Príspevky užívateľa

Neboj se toho... To se snáze řeklo než udělalo. Ale i tak si Iska jeho slov pochopitelně vážil. A na chvíli ho i napadlo, jestli stejnou nejistotu pocítil i pravě Zatharian, když mu Feier předal vládu nad smečkou. Jenže když k němu zvedl pohled, nějak nedovedl uvěřit, že by to byla pravda. ,,Dobře... Em.. Když budeš cokoliv potřebovat.. Když bude cokoliv potřeba udělat, můžeš se na mě vždy obrátit." Hned jak ta slova vypustil z ust, došlo mu že ani nebyla potřeba vyslovit. Samozřejmě že půjde za ním kdyz od něj něco bude potřebovat... Iska se na chvíli cítil hloupě, ale nervozita z nové, větší, úlohy ve smečce zřejmě mluvila trochu za něj.
Pokýval hlavou, už teď zacal přemýšlet, co by měl asi teď dělat. ,,Dobře." Odpověděl a pokud by se dal Zatharian dal na cestu, popadl by svůj chabý úlovek a vydal se sám na cestu zpět, jako by ho už teď v centru jejich území čekala nějaká práce kterou by měl vykonat. Stále ale trochu bojoval s tím, co by vlastně měl dělat teď. Možna zmapovat kolik kořisti se na území nachází..?

Mířil po jedné z pěšinek nahoru do kopce. Nebyl zrovna ve spěchu, naopak se i občas zastavil, aby se mohl trochu pokochat krajinou. Zima už začínala pomalu ustupovat a i když Iska nerad viděl sníh ustupovat prvním brzkým rostlinkám, věděl že pro všechny ostatní to tak bylo nejlepší. Zima přeci jen byla pro všechny naročná, jen on jí měl raději než teplé léto. Právě proto si ještě chtěl užít trochu toho příjemného chladu, na který byl seveřan stavěný, a tak teď bezcílně pochodoval krajinou. Díky tlapám širokým jako sněžnice snadno přeběhl zasněženou mítinu a pokračoval ve svém výšlapu nahoru. I on ale nemohl zapřít, že by se netěšil na jarní kvítí, a i když na ty bylo nejspíše stále ještě brzy, pokaždé když pod holími větvemi keřů zpatřil zelené lístečky úzké skoro jako stébla trávy, popoběhl k nim. Co kdyby přeci jen už nějaká ta sněženka vykvetla že? Mohl by jí pak přinést zpátky Eirlys jako dárek, jistě by se jí líbila.
Takové štěstí ale neměl a tak nechal trs tvětinek za sebou a prodral se přes pár keřů na druhou stranu.

Pro Isku by být takto blízko komukoliv jinému bylo velmi nepříjemné, ale s Eirlys jakoby všechny jeho tehdejší strachy postupně odplouvaly. Rozhodně pro něj nebyla někdo cizí, ba právě že naopak. Momentálně byla nejdůležitější osobou v celěm jeho životě, a to dokazoval už jen ten fakt, že si její blízkost a dotek užíval. Něco, co si ještě před rokem, kdy do těchto končin zavítal, nedovedl ani představit že by bylo možné. A ona mu to přeci jen umožnila.
,,Děkuji." Poděkoval a po chvíli se i jal výpomoci Eirlys ve zbavování peří jejich společně večeře. Nebo by již spíše měl říci snídaně? Na plese, a stejně tak i ve společnosti jeho lásky, krapet stratil pojem o čase. Když byla většina peří pryč, na chvíli svůj čumák od koroptve vzdálil, aby si první mohla ukousnout Eirlys. Nikdo ho sice nikdy nenaučil, co se v přítomnosti dámy slušelo, ale přišlo mu to tak správné. ,,Až po tobě." Dodal, aby byli znát jeho záměry a drobně se při tom pousmál.

