něco blíž ale záreveň byl její krásou tak okouzlen, že se nedokázal hlout z místa. Nedovedl vysvětlit, proč to na něj mělo takový účinek, zkrátka mělo a on si tím ani nechtěl motat hlavu. ,,Jsi tak krásná." Možná její magie měla na něj zvláštní jedinečné kouzlo, jinak si nedovedl představit kde našel tu odvahu tato slova vyslovit nahlas. Ale stalo se, a znělo to tak správně, když opouštěla jeho ústa.

Když na to tak poukázala, musel Iska uznat, že s kožíškem nasáklím chladnou vodou mu teplo zrovna nebylo. Byl sice ns chlad z jeho domoviny zvyklí, ale jak správně Eirlys odtušila, v noci huský kožich schne mnonem pomaleji. ,,Trochu se usušit nezní jako špatný nápad." Přiznal s drobným úsměvem a začal lézl z vody. Preci jen, tam se asi nevysuší. Byl za ten návrh rád i z jiného důvedu, než jen že jim poskytne trochu tepla. Byl zvědaví na její schopnost, rád by jí viděl v akci. Než by se ale mohl začít sušit u ohně, potřeboval nejprve ze sebe trochu té vody vyždímat. Našel si tak místečko hezky zarostlé trávou a začal se v ní válet.
Byl za její slova útěchy vděčný, a dal jí to najevo drobným zavrtěním ocasu a úsměvem. ,,Díky. S drobnější kožistí mám občas trochu problémy." Přiznal. I když byl v téhle smečce nejmenší, když se nepočítala vlčata, jeho oblíbená kořist byla spíše vysoká.

Neúspěšný lov ho zanechal úplně promočeného, nebylo to vsak něco, na co by vlček nebyl zvyklí. První polovinu leta byl přeci jen nucet se takto máčet, aby ta tepla zvládl. Když se tedy probral z prvotního překvapení, trošičku nervózně se nad svojí nešikovností zasmál. ,,Jo, jsem. Promiň, asi jsem všechny ryby v okolí poplašil..." To, jak se Eirlys o něj hned strachovala ho zahřálo u srdíčka a tak k ní zvedl pohled, aby jí úsměvem mohl ubezpečit, že mu zkutečně nic není.
I když měl na tváři úsměv, bylo na něm ale trochu vidět, že ho to mrzí. S takovou se nikdy pořádně nenají, a on nerad byl přítěží. Do toho mu bylo i trochu trapně z toho, jak se před Eirlys prvně předvedl. Nechtěl ale, aby věděla jak ho jeho nešikovnost trápí a tak se to snažil zakrýt za úsměv. Už parkrát viděl, jak se vlci nad svými nezdary společně smějí a trochu tak odlehčují atmosféru a tak se pokusil o to samé.
Vyškrábal se na nohy a trochu se oklepal. ,,Alespoň jsem se příjemně zchladil." Poznamenal stále s drobným usměvem na tváři. ,,Příště už to snad dopadne lépe." Jen tak se přece nevzdá.

Při zmíňce známích jmen nastražil překvapeně uši. ,,Asphodelle znám! Ta je u nás! Genlisea tu byla taky." O třeti sestře neslyšel, ale nebylo to že by ani s jednou z květivoných vlčic nějak více mluvil. Vlastně se až na moment zacítil hloupě, že mu ta spojitost se Sassafras nedošlo. Vždyť kolik vlků s květinami v kožichu viděl? Jen tři. Při jejích dalšich slovech se ale trochu zarazil. ,,To je hodně dlouho..." A v tak mladém věku...
Pokyval hlavou na znamení, že rozumí. Byl rád, že se jí nijak nedotkl ale stejně něčemu úplně nerozuměl. Když tu nalezla sestru tak... ,,Máš v plánu se... Přidat k nám? Jako, za svojí sestrou?" Zeptal se s hlavou nakloněnou lehce na stranu. ,,Smečka by tě určitě přijala a bylo by to jednodušší než žít na vlastní tlapku sama." Poznamenal. Pak mu ale došlo, že jeho otázka mohla vyznít jinak, než jí zprvu zamíšlel a tak rychle ze sebe vydrmolil. ,,Nemyslel jsem to že musíš! Jen mě to překvapilo. Když jsem já byl tulák, hledal jsem nějaké místo, které bych mohl nazývat domovem a... No..." Trochu se do toho sám zamotal a nervózně uhl pohledem někam pryč.

