Príspevky užívateľa

Čištění území - Smaragdové údolí

Jsem rád, že se nemusíme nijak složitě dohadovat o postupu. Jsem rád, když s druhými takhle v pohodě vycházím. A u téhle strakaté vlčinky mě to těší o něco víc. Taky mi to nedá a občas po tobě kouknu.
"Jasně, není problém. Mé drápy už se jednou v tomhle osvědčili. Při kácení v syslím lese jsem prohrabával zem ke kořenům, aby se větší stromy pokáceli. Tohle bude hračka," mrknu na tebe. Není to ani snaha vypadat nějak frajersky, je to čiré nevinné konstatování faktu.
"A aspoň si tím splním svůj denní trénink, takže pro mě spokojenost dvojnásobná," dodám a uculím se. A také se nenechám zahanbit nějakým otálením. Vrátím se zpět k práci a hrabání ztvrdlé půdy. Co si budeme namlouvat, je to mnohem náročnější, než kdyby šlo jen o odhrabání sněhu nebo kdyby se hrabalo v létě. Ale to mě nezastaví. Nejen, že bych vypadal jako blbec. Ale je to potřeba, aby na území nebylo tolik škod.

"Ano, nakonec ano," přikývnu. Jsem ale velmi rád, že sis nevšiml mé chybičky a nerozhodl se rýpat do té malé neshody kolem bratrů. Asi bych odpověděl, když jsem se tak hezku podřekl. Ale kdo ví, zda by to nezkazilo náladu. A to by byla velká škoda. Potěší mě ale tvá reakce na průzkum. Vesele se zazubím. Jak nadšené štěně! Vyrazím za tebou dovnitř.
"Je to kámen. Nemám sice tušení, jak ho upravili do takového vzhledu, ale po hladkém kamení už jsem kdysi šel. Bývá zákeřné při rychlém pohybu," upozorním tě. Nedokázal bych pojmenovat leštěný mramor, ale vodou vyhlazené kamení je maličko podobné. Hlavně některé druhy.
"Mě tu spíš fascinovaly jiné věci. Podívej, jak upravili tu skálu," podotknu a přidám trochu do kroku, abych ti ukázal kamenné ozdoby vytesané na zdech.

"V tom jsme za jedno. Ani já o své minulosti nemám příliš velký zájem vyprávět," zamručím. Určitě se dříve či později najde někdo, komu o ní povím. Ale zatím někým takovým není ani můj vlastní bratr. A to je co říct. Když ale dojde na slova o rodině... Nejsem si jist, jak přesně na něco takového reagovat. Mám svou smečku i svého bratra rád. Ale přesto si nejsem jist, zda bych dokázal rodinu vnímat tak, jako ostatní.
"Znát své priority je důležité pro přežití. Dobře pro toho, kdo je zná," zamručím proto tak nějak neutrálně. Ještě že se po mě nechce nějaké vyjádření, jak to mám s rodinou já.
"Nejsem si jist, zda bych dokázal něco takového. Abys pro sebe vymyslel něco tak pasujícího, musíš znát každý kousek sám sebe, ne?" nakloním hlavu mírně ke straně a zadívám se na tebe. Tak trochu ti závidím, že jsi něčeho takového dokázal, pokud jsem to pochopil správně.
"To je už hodně dlouho a mimo tuhle zemi. Není důvod se tím zabývat." odpovím trošku vyhýbavě a stáhnu uši k hlavě.
"Má minulost z dětství," dodám přeci jen trošku na vysvětlenou, abys snad neměl důvod podezřívat zdejší komunitu z něčeho špatného.

Krátce po tobě kouknu, než pohled stočím zpět ke zraněné samici.
"Jen hlupák se nebojí, když riskuje život," prohlásím jednoduše. Ale tak nějak tuším, že ze sebe jen děláš hrdinu. Možná bych se ve tvé kůži choval stejně, ale kdo ví? Pozorně sleduju laň, která se plahočí k nám.
"Je v pěkně mizerném stavu. Ale to neznamená, že není nebezpečná." mírně se zamračím, když si vzpomenu na svého bratra. Proč to musí být zrovna nimlóg?!
"Dej si na ni pozor. Pořád může skrývat nějaké zbytky sil. Navíc sleduje cíleně jen tebe. A buď v pozoru. Naše smečka má podezření, že mají k dispozici i něco navíc, než jen kopyta a zuby." skloním mírně hlavu. Měl jsem nějakou tuhle bestii skolit už dávno, abychom věděli, co jsou doopravdy zač. Ale teď by to mohla být celkem dobrá příležitost, nebo ne?
"Měli bychom se dát na ústup. Nezamlouvá se mi, jak intenzivně tě sleduje," pronesu nakonec a začnu couvat. Nechce se mi pouštět zuboženou laň z očí. Ale taky se mi nechce zrovna dvakrát riskovat její útok, pokud by si opravdu šetřila síly na kořist. Je to sice dobrá příležitost k ulovení nimlóga, ale je tu hodně neznámých veličin. Kolik sil má laň? Co je jejich tajná zbraň? Jaké jsou Ghulassovi zkušenosti s lovem? Jaké jsou jeho schopnosti? Poslouchal by při taktice?

