Príspevky užívateľa

S úsměvem, který od jejího příchodu neopouštěl jeho tvář opět zavrtěl při její odpovědi ocasem. ,,Tak dobře, už se těším!" Doufal jen, že to nijak nepokazí, její nabýdka zněla tak lákavě a Iskovy najednou došlo, že se večer ani nenajedl. Od momentu, co se domluvily na téhle schůzce byl prakticky nepoužitelný. Snad by i zapoměl jak se chodí kdyby na tohle místo nepotřeboval dojít. Hlavu měl plnou jenom Eirlys, a toho se také obával. Jistě, rekla mu že ho ma ráda... Ale jak?
,,Určitě nepokazíš, lovit v noci není zase tak jiné. Vlastně to jediné, co je jiné, je, že někdy ani nevidíš svojí kořist." Pokusil se lépe vysvětlit. To měl spíše strach, že to pokazí on, než ona. ,,A i kdyby... Nic se neděje, to se stává. Když jsem poprvé lovil v noci já, z mojí kořisti se vyklubal tvůj bratr..." Přiznal s menšim smícem, když si vybavil jak omylem skočil svému nejlepšímu přitely na záda v představě, že se jedná o šťavnatý úlovek. Nikomu jinému by tuhle věc, za kterou se doteď trochu styděl, neřekl, ale Eirlys věřil že se mu nezačne smát.
,,Souhlasím, taky bych si něco dal." Přikývl a nasledoval jí k vodě. Když ale pohledem preletl jednotlivé obrysy ryb, trochu znervózněl. Preci jen, nechtěl se před Eirlys úplně znemožnit...

,,To zní skvěle!" S usměvem zavrtěl ocasem. V očích mu zářilo nadšení. Cokoliv s ní znělo jako skvělý nápad, když s ní mohl trávit čas. ,,Jen... Asi bys měla dopředu vědět že rybolov mi nikdy moc nešel." Přiznal upřímně za doprovodu nervózního pousmání. Nepatřil k těm, kteří by se někoho snažili za každou cenu oslnit, raději dopředu přiznal svoje slabé stránky. Nechtěl takový moment pokazit tím, že by jí něco zatajil, stejně by se to hned dozvěděla.
Při druhé části věty však zase nabral trochu toho sebevědomí. ,,To můžeme! Už jsi někdy lovila takhle v noci? Můžu ti ukázat, na co jsem zatím přišel." Navrhl nadšeně. ,,Tedy, nemohu říct že jsem v tom nějak zvlášť dobrý, ale něco jsem pochytit stihl." Dodal poté. Měl strach, aby jeho první slova nezněla jako nějaké vychloubání, nebo aby Eirlys poté nezklamal.

Netušil co má Eirlys v plánu když se k němu nahnula ale ani se nehl, neuhl, jak by u kohokoliv jiného udělal. Věřil jí. Ale když se jejich čumáky na moment dotkly, zvládl jen překvapeně zamrkat. Ať už čekal cokoliv, tohle to rozhodně nebylo, a neměl tušení jak na to zareagovat. Aniž by si to ale uvědomil, na tváři se mu oběvil snad ještě větší usměv než predtím.
,,To je super!" Vyhrkl, když ze sebe konečně oklepal prvotní šok. ,,Ale pořád jsi měla přes den práci, takže stačí říct kdyby jsi byla unavená." Navrhl. Nechtěl aby se kvůli němu Eirlys vyčerpávala. Trochu mu to vadilo, že to byla vždycky ona, kdo se musel prizpůsobovat jeho momentálnímu režimu, jenže nechtěl ryskovat další úpal...
,,Popravdě... Moc nevím." Přiznal trochu zahambeně. Tak moc se na setkání s ní těšil, až úplně zapoměl na to vymyslet, co by spolu mohly dělat. ,,Co by jsi ráda dělala ty?"

