Príspevky užívateľa

Ať už s pomocí nebo ne, nějak se mi přeci jen povede dostat Artemis na svá záda. Zavrtím křídly tak, abych je dostal do ideální pozice a vytvořil tak z nich zábranu proti pádu. Artemis je sice vlčice štíhlé postavy, ale jak je celá ztuhlá, nenese se úplně nejlépe.
"Tohle nějak půjde," zamručím spíše pro sebe. Mrsknu ocáskem a soustředěně vykročím vpřed.
"Jdeme k noře," nadhodím a ohlédnu se po ostatních.
"Všichni!" dodám. Netuším sice, co se Artemis stalo, ale nemám z toho dobrý pocit. Chci, aby byli i ostatní zkontrolovaní léčitelem. Pokračuju tedy dál k noře, hezky noha za nohou. Není to úplně příjemné. Zespod studí sníh. A zeshora zase prochladlé tělo Artemis. Stáhnu uši k hlavě, ale cílevědomě pokračuju dál.

Když se blížíme k noře, přeci jen už si uvědomuju tu únavu, která mi proudí tělem spolu s chladem. Tohle byl blbý nápad. Zalezu si pak hezky k ohni a dám si pauzu. Alespoň, než se zahřeju. Nejdřív se ale zastavím u nory. Nejdu dovnitř, čistě pro jistotu. S trochou neochoty si lehnu do sněhu a stáhnu křídlo na boku tak, abych mohl jemně překulit tělo Artemis na zemi. Až pak se postavím a nakouknu do nory.
"Haló! Je tu někdo z léčitelů? Našli jsme už vychladlé tělo Artemis... Donesl jsem ho, abyste na něj mohli mrknout." houknu. Hned zase ustoupím a čekám, kdo za námi vyrazí k ohledání.

Hbitě jsem odhrabával kořeny stromů. Ukázala se tak moje výdrž, když jsem pokračoval dál a dál, hezky jeden strom za druhým. Je mi fuk, kdo se postará o zbytek. Adain z koruny stromů? Feier ohněm? Zath řetězy? Stadley šlupkou? Cyrano beranidlem ( pokud se chudák nezapíchne)... Když si ho všimnu, začnu se smát.
"Co to tady vyvádíš, prosím tě?" dojdu za ním. Částečně se vecpu mezi Cyrana a strom a zaberu, abych mu pomohl povolit rohy ze stromu. Pokud se povede, vrátím se hned do práce. Ale pokud ne, zkusím medvědími drápy odškrábat prostor kolem rohů a potom opět zabrat a uvolnit rohy.
"Už to prosím tě nedělej. Rohama strom nesrazíš." prohlásím pobaveně. Krátce ho klepnu tlapkou lehounce po čumáku. Ohlédnu se pak po stromech. Odhrabaných je jich dost, alespoň podle mě. A tak se dám do pomoci u pokácených kusů. Je potřeba odstranit větve, aby se strom dal snadno odtáhnout. Svými medvědími drápy se tedy vrhnu do odsekávání.

Dokud se soustředím na práci, tak moc nevnímám nic kolem. Jen si po očku hlídám, abys neskolabovala z promrznutí. Naštěstí se to nestane a dokonce i spolupracuješ! To je moc dobře. Nakonec se mezi námi začne kumulovat příjemné teplo.
"Není vůbec za co. V takovém nečase je třeba si pomáhat... a klidně mi tykej. Já jsem Jarumi. A ty?" spustím neutrálně. Zvědavě si tě u toho prohlížím. Máš rozhodmě zajímavou kresbu kožíšku.

Sleduju vlčici mírně zamračeně. Nikoliv proto, že by narušila území. To v tomhle období vzal čert. Ale spíše kvůli jejímu stavu. Takhle se nikam nedostaneme. A dospělá vlčice? Co si budeme namlouvat, bude těžší. Nějaký čas bych ji zvládl nést, ale rozhodně ne letět a nedonesl bych ji až k noře. A tak se rozhodnu jinak. Postavím se vedle vlčice a začnu hrabat. Co nekrychleji to jde. Krásně se tím ukáže, v jaké jsem formě a že mám velkou výdrž. Odhrabu sníh v délce vlčice a přidám ještě kus navíc.
"Překul se sem. Země je sice studená, ale nebude tě chladit navíc sníh." instruuju vlčici, zatímco na zem o kousek vedle začnu stahovat dříví ze zad. Je ho tam už tak akorát na dva menší nebo jeden větší ohýnek. Domů už to budeme muset zvládnout! Jakmile mám menší ohýnek připraven, z brašničky vytáhnu suchou trávu, kterou přiložím ke dříví. A pak dva šutry. Jeden položím k trávě a druhým o něj tluču, dokud jiskra nepřeskočí do trávy a nezapálí ji. Hned ji pak posunu pod dříví a kameny zade uklidím. Během chvilky se oheň rozhoří. Ustoupím za oheň proti tobě a roztáhnu křídla. Nejen, že si je tak ohřívám. Udržuju tak teplo mezi námi, aby neunikalo do prostoru kolem.

