Príspevky užívateľa

Post obsahuje části, potencionálně nevhodné pro slabší povahy.

Kysele se uchechtnu.
"V takovém prostředí? Neměli dost sil a agrese se objevovala i u nich. Kdepak. Tam panovalo pravidlo: Podřiď se, nech být a přežiješ. Vůči němu tedy," ušklíbnu se.
"Ale neboj. Jako krvavá kaše nakonec skončil." dodám a švihnu ocasem. Vyrazím klusem po svahu hor dolů.
"A jestli se pak smečka rozpadla pro neschopnost fungovat, to je mi už fuk. Vybojoval jsem si své právo odejít z toho pekla. I když to bylo spíš z bláta do louže," zamručím ke konci tišeji. Tahle smečka mi rozhodně nechybí.

Post obsahuje části, potencionálně nevhodné pro slabší povahy.

Jsem rád, že to nadále nerozebíráš a tak si tam pochoduju dál. Dokud nespustíš ty. Zarazím se s tlapou zdviženou a ohlédnu se na tebe. Položím nohu na zem. V očích se mi na moment mihne chlad a odstup.
"Já nedefinoval typ potravy," prohlásím chladně.
"Tenhle alfa se nebál sáhnout po vlcích z okolí jen proto, aby svoje vlky naučil tomu, co umí nejlépe - útočit. Ostatní smečky se ho pokoušeli zbavit, ale marně. Smečka rostoucí do agrese a útočnosti, která perfektně zná své okolí a nedovolí si odpor vůči rozkazům alfy. Smečka, co by raději položila život, než aby se potýkala s trestem alfy. To byla smečka, která by radši skočila z útesu než se mu postavit. Jejich agrese tak byla o to silnější. Báli se víc vlastního alfy." zacukají mi pysky. Tentokrát se mi v očích usadil jasně znatelný chlad.
"Ale vybral si špatného vlka." dodám.

Část 1. - pátrání

Jasně, že tu jistá část zklamání musí být. Ale já se už jako malý naučil trpělivosti. Když někoho nebo něco hledám, nikdy to nemusí vyjít hned. A tak se nenechávám strhnout pocitem zklamání a soustředěně pátrám dál. A stejně jako v minulosti, i tentokrát se to vyplatí. V duchu se nad tím musím usmát. Střelím po tobě pohledem, který říká "vidíš to?".
Pozorování nimlóga sebou samozřejmě nese jisté riziko. Ale po střetu se zraněnou samicí jsem si téměř jist, že to budeme potřebovat. Nejvíc by se nám hodilo vidět, jakým způsobem loví, jak útočí. Metodiku reakcí pak lze celkem dobře odhadnout. Z pozorování a úvah mě ale vytrhnou tvá slova. Kouknu na tebe.
"Nepřijde mi jako stádový typ. Je to podruhé, co se s jejich druhem setkávám a opět je to jen jeden kus. I tak je ale jistější být v pozoru, tiše a proti větru," odpovím. Zadívám se zpět na nimlóga.
"A já se postarám aby ti neublížil. Mám výhodu, svou regeneraci," dodám.

Když někoho neznáš, snadno se pak stane, že se s tématem netrefíš. Není to nic nečekaného. Důležitější spíš je nesetrvat v tom a přestat se tím zabírat, když vidíš špatnou reakci. A to očividně děláš, tak s tím nemám žádný problém.
"Samozřejmě, že to je nebezpečné. Na taková místa se nevydávej, pokud si nejsi přesně jist svými schopnostmi. Já mám trochu výhodu, že se jen tak nezraním." dodám.
"Já si jsem jistý a lítám takhle už od malička. Pro mě jsou hory spíše hřištěm pro děti," pousměju se. Jo, co já jsem schopný v horách vyvádět... Tomu se vyrovná snad jen můj bratr.
"To je fajn. Hor je tu celkem dost." kývnu. Mezitím už se dostaneme k horám. Vyberu dobré místo, kam se oba vejdeme a přistanu. Hned křídla složím a ustoupím.