Zahnal chmutné myšlenky zpátky tam, kam patřily. To poslední, co chtěl, bylo Mornie kazit takto zbytečně náladu. Souhlasně tedy pokýval hlavou a věnoval se opět tomu, co Mornie říkala. Stále si neuměl predstavit, jak by taková past měla vypadat, ale dokud to nebude úplně na něm, aby s něčím přišel, nevadilo mu to se přidat a pomoct.
Když Mornie zavelela, přikývl a zařadil se za ní. Nechal jí vést cestu, preci jen to ona měla lepší predstavu o tom, které misto se bude pro past hodit nejlépe.
,,Nebude to tak jednoduché. Tu past nepůjde postavit blízko zvířat a nahnat jí tam z velké dálky pak bude skoro nemožné..." Zamumlal zamyšleně. Chtěl do toho dál všechno. Hádal, že její napad s pastí přišel z nějakého důvodu a chtěl jí co nejvíc pomoct. ,,Mohly by jsme jí sestavit na nějaké cestě k vodě. Takové stezdy se používají často." Navrhl. Zvířata přeci jen nechodily každý den těmi stejnými trasami a mohlo by trvat týdny, než by se nějaká kořist vůbec rozhodla jít tím místem, které si vybraly.

>>>Dormanskýhvozd

Trochu ho její náhlé naklonění překvapilo a neubránil se lehkému odklonění. Nechtěl, zvyk byl silnější. To však neměnilo nic na tom, že jí pozorně poslouchal. ,,To máš asi pravdu a za pokus nic nedáme že?" Pousmál se. Stejně to pro něj bylo trochu zvlaštní, jelikož v ní stále tak trochu viděl jakýsi učitelský model, když ho testovala při ceremoniálu.
Nad jejím návrhem se trochu zamyslel. ,,Já už tam parkrat byl, zvěře pro lov je tam dost. A stromů, spadaného listí nebo treba svahů pro nějakou past je tam taky dost. Jen nevím jak by se tam hrabalo, s tim množstvím kořenů. Ale jinak je to za mě dobré místo." Souhlasně přikývl. Když zmínil popadané listí, trochu posmutněl při vzpomínce na jednu jeho starou kamaradku, kterou tam na podzim narazil. Kde té byl asi tak konec?

Nemyslel si, že by se Eirlys mohl jeho malý dárek tolik líbit, bylo to přeci jen pouze pár květit, a ani se mu nepodařilo najít ty její oblíbené. Ale když pak zpatřil, jak si jimi vyzdobila pelíšek, vždy když kolem něj procházel, srdce mu poskočilo radostí.

I když pohled upíral k nebi, nevšiml si jejího příletu. To až v moment, kdy k jeho uším dolehl ten kouzelný hlásek. Okamžitě nadšeně vyskočil na tlapky a s ocasem vrtícím tak rychle, ze se z něj stala skoro vrtulka, se rychle po Eirlys otočil. ,,Ahoj!" Vyhrkl nazpatek s širokým usměvem na tváři. Tak moc se na ní těšil!
Před jejím manévrem prekvapivě uskočil, aby se jí nepletl v cestě. Jakmile však zastavila, hned nadšeně udělal pár kroků zpět k ní. Blíže, než by se odvážil ke komukoliv jinému, avšak stále mezi nimi drzel alespoň nějaký malý prostor. Po těch par dnech mu ale neskutečně chyběla její blízkost, a to je co říct k někomu kdo má z fyzického kontaktu strach.
,,Také tě moc rád vidím!" Prohodil vesele. ,,Přes den nic, přes noc lov. Moc jiného se toho teď dělat nedá, o to víc jsem se na dnesek těšil." Přiznal ale hned se trochu zacervenal, ze to takhke řekl nahlas. Jeho nadšení jako by mu vzalo sliva z úst dřiv, nez se nad nimi stihl více zamyslet. ,,Co jsi dělala ty?" Otočil raději otázku zpět na ní.
Zavrtěl poté s usměvem hlavou. ,,Vůbec ne, a navic jsem tu stejně byl o něco dřív. Už jsem do v noře nemohl vydržet."