Až když se Eirlys přitiskla na oplátku k němu, uplně mu došlo jak moc se předtím na ní přitiskl a drobně se začervenal. Její milé gesto ho však zahřálo u srdíčka až z toho lehce zavrtěl ocasem. Na malý moment přitiskl i část své tváře k jejímu rameni a pro jednou moc nepřemýšlel nad chladem, který by jí mohl být nepříjemný. Byl za její přítomnost rád, ani úplně netušil co by tu bez ní dělal.
,,To určitě ano." Souhlasil pak když se od Eirlys zase ohklonil. Přeci jen, jíst s jeho hlavou na jejím rameni by asi nebylo úplně nejsnadnější, ale stále se držel v její blízkosti.
Trochu se uklidnil, když se Eirlys jeho návrh zamlouval. Souhlasně poté na její dotaz pokýval hlavou. ,,Ano prosím." Souhlasil. I když stále z trochu té nervozity z tolika neznámích tvářích měl stažený žaludek, nejíst a jen po ostatních koukat bylo mnohem nepříjemnější. On si uvědomoval, že on pravděpodobně nikoho tady nezajímá, i že jsou to ti samí vlci pred kterými predtím tancovaly, ale tyhle pocity bylo prostě těžké hodit za hlavu.

Byl v celku rád, že si Eirlys vybrala místo vedle ostatních členů jejich smečky. Nic proti ostatním vlkům neměl, ale sedět a jíst v obklopení neznámích vlků mu neznělo jako moc příjemná chvilka, ať už by ostatní vlci byli sebemilejší. Jako by na něj teď, když se většina vlků na plese usadila na jednom místě, dolehlo kolik jich tu vlastně je. Bylo to zvláštní, jako by se najednou ocitl uprostřed tisícihlavého stáda sobů. Snažil se nad tím ale příliž nemyslet a usadil se vedle Eirlys, i když možná o trochu blíže než bylo nutné. Místa tam bylo dost aby se nemuseli tolik mačkat, ale on se podvědomě priblížil blíže k Eirlys.
V tichosti si vyslechl proslov a pak otočil pohled zpět k jeho partnerce. ,,Mám to podobně, přemýšlím jestli jsem vůbec někdy tolik kořisti pohromadě viděl." Přitakal s drobným úsměvem nad jejími slovy. Znovu přejel pohledem nabýdku před nimi. Vzít si kus ze srny, kterou sem sami přinesly bylo... No nepřišlo mu to uplně nejslušnější sníst jejich vlastní dar, navíc, srna... Jen z toho pomyšlení už neměl chuť, asi se už na ta zvířata nikdy nebude moct podívat stejně. Divočák od nich byl daleko a stejně by si nechtěl trhat hus masa hned vedle panovníka Nihilu. ,,Co si dát spolu něco menšího? Králíka nebo nějakého opeřence?" Navrhl, pak ale, jak bylo jeho zvykem, trochu znervózněl a tak rychle dodal: ,,Ale pokud si chceš dát něco jiného, stačí říct." Nechtěl Eirlys nějak omezovat volbu.

Nebylo už, co víc by k tomu bylo potřeba dodat. Iska se v odpovědi na její slova jen pousmàl a chtěl navrhnout, jestli by se nechtěli ještě alespoň na chvíli vrátit k jejich tanci, který předtím tak nešťastně přerušil, ale dřív, než by mohl svůj nápad vyslovit, předstoupil přede všechny hostitel tohoto plesu a to se pochopitelně slušilo poslouchat.
,,Zní to dobře." Souhlasil. Iska měl sice stále z předchozí debaty trochu stažený žaludek z obav o vsechno, jak bylo jeho zvykem, ale i tak hostina zněla jako hezký nápad. Souhlasně pokýval hlavou. ,,Ano, pojďme." Pousmál se a zařadil se Eirlys po boku, aby se k místu hostiny mohly vydat spolu. Když poté dorazily na mítinu, nechal Eirlys vybrat si místo, kde by si chtěla sednout, zatím co se díval po kořisti, kterou tam měli připravenou. Byla to uctihodná podivaná, to musel uznat. Vidět tolik nalovené kořisti pospolu na jednom místě nebylo tak běžné, ale když Iska prejel pohledem po vsech těch vlcích, co tu byli, dávalo to mnozství smysl. I tak ale byl krapet zklamaný, že v tom výběru nikde neviděl žádné ryby. Rád by Eirlys dopřál jejího oblíbeného jídla.

