Príspevky užívateľa

Pousmál se při jejich slovech ale stále nebyl moc přesvědčený. Vlastně vůbec. Byla to jeho chyba, to mu prostě nijak nevymluví. Ale nebylo potřeba se o tom s ní nějak dohadovat, to bylo to poslední co by si přál.
Nad její poznámkou se krapet usmál. ,,Nebylo to tak strašné. Narozdil od nory jsem byl alespoň na cerstvém vzduchu a ne úplně sám." Dodal. Možná sice spala, ale i její přítomnost trochu zaháněla tu osamělost. Navíc, neměl pres noc moc času premýšlet nad tím, že by se nudil. ,,Uteklo to rychle."
Zavrtěl záporně hlavou. ,,Nejsem unavený, ale jestli se ti už chce dolů, můžeme klidně vyrazit. Ale myslíš si, že je to dobrý nápad když jsi se teď probudila?" Zeptal se starostlivě on. Ať už by se mu sebevíc hodilo to, že by šly zpátky dříve, nechtěl Eirlys nutit slézat skály hned po probuzení.

Když věděla o srázu a nebezpečí, kterě na ní číhá pokud se posune špatným směrem, s úlevou ustoupil, aby jí samotné dal prostor se posadit a od útesu poodstoupit. Teď už jí držet nemusel ale stále se držel naplózku, kdyby přeci jen se něco stalo. Ale až se odsunul dál, došlo mu co vlastně udělal. Co vydržel. Cítil se najednou zmatený. Opravdu vydržel její v podstatě obětí. Netušil že bu to dovedl. Ale byl rád, dokonce by se dalo říct že i trošičku hrdý, tedy dokud si zase neuvědomil, že nebýt něj, tak by Eirlys v těchle problémech vůbec nebyla.
Když mu tedy poděkovala, zavrtěl hlavou. Nemohl přijmout díky, když jí akorát pomohl z problěmu, do kterého jí dostala jeho neopatrnost. ,,Omlouvám se. Na chvíli jsem nedával pozor a ty jsi se mezitím přesunula blíž ke kraji... Měl jsem na tebe dávat větší pozor." Povzdechl si.
,,Ano, ale ještě brzy... Nechtěl jsem tě vzbudit, promiň." Odpověděl jí na první otázku a nad druhou se lehce zamyslel. Přemýšlel, hodně. Ale tušel, že když se o tom zmíní, bude se ho vyptávat o čem a to on ŕíct nemohl. O ní totiž... ,,Tak různě... Jlavně pozoroval jsem hvězdy a mraky." Vlastně nelhal, když přemýšlel často se do hvězd koukal. Nechtěl Eirlys něco tajit, ale tohle by akorát vedlo k více otazkám, na které Iska nechtěl odpovídat.

Zvládal to. Ne moc dobře ale držel se. Každý sval měl napnutý ale snažil se na její tlapky kolem něj nemyslet. Soustředil se na to, aby jí pomalu tahal dàl od okraje. Když mu tlapkou prejela po krku, i přes jistý nekomfort ucitil i jěco jiného. Bylo to jakési šimrání na místě, kde se ho jeji packa ještě před chvílí dotýkala a Iska si nebyl jisty, jestli to bylo příjemné nebo ne.
Když však rozespale otevřela oči, zděsil se. Bál se co si o něm pomyslí, že s ní dělá když spí, nebo že na ní nedává vůbec pozor a nechal by jí spadnout dolů... Ale nejvíc se vyděsil toho, že se ho lekne a odskočí od něj. A když z něj rychle stáhla tlapky, to bylo právě to, na co zděšeně pomyslel.
,,Ne počkej!" Vyhrkl a rychle se po ní natáhl, aby jí tlapou zabránil v ustupu špatným směrem. V očich se mu zračil strach, jejích slov si stěží všímal. ,,Omlouvám se, ale jsi blízko útesu. Nechtěl jsem aby jsi spadla..." Vyhrkl rychle, aby jí snad došlo, že se od něj nesmí odsouvat dál. Zároven se prostě musel omluvit, jelikož to všechno byla jeho chyba. To on jí nechal se dostat takhke blízko srázu a to on takto narušoval její osobní prostor. Její objetí nebral nijak zle, vzdyť spala. Byl ale rád, že její tlapy kolem něj zmizely, i když by se rád s někým dovedl takto objímat, a zrovna s Eirlys o to víc, nebyl na to zatím připravený.