Dorazil na místo o něco dřív, než na jakou dobu se domluvili. Už se zkrátka nemohl dočkat a těch pár posledních paprsků slunce už mu stejně neublíží. Rozhlédl se po okolí a když Eirlys nikde nezpatřil, posadil se do trávy. Nevadilo mu čekat, na ní ne. Těšil se na jejich další setkání, i když byl i trochu nervózní. Až se snažil všechno si v hlavě utřídit, měl stále pochyby. Ne o ní, ale o sobě. Asi tisickrát si všechno z té noci přehrál v hlavě a každého rozhodnutí, od samotného pozvání až po malou kytici, střídavě litoval nebo byl až prekvapen ze sebe samého, že na to našel odvahu.
Zavrtěl hlavou v marném pokusu si trochu pročistit mysl a upřel pohled na nebe. Okamžitě se na jeho tváři oběvil trochu zasněný pohled. Jakmile totiž zpatřil načerchrané mráčky plující po obloze, vzpoměl si právě na Eirlys.
I když se stále celkově té myšlenky nějakého vztahu děsil, a nebyl si vůbec jistý jestli o něco takového Eirlys s ním vůbec stála, Iska by byl ochotný to zkusit. Jen se stále nemohl zbavit myšlenky, že je ta vlčodračice na někoho jako je on až mic úžasná.

,,Taky se měj!" Rozloučil se i on. Její nadšení ho velmi uklidnilo a zároveň nesmírně potěšilo. Byl rád, že našel v sobě tu odvahu. Cítil se s ní tak skvěle.
Pozoroval, jak vzlétla a jen na moment přibřel oči před porivem větru z jejích krásných černých křídel. Byla ve vzduchu tak elegantní. Když na ní tak hleděl, slyšel to nadšení v jejím hlase, veškeré pochyby a strach na chvíli ustoupil do pozadí. Musí se jí příště zeptat, jaké to je létat.
Zamával nazpět a pak už vyrazil cestou zpátky dolů. Narozdíl od ní ale nemířil do nory, chtěl zkusit ještě něco ulovit. Když však málem šlápl na malou užovku, která se zacala slunit v raních paprscích, došlo mu že se vůbec nesoustředí. Povzdechl si. Tak to dneska nevypadá, že by se mu dařilo...
Ale nijak moc nepanikařil, což k němu bylo velmi atypické. Hlavu měl plnou jiných věcí, než aby se stresoval nad tímhle. Rozhlédl se po místě, kam to vlastně až dišel a chtěl se vydat zpátky. Tlapy ho už bolely a Iska se i těšil na to, až se sám trochu prospí. Pohled mu ale uvízl na trsu modrých květinek...

Vplížil se opatrně do nory aby nedopatřením nikoho z těch, kteří ještě spaly, nevzbudil. Rychle přejel pohledem všechny, kteří ještě v noře byli, a pohled mu padl na jeden určitý stočený koříšek, který byl z většiny schovaný pod černými křídly. Oddechl si, byl rád, že je stále tady.
Opatrně k ní došel a k pelíšku jí položil malý svazek modrých květin. Fialky nenašel a neměl tušení, jak vypadá poměnka/nezabudka, jen si z Eirlysiných slov pamatoval že má být modrá. Chtěl se jimi Eirlys omluvit za to velmi nepříjemné probuzení. Nechtěl jí ale jen kvůli tomuhle budit, a tak rostlinky nechal u jejíhi pelíšku a sám se vydal hlouběji do nory, tam kde dál od ostatních ležel jeho vlastní pelíšek.