Kdyby věděl, co svými slovy způsobil, propadl by se hanbou tak hluboko, jako ještě zádný jiný vlk. Nic takového v plánu neměl, ale špatně to formuloval. Bohužel nemohl číst myšlenky, i když by svojí slovní neobratnost asi stejně nezachránil.
Také se mírně zasmál. Pokud šlo o Eirlys, nevadilo by mu i kdyby se smála na jeho účet. Těšilo ho pozorovat, jak se směje. Měla tak příjemný smích, až se Iska nedovedl nesmát s ní. ,,Jasně, určitě by na to totiž sám nepřišel." Odpověděl šibalsky. Jak často se přeci jen Cyrovy stává, že si ho někdo splete s kořistí? Faktu, že se možná chystá podobný útok na něj, byl naprosto nevědomí a zatím si svojí nevědomosti užíval.
Po očku pozoroval, jak se jí tentokrát už ryba chytit podařila. Více se sám zaměřil na obrysy ryb a připravil se chytit první rybu, která se dostane dostatečně blízko. Jedna taková šmoha se zatoulala skoro až k jeho tlapám, skoro jako by tu zvlaštní věc, která se najednou oběvila v její vodní říši, šla podívat. Iska po ní rychle chňapl čelistmi, ale byl příliž pomalý. Zuby se zakousl do konce rybího ocasu a než si uvědomil svojí chybu, ryba sevou prudce škupba, vymrštila ve snaze utéct hlavu z vody a pleskla celýn svým šupinatým tělem isku pres čumák a oči. Ten v překvapení rybu pustil a udělal krok zpátky. Špatný krok v kamenitém terénu dna potoku a vlček sebou plácl do vody.

Rychlím tempem mířil do chladivégo stínu stromů. Už to byla delší doba co v těchto hodinách chodil ven, pro seveřana se léto stalo téměř neúnosné, až byl nucen lovit a celkově chodit ven pouze v noci. Jenže letní dny byli příliž krátká a když se v noci často setkával s Eirlys, měl pocit že zanedbává své povinosti. A tak se na dnešek připravil. Po cestě zastavil u řeky a pořádně se v ní vymachal, aby se jeho hustá srst řádně namočila jako houba a nasledně použil trochu svojí magie. V šedivé srsti mu tak poblikávali ledové kristalky, které se pomalu rozpoustěly a přijemně ho chladily. Stejně však zamířil do bezpečí stínů. Jak tak procházel hvozdem, stejně jako při jeho poslední navštěvně si rozpoměl na jeho kamarádku. Už to byla zase taková doba... Iska by se s ní velmi rád setkal, obzvláště co jejich minulé setkání nedopadlo úplně nejlépe a i přes to, že pokud padne určité téma, bělavá vlčice určitě nezamešká slov: Měla jsem pravdu.
Ať už nad Asterin a tím, kde jí byl teď asi konec, premýšlel sebevíc, určitě by ho nenapadlo, že by tu na ní mohl narazit, jako by jí jeho myšlenky přivolaly. Nic takového přece nedovede, ze? A přesto to byl celkem šok, když vzdáleně zaslechl známí hlas. Na chvíli se tak zastavil a jen ppslouchal. Neměl snad slyšiny? Jak by to bylo možné? Nerozuměl příliž jednotlivým slovům, ale někdo určitě mluvil. Iska si hned nechtěl dělat naděje, ale přesto se hned vydal tím směrem. Možná to nebyla ona, ale to neznamenalo že se nemůže jít podívat. Jenže jak se blížil, hlas byl stále zřetelnějši, stejně jako vlčí pach, který k němu dolehl.
A pak jí konečně zpatřil, povídat si... Se stromem? Viďěl zprávně? Zmateně se zastavil. ,,Asterin?" Oslovil jí, ale i přes zmatení v jeho hlase zazněla i velká dávka nadčení. S úsměvem rozvrtěl oháňku a vydal se na ní. ,,Tak rád tě vidím! Jak se máš?" Zeptal se, div k ní nedoskákal jako malé šťastné vlče.
,,S kým si to tu povídáš?" Stejně se zmateně rozhlédl kolem. Možná jen dotyčného prehlédl, nebo byl třeba neviditelný. Jak už zjistil, taky bylo možné opravku všecko!

Rychle k němu přiběhl zpatky, s hlavou provinile stále svěšenou. Nechtěl se nechat takhle unést, prostě se to stalo. Moc dobrý ve hrách zkrátka nebyl, když se dříve neměl s kým hrát a nenačerpal tak znalosti o tom, kdy je nejlepší trochu zpomalit. Ani Rufusovy slova jeho provinilost moc neuklidnila, ale alespoň se mu ulevilo ze mu nezpůsobil nic vážnějšího. ,,I tak, promiň..." Zamumlal ještě jednou. Tak skvěle se bavily, proč to takhle pokazil?
Překvapeně při jeho slovech zvedl pohled k obloze. Zkutečně, měl pravdu... ,,Vůbec jsem si nevšiml, že je už takhle pozdě." Zamumlal překvapeně a pohled otočil zpět na Rufuse. ,,Asi máš pravdu." Souhlasně přikývl a oklepal se, aby ze svého kožichu dostal zbytky vody. Jak ten cas rychle utíká, když se jeden baví...