Když se Eirlys sama od kraje odsunula, oddechl si. Přeci jen drači vlčice byla větší, než on a měl by problém jí odtáhnout od kraje sám, takhle to bylo jednoduší. Ale přišlo mu že to stále nebylo dost a tak se chtěl ještě ujistit a chtěl do ní ještě trochu strčit. Netušil ale, o čem se Eirlys právě zdá. Když se po něm natáhla tlapou, zprvu sebou lehce cukl, no nemohl svoje místo opustit. Eirlys sice nebyla úplně na kraji, no v bezpečné vzdálenosti od srázu také nebyla. Kdyby teď uhnul, mohla by se převrátit zpátky a ještě dál.
Zatnul tedy zuby a nechal se od Eirlys chytit. Celý úplně ztuhl. Opět cítil ten ochromující pocit, ale tentokrát to musel vydržet... Aby byla Eirlys v pořádku.

Napoprvé si nevšiml, jak blízko kraji se Eirlys ocitla, ale jakmile to zaznamenal, zděšeně k ní rychle přiskočil. Jak si ničeho nevšiml?! Co teď bude dělat?! Problesklo mu hlavou zatim co na ni zděšeně hleděl. Měl jeden úkol...
Neměl čas nad tím moc přemýšlet, Eirlys se mohla kdykoliv ze spánku posunout. Ale měl strach se jí dotknout. Co když se ho lekne a... Iska na to nemohl ani pomyslet a už se mu srdce sevřelu uzkostí a strachem. Zvedl roztřesenou tlapku a natáhl se přes ní. Velmi opatrně, aby ji svým chladným dotekem nevylekal, uchopil její rameno a začal si jí posouvat zpátky k sobě. Srdce při tom měl až v krku a strach z doteků šel uplně stranou. Nemohl jí nechat spadnout dolů...

,,Dobrou noc." Popřál jí s usměvem. Chviličku jí pozoroval jak klidně spí, ale nechtěl být divný a tak po chvíli odvrátil pohled zpět k obloze. Jeho hlava se okamžitě začala plnit vším tím, co se právě stalo, a Iska už teď věděl, že mu jedna noc asi nebude plně stačit...

Po většinu noci ležel vedle Eirlys, ale i kdyby byl unavený, pravděpodobně by stejně tuto noc oko nezamhouřil. Byl zmatený z toho, co se stalo. A když mu začalo docházet, jak mohlo jeho pozvání na pozorování západu slunce vyznít, trochu zpanikařil, vstal a udělal si po plošince několik koleček. A pak další, a další. Pochodoval vlastně tak po většinu noci, jen se po par otočkách vždy ujistil, že je Eirlys v porádku a zacal zase na novo. Hodně zpochybňování, možná i nějaka ta nadávka na to, jak hloupě se choval. Ale pokaždé, když zavzpomínal na nějaká jeji slova, cítil se zvlaštně... Lehce. Takový pocit ještě nikdy předtím nezažil. Tak trochu asi tušil, co by to mohlo být, ale nechtěl si to přiznat. Vždyť co by na něm Eirlys mohla vidět? Je malý, slabý, všeho se bojí...
Ale i když se za to, co vlastně udělal, to slovo na r, na které ani v hlavě ze studu nemohl pomyslet, styděl a kdyby mu to tehdy došlo, nikdy by se ji asi neodvážil zeptat... Tak byl vlastně rád. I kdyz si to pravděpodobně jen představuje. I když se nejspíš pouze popletený.
Bylo fajn být Eirlys takhle blízko.

Pochodoval by takto nejspíš ještě hodiny, kdyby ho z myšlenek neprobudilo uvědomění, že tma noci pomalu začala ustupovat. Zmateně zvedl pohled k blednoucímu nebi. To už je ráno..? Uteklo to jako voda, ale když se tak Iska zastavil, uvědomil si že ho trochu bolí tlapky. Povzdechl si, to přesně nechtěl. Myslel si že by poté, co spolu sejdou dolů mohl ještě něco ulovit, nez se udělá teplo.
Vrátil se na svoje místo vedle Eirlys. Třeba ještě nabere trochu síly předtím, než se probudí. Rozhodně jí ale neměl v plánu budit.