Byl rád, že Eirlys dál neprotestovala, nechtěl jí zdržovat. Na druhou stranu litoval toho, že něco řekl. Mohly si užít ještě společnou cestu zpátky, ale takhle to asi bylo lepší. I když si přál s ní strávit ještě o něco více času, i jen o kousek.
Proč se vlastně takhle cítil? Vždyť se v podstatě ani neloučí. Žijí ve stejné smečce, uvidí se zase velmi brzo. Takhle se necítil ani když se loučil s přátely mimo smečku, u kterých nebylo nikdy jisté, jestli se ještě někdy uvidí... Tak proč to s Eirlys bylo tak jiné?
,,To ty také." Odpověděl a oplatil jí úsměv. Proč tak moc nechtěl, aby šla? Vždyť to sám navrhl... ,,Jasně. Víš kde mě pres den hledat, když budeš chtít." Oplatil jí vypláznutí jazyka. Doufal, že se tam za ním zastaví.
Už se chystal vydat se na cestu, ale její slova ho přeci jen zarazila. Rozbušilo se mu opět srdce a každé její slůvko se mu v hlavě odráželo natisíckrát, jako ta nejhlasitějši ozvěna. Otočil se zpět na Eirlys. ,,To mě s tebou také. Já... Rád bych to někdy zopakoval, kdyby jsi chtěla." Trochu uprostřed věty zaváhal ale nakonec se mu podařilo jí ze sebe dostat. Najednou to bylo mnohem těžší, když mu přes noc došlo, jak se toto pozvání mohlo jevit. Ale co nejhoršího se mohlo stát..?
Odmítla by ho, začala by se mu stranit a on by o ní přišel... Už jen ta myšlenka ho značně rozhodila. Ale už bylo ppzdě, už se zeptal. Teď už jen mohl doufat.

Pozorně naslouchal jejímu plánu. V pastech neměl nejmenší zkušenost, většinou se spoléhal na běžný typ lovu, nebo nanejvíš používal metodu, kdy vlk čeká na daném místě, a druhý k němu kořist nažene. Tohle pro něj bylo něco nového, a měl drobné obavy aby vše udělal správně a zkutečně dovedl pomoct. Ale jejímu nadšení šlo jen těžko vzdorovat. ,,Žádnou past jsem ještě nikdy nechystal, ale udělám co bude v mích silách abych pomohl." Prohlásil tedy s lehounce nervòzním úsměvem a čekal, kam se Mornie rozhodne vydat.

Kdyby tušil, co měla Eirlys v plánu, pravděpodobně by neodmítl. Moc rád by zpatřil její schopnost v akci, zvědavostí by se jistě nemohl dočkat, ale takhle bohužel netušil.
Její další slova ho zahřála u srdíčka. Ani ho nenapadlo, že by o něj mohla mít strach ona. Ale i když si moc přál, aby mohly strávit ještě chvíli spolu, nechtěl jí zpomalovat a tak to také řekl. ,,O mě se bát nemusíš, dal bych si pozor. Vzduchem to pro tebe bude rychlejší, nechci tě zbytečně zdržovat." Vysvětlil. Nečekal, že by se Eirlys dál jeho návrhu vzpírala, protože neviděl jediný důvod, proč by se jí na něj chtělo čekat. Jen by jí zdržoval, když sám nemůže létat jako ona. A to on nechtěl. I když by si přál s ní pobít ještě chvíli, chápal, že se vlčice pravděpodobně chce ještě na chvíli vrátit do svého, jistě mnohem pohodlnějšího, pelíšku. Přeci jen byli dlouho do noci vzhůru a kvůli němu musela vstát brzo. Rád by jí doprovodil až domů, jak se sluší, jenže v tomhle připadě by jeho zpolečnost byla akorát přítěží.

S usměvem zavrtěl ocasem, když uslyšel to nadšení v jejím hlase. Netušil sice, jaký důvod k tomu měla ale byl rád že je očividně šťastná. A byl by i víc nadšený z její nálady, kdyby tušil čím si vlčice predtím procházela. Když pak Mornie pokračovala, se zájmem vepsaným ve tváři naklonil hlavu na stranu. ,,Nápad? A jaký?" Zeptal se zvědavě ale poté se trochu zarazil. Netušil, že její zranění jí takto omezovalo... Při ceremoniálu si ničeho moc nevšiml, i když jak nad tím teď vzomínal, řekla něco ve stylu, že mu nemohla pomoct.
Když mu pak nabýdla, aby se k ní přidal, hned přikývl. ,,Moc rád!" Samotnému se mu v takovém teplu zrovna moc dobře nedařilo. Ne jen, že ve dvou mají větší šanci, ale k tomu se třeba i něco zajímavého přiučí!