Nakloním se blíž a pořádně si prohlídnu tvou tlamu. Překousnutý jazyk nemáš, což jsem rád. Tohle se zahojí.
"Nemáš ho překousnutý. Jen ses pořádně rafnul. Doporučuju, ať si zajdeš k potoku a necháš jazyk pořádně zchladit," zase ucouvnu. Ale pousměju se.
"Vedl sis ale dobře. Doufám, že si brzy dáme další trénink. Rád tě i přiučím pár zákeřnostem nebo výkrutům, jak se dostat z některých situací. Tak si mě najdi, až budeš mít náladu," kývnu na tebe. Při některých situacích využívám vcelku nevšedních chvatů, které mi nejednou zachránili život.

V tomhle máš asi pravdu. Každý vůči sobě pochybuje o něčem jiném. I tak je tam ale spousta rozdílů. A je rozdíl pochybovat, jestli ulovím zajíce nebo jestli někomu skočím po krku.
"Hm... Ano, pochybnosti má každý..." zamručím. Vnímám sice tvůj pohled, ale snažím se mu nevěnovat pozornost. Tohle nejsou věci, co chci probírat s druhými.

"Jaké... Těžký nedostatek potravy, například. Oproti stavu tam i tahle zima byla se zásobami jako hostina." zamručím. Jojo, nedostatek jídla udělá bestii skoro z každého.
"Neustálé útoky od sousedních smeček, ale i dalších predátorů." pokračuju dál.
"Nehostiná krajina, kde i zdroje vody jsou omezené." popisuju dál prostředí, kde jsem vyrůstal. Tím, že se vlastně ptáš, co by se mohlo stát smečce, nedochází mi, jak tím poodhaluju místo, kde jsem vyrůstal.
"Nepokoje ve smečce, které vyústí ve rvačky." pokračuju dál.
"Rvačky, které se vymknou kontrole a končí smrtí... Šikana..." stáhnu uši.
"Je spousta věcí, co se může stát." zakončím to neurčitě.

"Za to, jak si to druzí vyloží, ty nemůžeš," pokrčím rameny. S tím jsem se u sebe konkrétně setkal nejednou...

"To máš pravdu. Někdy nás osud a vlastní vůle po cíly doženou i k věcem, co se nám příčí," zamručím. Mohl bych uvést hned několik příkladů. Ale v tom se teď hrabat nehodlám. Z minulosti si sice beru ponaučení, ale jsou věci, ke kterým se vracet nechci. Tedy, snažím se o to. Ani mi příliš nevadí, když se hovor stočí na mou maličkost. Není to žádná otázka na tělo, která by mi vadila a volný rozhovor dokáže uvolnit situaci, ne? alespoň tak se to říká. Tvé otázky navíc nejsou takové ty rozpačité a nicneříkající.
"Létám sem celkem pravidelně. Nejsou daleko od naší smečky a jsou tu dobrá místa, kde se dají trénovat rychlé úhybné manévry," odpovím.
"A mám raději hory, než nížiny. Nejen pro jejich členitost a výhled," pousměju se.
"Hory jsou pro mě znamením svobody."

Přeci jen se musím zasmát, když mi tak roztomile vyhrožuješ.
"Jo, jo, beru na vědomí," uchechtnu se. Ale nakonec to dopadá zatím dobře. Mám společníka na lov, takže se úspěšnost zvyšuje. Rozhlédnu se okolo.
"Při mé cestě sem jsem na žádné stopy nenarazil. Co ty?" zeptám se tě. Přeci jen musíme kořist prve najít. V tomhle směru je výhoda letce. Sob se jen tak neschová. Najít ho ze vzduchu nebude snadné. V porostu se zase víc hodí pozemní lovec.
"Jinak můžu vzlétnout a najít, kde se naše kořist nachází. Mezitím si i můžeme promyslet, jakou taktiku provedeme," vysypu ze sebe.

Střelím po tobě pohledem. Nejsem si jist, jestli mě někdy něco vyloženě naplňovalo. Měl jsem jisté cíle, za kterými jsem se snažil kráčet. Ale aby mě to naplňovalo? Je to něco jiného, o tom není pochyb. Ale... Jak si vlastně něco takového vyložit? Tím si úplně nejsem jistý. Jen ze sebe nechci dělat hlupáka a tak se raději pro tentokrát neptám.
"Když to vzdáš, nemůžeš s tím pokračovat. Pokud tě to baví, tak se jen tak nevzdáš," pokrčím rameny. Alespoň takové moudro jsem zaslechl v původní smečce. Jedno z mála, které jsem ochoten si připmoenout.
"A třeba tentokrát opravdu budeš mít štěstí," pousměju se, zatímco míříme stále blíž a blíž k horám.