Jak se jí tak díval do očí, najednou netušil co říct. Eirlysin pohled na svět byl racionální a přesto svým způsobem příjemně pozitivní. Iska najednou velmi zatoužil po tom se své lásky opět chytit, jako nějaké malé stracené štěně. Byla to trochu ironie, že dotek, podnět kterého se kdysy tak moc bál, teď tak moc potřeboval. A tak se k ní pomalu natáhl a pokud mu to povolí, chytí jí opět za packu. Z doteků ostatních pořád nebyl kdoví jak šťastný, ale Eirlys byla něco úplně jiného. Vyjímečná.
A najednou mu i došlo, co vlastně teď dělá... Eirlys se ho zeptala na něco pro ní velmi důležitého a on to akorát otočil na sebe... Zastyděl se za svoje chování, co je to vlastně za partnera..?
,,S tebou věřím, že bude všechno v pořádku." Zadíval se jí do očí. ,,A i kdyby ne... Nějak si už poradíme." Pousmál se. Chtěl také myslet trochu pozitivně. Obdivoval, jak se to v jejím podání zdálo jednoduché. Miloval to na ní a pokud by se měl stat otcem, chtěl také být takovou podporu pro své děti.

Ťapkal si to skrz zasněženou krajinu, šedivá záda pokrytá vrstvičkou sněhu. S drobným usměvem pozoroval, jak se z nebe pomaly sypou svěhové vločky. Pro seveřana byla zima nejpříjemnější část roku. Jak moc mu chybělo tiché křupání sněhu pod jeho tlapami, nebo ty neustálé obláčky tvořící se před jeho čumákem.
I když si krásy zimy velmi užíval, nenapadlo by ho, že by zde na někoho mohl natrefit. O to více ho překvapilo, když mu cestu přehradily častečně zaváté, ale stále poměrně čerstvé, stopy. Změnil tedy směr své procházky a vydal se po stopach, které ho brzy zavedly k osobě, která je vytvořila. Při tom pohledu se mu štěstím rozvrtěla oháňka. Tahle noc snad nemohla být lepší.
,,Ahoj." Pozdravil tiše, jelikož nechtěl příliž narušovat ten klid zasněžené noci. Pár skoky dorazil až na udosané místečko, kde Eirlys stavěla sněhuláka. ,,Copak tu děláš?" Zeptal se stále s usměvem, zatim co za sebou div vlastním ocasem nemetl ve sněhu cestičku. Známost sněhu kolem nich jakoby mu dodala trochu sebevědomí a tak i na chvíli zauvažoval, jestli by se jako součastí pozdravu mohl k Eirlys i trochu přitulit. Zastavil se však dřiv, než by tak mohl vykonat. Jistě už musela být promrzlá, nemusel tomu pomáhat.
Otočil tedy raději pohled na její dílo. Obhlédl detaily, které téhle sněkové skulptuře Eirlys dodala. I když to možná bylk trochu zvlaštni, když většinu svého života žil v zasněžené krajině, ale moc sněhuláků se nenastavěl. ,,Mohl bych se k tobě přidat?" Zeptal se. Eirlys v sobě zřejmě měla trochu hravosti štěněte, kterou Iska tak moc miloval. Samotný by se do stavění asi nepustil, ale když i jen z dálky, nez sem dorazil, mohl zpatřil, jak si stavění užívá, chtěl to také zkusit.
Našel si vhodné místečko, jen kousek od prvního sněhuláka, kde začal širokými tlapamy, které byly na hrabání sněhu jako dělané, vytvářet svojí vlastní kupku sněhu. Nahrabat sních byla ta jednodušší část, vytvořit z ní něco, co alespoň vzdáleně připomínalo vlka, to už bylo trochu složitější. Postupně hromadku zvyšoval, aby oba svěhový vlci měli hlavy na stejné úrovni a opatrně se mu pokusil i přidat sněhový čumák. Narozdil od Eirlys mohl drobounce podváděť, jelikož když na sních použil trochu své magie, mohly jednotlivé kousky k sobě lehce přimrznout a držet. Drobně se pousmál, když jeho nápad vyšel a vlčí "tvář" držela. Alespoň projednou jeho ledová magie k něčemu byla. Šel pak podle předlohy, kterou viděl u Eirys a odběhl pro pár ozdob. Obdobně využil dva kamínky jako oči, ale pod vrstvou sněhu nenalezl žádné vhodné listí, a tak nakonec namisto toho použil dvě šišky. Sněhulák bude mít hold trochu střapadá ouška. Jako poslední přitáhl větev, která na sobě měla ještě trochu uschlého hnědého jehličí, pro ocas. Odstoupil poté, aby si mohl jejich společné dílo řádně prohlédnout a s úsměvem se pak otočil na svojí milovanou.