Obhlídky hranic byly důležité i v téhle nepříznivé době. A to nejen v místech, kde je to v pořádku. Jsou i místa, která jsou v téhle kruté zimě nebezpečné a kam je aktuálně přístup zakázán. Ale i sem se může někdo zatoulat. A v takovémhle nečase je každý život drahý. A tak jsem se domluvil s Feierem. Díky své regeneraci jsem jediný, kdo má nějakou šanci to tam obhlédnout bez velkých problémů. Domluvili jsme se na hodině. Není to moc času vzhledem k velikosti hor... Ale můj život je přednější, jak jakýkoliv jiný. Na to mám sice trochu jiný názor, ale budiž. Jeto jediný způsob, jak to tam obhlédnout.
A tak jsem tady! Doletěl jsem prvně pod hory, abych si mohl především oddechnout a prohřál křídla. Nahoře bude pěkná kosa. Neztrácím ale příliš mnoho času a hned, jak je to možné, vyrazím do vzduchu a na obhlídku. Nelétám v jednom kuse. Vybírám si místa, kde se na chvíli usadím pro odpočinek. Z toho důvodu si i na zádech táhnu zátěž navíc - dřevo. Od Feiera jsem dostal i kapsu, ve které táhnu dva šutry a suchou trávu na zapálení malé hranice a zahřátí křídel. Je to sice zdržování, ale důležitý prvek pro úspěšnost mise. A hlavně pro můj bezpečný návrat. Udržovat křídla je pro mě důležitější, jelikož jsou důležité pro celou misi i pro můj návrat.
Jak tak létám kolem, v jednu chvíli si všimnu podezřelé hromádky. Nelétám do nějaké závratné výšky, ale přesto. Snesu se okamžitě k té hromádce.
"Haló?" zavolám pro jistotu už z dálky. Jakmile přistanu, zvolna vyrazím za vlčicí. Tedy, že je to vlčice, to zjistím až později.
"Hej, tady není dobrý nápad dávat si dvacet. Umrzneš. Musíš pokračovat," mluvím dál a zastavím se o kousek dál, abych nebyl brán jako útočník.

Po rozmluvě s Feierem jsem se rozhodl, že v čase volna připravím menší překvapení. Oheň je sice fajn, stejně jako lokace pod stromem, ale i tak. I náš velký strom nedokáže zadržet třeba bouři, která požene vítr z boku. A já tu mám materiálu na svůj plán víc než dost.
Dorazil jsem na místo a rovnou se dal do práce. Jako první je potřeba vyklidit si dostatečný prostor. I když strom dost sněhu zachytí, přeci jen sem nějaký napadl. Je potřeba se ho zbavit, protože by ve výsledku stejně nejspíš roztál. A tak se vrhnu do odhrabávání všeho sněhu. Nějakou tu hodinku volna to zabere, ale to nevadí. Zahřeju se a rozhýbu svaly a to je fajn.
Jakmile je prostor vyklizený, začne se se stavbou. Zatímco lidé by si hezky tvarovaly kvádry, já na to musím jít trochu víc po staru. Narovnávat sníh hezky do hráze, kterou pečlivě udusávám do pevné struktury. Musí toho hodně udržet. Postupuju dál a dál, hezky velký kruh, aby bylo dost prostoru pro vícero vlků. Stěny se naklánějí víc dovnitř, aby tvořili pozvolnou klenbu. Je to hodně práce. Paradoxně by mi víc prospělo, kdyby tu bylo napadáno hodně sněhu. Vyhrabat noru, která se zpevní by bylo snazší. Na to tu ale bylo sněhu málo.
Jsem rád, že jsem si uzmul něco menšího na zub. Vím, že se zásobami je potřeba pracovat opatrně, takže opravdu nic velkého. Při práci ale vyhládne a hlad bere energii. To si v takové zimě nikdo nemůže dovolit. Střídám práci s odpočinkem především v okamžiku, kdy už musím stavbu řešit letem.