"Je to brácha, ti jsou vždycky jelita, ne?" zazubím se a zahřeje mě, že slyším zase tvůj smích. Jsem taky rád, že se ti tak zamlouvá příbytek, co jsem postavil. Vlastně jsi myslím první, kdo mi podává nějaký názor. A já teď mnohem víc doufám, že se v něm bude opravdu dobře přespávat!
"No... jo... Kdysi jsem musel nějak přežít v zimě. Když se snažíš přežít, tak se rychle naučíš vychytat chyby a poradit si," odpovím a přejedu iglú pohledem.
"Asi to není úplně dokonalé, ale svou funkci to plní. A to je podle mě hlavní," zamručím. Ani nezmiňuju, že v takovéhle velikosti jsem vlastně iglú dělal poprvé.
"Měla by sis odpočinout. Jsou tu i nějaké zásoby na zub, tak si posluž. Zaletím podat hlášení alfovi, aby o tobě věděl" pousměju se na tebe. Povinnosti holt volají.
"Doufám, že se zase brzy uvidíme," mrknu na tebe a ustoupím stranou dál od iglú, kde se odrazím a vzlétnu.

"Dobře. Tak pokud se na to cítíš, znovu. Trénovat správný chvat se dá jedině neustálým opakováním," pobídnu tě a ustoupím, abys měla dost prostoru. Nijak na tebe ale netlačím a trpělivě čekám, až se budeš na další pokus cítit. Pouze v případě, že by to trvalo nějak déle, tak tě popíchnu - což ve výsledku není vlastně třeba. Pousměju se, když vidím výsledek tvého snažení.
"Výborně! Máš rozhodně talent. Teď už zbývá jen ten pohyb správně vypilovat." přejdu do volného prostoru a postavím se k tobě bokem.
"Tak to zkusíme trochu jinak. Tentokrát se odrazíš ode mě. Počítej s tím, že v tomhle bude rozdíl. Oproti stromu, já se pohnu i kdybych byl sebevíc zapřený. Ale ty alespoň uvidíš, co tvůj odraz opravdu způsobí. Tak šup," kývnu na tebe a mírně se rozkročím, abych měl lepší stabilitu.

_____________________________________________________

Ve svém příspěvku můžeš napsat, že to s Jarumim škublo vzad, ale po dvou krocích to ustál. Myslím, že úplně by Jarumiho nesrazila.

Zvednu k tobě pohled a zadívám se na tebe. Přiznávám, že mě nikdy nenapadlo brát smečku jako nástroj. V tomhle směru máš mnohem lepší přístup ty, o tom není pochyb. Jiné vlky bych asi jako taktický nástroj dokázal brát. Ale smečku? Ta má přece být víc... Nebo... ne?
"Smečka že je nástroj? Já měl za to, že o ní všichni mluví jako o rodině." přeci jen namítnu. Pak si povzdechnu a zatřesu hlavou.
"Chápu. Chce vyvážit vlastní nedostatky, aby se smečka nedostala do úzkých. Pokrýt všechny varianty..." stáhnu uši. Jo, jít na mě rozumně a takticky je ve výsledku asi ta nejlepší varianta, jak se zdá.
"Ale jestli to nebude fungovat, jdu od toho!" prohlásím nakonec rezignovaně. Je mi jedno, že to jednoduše jenom zní a nemusí to být tak snadné. Chci mít možnost volby. Možnost vybrat si další kroky na své cestě.

Čištění území - Smaragdové údolí

"To zní taky rozhodně velmi zajímavě." přikývnu. Vlastně jsem netušil, co máš za magii a jsem velmi zvědavý, jak bude vypadat v akci.
"Pokud ale roztopíme víc sněhu jen tak, rozleje se všude kolem. Navrhuju to zkombinovat. Vyhrabeme drážku k řece a kupky sněhu budeme situovat k těm drážkám, aby voda rovnou odtékala do řeky. Co ty na to?" zavrtím s lehkým úsměvem ocasem. Přeletím prostor kolem nás pohledem a nakonec i trochu vzlétnu, abych měl přehled o sklonu terénu i nejpřímější cestě k řece.
"Mohli bychom rovnou z tohohle místa a vést drážku tudy," napřáhnu tlapu směrem, který mám na mysli a klesnu zpět na zem.