Neuniklo mu její prvotní reakve na jeho otázku, ale myšlenka že provedla něco strašného ho vůbec nenapadla. Spíše se zděsil, že se jí zeptal na něco nepříjemného. Mohla v zimě někoho stratit, mohla málem sama umřít... Litoval, že se na něco takového ptal, občas sám zapomínal, jak těžká pro zdejší vlky zima může být. I pro něj to nebyla procházka rozkvetlou loukou, ale každý rok doma zažíval mnohem horší, bylo občas těžké uvědomit si, že tady není každý na zimu tak zvyklí, jako on.
Jejího popíchnutí si vůbec nevšímal, pravděpodobně si ho za jeho hloupou otázku zasloužil. ,,Jasně... omlouvám se, nemyslel jsem to zle." Rozhidl se že se za svou hloupost raději omluví. ,,Ale pokud jsi měla přes zimu problém, mohla jsi přijít. Azaryn přes zimu nabýzel tulákům pomoc. Tak jsem se třeba do smečky dostal já, i když jsem zrovna se zimou problém neměl. Ale pokud jsi se nechtěla přidat, mohla jsi poté odejít." Vysvětlil. Neměl ani tušení, že Verdandi na jejich území po čas zimy byla. Myslel to dobře, vždyť takhke vlčice se k němu chovala slušně a nijak nepřátelsky, jak by mohla být jedna z těch, co zabily jednoho jejich člena?

,,Určitě. A kdyby ne, skupinový lov je pořád skupinový, takže jak uspěch tak i neúspěch padá na hlavy celé skupiny. Takže si z toho nic nedělej." Překvapil svými slovy trochu i sám sebe, ale snažil se Eirlys nějak ubezpečit, že společný lov bude v pořádku. On jí rozhodně neměl v plánu nic vyčítat. Kéž by to jen platilo i pro jeho maličkost.
Trochu se tomu sám zasmál. ,,Prolézal keře a já ho tak vůbec neviděl. Ale oplatil mi to když mě pak do jednoho z nich v prekvapení schodil." Vysvětlil trochu podrobněji. Zvláštní, myslel si že to bude situace, za kterou se bude propadat hambou, a přeci jen jí teď Eirlys vypravěl s usměvem na tváři. Dokonce se i smál. ,,Dost jsem ho tim vyděsil." Přitakal. ,,A jéje, to jsem možná neměl nic řikat." Šibalsky po Eirlys mrkl. Samozřejmě by jí nebránil, co byl on aby se cpal mezi dva sourozence? Jen jí nechtěl zase davat přiliž nápadů na to, jak vyděsit jeho nejlepšiho kámoše.
Následoval jí k vodě a pozorně pozoroval její techniku, aby jí pak sám mohl zkusit použít. Po chvíli sám vstoupil do vody, o kousek dál od Eirlys, aby jí když tak nevyplašil kořist. Zatim si dával na svoji ledovou schopnost pozor, nechtěl uvídnout tlapkami ve vodě a sám se zahleděl po střibřitých tělech ryb.

Stále byl trochu zmatený. ,,Já je svým rozhodnutím nenaštval, vlastně bych spíše řekl že byly rádi, že se mě mohly zbavit." Uvedl na pravou míru. Tón jeho hlasu prozrazoval, že mu tahle čast jeho minulosti byla dost lhostejná, mluvil o ní stejně vážně, jako by popisoval zběr kytiček na louce, a i to by v něm asi vyvolalo vice emocí. Akorát to nasvědčovalo, jaký vztah ke své rodině měl. ,,Nedělal jsem to abych je naštval. Dělal jsem to pro sebe." Vysvětlil. Pak se ale přeci jen trochu pousmál. ,,V tom případě si budu pamatovat, abych tě neštval." Pokusil se trochu naladit na její náladu.
Její dalši odpověď ho opět vyvedla z míry. Nic víc nabydnout nemohl... Ale byl také jejím postojem k lovu zmatený. ,,Lov není nuda. Ano, je to práce... Ale nic se pak nevyrovná tomu zadostiučinění, když se ti podaří tvojí vlastní silou poskytnout něco do zaludku nejen pro tebe, ale pro zbytek smečky." Pokusil se vysvětlit. Věřil, že jeho práce lovce je důležitá, stejně jako kterákoliv jiná.
,,Co se tedy chceš naučit, když to co tě nebavi se učit nechceš?" Zeptal se. Jeho otazka nebyla nijak nepřátelská, čistě se zvědavě ptal. Nenapadalo ho nic, co by mohlo splňovat její podmínku zabavného učení.