Príspevky užívateľa

Kouknu po mladém vlčkovi. Tohle je něco, co ne každý pochopí.
"Tenhle bažant přišel o svůj život, abys ty mohl žít. Život je to nejcenější, co všichni máme. A to nejmenší, co můžeš udělat, je poděkovat," odpovím.
"Žil jsem v místech, kde získat něco na zub bylo velmi náročné. Byly dny, kdy jsem hladověl. Tehdy jsem zjistil, jak nesmírně vděčný jsem za jakýkoliv úlovek. Od té doby svou vděčnost projevu po každém lovu. Žádná kořist by neměla být brána jako samozřejmost," dodám. Nechám na tobě, jak si to přebereš a zda v tomhle půjdeš v mých stopách. Jsou věci, které vím, že nemohu druhým vnucovat. Ale bylo by fajn, kdyby jso v tomhle pokračoval. Na tvé nadšení z přenechání úlovku se musím zasmát. Ale ustoupím, ať můžeš hrdě pelášit.

"K tomu bych se uchyloval jen velmi nerad. To raději budu riskovat omrzliny křídel při hledání kořisti," ušklíbnu se. Ostatně, má regenerace by se o to postarala. Ale dokud se tomu můžu nějak vyhnout, udělám to. I má regenerace potřebuje nějaký čas a energii a s tím pak přichází hlad. Byl by to začarovaný kruh. Když na mě ale rovnou vybafneš trénink, pozorněji se na tebe zadívám. Zase vykročím, abych si tě mohl obejít a prohlédnout.
"A jak jsi na tom s fyzičkou? Trénuješ nějak? Vytrvalost, hbitost, rozpohybovat pořádně svaly," spustím okamžitě, zatímco si prohlížím tvou stavbu těla a stav osvalení.
"Nerad bych, aby sis ublížil jen proto, že se hned vrhneme do boje," zamručím. Je znát, že jak dojde na boj, jsem velmi pozorný a profesionální.

Pátrání po kořisti je čím dál zoufalejší. Tím spíše, že je omezený i můj let, který pro mě byl obrovskou výhodou. Je to k uzoufání. Nejsem sice na letu závislí, ale teď mi neskutečně chybí, že nemůžu létat déle. Naštěstí přes smaragdové údolí přeletět můžu. Nerad bych ztrácel čas prodíráním se sněhem. V nízké výšce se tak rozletím směrem k noře, v tlamě držící jednoho hubeného zajíce, co jsem odlovil.
Jak letím, nemůžu si nevšimnout jakéhosi shromáždění uprostřed sněhu. Přibrzdím, abych mohl odpozorovat, co se děje. Nezdá se, že by to bylo nějaké veselé. Navíc se ve sněhu někdo válí. Má snad někdo problém? V takovém případě by někdo měl vyrazit pro léčitele, nebo ne? Zvolna tedy klesnu tu krátkou vzdálenost k zemi a dotlapkám blíž k ostatním. Upustím zajíce do sněhu.
"Nazdar. Co se to tu děje? Někdo je zraněný?" zajímám se okamžitě. Přistoupím blíž a zarazím se, když rozeznám, čí tělo se tam tak válí.
"Běžel už někdo pro léčitele?" štěknu okamžitě a hned se vrhnu až k Artemis, abych se dal do kontroly. Ale i mé chabé znalosti mi brzy dají jasně navědomí, že tady už nezmůže nic ani Ikkeho magie. Ostatně, slyšel jsem už, koho v téhle smečce nemohl zachránit a proč. Tělem mi projede zachvění a já ustoupím. Vždyť Artemis byla v pořádku. Jak se mohlo stát, že tu teď leží celá ztuhlá... Ustoupím ještě o jeden krok a zatřesu hlavou. Stáhnu uši k hlavě. Párkrát polknu, abych uvolnil stažený krk. Sice se vztah mezi námi nějak zvláštně změnil, pořád jsem ji měl ale tak nějak rád.
"Musíme ji vzít k noře. Ať se na ni podívá Ikke a Feier a určí, co se mohlo stát," ozvu se. Hlas mám relativně klidný. JSem naučený se kontrolovat, i když v mysli mám naprostý zmatek.
"Vemte někdo toho zajíce. A pomozte mi s Artemis vysadit mi ji na záda." ujmu se okamžitě organizování situace. A ano, chci Artemis odtáhnout sám. Nejen kvůli sobeckému pocitu, ale také proto, že úpravou křídel si mohu zajistit, že mi jen tak ze zad nesklouzne.