,,Nepřeháním, myslím to zcela vážně." Potvrdil svá slova s drobným usměvem. Její pochvala ho příjemně zahřála u srdíčka, i když měl stále pocit, že nejsou pravdivá. Ne tedy, že by Eirlys lhala, to ne! Věřil jí, že to mysli upřímně, viděl jí to na očích, které tolik miloval. Spíše to byl pocit, jakoby v něm viděla něco, co tam nebylo. Něco, čím by se možná měl stát, aby byl Eirlys hoden. Aby byl tím, koho si ona zasloužila. Nebo to jen sám nedovedl vidět.
Nechtěl Eirlys rozesmutnit ale chtěl před ní být upřímný. A pravdou bylo že svojí schopnost takto prostě viděl. Zacukal oušky při tom oslovení, jindy by se asi i usmál ale v ten moment byl moc ponořený ve svých obavách. Speciálné... Co když ale nechtěl být speciální? Chtěl být jako ostatní. Normální. Ne na dotech chladný jako smrt... ,,A co když ne? Vlčata jsou nachylnější na zimu, nechtěl bych jim ublížit..." Zamumlal a stáhl uši. ,,Ani bych nechtěl bych ani, aby si přišli... Odlišní..."

To, že ani Eirlys si svými schopnostmi nebyla jistá ho příliž neuklidňovalo. Samozřejmě, dávalo to smysl, ani jeden v nečem takovém neměl zkušenosti, ale když on sám viděl sve schopnosti vždy o tolik níže než byly ty její... Zkrátka jako by se jeho obavy ještě prohloubyly. To jediné co ho alespoň krapet uklidňovalo byl její usměv. Ten ho vždy dovedl přivést k sobě. A když se tak stalo, zastyděl se za svojí reakci. Asi by měl být víc nadšený, ne snad? Měl s tím počítat, vlčata byla přeci jen jeden z dalších kroků párů. Pořád přemýšlel nad tolika věcmi ale nikdy nenad tím, co bylo zkutečně důležité.
Popošel k ní o kousek blíže a omluvně k ní zvedl pohled. ,,Promiň mi mojí reakci... Trochu jsi mě tou otázkou zaskočila." Přiznal a natáhl k ní svou packu, aby jí mohl chytit. ,,Nemůžu ale s tvými slovy souhlasit. Vím že ty by jsi byla skvělá." Prohlásil, a plně svým slovům v této chvíli věřil. Stačilo mu si jen vybavit jejich první setkání. Nebo když mu nabýdla pomoc s překování jeho strachu. ,,Vždycky jsi se mnou měla takovou trpělivost, i když vím že to nebylo vždy snadné. A jsi tak milá a starostlivá. A zkrátka úžasná." Přiznal s drobným úsměvem.
,,A já... Udělám co budu moct, abych se ti vyrovnal. Jen, mám strach. A nevím co budu dělat, když bych se jich ani nemohl dotknout. Nechci taky, aby náhodou zdědili tohle moje prokletí..." Dodal. Bylo to poprvé co takhle svojí magii označil nahlas, ale v vždycky ji tak trochu tak bral. Jako prokletí, které nechtěl nikomu dalšimu předat. Co když by ho za to pak i nesnášely..?