Nad její odpovědí se pousmál a lehl si vedle ní. Bohužel ne tak, aby se o něj mohla znovu opřít, na to si zkutečně ještě netroufl. Ale po celou dobu co spolu mluvili svou tlapku nechal položenou na té její, i když se teď, když oba ležely, nacházela na už na zemi. Rád by se k ní přitulil, rád by jí svou hustou srstí chránil pred občasným zavanem studeného vzduchu, ale bohužel jeho srst, i kdyby to svedl, by měla opačný účinek...
,,Nebude. Jen jsi spát, spánek je důležitý." Odpověděl jí jemně. I kdyby tu u ní měl sedět celé léto, udělal by to. Navíc, opravdu si potřeboval setřídit myšlenky, které do této chvíle potkačoval. Tušil ale, že s tímto výrem otázek a pochyb, které se mu v hlavě rojily jako hejno naštvaných včel, by mu stejně nedovolilo se soustředit na nic jiného. Když si pak Eirlys položila hlavu, byla to pro něj jako další, nevyřčená odpověď. ,,Vždyť tu nebudu sám." Pousmál se a jemně jí přejel packou po její tlapce.

Při jejích slovech se pousmál. To byla opravdu hezká myšlenka. ,,Jo, to máš asi pravdu." Souhlasně pokýval hlavou.
,,Jsi si jistá?" Zeptal se. Nepůsobyla na něj presně tak a Iska si nepřál, aby se jen kvůli němu bránila spánku. Když se ho pak zeptala, co by tu dělal, pokrčil rameny. Pro něj ta odpověď byla jasná. ,,Nechám tě pořádně se vyspat a dám na tebe pozor, aby jsi se ve spanku třeba nedostala moc blízko ke kraji." Odpověď pro něj byla snadná, prece by jí tu nenechal, na okraji stáky, úplně samotnou. Ne, to by mu starost o ní nedovolila. Pravděpodobně by se bál i jen na chvíli odskočit pryč, natožpak se vydat na lov. Ne, to by ho ani v nejmenším nenapadlo. A ze by tu musel zase jen sedět? Tak ať, to mu nevadilo, když by to bylo pro Eirlys.

Trochu se zarazil, když se ho zeptala, aby svá slova upresnil a, jak mu byli zvykem, znervózněl. ,,No... Jako že není potřeba žádná hvězdná kouzla. Že mi stačí tvoje pomoc." Pokusil se to nějak vysvětlil, při čem trochu stydlivě koukal na svoje tlapky. Chtěl tím prostě říct, že jí věří. Obcas se do těch slov trochu zamotal.
Pousmál se a zavrtěl ocasem, když znovu otevřel oči. Byl rád že jí trochu udělal radost, a hlavně doufal, že tohle přání se zkutečně vyplní. Její zívnutí mu neuniklo. On unavený rozhidně nebyl, ale pravidlo bylo pravidlo a Iska se jen tak tak ubránil zívnutí sám. ,,Jestli jsi už unavená, stačí říct. Není potřeba se přepínat." Poznamenal.

Pousmál se. ,,A ty patříš do které skupiny?" Zeptal se. Nebral by to špatně ať už by odpověděla cokoliv. Pokud by mu to nechtěla říct, chápal by to. Každý má nějake svoje tajemství, nebo i jen něco malého a hloupoučkého, co se stydí vyslovit nahlas. Nikdy by to Eirlys neměl za zlé a nenutil by jí, aby mu její přání řekla.
Když mu ale přeci jen, aniž by nějak víc vyzvídal, žekla své přání, dost ho to prekvapilo. Zdálo se mu, ze ona v tato přáni zkutečně hodně věří tak... Proč by ho plýtvala na něj..? ,,Eirlys... To jsi nemusela..." Dostal ze sebe trochu zaraženě. Stále mu to nešlo moc do hlavy ale pokusil se vzpomatovat a pokračoval. ,,Děkuji... Ale myslím, že přání k tomu nebude potřeba. Ty mi stačíš." Také se trochu začervenal, když to pověděl. Přišel si trochu hloupě, ale chttěl to říct.
Pousmál se a na chvíli se opět zahleděl na oblohu. Chvilčku počkal, než se mu před očima mihne další hvězdička, měli zřejmě štěsti na letní perseidy, a zavřel oči. Tak se to má zprávně dělat ne? Pomyslel si na vteřinku, než se začal plně soustředit na jeho přání. ,,Přeju si, aby jste se oba mohly znovu setkat se svým bratrem." Vyslovil své prání nahlas. Doufal ale, ze se i tak splní.