Cuknu jedním uchem na tvůj zvláštní pozdrav. Zkracují sice mé jméno, ale většinou na Jari, ne na Járo. Ale to je fuk. Hlavně když vycházíme v dobré, no ne?
"Jo, je to poslední dobou celkem bída. Snažím se lovit nějak mimo smečku, občas se povede nějaký mizerný kus. Snad na tom přežijeme," zamručím. Jsem zvyklí i hladovět, ale nerad bych, aby do takového stavu došla celá smečka. Na tvou otázku pokrčím rameny.
"Nepřijde mi, že by to bylo jinačí oproti běžnému fungování. Hlídám hranice, beru si na starost tréninky s ostatními, jsem připravený vyrazit na obranu." pokrčím rameny a po očku po tobě kouknu. Tak trochu zadoufám, že třeba přihodíš své zkušenosti z dob, kdy jsi byl bellatorem.

Potěší mě, jaké nadšení projevuješ na naše budoucí tréninky. Ale i to, jak pozorně nasloucháš všemu, co ti říkám. Je dobře, že v tomhle neděláš hrdinu a jako houba nasáváš každé slovo. To je dobře. Pozorně tě sleduju, když se pak skláníš, abys správně chytil krk. A pak stiskneš. Nedělám si iluze, že bys bažanta usmrtil a tak jen tlapou zvýším stisk, abych opeřence udržel připíchnutého k zemi. MOhl by ti jinak ublížit a o to opravdu nestojím. Jakmile pustíš, okamžitě se skloním a dokončím, co jsi začal. Přeci jen není důvod, aby bažant trpěl.
"Díky za tvou oběť," šeptnu, když pustím jeho krk. Zvednu hlavu k tobě.
"Vedl sis dobře. Časem ti tlama zesílí natolik, že se ti to povede. Zkus okusovat větve, aby ti zesílila čelist. Ale zase dávej pozor, ať si neulámeš zuby." uculím se a ustoupím od bažanta.
"Úlovek je tvůj. Účastnil ses lovu a já nechám na tobě, abys kořist hrdě odnesl do nory." mrknu na tebe.

Tahle krutá zima je opravdu náročnou. A tak se stává, že z jednoduchého úkonu se jich stává víc. Při obhlídce hranic se tak spojuje nejen stráž území, ale také hledání stop a kořisti. Abych neriskoval omrznutí křídel, nemůžu létat příliš vysoko nebo příliš dlouho. A tak místy usedám na zem a hledám po zemi. Naštěstí pro mě má služba už skončila. A tak se vydávám přes les zpět na území smečky. Zároveň se ale rozhlížím kolem, hledající stopy po případné kořisti. Nakonec i na nějaké stopy narazím. Jen to nejsou ty, co jsem hledal. Následuju je dál, dokud neuvidím jejich majitele, modravého vlka.
"Ahoj Stadley," ozvu se dřív, než můžeš zaslechnout křupání sněhu pod mýma tlapama. Zvolna se blížím k tobě.
"Taky pátráš po nějaké kořisti?" nadhodím.

Tahle zima je opravdu velmi náročná. I zvěř před zimou utíká a nám vlkům to ztěžuje situaci s lovem. Létat někam daleko se pořádně také nedá. Ve vzduchu jsou křídla na promrznutí náchylná. Let je nutno omezit na kratší vzdálenosti. A především na nízké výšky. I hledání kořisti je tak mnohem náročnější, než kdy dřív.
Rozhodl jsem se proto zkusit něco jiného. Zkusit past. Dal jsem si záležet, abych na vřesovišti odhrabal sníh. Odhalit tak zem a zmrzlé zakrslé traviny. Díky medvědím drápům se pokusím částečně narušit i hlínu, aby se odhalily kořínky. To vše jsem provedl poblíž suchých keříků vřesu, do kterých se pak schovám. A nastává číhaná. Je to trochu riziko, ale nahlásil jsem Adainovi, kde budu. Kdybych se nevrátil do tří hodin, přiletí se na mě podívat. Schoulím se na vybraném místě a křídla zčásti tak nějak rozložím kolem mě, aby akumulovali teplo kolem mě.
Nějaký ten čas bez hnutí čekám a čekám. Jsem blízko Dormanského hvozdu, takže věřím tomu, že odhalený prostor někoho přiláká. A nakonec tomu tak opravdu je. Srdce mi poskočí nadšením. Trpělivě ale čekám, až mladá naivní srna zatoulaná od stáda a hlady na pokraji smrti přestane hlídat okolí a začne vyždibovat zmrzlou trávu a kořínky. To je můj okamžik. Vyřítím se z křoví a skokem na srnu, kterou srazím k zemi a pak přesně mířeným skusem na krku ji zardousím. Mám radost. Kořist, kterou budu moct hrdě donést smečce!

