Príspevky užívateľa

Pobaveně se zazubím, když se na mě tak naježíš. Je to vtipné, takové škvrně a takhle si dovolovat. Dokonce po krádeži? Ale přeci jen se necháš rychle uklidnit. Uchechtnu se.
"Ty jsi mi ale čírtě," zavrtím hlavou a vyrazím za tebou. Feier se určitě nebude zlobit, že jsem upřednostnil mladou vlčici. Tahle malá očividně hladověla a v téhle zimě si už musí zkoušet víc než dost. Nás je na lov přeci jen o něco víc.
"Ty jsi tu sama?" zeptám se pro jistotu. Mohlo se stát, že jsi se jen kousek zatoulala. Nebo se tvá společnost mohla vydat na lov dál, než předpokládali.
"Hlavně nespěchej, ať ti není špatně." podotknu pro jistotu.

Samozřejmě, že jsem tě tentokrát překvapil. Nedalo se očekávat nic jiného. Ale já byl zvědav především na tvou reakci, kdy a jaká z tebe vypadne. A nezklamal jsi. V prvním okamžiku jdu samozřejmě zase do dalšího kroku, vyrazím pro ti tobě. Ale jakmile zazní slovo "počkej", v tu ránu zastavím. Aby to bylo opravdu na místě, roztáhnu i křídla, která mi pomohou s bržděním.
"Skřípnutí je lepší prohmatat než protáhnout. Lehni si," kývnu na tebe. Počkám, až tak uděláš.
"Trochu to zabolí, než to povolí. Ale pak to bude lepší. Je důležité si uvědomit místo, kde je to skřípnuté a jak jsou tam postavené svaly. Nepotřebuješ na to nijak velké znalosti, stačí ti vnímat tvarování svalů, když po nich jedeš tlapou. A pak stačí v místě, kde se kříží, zatlačit." vysvětluju, zatímco tlapou najdu vhodné místo, kde zatlačím.

Pořád jsem trochu rozhozený z nálezu Artemis. Ale také si moc dobře uvědomuju, že musíme jít dál. Tím spíše v téhle době. Zima je krutá a pokud se necháme stáhnout k zemi těmi, co ji podlehnou, jak bychom mohli zachránit ostatní? V tomhle směru jsem čistý pragmatik. Na truchlení bude dost času až opadne zima. Do té doby musíme fungovat. A proto teď kráčím k prameni řeky, kde mě čeká další trénink. Nijak neskrývám svůj příchod. Na takové legrace dnes nemám zrovna náladu. K mladé vlčici ale přicházím s nepatrným pousmáním.
"Ahoj. Připravená na trénink?" rozšířím svůj úsměv. Zvolna sjedu pohledem po tvém těle, abych zhodnotil stav nasvalení.
"Aby byl trénink účiný, potřebuju prvně zjistit, jak na tom jsi s kondicí. Takže si nejdřív vyzkoušíme, jak na tom jsi a co vydržíš. A pak se zaměříme na trénink. Je něco konkrétního, co by tě zajímalo?" prozradím ti, jak se do toho pustíme. Mohlo by tě to pak uklidnit.

Nezamlouvá se mi sebemenší představa, že by se ke mě mohl někdo chovat jinak, než doposud. To, že jsem postoupil výše přeci vůbec nic neznamená. Jsem to pořád já. Pořád stejný. Jsem proto rád, když konečně můžeme přejít k něčemu normálnímu. K něčemu, kde jsem si jistější. První hod je jen aby se neřeklo. Přímý a průměrnou rychlostí. Kdyby ses tomuhle nevyhnul, bylo by to pro mě varování. Naštěstí jsi ale uskočil. Výborně.
"Tak se do toho vrhneme," kývnu. V další chvíli po tobě letí rovnou pět šišek. Hozeny s různou prudkostí, která ovlivňuje jejich rychlost, ať to nemáš až tak jednoduché.

"Jo, jasně. Strom." s uchechtnutím pokývu hlavou. Ale i když blábolí nesmysly, neznamená to, že ho tu nechám. Naštěstí můj plán vyjde a Cyrano je za chvilku uvolněný.
"Tak na ně nezapomínej. Tohle byl jen strom, ale co kdybys takhle do někoho naběhl? Pamatuj na ně, ať někomu omylem neublížíš." klepnu ho packou lehce na čumák. Sleduju pak, jak si počíná nanovo s kácením stromu. Rozhodně zajímavý způsob kácení. A definitivně zajímavá magie.
"Feiere! Viděls?!" houknu na našeho alfu.
"Vida, další ohýnek. Tohle je opravdu ohnivá smečka. Připadám si tu trochu nepatřičně," ušklíbnu se. Pobaveně sleduju, jak se štěněcím nadšením pobíhá kolem stromu.