Překvapeně naklonil hlavu na stranu. ,,Vážně? A to to přání pak nesmíš říct už nikdy, nebo jen v určité době?" Zeptal se. Popravdě na tuto část tak trochu zapoměl, nikdo se ho na jeho prání nikdy neptal, stejně jako se neptal on ostatních. Nějak ho vlastně ani moc nezajímalo, co si ostatní přály, stejně by mu to nikdy neřekly. Znovu se otočil pohledem k obloze a jen chvíli ty bílé tečky uprostřed nicoty pozoroval.
,,Mě se přání takhle nikdy nesplnilo, asi ty hvězdy nepadají pro mě." Pousmál se. Netušil že by se ho Eirlys také ráda na jeho přání chtěla zeptat, vzdy si přál to samé a přišlo mu to celkem snadno vyluštitelné. Ale kdo ví, možná by si dnes přál něco jiného, kdyby tomu dal šanci.

Oplatil jí drobný usměv a při jejích slovech i lehce zavrtěl ocasem. Stále by byl raději, kdyby se nic z toho nestalo, kdyby to vydržel, ale byl rád, že se to alespoň nějak mezi nimi vyřešilo. I když stále tam někde v zádu jeho mysly blikala malá, červena kontrolka. Stejně to co udělal nikdy uplně nevymaže. Oba si to budou pamatovat. A on se za to bude pravděpodobně navždy nesnášet, obzvlášť když pohlédl do jejích očí které se stále leskly od slz.
Otevřel oči když to teplo na jeho tváři pominulo a neubránil se lehkému zachvění. Jeho tváře se nikdo nedotkl snad opravdu nikdy, a tak to přeci jen bylo trochu zvláštní. Hned se ale na Eirlys usmál, aby ukázal ze mu to nevadilo. Jen nezvyk. Naučí se to.
Zmateně zvedl při jejích slovech o hvězdě pohled k nebi. Chvilku mu trvalo než zkutečně jeden bílý ocasek zahlédl. Byl z toho všeho trochu zmatený, věděl že se u padajících hvězd má něco přát ale jemu to nikdy nefungovala, tak to už dávno přestal zkoušet. Možná ta přání prostě nebyla pro něj... Místo přání se tedy otočil zpět na Eirlys. ,,Vážně? A co jsi si přála?" Zeptal se.

Když i přes to všechno se k němu Eirlys také tlapkou natáhla, velmi se mu ulevilo. Vždy myslel na ty nejhorší scénáře jako první, a ani v jednom z nich mu takto v podstatě nedala ještě jednu šanci to vysvětlit. Dadalo mu to odvahu promluvit to, co měl na srdíčku a poté s napětim i strachem čekal, co na to řekne. A když pak promluvila, Iska pro jednou nemusel vůbec přemýšlet nad odpovědí. ,,Také tu pro tebe jsem. Kdykoliv budeš něco potřebovat." Nechtěl, aby to vždy jen ona pomáhala jemu. Chtěl aby se na sebe mohly spolehnout navzájem. Také jí chtěl pomoct, i když netušil k čemu by ho potřebovala. Ale chtěl, aby to věděla.
Když se jí po tváři také zkutalela první slza, jeho tvář na chvíli uplně změnila výraz. Nechtěl jí rozplakat! Výčitky okamžitě vyplnily jeho mysl. Měl to zvládnout nějak lépe. Netušil jak, ale měl. Nechtěl nikoho rozplakat, obzvláště pak jí.
Než však stačil vůbec vymyslet, co by mohl udělat, zpatřil že se mu k tváři natahuje její druhá tlapka. Překvapeně na ní pohlédl ale ani se nedl. Věřil jí a nechtěl znovu uhývat. Když už byla její tlapka tak blízko, že i v čeru noci viděl, jak se jí lesknou zlatavé drápky ve svitu měsíce, zavřel oči a v tichosti vyčkával.
Když pak na své tváři ucítil její dotek, lehounce mu škublo jedno ucho, sle jinak zůstal stát jako socha vytesaná přimo z té skály na které teď seděly. Rozhodl se nad tím moc nepřemýšlet a aniž by si to plně uvědomil, hlavou se trochu víc do její tlapky vtiskl. Pochopitelně mu ten dotek znovu způsobil lehkou husí kůži, ale nebyl to vůbec tak ohromující pocit jako předtím.
Při jejích slovech souhlasně drobně kývl. ,,S tvojí pomocí... Se vše zdá snazší."