Pokud Eirlys souhlasí, rovnou se vrhnu do hrabání. Pokud je ještě země ztvrdlá, neváhám využít své medvědí drápy, abych ji narušil. V tomhle směru je pak vidět, jak moc jsem schopná zažrat se do práce. A i když vnímám své okolí, vytrvale hrabu a nenechávám se vyrušit jen tak něčím. Také se tu projevuje, jak moc jsem zvyklí na pohyb a různé druhy námahy.

Čištění území - Smaragdové údolí

Poslední dobou se toho událo celkem hodně. Ale konečně se začíná oteplovat a já pevně věřím, že zima se brzy vzdá své vlády. Už by to opravdu chtělo, aby k nám konečně zavítalo teplo. Už aby bylo té kruté zimě konce. Tentokrát ji ale můžeme i pomoct. A proto tady vlastně jsme, že ano? Ano ano, my. Nejen já, ale i má drahá společnice Eirlys. Jsem nesmírně rád, že se přeci jen přidala ke smečce. Její společnost je mi velice příjemná. Což jsem si vlastně uvědomil až teď. Ale to nevadí, no ne? Jsme tady, společně a čeká nás spousta práce. Stočím pohled k tobě. Koutky mi přeci jen zacukají.
"No... Asi bych okouknul, která místa vypadají nebezpečně. Sněhové převisy, obtěžkané stromy nebo i větší hroudy. Toho by bylo třeba se cíleně zbavit. Napadlo mě, že bychom vyhrabali drážky směrem k řece, aby voda z roztopeného sněhu netekla kam nemá," navrhnu trochu váhavě. Nejsem si jistý, jestli to není úplná hloupost.
"Co napadlo tebe?" zeptám se honem, aby to nevypadalo, že bychom snad měli postupovat přímo podle mě. Chci si vyslechnout tvůj názor a tvé nápady a společně se domluvit, co tedy budeme dělat.

Jsem rád, že Rufus opravdu využije toho, co jsem navrhl a zařadí se mezi nás. Alespoň trochu mu tak můžeme pomoct. Bohužel nikoliv na dlouho. Překvapí mě ovšem, co zmíní Rufus. Kouknu po něm a pak zpět před nás.
"Byla v Ignisu... Takže zná naše území..." podotknu a mírně se zamračím. Tahle zpráva mě rozhodně netěší. Švihnu prudce ocasem. Tohle mění dost naši situaci.
"V téhle zimě nejspíš jdou po našem jídle. Ale to je teď vedlejší, musíme je zastavit. Nesmí se dostat hlouběji do území." stočím pohled ke své malé skupince. Dva letci, dva pěší. Pěší jsou v nevýhodě, jsou pomalejší, jak letci. Ale mohli by být skvělou zálohou, co jim vpadne do zad. To by mohl být plán.
"Dobře. Rozdělím nás. Potřebujeme je zastavit v postupu - tady máme výhodu já a Rufus. Za letu jsme rychlejší, vpadneme před ně a zabráníme jim postupovat dále do území. Stadley a Genlisea vyrazí co nejrychleji v jejich stopách a vpadnou jim do zad. Žádný útok bez mého svolení! Nechceme, aby na nás padly další pomluvy. Nebudeme ti, kdo první zaútočí, pokud to nebude nezbytné nutné. Jasné?" kouknu postupně na všechny tady. Jsem otevřený poznámkám, ale tíží nás čas. A pokud nám nemají utéct, musíme jednat hned. Takže na poznámky dám čas jen chvilku - přeesto budu trvat na svém řešení. V naší situaci je nejvhodnější.

(Na poznámky budu reagovat a zohledním je ve svém dalším postu, takže se je nebojte zmínit!)

"Je na čase vyrazit, ať nám neutečou!" roztáhnu křídla.
"Pohněte zadky, vy dva, ať jim můžeme vyprášit kožichy." švihnu ocasem a vzlétnu. Jen se ohlédnu, zda mě Rufus následuje.
"Plnou parou, Rufe," nadhodím a vyrazím vpřed. Tempo upravím tak, aby mě Rufus stíhal. Potřebuju ho mít při sobě, ale zároveň ho nechci uhnat. Ze vzduchu dobře vidíme postup vetřelců. A já upravím náš let tak, abychom přistáli téměř přímo před nimi. Tentokrát jim nedám prostor, aby se nám vyhnuli.
"Zdravíčko," prohodím, jako by se nic nedělo. Pohledem ale propichuju narušitele.

"Rozhodně. I když smečka udělá taky hodně, rodina je prostě rodina," pousměju se. Sice mi chybí Rivotr, ale já se snažím držet spíše reality. I když, sem chodím zavzpomínat opravdu spíše na Rivotra.
"Věřím. Mě bratři taky chyběli. Víc, než zbytek rodiny, který si ani nepamatuju," zamručím. Opět se mi daří na sebe nevědomky prozradit něco víc. Poslední dobou se mi to stává čím dál častěji.
"Tak to jsi na správném místě! Trosky jsou rozhodně zajímavým místem!" zazubím se veselejí a rozhodně ožiju. Otočím se čelem k troskám.
"Jdeme na průykum?" mrknu na tebe.