Pečlivě ti naslouchám, ale mírně sebou cuknu, jak zmíníš to vaše odloučení. Takže také velmi brzké odloučení. Ale narozdíl ode mě a bratrů se setkáš o něco dřív. Jen doufám, že tvá minulost je o něco světlejší, než ta naše. Podvědomě stáhnu uši.
"No... to je se mnou trochu složitější..." začnu mírně rozpačitě.
"Máme trochu podobnou minulost. I já s bratry jsme se oddělily. Jen to nebyla ztráta, ale unesli nás." začnu trošku opatrněji.
"Společně jsme se setkali až tady v Norestu o tři roky později." dodám. Raději to ale o moc víc nerozvádím. Zatím není třeba strašit tě mou minulostí.
"Ve smečce jsem se zaměřil na post Bellatora, bojovníka. Chtěl jsem se stát jejich velitelem, což se mi i povedlo." pousměju se.
"Rád se věnuju tréninku, ať už je jakýkoliv. Feier mi často hučí do hlavy, abych to nepřeháněl. Ale mě nicnedělání nebaví." zamručím. Stočím pohled zase k tobě.
"Co ty? Co tebe baví?" nakloním hlavu mírně ke straně.

Nevadí mi, že na má slova nijak nereaguješ. Některá slova potřebují čas, aby se dobře zpracovala. To je jedna z mála věcí, na které jsem už stihl přijít. Dál tedy letíme v tichu. Ale není to takové to nepříjemné ticho - je to poklidné a příjemné ticho rušené jen mácháním křídel.

Když po přistání konečně oheň hoří, i já jsem rád. Spokojeně zamručím. Musím se ale pousmát nad tvým nadšením.
"Jak dlouho jste se neviděli?" zeptám se ze zvědavosti. Nejsem si jist, zda je možné, aby byl někdo odloučen podobně, jako já a bratři. Ale tvá natěšenost se mi líbí a rád bych zjistil víc o tvém vztahu s bratrem.

"Aspoň to tentokrát bude k něčemu, no ne?" zazubím se na Feiera. Ale pak už odlétnu za bratrem. Jsem rád, že souhlasí a pomůže mi. Na tohle jsou naše křídla ideálním pomocníkem. Společně si naložíme co nejvíc chvojí a razíme zase zpátky. Vydá to na dvě cesty, abych měl jistotu, že je všeho dost. Třetí cestou pak z jeskyně uzmu i nějaké ty kožešiny, ale ne moc. Vše to vyklopíme u stavby.
"Díky bráško. Leť zpátky za Ikkem, vím že o něj máš starost. Já si to tu dokončím," drbnu do Adaina bokem. Hned začnu tahat chvojí dovnitř a rozprostírat ho po podlaze. Hezky od nejvdálenější zdi až ke vchodu. Nedávám je hned těsně za vchod, tam nechávám kousek volný, aby se lezlo dovnitř a ven pohodlněji. Pak už jen natáhnu dovnitř kůže, které zvolna roztáhnu co to jde. Nepokrývají celou zem, ale dost na to, aby se tu dalo pohodlně spát. Jakmile mám hotovo, vyškrábu se ven a blíž k Feierovi. Otřepu se a kecnu si na zadek. Uši našpicované, čekající na svůj čas. Abych mohl říct ta úžasná slova - že je stavba připravena.

Jakmile zabrzdím, povede se mi se na místě otočit. Stáhnu uši k hlavě.
"Můžeš k zemi?" zeptám se místo odpovědi. Tak nějak jsme v tomhle směru naladění na jednu vlnu. I k zemi zamířím o něco prudčeji, než by bylo záhodno. Což se odrazí i na mém přistání. Jakmile složím prochladlá křídla k tělu, zatřepu postupně všema tlapkama. Nezůstanu ale stát, projdu hezké kolečko.
"Feier se musel zbláznit!" vyhrknu.
"Proč by po mě chtěl něco takového? Vždyť mě zná! Ví, že neumím pořádně komunikovat." spustím, jako bys snad věděl, o co jde. Po celou dobu dál chodím to své kolečko.