Zatřesu ještě jednou hlavou. I já si moc dobře uvědomuju, kam tohle mohlo spadnout. Budu se muset nad tréninky s bratrem dost zamyslet. Tohle bylo nebezpečné. A jasně to ukazuje, jak jsem navyklí mít v boji navrch nebo do toho jít fakt naplno. Když promluvíš, zastříhám ušima a nechám se vytáhnout z myšlenek.
"Ty chceš zhodnocení? Po tom, kam až jsme se v boji vypracovali?" ušklíbnu se.
"Jsi první, kdo je mi nějakým soupeřem, bratříčku," odpovím. Ale těžko říct, co zaznívá v tónu hlasu. Vadí mi to? Trápí mě to? Jsem na tebe hrdý? Mám z toho radost? Můj hlas je v tomhle směru mírně nečitelný.
"Jsem rád, že nejsem na obranu smečky sám." dodám a tentokrát je v hlase jasně znát upřímnost.

Ani já nejsem výjimkou a vydávám se do syslího lesa. Zima je opravdu pořádná a trochu to je i u mě znát. Jsem štíhlejší, nechrání mě tolik tuku. A ač má srst zhoustla, přesto při síle téhle zimy pociťuju i krušnější časy. Oproti bratrovi mě nechrání tolik teplo z nitra. Ale co se dá dělat. Nějak to přežiju. Zatím nepociťuju ani žádné zdravotní potíže, tak je vše v pořádku.

Jakmile dojdeme do háje, začnu se pozorně rozhlížet kolem. Kdo ví, kolik z našeho háje zůstane, až tu skončíme. Ale životy ve smečce jsou důležitější, než les, který po čase může dorůst. S ušima našpicovanýma poslouchám Feierovi, zatímco už tlapkám kolem a okukuju stromy. Zadívám se na něj až když nám ukáže svou metodu.
"Ty, Feiere? Jak chceš pokácet stromy, co budou silnější? Se slabšími si poradíme podobně, jako to ukazuješ. Se stromy, co mají kořeny blíže k zemi si taky poradíme. Vlci na zemi je potáhnou lany a letci se můžou zapřít v koruně stromu a pomoct tak k vývratu. Ale co ty ještě silnější stromy?" namítnu.
"Nebo budeme kácet pouze ty, které zvládneme snadno?" ohlédnu se po ohnivém vlkovi.

PŘED ZIMNÍM EVENTEM

"Tak to snad už víš, že v tom úplný lajk nejsem." namítnu a odfrknu si.
"A že se i rád něco přiučím. I na workshopu jsem byl!" mírně se zamračím. Přišlo mi, jako bys mi tímhle říkal, že to potřebuju, že jsem k ničemu. Jasně, že to tak úplně není. Ale stále pokulhávám v interakci a tady je to tentokrát celkem solidně znát.

"To už je na tobě, alfo," rýpnu si. Jsem rád, že tohle zrovna řešit nemusím.
"Mě řekni kdy a kde a budu tam," dodám. V tomhle je na mě rozhodně spoleh a na tom si budu trvat vždy a všude. Jakmile je mě potřeba, budu tam.

"Tohle se dá naučit kdykoliv. Jen někdy a někomu to může trvat déle," pokrčím zamyšleně rameny. Pak se zarazím, když to elegantně hodíš na mě.
"Tak to prrr. Ty ses to učil, máš tušení, jakým způsobem nasadit trénink. Já nic takového neměl. Vím, jak se hýbat, ale věř mi, že NECHCEŠ smečku učit tohle po mém způsobu," stáhnu uši k hlavě. Ano, přiznávám. Běžné tréninky vytrvalosti a boje nejsou problém. Ale tohle? To je trošku jiná liga...

Jak tentorkát bereme trénink z jiného soudku, je i výsledek o dost jinačí. Konečně jsi pochopil, jak se správně pohnout. A dáš mi pěknou herdu do boku. Až se elegantně svalím na bok. Přetočím se ještě přes záda na druhý bok, než se zadřu tlapama. A začnu se smát!
"TO JE ONO!!" zahalekám nadšeně.