Iska sám nad rodinou nikdy moc nepřemýšlel. On jí narozdíl od Eirlys měl a musel odejít, aby mohl být šťastný. Nějak ho potom ani nenapadlo, že by si mohl vytvořit svojí vlastní, lepší. Možná i proto, že měl strach aby to nedopadlo podobně, nebo ještě hůř. Co kdyby to pokazil? Jak by to mohl těm drobečkům udělat? Jak by to mohl udělat Eirlys? To si nedovedl ani představit. Ale nemohl úplně zazdít ani tu prvotní chvíli štěstí, kterou pocítil, když se ho na to Eirlys zeptala.
Jakmile se trochu víc probral, zavrtěl v odpovědi rychle hlavou. ,,Není to, že bych nechtěl." Vysvětlil zatim co se snažil najít správná slova pro své obavy. ,,Jen... Mám strach že bych nebyl kdovíjak dobrý rodič... A to si žádné vlče nezaslouží." Přiznal s pohledem sklopeným do země.

Když i Eirlys pochválila jeho taneční dovednosti, zaculil se jako by to byl první kompliment, který kdy dostal. Každý takový kompliment od ní tak na něj působil, i když věděl že trošičku přehání. Nevadilo mu to však, hlavní bylo že se bavili. Hádala správně že on by na sobě ani nechtěl mít tolik očí, a to se většinou neslo tlapku v tlapce s tím, být v něčem nejlepší. To Iska zkutečně nepotřeboval, stačilo mu že měl tu nejlepší taneční partnerku. Také se pak drobně zasmál. ,,Možná bychom si do příště mohli něco nacvičit." Navrhl s úsměvem. Pořád by byl asi o trošičku raději, kdyby lépe věděl, co dělá.
Nastražil stále s úsměvem uši, když Eirlys začala ve své otázce. Ať už však čekal cokoliv, tohle to nebylo. V překvapení úplně zapoměl pokračovat v dál v tanci a zastavil se tak na místě. V prvním momentu, než se nad její otázkou vůbec stihl více zamyslet, se mu rozhoupal ocas a srdce rozbušilo. Jenže než by vůbec stihl ten pocit uchopit do tlapek a uvědomit si co přesně cítil, chmutné myšlenky ho opět pohltily. Na moment jen na ní překvapeně koukal, než se mu podařilo vykoktat. ,,J-já... Já nad ničím... takovým nikdy nepřemýšlel..." Přiznal stále trochu v šoku. Nebylo by to o tom, že by vlčata sám nechtěl, měl malé prcky vlastně i docela rád. I když se s Adainovými a Ikkeho štěňaty nikdy pořádně nebavil, rád je pozoroval si hrát. Musel to být jistě hezký pocit, mít takovou rodinu. Ale... Co když by nebyl dobrý rodič? Jak by vůbec mohl, když by se jich ani nemohl dotknout aniž by jim způsoboval nepohodlí jeho chladem..? Ale Eirlys by jistě byla skvělá, dávalo smysl že by je jednou chtěla mít...

,,O, Safron, jasně. Omlouvám se." Vyhrkl a sklonil trochu hlavu. Zastyděl se, že si její jméno nepamatoval správně.
Trochu si oddechl, když Safron řekla, že se má ve smečce dobře. Spadl mu menší kámen ze srdce, opravdu by byl velmi nerad, kdyby jeho slova někoho přesvědčila k tomu se do Azarynu přidat a pak by se tu ta osoba neměla dobře. ,,To rád slyším." Oddechl si a v jeho hlase bylo možné zaslechout i trochu té úlevy. Potom se ale drobně pousmál. ,,Říkal jsem, že vlci zde jsou fajn. Nevidím ani důlod proč by se někdo měl chovat k někomu zle jen proto, že je omega." Přiznal. To mu vlastně přišlo i docela hloupé. Být omegou bylo dočasné a jen čustě proto, že tu vlk byl nový. Pousmál se a zavrtěl ohonem. ,,Gratuluju k povýšení." I když pro něj takovéto povíšení nemělo moc vysokou váhu, věděl že většina ostatních to vidí jinak. A pořád, Safron se musela jistě dost snažit při zkoušce a to si gratulace jistě zaslouží. ,,Pro jakou funkci jsi se rozhodla?" Zeptal se, jelikož si zrovna moc nevybavoval, kdo má ve smečce přesně kterou funkci.
Jak tak poslouchal, jak je Safron ráda z přitomnosti její sestry, jeho mysl se na moment vrátila zpět na sever. Byl by i on rád, kdyby tu byl nějaký člen jeho rodiny? Nad tím skoro ani přemýšlet nemusel. Nebyl by. Ale byl rád za Safron a tak opět s usměvem zavrtěl ocasem. ,,To jsem rád, určitě je to super tu někoho takového mít."