"Tvá budoucnost visí jen a jen na tobě. Na tom, jak se postavíš ke všem překážkám. Kolik toho obětuješ a jak moc budeš dřít." spustím své zážitky. Ale...
"Ale také na tom, kdo při tobě stojí a kdo ti pomůže. Pokud se ti naše smečka zalíbí a přidáš se, my ti po boku stát budeme," dodám. Je to zvláštní. Na jednu stranu chci, aby ses zamyslela nad vstupem do smečky. Na druhou stranu ze mě vypadne tohle. Ale... je to tak. Pak už ale vyrážíme vpřed vzduchem. Jsem za to rád. Hned to utíká o mnoho rychleji. Přesto si tě hlídám.

Jakmile přistanu, hned začnu odhrabovat sníh. Ale zároveň si tě pohledem kontroluju, zda v pořádku přistaneš. Naštěstí ano, což je super!! Jakmile odhrabu sníh, vystavím ze zbytku dřeva menší hranici. A stejně jako v horách, pomocí suché trávy a kamínků vykřesám jiskru. Zapálím trávou a pomocí té pak hranici.
"Tady aspoń není tak velká kosa, jako v horách. I když se to tak nemusí zdát," brouknu jemně. Opět se posadím s rozevřenými křídly. Tentokrát i proto, abych si je prohřál.

Jsem rád, že se Feier nezdržoval otázkami a rovnou vyrazil se mnou ke stromu. Když jsme dorazili, sledoval jsem ho s očekáváním. Tohle jsme vlastně neměli nijak naplánované, je to jen moje iniciativa. Ale přeci jen se dočkám pochvaly. Ocásek mi sebou začne mrskat nadšením ze strany na stranu a já se viditelně trochu uvolním. Samozřejmě, že jsem z toho byl celý nesvůj.
"Rozhodně. To tvé chvojí a možná nějaké kůže, pokud máme navíc. Na oheň je támhle připravený kruh z kamenů. Je to ideální vzdálenost, aby se stavba nerozpustila a je to v závětří." ukážu jen o kousek vedle oproti Feierovu návrhu.
"Je jen potřeba dotahat dřevo - ale to by mohla být první věc, se kterou tuláci vypomůžou," navrhnu. Mezitím už ale roztahuju křídla.
"Letím za bráchou a doneseme to," přikývnu. A taky hned vzlétnu. Ve vzduchu pak vidím, jak se blíží Cyrano s vlkem. Jsem zvědavý, ale přesto se ženu pro Adaina a chvojí. To je teď totiž ještě důležitější!

-------> věžové hory

Krátce po tobě kouknu, ale snažím se dávat pozor na cestu. Je nebezpečné v horách při sněhu nehlídat si cestu a já takový hlupák rozhodně nebudu. Ještě by se situace obrátila a ty bys nakonec zachraňovala mě! I když... S mou regenerací... Kdo ví?
"Tak vidíš," usměju se.
"Jsi mladá a máš toho hodně před sebou. Určitě se naučíš spoustu užitečných věcí," brouknu povzbudivě a opět po tobě krátce kouknu. Jsem ale rád, že si troufneš zkusit let. Bude to mnohem rychlejší. Sice ve vzduchu je chladněji, ale stačí se dostat do údolí, pak už to bude v pohodě. Tuláci sice sem přístup dovolen nemají, ale to je fuk. Jsem betta a pro tebe je důležitější dorazit na bezpečné místo co možná nejrychleji. Trpělivě tě ze země sleduju a čekám. Nepopoháním tě, protože to ty si musíš být jistá a výš, jak si tu jistotu dostat. A nakonec se i dočkám.
"Výborně! Nepoletíme nijak vysoko, budeme se držet nad zemí. Ale let je přeci jen rychlejší," prohodím. Vyskočím na kámen a pak s lehkou samozřejmostí do vzduchu za tebou.
"Tak letíme, madam," brouknu a zamířím do údolí. Opravdu se držím při zemi. Oproti jindy ale nevyužívám tolik klouzavého letu, ale častěji křídly mávám.
"Bude to náročnější let. Pokud budeš klouzat po větru, mráz by ti mohl ochabnout svaly a budeš mít problém. Udržuj je v pohybu. Jakmile budeme v údolí, přistaneme a odpočineme si u posledního ohníčku." zavolám na tebe za letu.