Zásah mě až tak moc nepřekvapí. Ale krev už trochu ano. Zarazím se a dojdu k tobě blíž.
"Jsi v pohodě? Otevři tlamu," začnu se hned zajímat. Chci obhlédnout, jak jsi dopadl. Narozdíl ode mě nemáš regeneraci, která by ti pomohla.
"Jistě, že jsi to nečekal. Přestal jsi tolik dávat pozor." přisvědčím.
"I když se ti povede nějaký úspěch, pokračuj dál a nezapomeň si stále dávat pozor. Když ti úspěch stoupne do hlavy, dopadne to jako teď. Těšit se z úspěchu můžeš později a mnohem víc, protože i těch úspěšných zásahů bude víc." poučím tě.
"Dneska už končíme. Ale ten zásah se ti rozhodně povedl," mrknu na tebe.

"Přesně tak," zamručím. To on přišel na mou regeneraci a na způsob, jak ji využít ve prospěch smečky. Pak teprve nastalo to pravé peklo. Tvrdé útoky kdykoliv se naskytla příležitost. Bez skrupulí, žádné šetření či opatrnost.
"jo, já vím. Nějaké povědomí v sobě mám. Ale jsou chvíle, kdy pochybuju, jestli jednám opravdu podle toho přesvědčení," zamručím. Zatím jsem sice nikdy nikoho neohrozil. Ale to se pořád může stát!
"Ne. Tahle smečka funguje úplně jinak. Taky ale neřešíme problémy, co tam. Kdo ví, jak by nás změnily jisté situace?" zatřesu hlavou.
"Ale na to se snažím nemyslet," přiznám tišeji.

Zaposlouchám se do tvých slov a zamručím.
"Kdo ví, jestli vůbec lhát umíš," ušklíbnu se. Ale je lepší, když to nemáš zapotřebí.

Stopování fáze č.1

Spolu s Eirlys se vydávám na nové pozorování do Nízkých hor. Po zkušenostech ze zimy, kdy jsem zde spolu s Gulášem potkal zraněnou samici máme alespoň trošku představu, na co si dát pozor. Především na jejich zákeřnost, kterou nám předvedla. A pak také ta jejich tlama. Jsem rád, že můžu vyrazit spolu s Eirlys - nemusím si tak o ni dělat starost. Stačí, že mám trochu obavu o ostatní. Sice ano, jde pouze o stopování, ale zvrtnout se to může kdykoliv.
Popravdě se mi ani příliš nezamlouvá celý tenhle plán se společným lovem. Přílši mnoho pozemních vlků v ohrožení. Bude pořeba to opravdu pečlivě naplánovat a vybrat pozorně vhodné místo. Naštěstí v tomhle směru je Feier rozumný a rozhodně to neplánuje uspěchat nebo odfláknout. Alespoň tak. A je pravda, že nimlóg je opravdu nebezpečný jedinec a je na místě zjistit, s ším přesně máme co dočinění.
Držel jsem se vedle Eirlys, zpočátku dosti zamyšlený. Tohle bude o dost jiné, jak moje setkání se zraněnou a zákeřnou samicí.
"Samozřejmě. A tz?" ohlédnu se na tebe. Pokračujeme dál, pozorně hledající stopy. Pohybujeme se v mírném odstupu, abychom měli pořádný přehled. Zůstáváme ale nadohled. Čím výše se nacházíme, tím víc jsem tak nějak ve svém živlu. Hory jsou svým způsobem moje domovina. Najdu si i okamžik k tomu, abych se zastavil a zhluboka se nadechl. Příjemný horský vzduch. A mlha tak láká prohánět se v jejích cárech a na poslední chvíli vybírat výkruty a úhyby. Ale pro zábavu tu nejsme.
Nakonec se nám ale přeci jen daří najít stopy, po kterých pátráme. Půl úspěchu máme v kapse. První radost nám ale překazí stádo obyčejných jelenů.
"To nic, určitě něco najdeme," pokusím se Eirlys povzbudit. Vyrazíme zase na další průzkum. A ten je tentokrát úspěšný! Pochvalně se na Eirlys pousměju a pokračujeme soustředěně po čerstvých stopách.
Když konečně najdeme našeho jelena, výrazně zpozorním. Poposunu se blíž k Eirlys, abych se o ni nepatrně opřel a připomněl ji, že tu není sama. Zkušeným pohledem sleduju stavbu těla i veškeré rozdly oproti samici. Jsou stavění hodně podobně, ale pár rozdílů se tu přeci jen najde. Je to úžasně majestátný tvor, ale taky velmi nebezpečný. Shodneme se na tom, že je potřeba zjistit víc o způsobu jeho pohybu i o pravidelných cestičkách. Teď už ale některé prvky můžeme sledovat z bezpečí nebe....