Zůstal už stát na místě. Věděl, že by měl být k vlkům které neznal opatrnější, když nemohl přesně vědět jaké úmysli mají, ale chování a mluva černozeleného vlka ho ujišťovala. Dělala ho trochu klidnějším, a tak se i drobně pousmál a pokýval souhlasně hlavou. ,,Vím, já se ani prvně k žádné smečce přidávat nechtěl. Ne hned. Ale nelituju toho, že jsem se rozhodl přidat sem." Pousmál se. Následně chvíli mlčel a jen naslouchal jeho slovům. Ve slovech chváli nebo jakéhokoliv popisu nebyl zrovna nejlepší. To co od smečky čekal on se mohlo od očekávání jiných hodně lišit. Souviselo to s místem, odkud seveřan pocházel, ale k tomu nechtěl náhodou zabruslit a tak si chtěl svà slova dopředu promyslet. Nemohl ale jinak než se při Tae'ho poznámce drobně pousmát a zavrtět hlavou. ,,Zvládl jsem ji já, ty bys jí zvládl jistě také." Ujistil ho. Nad jeho otázkou se na chvíli zamyslel.
,,Nikdy jsem nedostal informace o tom, co ostatním smím a co nesmím říct." Přiznal zamyšleně. ,,A možná i to mám trochu taky rád. Samozřejmě máme pravidla, jako každá smečka, ale potom co posloužíš smečce máš i spoustu volného času a ten můžeš využít po svém. Azaryn si váží svobody, takže by asi nedávalo smysl kdyby nám alfa pořád nařizoval co smíme a co ne, ne snad?" Pokusil se vysvětlit. Doufal že to dávalo smysl ale pro někoho jako on, kdo velmi rád oběvoval přírodu, tohle byl důležitý bod.
To jak se do toho špionství trochu zamotal ho krapet zarazilo, ale hned neusuzoval nejhorší. Přeci jen, to se jemu občas také stávalo. A tak jen pokýval hlavou na důkaz, že mu věří.
,,Ano, tak každý nováček začíná, krom vlčat narozených ve smečce. Na tuhle otázku asi nejsem nejlepší vlk, mě nikdy moc nezajímalo šplhání nahoru." Přiznal. I kdyby měl být onegou celý život, asi by mu to nevadilo. Ostatní se k němu nijak špatně nechovali a vlastně to jediné, co by pro něj představovalo problém byla kradší doba na opuštění území. ,,Asi bych ti neměl říkat, jak přesně se z pozice Omegy dá dostat, ale příležitost po určitém čase dostaneš. A mezitím se můžeš rozmyslet, jakou roly ve smečce budeš chtít hrát." Pokusil se vysvětlit tak, aby příliž neprozradil, ale zároveň aby to dávalo smysl. Doufal, že to dělá zprávně.

Když Eirlys z napodobováni přešla do vlastního, Iska se jí snažil nasledovat. Když ale měl vymyslet něco svého, ne vždy včas přišel s tím, co by se mu líbilo. Ale snažil se a vlastně, i když se toho zprvu bál, si to po chvíli začal užívat. Obzvláště ho těšilo, když i bez jakékoliv slovní dohody se dovedly synchronizovat. Přeci jen ale jednou zareagoval trochu pozdě a to vyústilo v lehké tuknutí rameny. Iskovy v ten moment ani nedošlo, že se jedná o dotek ze kterého by ještě půl roku nazpět byl celý rozhozený. ,,Promiň." Omluvil se, ale s úsměvem na tváři. ,,Opravdu jsi nikdy předtím netačila? Mám co dělat abych se ti vyrovnal." Poznamenal ásledně s lehounce šibalským úsměvem.