A přesně tak taky uděláme. Nepřistávám hned na kraji údolí. Pozorně po tobě pokukuju a sleduju, jak se ti mává s křídly. Přeletíme asi třetinu údolí, než rozhodnu, že je nejvyšší čas přistát.
"Přistaneme. Vyčistím zem pro ohniště, ať se zahřejeme a pak půjdeme už pěšky dál," zavolám na tebe a vyberu vhodné místo, kde přistát. I když je země pod sněhem, mám své záchytné body a vím, kde se přistává nejlépe. Jakmile dosednu, poodběhnu o kousek dál, kde se dám rovnou do odhrabávání sněhu.

Na nic jsem nečekal. Hezky z čerstva jsem se vydal tě najít. Bylo mi v tu chvíli fuk, že bych neměl létat nijak dlouho. Letěl jsem ze smaragdového údolí nejdříve co nejblíže k Věžovým horám. Bez předchozího hlášení se k nim nesmí a tak vím, že tam nebudeš. Ale u jejich paty bys být mohl. Pokračuju dál směrem k úpatí. Celou dobu se mi hlavou honí, co mi říkal Feier. A co ode mě žádá.
Betta. Já a betta... Tolik zodpovědnosti a starostí... Jako Bellator toho sice taky dělám hodně, ale vše je to v mé režii a kolem věcí, co znám. Je to boj. Trénink boje, ale zas jen boj. Ale betta? zatřesu hlavou. Srdce mi divoce buší.
Tuším díky Roo, co taková betta dělá. Ale nemám pořádnou představu. Ale i to, co vím je nad moje síly. Já nejsem vlk, co vede. Ani ten, co pomááhá vést! prudčeji mávnu křídly. A abych si udržel kontrolu nad letem, udělám oblouk, abych trochu ztratil z prudkosti letu. Měl bych si dávat větší pozor.
Ach Feiere, Feiere... Co mi to provádíš, v duchu zaskučím. Pak jsou ale mé myšlenky přerušeny, když vidím ve vzduchu povědomí flek.
ADAIN! bleskne mi okamžitě hlavou. Vyrazím o něco rychleji na již prochladlých křídlech. A jak spěchám, nestačím zabrzdit. Proženu se kolem tebe jak torpédo, než se mi povede zpomalit.

----> smaragdová louka

I já jsem připadal, jako bychom se znali už mnohem déle. Je to zvláštní, ale vcelku příjemný pocit. A hlavně mi vůbec nevadí.
"Znám vlky, kteří by přistáli, ale jen proto, aby tě dorazili. Vlci jsou všelijací. A je lepší se nezaobírat "co kdyby", ale užívat si toho, jak to doopravdy dopadlo," prohlásím mile. Nač koukat na možnosti, když vyšla právě ta jedna! To jsem se naučil už jako malý. Jen to ubližovalo. Takhle? Se není čím trápit.
"Teď v zimě se tímhle nemůžeš trápit, Eirlys. Určitě máš schopnosti, které by posloužily. A pokud je nemáš teď, dají se získat. Je to nejen o aktuálních schopnostech, ale i o tvé ochotě učit se a obětovat svůj čas a loajalitu." vysvětluju jemně. Všimnu si ale, jak jsi musela už podruhé poskočit a tak přeci jen maličko zvolním krok. Není to ale nijak okatě. A co teprv, když do mě narazíš.
"Zkusíme asi spíš letět, co říkáš? Aspoň dolů do údolím" navrhnu. Vylezu na trochu vyvýšený kámen, který ometu, ať je z něj vzlet jednodužší.
"Tak šup, zkus to," vybídnu tě a seskočím, ať ti udělám prostor.

Pokud se to nepovede, uklidním tě, že se nic neděje. Přeci jen jsi byla promrzlá.
Pokud se to ale povede, vzletím za tebou a vyrazíme do údolí.

"Důvěra může být zrádná," prohlásím a trochu mi opadne úsměv. Důvěra je dosti nebezpečná záležitost.

Stáhnu uši, i když ti pozorně naslouchám.
"Zasahovat do něčeho alfovi?" prohlásím mírně frustrované. Nezamlouvá se mi to.
"Uvidíme zítra," zamručím a couvnu, abych mohl rozevřít křídlla a připravit se ke vzletu. Ještě po tobě kouknu. Ale pak se odrazím a vzlétnu. Je to trochu prudčí. Musím najít Adaina!