Líbí se mi, jak tě můj příběh nadchne. Takhle zní opravdu moc hezky, když neznáš, co se skrývá za tímhle výsledkem. Zvolna zavrtím ocasem.
"Ano, mám bratra velmi rád. I když je to mezi námi trošku složitější a vlastně se úplně nově poznáváme. Ale o to zajímavější naše společné shledání a život jsou," usměju se výrazněji. Jsem rád, že tu Adaina mám. I když to možná tak očividné vidět není, ale hodně mě drží nad vodou.
"A co tebe přivádí k těmhle troskám?" zeptám se zvědavě a stočím k tobě pohled.

Pohyboval jsem se zrovna vcelku výjimečně poblíž nory. Vlastně jsem původně hledal Adaina, který se teď častěji držel Ikkeho. A ten byl jen v noře nebo v jeskyni. Z původního plánu najít Adaina ale sešlo téměř okamžitě, jakmile jsem zaslechl Rufuse. Okamžitě jsem odhrábl a vyrazil za ním.
"Veď mě!" štěkl jsem na něj ještě dřív, než jsem k němu doběhl. Tady je důležitá rychlost. Všiml jsem si, jak se chvěje. Ale pokud si jen řeknu o informace, ztratíme čas nejen hovorem, ale já poté i hledáním...

Jsem na jednu stranu rád, že potkáme i připraveného Stadleyho. Zastavím se po jeho boku a napřímým se v celé své výšce. Křídla složená na zádech.
"Zkusíme to prvně po dobrém. Je těžká doba, očekával jsem, kdy se někdo pokusí přejít hranice," zamručím, abychom všichni věděli, jak postupovat.
"Rufe, pojď mezi nás, ať se aspoň trochu zahřeješ," houknu ještě. Když už jsem ho táhnul i přes zimu sebou. Když si ale stoupne mezi nás, teplo nás dvou by mu mohlo pomoct a zároveň to nebude vypadat podezřele. Dokonce i ustoupím, aby se mezi nás mohl zařadit. Pak už si jen počkám, až dojdou vetřelci k nám. Neženu se k nim. Fakt, že tu stojíme a čekáme na ně by jim mohl jasně naznačit, že mají ještě čas odejít...

Nečekal jsem, že by tu někdo mohl být. Ne v této zimě a na kopci. A tak jsem trochu popustil svou ostražitost. Jako na potvoru se mi to ale vymstí, protože tu někdo opravdu je. S cuknutím se ohlédnu a i já se na moment zarazím. Je snad možné, že by se sem dostal někdo z mladšího vrhu? Že bychom měli další příbuzné? Nakloním hlavu ke straně a pozorně tě sjedu pohledem.
Ale ne, kdepak... Nenech se mást, Jarumi. Na první pohled by se možná dalo říct, ale nevypadá to, pomyslím si a v duchu si oddechnu. Pak se pousměju.
"Zdravím. Ano, je to úžasné místo. Pro mě je takové... Nostalgické. Kdyby tu nebyl sníh, byl by ze vzduchu krásně patrný jistý znak, který tu dřív vyskládal můj bratr, abcyhom se tu našli," usměju se výrazněji.

"A já pevně věřím, že dobře," povím upřímně a pousměju se. Ze zdvořilosti bych to řekl každému. Ale tenhle vlk mi připadá fajn a tak to jde opravdu od srdíčka.
"To chce myslím každý, jakmile se jedná o špatné věci nebo blbiny. I když, já si pár špatností z minulosti střežím. Díky nim jsem jaký jsem," pokrčím rameny. Ale rozhodně si nehýčkám všechno!
"Prostě se jen rozhodl věnovat rodině a začít někde nově," pokrčím rameny. Neznám úplně přesně důvody, ale tohle mi přijde jako takové ideální, no ne? Neodešel sice s celou rodinou, ale komu by po čase šéfování celé smečce s takovou pověstí a okolními problém nepřeplo v hlavě. Každý by pak zatoužil po svém kousku klidu.
"Tak to je úžasné!" odpovím upřímně a vykouzlím na tváři úsměv.Já nevěřím, že bych dokázal sám sobě vybrat jméno, které by mi tak pasovalo,
"Což o to, ono asi nějaký význam má. Ale já ho neznám. Mladí se o něco takového příliš nezajímají. A i kdyby, co se stalo před únosem už mám jako v mlze," zamručím, aniž by mi došlo, co tím vlastně sám na sebe prozrazuju.