Druhý den, než se vrhnu na tvoření stropu, zaletím si pro nějaké velké větve. Chci mít jistotu, že je vše bezpečné a tak udělám výztuhu stropu. Větvemi připravím základnu stropu, na který opět nanáším utemovaný sníh. Je to trochu složitější, jelikož ho musím utemovat i zespod, takže je to různého prolétávání tam a zpět, nahoru a dolů. Naštěstí nedělám přístřešek nijak extra vysoký. Není to prostor, kde se má stát, ale kde se má v klidu odpočinout. Stavba je tedy nižší, ale pohodlně se tam dá proplazit a ulehnout. Vyšší stavba by byla riziková.
Když je strop hotový, vrhnu se ještě na vchod. Mít otevřený vchod hned dovnitř znamená vpouštět dovnitř i zimu. A tak prodloužím vchod tunelem, kterým se musí prolézt. Není nijak extra dlouhý, asi na délku jednoho vlka. Zajistí ale, že teplo se dovnitř jen tak nedostane.
Obletím stavbu zvenčí, abych se ujistil, že je vše v pořádku. Příštřešek je postaven tak, že se vchod nachází ve svahu, zatímco stavba jako taková je o něco výš. Je to z toho důvodu, že se takhle udrží uvnitř více tepla. Vplazím se pak ještě dovnitř, abych zkontroloval, že je vše hladké a pevné a nikde se neobjevují prasklinky.
Někdo by mohl stavbu považovat za rizikovou. Já už takhle ale přečkal zimu, ještě než jsem dorazil do Norestu. Pořádně silná vrstva (cca 20cm) utemovaného a zpevněného sněhu vydrží, pokud tu nebude až příliš velké horko. I proto tu není prostor pro ohniště. Pokud chce někdo oheň, bude ho mít venku. Vlčí těla jsou dostatečným topením, které by mělo vyhřát prostor. Ještě je tedy třeba sehnat kožešiny na zem, jako izolaci pro vlky a bude to perfektní.
Aby bylo jasné, že oheň dovnitř nepatří, vyskládám kruh z kamenů v dostatečné vzdálenosti od sněhového přístřešku. Kdyby byl moc blízko, naruší stavbu pro změnu zvenčí. Proto je potřeba zachovat správný odstup.

Když je stavba konečně hotová, zbývá poslední. Doletět pro Feiera, abych se pochlubil!!

"Na tak vysoké úrovni nejsem, abych hledal léčivé kořínky." podotknu a kouknu po rozhrabané zemině.
"Ne, je to snaha nalákat sem zvěř. I v takhle kruté zimě se dá pod sněhem najít zmrzlá strava pro býložravce. Když najdou takováhle místa, mohli by se tu začít zdržovat. Taková naše tajná spižírna?" nadhodím a pokrčím rameny.
"Je to pokus, uvidíme, zda to k něčemu bude." dodám ledabyle.

Zatěkám pohledem k díře a zase k tobě. Je snad problém, že tu hrabu tyhle lákadla? Nakonec se ale přeci jen dáš do řeči. Neříkáš mi nic nového. Ale smečka funguje přece nějak dál, tak co by... Zamrkám a chvilku na tebe zůstanu zírat.
"Víš, že jsou tvé vtipy někdy vcelku nemístné?" prohodím jednoduše.

Soustředěně vyhrabávám další z lákavých oblastí, když se ozveš. Zarazím se a pomalu k tobě zvednu hlavu. Předvedu ti krásně zubatý úsměv, který by kde kdo jiný mohl považovat i skoro za až děsivý.
"Se ví!" prohlásím jednoduše a až teď se narovnám. Jsem zvědav, zda se zeptáš, co tu vyvádím nebo ne. Nechci ti to říkat hned. Chci si užít tu chvilku, kdy mě možná napadlo něco, co ostatní ne!

Ale ve výsledku se tvé myšlenky točí někde jinde. Zastříhám ušima a zpozorním. Všímám si, jak jsi zvážněl. A nezamlouvá se mi to, ani za mák.
"hmm... Tak když je to až tak důležité, že jsi mě hledal... Do toho," kývnu hlavou a posadím se. Pozorně tě sleduju a čekám, co z tebe vyleze. Ty naše chlupatá deko.

Před zimním eventem

Překvapí mě tvé prohlášení. Ano, trénovali jsme spolu. A s bojem jsem si i dostatečně jistý. Ale ten pohyb?
"Já nemám problém učit boj. Nemám problém určit, v čem je vlk slabší a co je pro něj větší dominantou v pohybu. Ale nedokážu ti zajistit v tomhle směru trénink, který by prošel schválením." stojím si dál za svým.
"Já k tomu došel dost tvrdým způsobem. Ale ve smečce musí být schopni fungovat i po tréninku." dodám.

Čekal bych, že budeš mít radost ze svého úspěchu. Ale ono ne. Spíš vypadáš v první chvíli jako vyoraná myš. Tvůj další postoj se mi ale zamlouvá! Vyskočím okamžitě na nohy a uculím se. Takové odhodlání a verva, tomu se nedá říct ne!
"Tak tedy znovu!" prohlásím a vyrazím opět proti tobě.