Jarní pastvina >>>

Ohlédnu se po tobě, když si dáváš chvíli na rozmyšlenou. Ale je to jen krátké ohlédnutí, zda jsem tě neztratil. Nechávám ti čas, aby sis promyslel svou odpověď. I já byl tulákem a moc dobře vím, jaký pocit opatrnosti nejspíš máš. Netlačím na tebe s odpovědí. Ale jsem rád, že mi i tak nějakou dáš.
"Aha..." kývnu. I když mě trochu hlodá zvědavost, přeci jen se dál nevyptávám. Kdybys mi chtěl říct, co děláš, tak tolik neváháš a vysypeš mi to naráz.
"To musí být pěkně náročná práce, když tě tak tíží váha materiálu a těžko hledáš kvalitu," neodpustím si přeci jen poznámku.
"Snad ti Ostré vrchy v tomhle pomohou," dodám.
"Podívej, blížíme se," prohlásím po chvíli azařadím se vedle tebe, abys viděl vrchy, které se před námi vynořují.

Pozorně sleduju počínání vlka před sebou. I když chvílemi vypadá jako totální tele, teď se rozhodně zachoval skvěle. S ranou ví, co má dělat, aby minimalizoval problémy a to je moc dobře. Sleduju, jak se postavíš, ale je mi hned jasné, že to s tebou není úplně nejlepší.
"Nedivím se ti. Počkej chvilku," stočím se zpět k hlavě mrtvé samice. Z brašničky u boku vytáhnu dvě dřívka, které se pokusím vpáčit samici do tlamy a trochu ji vytřít poslední zbytky slin. Snad se něco nachytá na obě dřívka. Nejsem sice léčitel, ale vím moc dobře, že protilék se hledá špatně, když není původní látka. A pořád mám v hlavě tu zvláštní nazelenalou barvu v ráně, i když si s ní nejsem stoprocentně jistý. Dřívka opatrně uložím zpět do brašny. Dávám si pozor, aby obě byla "namočeným" koncem na jedné straně a dala se pak bezpečně vytáhnout ven. Pak se vrátím zpět ke Gulášovi.
"Tak pojď. Doprovodím tě na hranice." zamručím a stoupnu si vedle mladého vlka na straně zraněné nohy. Kdyby pod ním povolila, nezřítíš se, ale můžeš se o mě opřít. Společně tak vyrazíme k hranicím.

Cesta k hranicím je o kapku delší, jelikož se suneme pomaleji. Pro jistotu přes tebe ještě přehodím křídlo. Společné teplo udržované na místě pod dekou peří nám snad zajistí dostatečné bezpečí při cestě. Pořád se rozhlížím kolem, abych neztratil přehled o případném nebezpečí. Cesta snad ale bude bezpečná.

Jakmile staneme na hranicích, vytáhnu z brašny jedno dřívko a položím ho na kámen, který očistím od sněhu. položím ho bezpečnou stranou směrem k tobě.
"Předej ho léčitelům. A zavyj si o pomoc," pobídnu tě a ustoupím.

Není nic nečekaného, že při úspěchu stoupne sebevědomí. Důležité ale je nenechat se tím ovládnout a být dál na pozoru. Kolikrát jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jak nebezpečné by tohle mělo být. I proto jsem chtěl pokračovat. Chci vidět, jak moc si o sobě teď myslíš a nebo jak moc budeš schopen dál používat hlavu. Potěší mě, že stihneš uskočit i znovu zaútočit. Vezmu to tentokrát trochu hravějším způsobem a uskočím do stran. Hned ale využiju uvolněné zadní tlapy. Vahou se zapřu o přední a hodím zadkem a nohama tak, abys elegantně dostal do tlamy. A jakmile se mé zadní tlapy dotknou zase pevné půdy, odhrábnu jimi, abych se ti dostal z dosahu. Smykem se pak zase otočím čelem k tobě.