Pozorně její vysvětlování poslouchal. On sám byl spokojený i se zimou, ale chápal proč rostlinému vlkovy bylo přijemnější jaro. K teplotám už toho ale neměl moc co říct a tak jen souhlasně pokyval hlavou. ,,Snad brzy trochu zaprší. Alespoň by se trochu ochladilo."
Když poslouchal Sassafras vyprávět, přišlo mu jako by kazdé kejí dalši slovo tu situaci dělalo horší a horší... ,,To mě moc mrzí..." Zamumlal se svěšenýma ušima. Možná sám neznal tu bolest ze stráty své rodiny, ale to neznamenalo ze se nedovedl vcítit. ,,Byla jsi schopná někoho od vás najít..? Jak dlouho už vlastně cestuješ sama?" Zeptal se soucitně. On si vybral, že se na cesty vydá, ale ona k tomu byla donucená... Neuměl si ani představit, jaké to muselo být. Jak sama se musela cítit...
Uvědomil si ale téměř hned, že jeho otázky mohly akorát otevřít staré rány a lehce zpanikařil. ,,Omlouvám se, jestli jsem se tě nějak dotknul! Neumím si ani představit, jaké to je se takhle najednou ocitnout úplně sam."

,,To jsem rád." Pousmál se při první odpovědi. Když sem Eirlys zavedl, nečekal, že zde stráví noc, doufal ze se jí zde leželo pohodlně. Preci jen, pod tím mechem byla stále tvrdá chladná skála. Na tu druhou otázku pak už jen kývl hlavou. Zatím to je příjemné... Jenže co pak? Problesko mu hlavou, ale nechával si své myšlenky pro sebe.
Vykročil k místu, kudy sem vylezly, tedy přesněji kudy on vylezl. Pokud věděl, jiná schůdná cesta na to místo nevedla. ,,Můžeme." Usmál se na ní a taktéž schlédl dolů přes okraj plošiny. Jako vždy se ze zhora cesta dolů zdála mnohem prudčí, než ze zdola. Bylo také možné že na této iluzi mělo podíl i šero, které cestu pod nimi zahalovala. Isku to však moc nerozhodilo. ,,Nemusíš se bát, jsem na lezení ve tmě celkem zvyklí. Doma zimní noci trvali mnohem déle, všichni jsme se to musely naučit." Vysvětlil. Vzpoměl si jak mu to prvně přišlo zvláštní, že zde neexistuje nic jako dlouhá zimní noc nebo dlouhý letni den, který trval podstatně déle, ale už si zvykl. A teď pres léto byl za to vlastně rád.
Už se předklonil, ze začne opatrně šplhat dolů, když v tom se zarazil a otočil na Eirlys. ,,Ale co ty? Teď kousel poletíš ale půjdeme ještě kus v relativní tmě po úzké cestičce... Možná... Nebylo by lepší, kdyby jsi to vzala rovnou vzduchem dolů k noře?" Navrhl. Nevadilo by mu, kdyby ho tu Eirlys nechala, hlavně jí nechtěl vystavovat zbytečnému riziku. Nechtěl jí poutat k zemi, když mohla prostě roztáhnout křídla a během pár vteřit být tam, kde potřebuje. Akorát by jí zdržoval.

,,Dobře." Taktéž se pousmál a protáhl se. Chtěl si trochu protáhnout nohy předtím, než se vydají zpátky dolů. Nebylo by to proto, že by je měl ztuhlé z noci, právě naopak. Jak většinu noci prochodil v kruzích, začínaly ho už trochu bolet. Ale nejednalo se o nic hrozného.
,,A jak jsi se vlastně vyspala?" Optal se, když si rozpoměl jak by raní povidání mělo spíše vypadat. ,,Doufám že ti tu nebyla moc zima." Nemohl si pomoct, cítil výčitky za to, že nemohl Eirlys poskytnout takové pohodlý, jako kdokoliv jiný. Pro vlky ze severu byla taková věc podobně základní, jako dýchání, a on to nedovedl. V hlavě se mu akorát oběvila další položka v dlooouhém seznamu věcí, proč by se Eirlys nikdy nemohl líbit. Měl celou noc na to si tenhle seznam vymyslet a stejně se stále prodlužoval. A Iska byl stále ze svých pocitů dost zmatený a netušil, jak se s nimi vypořádat.