Těšilo mě, že malý vlček nezapomněl na naši domluvu ohledně tréningů. A hodlal jsem toho také využít. Stejně tak i zimu, která k nám dorazila. Zažil jsem už kde co a opravdu pro mě není problém přijít s něčím nečekaným, co pomůže mladému vlkovi poradit si i v tomhle nečase. Dorazil jsem na místo jen krátce po tobě, ale zůstal jsem přičápnutý za šutrem a chvilku tě sledoval. Musel jsem se usmát. Je dobře, že nezůstáváš na místě.
"Snažíš se o kreativní zpestření času?" nadhodím a vystoupím zpoza kamene. Jsem trochu od sněhu, jak jsem se skrýval, ale to mě nijak nežere.

Pozorně ti naslouchám. Pokývu zamyšleně hlavou.
"Úplně špatné to s tebou nebude. Svaly se ti pod srstí pořád rýsují. Nebude ti vadit, když si ti nejdřív vyzkouším?" pozorně se na tebe zadívám.
"Přeci jen jsme v období, kdy si nemůžeme dovolit zbytečné chyby." dodám. Nechci, aby to vyznělo tak, že ti nevěřím nebo tě podceňuju. Chci být opatrný. Stav, který nám zima přinesla, si vyžaduje opatrnost víc, než kdy dřív. Navíc, správný učitel přeci zná stav svých žáků. Tebe nejspíš boj učit nemusím. Ale i trénink je v mých očích to samé.

Jsem rád, že si rybu nakonec dáš. A co teprv, když to i vypadá, že ti přeci jen chutná! Mám z toho radost a ocásek to dává jasně najevo.
"Určitě bych to rád vyzkoušel! Však to nemusí být ani z celého úlovku, ale třeba jen zkušební kousek. Přeci jen nevíme přesně, co to s masem udělá," nadhodím. Sleduju tě, jak kontroluješ ohniště.
"Máš pravdu. Aby nás nepodezírali z nepravostí," zazubím se. Vyrazím hned po tvém boku. Schválně ale cuknu křídli, takže do tebe silněji strčím. Není to tak, abych tě porazil, ale nějaké to přešlápnutí asi nutné bude.
"Kamaráde," dodám, aby bylo jasné, že jsem tě opravdu vnímal.

Snažil jsem se mimo své povinnosti starat se teď i o úlovky. Jsem sice Bellator, ale na hranicích je teď skoro až děsivý klid. Běžně se lovu věnuju spíše za hranicemi smečky. Má to jednoduchý důvod. Zvěř na území zůstává jako poslední záchrana. Snažím se ale mít i přehled o tom, zda se tady vůbec nějaké nacházejí! A to přesně dělám zrovna teď. Na některých místech odhrabuju sněhovou nadílku, abych tak lákal zvěř, ať zůstane. Narušuji i hlínu svými medvědími drápy, aby se zvěř dostala i ke kořínkům. A jen doufám, že tahle má metoda nám zajistí nouzové kousky k ulovení. Pokud je tedy neodloví zbytek smečky už teď.

Přikývnu. Nápad alfy je ale výborný. Kouknu na drápy a zazubím se.
"Vrchní krtek je k vašim službám, ctěný alfo," prohlásím vesele.
"Brácha, takhle se to dělá!" houknu k vrcholkům stromů. Pak skočím rovnou ke středně vzrostlému stromu. Zatnu tlapky, aby se "vysunuli" drápky. A začnu sysematicky hrabat, abych odhalil kořeny. Jakmile se mi to povede, posunu se a vyhrabu další. A pak ještě jednou. Celkem na třech místech naruším zem a odhalím kořeny. Ponechaná zemina ze čtvrté strany by nám měla pomoct udržet pád stromu určitým směrem.
"Tak do toho, ohnivci!" houknu hned aktivně. Jsem nesmírně zvědavý, zda se nám to povede. Ale nezdržuju se a rovnou se vrhnu na vyhrabávání dalších kořenů u dalšího stromu. Uši mám našpicované a sem tam se i ohlédnu, kdyby náhodou padal strom mým směrem.

Pozorně sleduju, jak ti to šrotuje v hlavičce. Je zajímavé sledovat, jak zpracováváš informace a přicházíš ke své vlastní správné odpovědi. Tvá konečná reakce mi ale vyloudí úsměv na tváři. Ocásek se mi rozvlní radostí nad tím, že jsi to minimmálně zkusil. Je otázka, zda v tomhle mém "rituálu" budeš pokračovat i dál. Ale těší mě i jen to, že to zkoušíš.
"Měj se," kývnu tvým směrem a sleduju, jak vyrážíš se svou kořiští. Moc rád bych viděl reakci, ale to je jedno. Tohle je tvůj okamžik, který nehodlám rušit.