Musím uznat, že se mi líbí, jakým způsobem zareaguješ. I tvůj protiútok je velmi dobrý. Mohl bych se vyhnout, ale chci ti ukázat, že ani zdánlivě konečná situace taková být nemusím. Skončím tedy s tvými zuby na krku, zhroucený tak nějak pod tebou. Ale nejsem úplný hlupák. Tvůj útok na krk trochu změním tím, že prudce skloním hlavu. Nedám ti prostor zakousnout se do měkké tkáně na spodní straně krku, kde by to i pro mě mohlo znamenat dost vážné potíže. K zákusu ti nechávám leda tak horní část krku. I sešlapání pod sebe tak končí trochu jinak. Neskončím na zádech, protože to by sis vyvrátil hlavu. Skončím zalehnutý na břiše. Na břiše, pod tebou, se zakousnutou horní částí krku. Srovnám pod sebou trochu tlapy. Stále si hlídám, abych u toho nepoužil křídla. I tak ale teď stačí jen zabrat správně nohama a pokud nestačíš přešlápnout (abys získal stabilitu a mohl mě zkusit přetlačit) nebo uskočit (ale pak mě musíš pustit), zhroutíme se společně na bok.

"Tak jasně, nebylo by to nic příjemného. Proto se tomu rád vyhnu," ušklíbnu se. Nejsem blázen, abych se za svou regeneraci schovával a dělal hlouposti. I když, někdy mám sto chutí to provést. Naštěstí se nenechám semlít pocity díky parádní chutné rybě. Něco takového jsem ještě nejedl a mám z toho radost. Po očku ale sleduju tvé jednání. Opravdu tomu moc nakloněný nejsi. Trochu nadzvednu hlavu, když konečně ochutnáš. Nakonec ale baštíš a to je to hlavní. Zavrtím ohonem, když na mě koukneš.
"Bylo to vynikající. Můžeme zkusit i na jiné kusy masa, co by s tím dělali bylinky. Mohlo by to mít zajímavý efekt," zavrtím znovu ohonem, uši našpicované. Rád zkouším nové věci, pokud to neznamená přemýšlet nad druhými.

"Nah, taky bych zvládl. Má regenerace by se postarala. Ale proč to dělat, když se tomu dá snadno vyhnout?" pokrčím rameny. Krásně tím ukazuju, jak se svou regenerací opravdu nakládám s rozumem. I když se to kolikrát nemusí tak zdát.
"Rozhodně by to ale ovlivňovalo chuť. A když sis s tím dal takovou práci, byla by to nesmírná škoda," podotknu pohotově. Ostatně, i mé nadšení pro ochutnávku mluví dost samo za sebe, že ano.
"Je to výborné!" prohlásím s nadšením. Kašlat na to, že jsou horké. Bez okolků ujídám další sousta!

Na poprvé mě překvapí, že se začneš tak omlouvat a ještě ke všemu mě kontrolovat. Nejsem na to zvyklí.
"Ale prosím tebe, to nic není. Moje regenerace to zatáhne okamžitě." párkrát mávnu ocasem. Jsem v pohodě, ale ty očividně ne. A já nejsem hlupák, aby mi nedošlo, že tohle je konec. Nemůžu s tebou pokračovat i kdybych chtěl.
"Bohatě to stačilo. Vedeš si skvěle. Tvá sebeobrana je vzhledem ke tvé slepotě na solidní úrovni," přikývnu pohotově. Sice to vidět nemusíš, ale pro tebe jsou důležitější má slova.
"Náš trénink je u konce a jsem velmi spokojený. Myslím, že můžeme být v klidu, nehrozí, že bys byl v problémech i kdyby na tebe někdo zaútočil." znovu zavrtím ohonem.
"Odpočiň si, Ikke, dobře? Jen tak tě hned k tomu tahat nebudu, slibuju." pokusím se vylepšit stav mezi námi.

Mé vnímání se stále drží na jakési hranici. Jsem ale jen krůček k tomu, aby se náš boj zvrhl do míst, odkud se jen těžko navrací bez úrazu. Ani změna prostoru na tom úplně tolik nemění, na té hranici setrvávám i nadále. Fakt, že zrychlíš na tom příliš moc nemění. Mé tempo se ti plynule přizpůsobí, ale rozhodně nedovolím, aby ses mi dostal na kobylku. Náš divoký tanec pokračuje, úhyb střídá útok. Běžný souboj by byl už u konce, držíme tempo celkem dlouho. Je tedy dobře, že se nakonec vzdálíš a zastavíš náš souboj. Naštěstí mě to nepohltilo natolik, abych tě dál pronásledoval. Odstup zajistil, že se mi vrátí moje jistota. Zatřesu hlavou.
"Dobrý," odpovím. Jsem rád, že se nijak nerýpeš ve způsobu, jak trénink probíhal. Pomalu si uvědomuju, že jsem nad sebou kdykoliv mohl ztratit kontrolu.