Když periferně zpatřil, jak k němu Eirlys natáhla tlapku a poté se zastavila, zabolelo to. Věděl, že teď všechno pokazil. Byli zase na začátku a vlastně ještě dál... Chtěl se k ní natáhnout a opět se jí dotknout. Chtěl nějak zvlátit to, co předtím provedl. Chtěl... Zase cítit ten její hřejivý dotek.
I když to v ten moment bylo moc, to teplo které předtím na svém boku citil, ten zvlaštní tlak z toho, jak se o něj opřela... Chybělo mu to. Místo toho v těch mistech teď citil jen chlad a prázdnotu. Nerozuměl sám sobě... Nevydržel jeji dotek, ale zároveň mu chyběl? To se zbláznil..?
Když poté tlapku stáhla, bolelo to víc, než kdyby se do něj zakousl jedovatý had. Dostal hrozný strach, že to tímhle navzdy pokazil. Že se mu teď bude vyhýbat pokaždé, co se potkají. Jako to kdysy dělaly všichni. Ne....Já nemůžu zpátky... Už tohle zpátky nechci.
Tenhle strach v něm vzbudil trochu odvahy. Odvahy z nitnosti, ale preci jen něco. Zvedl trochu roztřesenou tlapu a pomalu jí k jí natáhl. Nečekal, jestli jí natáhne nazpět, měla dost casu mu uhnout kdyby se ho už nechtěla znovu dotknout. Isku i jen ta představa, že uviti právě jí před ním uhývat, děsila, ale stejně se natáhl víc aby mohl, pokud ho nechá, položit jeho tlapku na tu její. ,,Slibuju, že se zlepším..." Zamumlal a zvedl k ní pomalu stále trochu uslzené oči. Netušil co má říct, a tak se rozhodl být zkrátka upřímný. ,,Překonám to. Už teď jsem se diky tobě dostal dál, než jsem si myslel že se kdy dostanu. A ten strach že to všechno zase ztratím, že stratím tebe a tvojí podporu, je mnohem horší než ten z doteků..." Eirlys pro něj byla zkrátka nepostradatelná, to si už teď plně uvědomoval. Stále byl dost zmatený v tom, v jakém slova smyslu to bylo, ale ať už jen jako kamarádku, nebo něco víc, neuměl si představit že by o ní měl přijít. ,,Já to chci překonat... Chci se cítit jako normální vlk, chci zaživat to samé co ty a ostatní. Chci někoho podepřít když mu nebude dobře. Chci se k někomu přitulit když bude potřebovat podporu. Chci do někoho ve strandě strčit, nebo se po něm ve hře ohnat tlapou. Nechci si pokaždé lehad daleko od ostatních ve strachu, že se ve spánku pretoči a dotknou se mě. Nechci si porád hlidat vzdálenost, jakou musím od ostatních stát. Nechci požád prede všemy uhýbat..." Vypustil to ze sebe vsechno, na konci byl už úplně vyřízený, jako by snad právě pětkrát vyběhl tu nejvyší horu v okolí. Ale ještě nebyl úplně hotov... ,,A nic z toho bez tebe asi nedokážu..."

Když viděl její reakci, musel se drobně pousmát. Nechtěl, aby se kvůli němu takhke styděla ale řekl jen pravdu. A tak na její slova odpověděl podobným způsobem, jako předtím ona, když nesouhlasil se slivem vyjímečný. ,,Tak to vnímám já." Řekl až překvapivě klidně, byl si v těchto slovech jistý. Ještě se nikdy nesetkal s vlčí tak vyjímačnou, jako byla Eirlys. Pro něj vyjímečnou.

Slyšel jak na něj mluví, ale jakoby nedovedl porozumět jednotlyvím slovům. Nebo možná asi nechtěl. Nevěřil, že by mu to Eirlys tak snadno udpustila. Vždyť jí právě udělal to, co on tak strašně vždy nesnášel. Vybavily se mu všechny ty vzpomínky a hlavně ta bolest, kdyz pozoroval členy jeho rodiny, jak od něj uskakují pokazdé, co jen hrozilo ze by se o sebe otřely rameny. Strašně to bolelo... Jak to mohl udělat Eirlys..?
Ale asi nejvíc Isku zabolelo, když mu došlo, že se to Eirlys snaží schodit na sebe. ,,Ne... Ty za nic nemůžeš... Je to všechno moje vina. Ty ses mě ptala a já... Myslel jsem... Myslel jsem že to zvládnu. Promiň..." Zakňoural a zdrceně se posadil. Nemohl se na Eirlys ani podívat, ani to nedovedl. ,,Já- Já si tak moc přál aby to fungovalo. Abych to dokázal... Zklamal jsem tě..."